OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vittoria není jen vítězství - 1. kapitola

14.08.2009 (11:00) • Caterina • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1262×

Vrátila se po dlouhé době do sídla. Rozhodla se, že chvíli zůstane a odpočine si. Byla unavená z bojů a některá zranění potřebovala chvíli na pořádné zahojení. Bylo jaro, venku krásně a tak se vydala po obědě na procházku. Ve vlčí podobě běhala po lese, až narazila na louku. Bylo tam tak nádherně. Tráva měla svěží zelenou barvu, stromy kolem ní dávali pocit naprostého soukromí a ve vzduchu voněly květy. Natáhla se a zavřela oči. Pokud by se v blízkosti objevilo nebezpečí, její instinkty jí budou varovat. Dokonalý sluch a čich nemohlo jen tak něco obalamutit.

Probudil jí šustot nohou v trávě. Zavětřila, a ucítila člověka. Prudce otevřela oči a ve vteřině se narovnala do sedu, připravená se bránit … A v tom ho uviděla. Lidské mládě. Dítě. Asi šestiletý kluk. Tmavé střapaté vlasy mu poletovali kolem tváře, dokonalé nádherné tváře. Ale nejúžasnější na něm byly jeho oči. Čistá, blankytná modř. Nikdy nic tak úžasného neviděla. Výraz v jeho očích ji překvapil ze všeho nejvíce. Nebyl to strach nebo děs, ale zvědavost. Na to, že před sebou viděl vlka, který měl velikost přerostlé dogy, to bylo neuvěřitelné.  Zůstala sedět bez hnutí a dívala se na něj. Viděla, jak se zhluboka nadechl, aby si dodal odvahy a udělal pomalý krůček směrem k ní. Pak druhý, třetí a postupně se posouval až byl od ní na délku paže. Natáhl svou malou ručku a pohladil jí. Ten dotyk byl téměř elektrizující. Přivřela oči, pomalu se položila zpátky do trávy a nechala se hladit. Postupem času se dítě osmělilo, sedlo si na zem vedle a zabořilo jí do srsti obě ruce.

Byli tam dlouho. Oba dva si užívajíc přítomnost toho druhého. Vyrušilo je až volání z lesa. Mužský a ženský hlas.

„Christiane!“ Podívala se na dítě vedle sebe. Usmál se na ní a ona byla opět okouzlena. Ve tvářích toho andílka byly dolíčky. Mohla by se na něj dívat snad hodiny a vůbec by jí to neomrzelo. Zvedl se. Naposledy jí pohladil a zašeptal:

„Já už musím. Přijdu zase zítra.“ A loudavým krokem se vydal směrem k hlasům. Na konci louky, těsně než vešel mezi stromy se otočil a poté se rozběhl do lesa.

Louka jako by pro ni ztratila svoje kouzlo. Bez něj už to nebylo ono. Vydala se zpátky do sídla. Slibovala si, že už se tam nevrátí. Člověk a vlkodlak to nejde spolu dohromady. Jeho křehkost a její nezranitelnost je mohla stát život oba dva. Zapůsobil na ní až příliš. Vždyť ho dnes viděla poprvé. Ty a podobné úvahy jí táhly hlavou celý večer. Marian si všimla, že není něco v pořádku, ale jako většina tvorů se Vittorie stranila. Vždycky se vracela jen na chvíli a s nikým neudržovala příliš přátelské vztahy. Její praprapra a kdo ví kolik ještě - prateta. Viděla v ní vzor dokonalosti, i když chladné dokonalosti. Měla ji ráda. Nikdy na ní nebyla nepříjemná, ani když byla dítě se spoustou otázek jak, proč, co a podobně.

Vittorie byla stále zamyšlená. Ňoumala se v jídle a ani si nevšimla, že si k ní Marian přisedla. Ze zadumání ji vyrušila až otázka :

„Co se děje?“ zeptala se jí Marian potichu. Podívala se na ní. Vládkyně. Královna vlkodlaků. Vždycky jí fascinovalo, jak se mohla její neteř dožít tolika let (samozřejmě proti ní byla jen pískle) a stát se královnou s očima stále plnýma čistoty duše. Usmála se na ní.

„Nic se neděje, Mari, jen jsem nějaká unavená z toho všeho.“ Odpověděla jí. Co jí taky měla říkat?!? Že dnes v lese potkala dítě – Christiana, a že na něj stále myslí. To asi ne.

„Co je nového ve smečce?“ Optala se jí raději a myšlenky na modrookého chlapce zasunula někam daleko do hlavy. Marian se jí svěřila s tím, jak měli v poslední době starosti se smečkou darkwolfů, které vede její nevlastní bratr. Sebastian byl silný. Velmi silný a masakroval skupiny, které vyslala na zastavení jeho řádění. Ale prý asi před měsícem někam zmizel a nikdo o něm neví. Marian jí vyprávěla o běžných královských starostech, jako by byla její dávná přítelkyně a jen se dlouho neviděli. Vittoria si uvědomila, že jí to uklidňuje. Byla tak dlouho odtržena od „obyčejného“ života, že už zapomněla jaké je žít. Večer šla do postele s novým klidem v duši. Ještě to nebylo ono, ale její duše se pomalu očišťovala a mohl za to on, „její malý Christian“.

Snila. Její sny nebyly plné krve a bolesti. Byly plné květů, zpěvu ptáků a modrých očí. Probudila se později než obvykle. Bylo už skoro poledne. Na její tváři se usadil úsměv. Udělala ranní hygienu a vydala se pro něco k jídlu. Mariana jí přišla požádat o trénink. Nikdo s ní nechtěl bojovat. Aby jí náhodou nezranily. Ona by snad nemusela mít tolik ohledů. Vittoria to uvítala. Bránila se zuby nehty nutkání vyrazit do lesa. Kolem tréninkového placu bylo už plno. Postavily se proti sobě, kývly na sebe – do první krve. Skočily po sobě v letu se měníc ve vlka. Sněžně bílý proti černému. Zaleskly se zuby, vrčení naplnilo prostor. Sekaly po sobě zuby i drápy . Jedna útočila, druhá se bránila a naopak. Pak Vittoria udělala přemet, Marianu zadními skopla k zemi, přetočila se a zuby přitiskla do kožichu na jejím hrdle. Byla vítěz. Mariana se přetočila na záda a zvedla tlapy, jako, že se vzdává. Obě se přeměnily naráz. Usmívali se. Boj byl fér.

Samozřejmě neodolala a po té, co se všichni rozprchly po své práci nebo za čímkoliv jiným se Vittoria vydala do lesa. Ani si pomalu neuvědomila jak a stála na kraji louky. Christian seděl smutně uprostřed se skloněnou hlavou. Dvěma velkými skoky byla u něj a oblízla mu tvář. Úsměv, kterým ji obdaroval ji zahřál u srdce a další z pomyslných hradeb padla. Netušila, že ji to bude stát víc bolesti a utrpení. Že za každý jeho úsměv, nakonec prolije potoky slz.

Čas šel dál. Scházely se skoro každý den. Hráli si, blbli nebo jenom tak leželi v trávě. Christian jí vyprávěl o svém životě. O rodičích, kteří ho milují. O malé sestřičce, která je strašně otravná, ale jinak jí má rád. O tom, jak až vyroste by chtěl vydělat spoustu peněz, aby tatínek nemusel tak moc pracovat. Stali se přáteli. Vlkodlak a lidský chlapec. A čas ubíhal a Vittoria byla v sídle už skoro rok. Pomalu, ale jistě se zapojovala do běžného života. Hlavně pomáhala s tréninky. Vyprávěla o bojích, které svedla a upozorňovala na slabiny dalších druhů.

Klid je samozřejmě ukolébal všechny. Myslel, že nejsou připraveni a tak se Sebastian se svou smečkou vrhl v nesmyslnou bitvu. Zaútočil přímo na sídlo. Boj se rozpoutal brzy ráno a hned bylo jasné, že bude trvat dost dlouho. Vittoria převzala vedení. Rozmístila obranné vlkodlaky a sama s nejlepšími vytrénovanými na útok vyrazila zadním vchodem. Její plán přepadnout je ze zadu a ze stran se nakonec ukázal jako dobrý. Ve chvíli, kdy zaútočily byly všichni darkwolfové zaměřeni na vchod do sídla. Překvapení, které se jim zračilo ve tváři, když si uvědomily, že nepřítel jde z jiné strany, Vittorii málem rozesmálo. Padlo jich hodně, jak těch správných, tak těch špatných. Sebastian se někam zdekoval ve chvíli, kdy pochopil, že nemůže vyhrát. Vittoria pocítila nová zranění a únava ji donutila jít si odpočinout. Tento den na ni Christian čekal marně.

Do druhého dne se většina zranění poměrně dobře zavřela. Vlkodlačí zranění se hojí déle a tak tušila, že je bude ještě chvíli pociťovat. Ale ani bolest jí nezabránila se po obědě vypravit na louku. Její rozesmátý klučina jí dodá novou sílu do žil. Když vešla na louku Christian se rozběhl a prudce se jí vrhl kolem krku.

„Bál jsem se, že už tě neuvidím. Že se nerozloučím.“ Ve Vittorii hrklo. Kdo jí ho chce odvést. Proč rozloučit. Pochopil, otázku, která se jí zračila v očích. „Táta sehnal peníze a posílá mě na školu. Budu bydlet ve velkém městě u příbuzných. Budu u nich pracovat a chodit do školy. Není dost peněz a asi nebudu moct domů ani na prázdniny.“ Řekl jí smutně a rozplakal se. I Vittorii stekla slza. Je čas zase vyrazit do světa. Je čas pohnout se dál.

Autor: Caterina, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vittoria není jen vítězství - 1. kapitola: