OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vittoria není jen vítězství - 4. kapitola

20.08.2009 (14:00) • Caterina • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 770×

2. světová válka začala. Přinesla sebou spoustu krvavých bitev. Upíři byli ve svém živlu. Pak se objevily další stvoření krmící se na mrtvolách. Ghúlové nebo Zombie. Práce bylo, víc než dost. Vittoria se zdržovala podél bojišť a nemrtvé sprovázela ze světa. Spala, jen když už padala vyčerpáním. Pak na něj nemyslela.

Obklíčili ji. Počkali si na ni. Neměla strach. Věděla, že to jednou musí přijít a nehodlala se vzdát tak jednoduše. Jeden z vyšších upírů si na ni pořídil menší armádu. Co na tom, že je potřeba na přeměnu, člověka na hranici smrti. Stačí si počkat na konec bitvy a hned je adeptů, jako šafránu. Byl to dlouhý boj. A ona zůstala na konci jako vítěz, jen umírající vítěz. Jeden z těch bastardů si donesl stříbrné náčiní. Položila si hlavu  a zavřela oči. V hlavě si představila Christianovu tvář. Upadla do bezvědomí s úsměvem na rtech. Ležela tam sama, opuštěná a kolem ní se válely kusy upírů.

Probrala se. Chvíli netušila, kde je a co se děje. Zdálo se jí o Chrisovi. Leželi spolu na jejich louce. Nic je netrápilo. Myslela, že už je mrtvá. Bolest, která zachvacovala její tělo při sebemělčím nadechnutí jí vyváděla z omylu. Chtěla umřít. Opět ucítila pach upíra. I když … tohle byl zvláštní pach. Přesládlá upíří vůně byla spíše jen dokreslení osobní vůně všech 4ech bytostí, které přicházeli. Obvykle upíří pach přebije osobitou vůni člověka hned po přeměně. Už se nad tím nepozastavila. K čemu taky? Vědomí se jí zase zatmělo.

Když opět přišla k vědomí, zjistila, že ji někdo nese. Cítila chlad, který z těch paží téměř sálal.  Zaslechla, jak si o ní povídají.

„Jak to, že ještě žije, Alberto?“ „Nevím, je to zvláštní. S těmito zraněními nemůže žádný člověk přežít. Nes ji opatrně Same, ať se jí rány opět neotevřou.“ „Nemohli bychom ji přeměnit?“

Při poslední otázce sebou začala zmítat. Chtěla pryč. Upíří jed na ni jako na všechny vlkodlaky neúčinkoval, ale zatraceně bolel. Copak si neuvědomují, že už je jím úplně nasáklá? Pane Bože, zastavte je někdo. To byla poslední myšlenka před další ztrátou vědomí.

Otevřela oči, venku byla tma. Ležela na měkké posteli. Cítila se lépe. Ne, že by už byla vyléčená. To určitě ne. Ale smysly jí našeptávaly, že již nikde nekrvácí a rány se pomalu, ale jistě hojí. Než bude zase schopna plně vyrazit do akce, bude potřeba několik měsíců na plné vyléčení. Pokud ji tedy její „zachránci“ dřív nezabijí. Netušila proč ji sem odvedli, nebo proč ji ošetřili. Museli ji dát lék. Jinak by koncentrace stříbra v její krvi pomalu, ale jistě její srdce zastavila. Otevřely se dveře a v nich stál snad nejkrásnější muž, kterého kdy viděla. Měl světle hnědé vlasy, delší, vzadu stáhnuté, dokonalá klasicky řezaná tvář a naprosto souměrný obličej. Odhadem měl tak 1,95 metru a jeho postava se zdála taky dokonale vyvážená, tak akorát. Nasála vzduch - upír.

„Ahoj, koukám, že si se probrala. Jmenuji se Alberto. Jak se cítíš?“ svou řeč uvedl upřímným úsměvem. Z Vittoriina hrdla se ozvalo zavrčení. Povzdechl si.

„Nechceme ti ublížit. My se neživíme krví lidí, ale zvířat. Nejsme pro tebe nebezpeční, vlčice.“

„Proč?“ otázku spíše zašeptala, věděla, že ji uslyší. Na víc se zatím nezmohla.

„Žiji už dlouho, něco pře 400 let.“začal s vysvětlováním. Pokud si myslel, že na Vittorii zapůsobí, tak se mýlil. Proti ní byl ještě pískle.

„Po přeměně jsem v prvotním záchvatu zabil celou mou rodinu. Včetně mých 5ti dětí.“ Viděla na něm, že mu to ublížilo, že mu to stále ubližuje.

„Nechtěl jsem, aby se to opakovalo. Zalezl jsem do lesů, kolem mého rodného Madridu a držel se od lidí. Dlouho jsem trpěl hlady. Pološílený jsem tam jen tak ležel a doufal, že zemřu. A pak ke mně přišla srnka. Cítil jsem její teplou krev proudící žilami. Vrhnul jsem se na ni a nakrmil se. Ta chuť nebyla tolik jiná. A já zjistil, že i přesto, že jsem se stal monstrem, nemusím se jako monstrum chovat. To je celé.“ Stále stál mezi dveřmi. Nechtěl ji zbytečně rozzuřit. I přesto, že věděl, že je ještě dost slabá. Po té, co uviděl spoušť kolem ní v tom lese, byla prostě nebezpečná. Neznal nikoho, kdo by sám zabil tolik upírů. Vzbuzovala respekt.

Vittoria se trochu uklidnila. V hlavě jí to šrotovalo. To, co jí Alberto vyprávěl hodně vysvětlovalo. Jeho oči měli zelenou barvu. Naprosto přirozenou lidskou barvu. Upíři měli temně červené zorničky, ta červená se poté rozlévala do jejich přirozeného zabarvení. Běžný člověk si toho nemohl všimnout, pokud by se upírovi nedíval upřeně do očí a i pak na ně působila nadpřirozená moc upírů. Díky té, lidé tuto změnu očí nevnímali. Lidé ne, vlkodlaci ano. Albertovi zorničky byly černé. Byly lidské. Vůně také nebyla čistě upíří. Zřejmě pokud se upíři neživili lidmi, zůstávalo v nich více lidskosti. Jediné, co stále netušila bylo, co plánují s ní. Nechtěla se ptát, jak zjistily, že není člověk. Jako Primus pro upíry nevoněla jako vlkodlak.

Když Alberto uviděl, že Vittoria již není napnutá k útoku, otočil se, sebral ze země tác s jídlem a donesl jí ho k postely. Zase ty její udivené oči plné otázek.

„Musíš jíst, abys měla sílu. Nechceme ti ublížit. Opravdu.“ Přesvědčoval ji.

„Jídlo tedy není otrávené, takže se v klidu najez a pokud se budeš chtít pak na něco zeptat, jsem ti k dispozici.“ Viděl, že si ho ještě chvíli nedůvěřivě měřila, ale pak se vrhla na jídlo. Byla, jak vyhladovělý pes. Úsměv nad tímto přirovnáním raději potlačil, nechtěl ji dráždit..

Nakonec tam s nimi zůstala skoro 5 měsíců. Seznámila se se všemi obyvateli tohoto podivného společenství. Žilo jich tady pět. Dva páry a jedna sólo upírka. Alberto je nejstarší. Co se do věku přeměny i věku po přeměně týká.  Jeho partnerkou je Rebecca. Díky ní, jak se Vittoria dozvěděla zjistily, kdo doopravdy je. Rebecca pouze z kapky krve pozná, co je kdo nebo co zač. Její stvořitel tuto její vlastnost využíval a nepěkně s ní zacházel. Další muž je Sam. Sam vyniká nadupírskou silou. Je to takový Herkules. Jeho partnerkou je Maria. Maria má na upíra zvláštní dar. Čehokoliv se v přírodě dotkne holou kůží to roste. Vittoria si ji oblíbila snad nejvíce. Strašně ráda pozorovala jak Maria nechala během chvilky rozkvést celou louku uprostřed zimy. Posledním členem byla Andrea. Spíše zakřiknuté stvoření. Teenager, byla přeměněná v sedmnácti. Jako jediná byla upírskou dcerou některého ze společenstva. Stvořil jí Sam. Její nevlastní otec jí téměř ubil k smrti a tak už nezbylo nic jiného než přeměna. Jako jediná nikdy neochutnala lidskou krev.

Žili poklidně v lesích daleko od lidí. Válka je nezajímala. Snažili se, jako všichni, spíše pouze přežít. Ve vlastních řadách nebyli zrovna oblíbenci. Proč taky?!? Nesdíleli destruktivní názory a neukojitelnou touhu po lidské krvi se snažili krotit. Sami byli pro ně tak trochu lovnou zvěří. Pro ostatní upíry.

Vittoria se plně zotavila. Dostatek péče, jídla a dalších věcí její uzdravovací schopnosti podpořilo. Byla připravena pokračovat dál. Uvažovala nad návratem do sídla. Po třech letech. Měla by dát Marian vědět o Albertovi a ostatních. Nebyla potřeba zabít je.

Válka se blížila ke konci, ale to ještě nikdo netušil. Cestou viděla Vittoria všude zmar a utrpení. Válečná bolest jí připomínala její vlastní ztráty. Nesnášela připomínky toho, jak byla slabá. Bylo to tak dlouho. Už by se jí to nemělo dotýkat tak hluboko. Do sídla dorazila nad ránem. Šero mu dodávalo zlověstný význam. Cítila ve vzduchu pach krve a beznaděje. V první chvíli uvažovala nad tím, že se prostě otočí a uteče. Nechtěla znát novinky. Nechtěla vědět. kdo padl a kdo zůstal naživu. V kuchyni se rozsvítilo světlo. Pomalu prošla vstupní branou. Kývla na hlídajícího vlkodlaka. Byl mladý, až příliš mladý na tuto práci. Spousta starších musela zemřít. Vešla dovnitř a vydala se ke kuchyni. Obraz, který se jí naskytl jí na chvíli naprosto omráčil. Marian a Sebastian stáli u kuchyňské linky a líbali se. Chvíli trvalo než si uvědomily její přítomnost. Jen tam stála a zírala na ně. Marian se od Sebastiana odtáhla:

„Vittorio, to není tak, jak si myslíš …“ a v tom se v ní něco zlomilo a Vittoria se zhroutila k zemi v záchvatu smíchu. Smála se a smála a smála. Jen vzdáleně zaslechla, jak Marian říká: „Myslíš, že se zbláznila?!?“ To v ní vyvolalo nový smích. Snažila se odpovědět, ale nešlo to. Trvalo pěknou chvíli než se uklidnila. Ještě zadýchaná byla schopna konečně něco říct:

„Promiň, opravdu. Ale, … uf, ale kdyby jste se viděli. Když jste se od sebe odtáhli a tvářili se jako dvě kajícné děti přistižené rodičem při něčem zakázaném. Ten váš výraz se nedá popsat. Bylo to …“

Marian si oddychla. „Jsem ráda, že jsme tě pobavili.“snažila se znít naštvaně, uraženě, ale byla opravdu ráda, že se Vittoria doopravdy nezbláznila.

Dali si kafe a přesunuli se do obýváku. Vittoria se dívala, jak si Marian přisedla k Sebastianovi a ten jí objal kolem pasu. Už se ani nemohla zlobit. Zhluboka se nadechla a vydechla:

„Můžeš začít, co je nového?!?“

První zprávy čekala, spousta mrtvých. Upírů bylo hodně a vlkodlaků celkem málo. Pak přišla další rána. Raquel, Christianova manželka a jejich malá dcerka byly odvlečeni do koncentračního tábora. Raquel byla napůl židovka. Christian se vrátil domů, a když zjistil, co se stalo, vydal se je hledat. Od té doby o něm nikdo nevěděl. Měla nový úkol. Najít Christiana.

Přišel konec války a ona ho stále nenašla. Nevěděla nic. Žádná stopa. Tak jo, vrátí se do sídla, zjistí, zda někdo nemá nové informace a pak půjde dál pátrat. Nebyla už od sídla vzdálená víc než den, když potkala Marcuse. Prý ji už přes měsíc hledají. Má se, co nejrychleji vrátit do sídla. Běžela, jak nejrychleji mohla. Tušila, že se stalo něco zlého. Vybíhala z lesa na planinu u sídla. Už jí čekali. Marian stále ve dveřích a Sebastian vedle ní. Oba se tvářili velmi smutně.

„Christian?!?“ zašeptala hned, jakmile se přeměnila. „Ano, jde o Christiana, ale uklidni se. Není mrtvý …“ tehdy Marian přerušilo Sebastianovo zakašlání. „Musíme ti to ukázat.“ Vešla za nimi dovnitř. Vedli ji po schodech dolů, směrem ke sklepení, směrem k celám. Tam až na konec chodby. Byla tam cela bez oken. Pro upíry, z kterých bylo potřeba dostat informace. Vittoria zavětřila a ucítila upíří vůni. Klesla na kolena a rozplakala se. Pod sladkou vůní ucítila něco víc. Vůni planých růží a ještě něčeho. Christiana.

Marian jí podepřela a odvedla nahoru. Sebastian jí všechno řekl. Byl to on, kdo ho našel. Krmil se zrovna na umírajícím na bojišti. Nikdo neví, kdo mu to udělal, ani proč ho jeho stvořitel opustil. Nevěděl, co s ním. Marian jí řekla, že musí rozhodnout. Že nikdo z nich na to neměl a ani nemá právo. Jen aby se rozhodla brzo, Christiana už drží přes měsíc a od té doby nejedl. Co s ním?!?

Když se trochu uklidnila, Vittoria se opět vydala do sklepení. Stála u mříží a hleděla na něj. Ležel, choulil se v rohu na matraci. Třásl se. Náhle zvedl hlavu a do žlutohnědých očí se zabodly ty červené. Otevřela celu. Christian nebo to, co z něho zbylo, se přimáčkl ke zdi. Dál od ní. Zaslechla, jak zašeptal. „Jdi ode mě, ublížím ti. Jdi pryč.“ Neposlechla ho. Došla až k němu a udělala to, co musela. Nastavila mu svůj krk. Věděla, že neodolá. Nemohl odolat. Ne ve stavu, ve kterém byl. Ucítila zuby, které prošly její kůží. Cítila, jak hltavě polyká. Cítila se slabší a slabší. Pak náraz odtrhl Christiana od ní. Černá vlčice k ní přistoupila a olízla krev, která jí ještě stále vytékala z ranek na krku. Její sliny pomůžou hojení. Vittoria zahlédla záblesk touhy v Marianiných očích. Její krev holt chutnala všem.

Když si trochu odpočinula, sešla se najíst. Tam si ji Marian odchytla. „Co to mělo, sakra, znamenat!“ rozkřikla se na ni. „Tím, že se musíš rozhodnout jsem myslela, že ho zabiješ nebo nám řekneš a my ho zabijem. Ne, že se od něj necháš zabít sama!“ Vittoria ji nechala vykřičet. Věděla, že Marian se o ní jen bojí. Až když viděla, že je klidnější a bude poslouchat, nastínila jí svůj plán pro Christiana. „Nikdo se zabíjet nebude. Víš chtěla jsem ti o nich říci při poslední návštěvě, ale nějak jsem se k tomu nedostala. Potkala jsem zvláštní upíry …“ Vittoria jí řekla vše o Albertovi a jeho společenstvu. Měla v plánu za nimi zajet a požádat je, zda by se mohli ujmout Christiana.

Alberto souhlasil. Právě se stěhují do Kanady. Tam bude klid. Válka Americký kontinent nezasáhla. Ne tak jako Evropu. Necítí se zde v bezpečí a s nováčkem bude lepší držet se, co nejdál od lidí. Rozloučili se s ní. Christian se držel vzadu. Jen občas cítila, jak se jeho oči na ní zaměřily. Skoro až zkoumavě. Neptal se. Samozřejmě ji musel poznat, ale neptal se. Dívala se za nimi, jak mizí. Byli pro ni jako snové útočiště v moři zmaru války. A dala jim to, co bylo jejímu srdce nejbližší. „Sbohem.“ Zašeptala. Možnost, že ho kdy ještě uvidí byla nízká, ale ne nemožná. Počká, co přinese zítřek a do té doby je tady práce. Po válce bude potřeba Evropu trochu vyčistit. Zábava!

Pozn. autora:  Tohle by bylo asi tak k úvodu. Doufám, že to není moc zmatené a jde se v tom trochu vyznat. V příští kapitole se přesuneme do současnosti.

Autor: Caterina, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vittoria není jen vítězství - 4. kapitola: