OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vita incoqnita 9. kapitola

17.11.2009 (18:00) • 4dd4 • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1562×

Zvraty


Nasedla jsem do letadla směr domov a doufala, že nepotkám minulost. Pohodlně jsem se usadila na sedadle a sledovala východ slunce v mracích. Po pár minutách jsem usnula.

Je to měsíc, co jsem ho naposledy viděla, měsíc co jsem bez rozloučení odešla po divoké noci. Bylo skoro šokující, že mě ani nehryzalo svědomí. I po čtyřech týdnech jsem měla na tváři přihlouplý úsměv, když jsem si na tu noc vzpomněla.
Vypnula jsem sprchu a zabalená v osušce si začala sušit vlasy. Bylo devátého dubna a mí rodiče pořádali tradiční maškarní bál. Znamenalo to jediné, po měsících klidu opět oprášit společenské chování a doufat že všichni odjedou do tří dnů.
Sedla jsem si před zrcadlo a dala se do tvoření účesu a make-upu, do vlasů jsem si vpletla zelené stuhy a vytvořila tím malé copánky držící přední část mých vlasů, zbytek jsem nechala volně. Nanesla jsem na víčka zelené stíny a vydala se do šatny, kde vyseli tmavě zelené středověké šaty. Byli to ty typické šaty, po kterých zatoužila každá dívka. Měly zlatou nití vyšívaný výstřih do V, korzetový pas a dlouhou splývavou sukni až na zem, u pasu přepásané dlouhým zlatým kovaným páskem, rukávy byli prostřižené od loktů a sahali až k zemi a lem byl vyšívaný zlatou nití. Byli k nim i bílé hedvábné punčochy a zelené vázané střevíce, ostatní prádlo už jsem si vzala moderní, nemusím působit zas tak věrohodně. Oblékal jsem si šaty a naposledy zkontrolovala svůj vzhled, byl bezchybný.

Vešla jsem na zahradu a začala korzovat mezi hosty, vítala jsem se s nimi, poslouchala jejich stížnosti, zážitky a názory. Po dvou hodinách mi z toho už třeštila hlava. Vzala jsem si koktejl a zalezla do bludiště.
Popíjela jsem a vybírala si ty nejzazší nejtemnější kouty, které bludiště poskytovalo. Kráčela jsem a nevnímala své okolí, snažila jsem se vypudit z hlavy všechno okolo a dařilo se mi to, dokud jsem nedošla k jedné z nejskrytějších uliček. Zahnula jsem za roh, vzhlédla a ztuhla. Přede mnou stál Tony, na kterého se lepila blonďatá upírka v rudých šatech. Překvapeně jsme se navzájem sledovali, rychle jsem zamrkala a nasadila nezaujatý výraz.
"Netušila jsem, že tady někdo je, promiňte." Otočila jsem se na patě a rychle se vydala na opačnou stranu, pryč od nich a pryč od hostů. Rozběh jsem se, nejprve lidským tempem, ale nestačilo to, i upíří tempo mi bylo najednou pomalé, zvlášť když jsem si nemohla vzpomenout, ve které části bludiště jsem, jak se dostanu ven. Všechny mé myšlenky se rozutekly, v hlavě jsem měla prázdno, jediné po čem jsem toužila, bylo dostat se pryč ze záplavy větví pokrytých sněhem. Odrazila jsem se a vyletěla do vzduchu, jedním skokem jsem se dostala z bludiště na okraj lesa. Na nic jsem nečekala a vydala se do temného hvozdu. Zastavila jsem o dobrých sto kilometrů dál, vedle starého velkého dubu.
Svezla jsem se podél kmenu na zem, mé myšlenky se pomalu začaly vracet na své místo. Co jsem to proboha provedla! Proč jsem tak zpanikařila, utekla jako malá holka? Proč jsem se cítila zrazená? Jenom jsem tam tak stála a dívala se na ně a toužila té blondýně zakroutit tím jejím dlouhým krkem. Co to se mnou je?
Opírala jsem se o dub a hlavou mi vířili myšlenky jako no tobogánu, nevěděla jsem, co to znamená, proč mi to tak vadí, a popravdě jsem to ani vědět nechtěla.

"Nějak rychle si zmizela." Ozvalo se vedle mě. Leknutím jsem nadskočila a zvedla hlavu, nade mnou stál Antony.
"Co tady děláš?" Vyštěkla jsem na něj a přitáhla si kolena k sobě.
"Přišel jsem ti říct příběh." Ignoroval můj podrážděný hlas a sedl si vedle mě. "Byl jeden muž…"
"Velice neobvyklý začátek." Sarkasmus z mého hlasu přímo kapal.
"… a ten na plese potkal nádhernou a tajemnou mladou ženu." Ignoroval mé vyrušení. "Ta žena ho naprosto uhranula, nemohl jí dostat z hlavy. O pár dní později jí potkal znovu, tehdy už si jí nenechal jen tak proklouznout mezi prsty a strávil s ní tu nejlepší noc v životě. Od té doby jí neviděl dlouhé měsíce, ale nezapomněl na ní, vlastně na ni myslel celou dobu. Ve snaze zapomenout na ní si založil bar. Jeho přání se vyplnilo, červenovlasá bohyně jednoho dne vkročila do jeho klubu a on opět ztratil hlavu. Když se ráno probudil, dívka byla pryč, bez rozloučení, bez vzkazu nic, jediné co po ní zůstalo, byl důlek v polštáři a lahodná vůně. Tehdy už ztratil naději, že jí zase uvidí. O pár týdnu později se konal bál, muž nedoufal, že jí tam uvidí, a proto beze studu přijal nabídku blondýny. Dál už vyprávět nemusím, co myslíš?"
Opřela jsem mu hlavu o rameno, Tony mě objal kolem ramen a přitáhl si mě k sobě. "Ne, dál už vyprávět nemusíš. Vůbec nevím, co mě to popadlo, když jsem jí viděla, jak se po tobě sápá, měla jsem chuť zakroutit jí tím jejím dlouhým krkem." Přiznala jsem.
Tony se uchechtl. "To bych do tebe neřekl, ale máš pravdu, když jsem tě viděl s Paulem v klubu, chtěl jsem ho prohodit stěnou." Tohle přiznání mi na tváři vykouzlilo úsměv.
Mlčky jsme se objímali a užívali si společnou chvíli, ale nic netrvá věčně.
"Co budeme dělat?" Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí.
"Myslím, že tě pozvu do kina a potom na večeři." Odhalil mi svůj dokonalý chrup.
"Takže rande." Vyznělo to jako konstatování. "Kdy se stavíš?"
"Ani neodejdu." Zašklebil se a vrhnul se na má ústa, nebránila jsem mu, jeho polibky mi tolik chyběly. Strávili jsme tak dlouhou chvíli, když jeho ruce začaly šmátrat pod sukní, odtrhla jsem se od něj.
"Antony dost!" Plácla jsem ho po rameni, rychle vyskočila a utíkala pryč, on mě ale pronásledoval. Následujících pár hodin jsme se honili po lese a líbali. Byli jsme jako malé děti a bylo nám to jedno, nejdůležitější bylo, že jsme šťastní. Když začalo svítat, vydali jsme se do svých domovů. Tony mě jako pravý džentlmen doprovodil ke dveřím, polibkem se se mnou rozloučil.
"Jakmile zapadne poslední sluneční paprsek, jsem tady." Zavolal, než nasedl do svého auta.

Přesně v šest hodin a padesát osm minut Tony zaklepal na dveře a my se vydali na naše první rande. Tony vybral romantickou komedii, celou dobu jsme se objímali, líbali a smáli. Chovali jsme se jako zamilovaní blázni, a taky jsme jimi byli. Po filmu jsme šli na slibovanou večeři. Tony mě zavedl doprostřed parku a nechal si vybrat. V jedné boční uličce se procházel mladík s neodolatelně vonící AB skupinou. Usmála jsem se na Tonyho a rozběhla se za mladíkem. Tony udělal to samé, ale vrhl se na jeho přítelkyni.
"Tak co říkáš?" Leželi jsme na vrcholku skály v objetí a sledovali hvězdy.
"Téměř dokonalá schůzka." Odpověděla jsme mu s úsměvem.
"A co jí chybí?" Zvedl se na lokti, aby se mi mihl podívat do obličeje.
Místo odpovědi jsme ho políbila, líbali jsme se dlouho, tím polibkem jsme si vyjadřovali lásku a touhu. Pohodlně jsem si opřela hlavu o Antonyho hruď a nechala pevně obejmout.
"Miluju tě." Zašeptal mi do ucha a políbil mě do vlasů.
"Taky tě miluju." Zvedla jsem hlavu a opět ho políbila.
Těsně před východem slunce jsme se vydali k Tonymu domů, kde jsme strávili následující den.

Dny se měnily v týdny, týdny v měsíce a měsíce v roky. Byli jsme dva mladí zamilovaní blázni. Bydleli jsme v tonyho bytě nad barem, který jsme společně vedli. Stali jsme se opravdu dokonalým párem. Najednou už mi společnost, plesy a upíři nepřipadali jako sebranka nudných patronů, kteří vás ubíjí svými příhodami, najednou byli všichni zábavní a milý. Svět byl barevnější, vzduch čistší, barvy jasnější a existence příjemnější. Byla jsem zamilovaná a bylo mi skvěle, aspoň chvíli.

Neví, kdy přesně se náš vztah začal kazit, mohlo to být po pěti šesti letech. Antony začal trávit většinu času s přáteli, kašlal na bar a domů chodil, jenom když musel. Pokaždé, když se objevil, jsme se pohádali a jeden z nás odešel. Náš idylický vztah se začal rozpadat a my nevěděli co s tím, snad jsme s tím nic dělat nechtěli. Byla jsem sama a plně si to uvědomovala, Antony už nebyl ten zamilovaný blázen, který mi nosil květiny a skládal básničky.
V tu dobu jsme potkala Lexe, byl milý hodný a byl tady pro mě, stal se mým nejlepším přítelem. Nahradil Antonyho, aspoň co se vztahu týče, dřív to byl Tony, s kým jsme chodila nakupovat, lovit, do kina, kterému jsem se svěřovala, ale ten tady nebyl, místo něho jsem měla Lexe. A on se stal dalším důvodem, proč jsme se s Tonym hádali.

Stalo se to jednou nad ránem. Vracela jsem se s Lexem z lovu, vzal mě do sousedního města a chvíli před východem slunce vysadil před bytem. Rozloučili jsme se a já se vydala domů.
Říká se, že když se má stát něco špatného, tak to vycítíte, ale je to omyl. Když vám má něco změnit život, stane se to ráz na ráz, nic vás na to nepřipraví, nikdo vám nevnukne pocit z hůry, prostě se to stane.
V rozjařené náladě jsem vešla do bytu a ignorovala zvuky kolem sebe, hodila jsem tašku na pohovku, otevřela dveře do ložnice a ztuhla.
Viděla jsem Tonyho, jak si to v naší posteli rozdává s nějakou blondýnou. Jenom jsem tak stála ve dveřích a sledovala jak ničí i poslední zbytky našeho vztahu. Musel mou přítomnost vycítit, protože zvedl hlavu, a já se najednou dívala do jeho šedých, teď temných. Chvíli jsme na sebe zírali do očí.
"Dan…" Mé jméno mu zadrhlo v ústech. Nechtěla jsem ho poslouchat! Otočila jsem se, chytla kabelku a upíří rychlostí zmizela. Běžela jsem ven z města, daleko od lidí i upírů.
Doběhla jsem doprostřed lesa a sesunula se na trávu navlhlou deštěm, jako by počasí vystihovalo mou náladu. Bylo ráno, přitom to vypadalo, jako byla noc, černou oblohu občas ozářilo bílé světlo blesku doprovázené hromem a úporným lijákem. Ležela jsem na trávě a nechala dešťové kapky dopadat na můj obličej, kde se mísily se slzami. Tohle byl konec.

Vytáhla jsem z kapsy mobil a doufala, že bude fungovat. Vytočila jsem Lexovo číslo a čekala, než to zvedne.
"Dany co se děje?" Ptal se rozespale.
"Lexi, mohl by si pro mě přijet?" Můj hlas zněl jako pokažená zvonkohra, jako by jednomu zvonečku prasklo srdce.
"Dany, co se stalo? Kde jsi?"
"Jsem v tom lese za městem, počkám tě u skály, ano?"
"Jasně, za chvilku jsem tam."
"Lexi… děkuju." To bylo poslední, co jsem stihla říct, než mobil vypověděl službu, voda nebyla jeho oblíbeným živlem. Hodila jsem zkratovaný mobil do tašky a vydala se na smluvené místo.
Lex už mě čekal na místě, nasedla jsem k němu do auta.
"Dany, co se stalo? Kam tě mám zavést?" V hlase i očích měl obavy.
"Pojedeme k tobě prosím? Tam ti všechno řeknu."
"Samozřejmě." Nastartoval auto a vyrazil.

U Lexe jsem se vysprchovala, půjčil mi tričko a bavlněné kalhoty. S hrnkem teplé krve jsem si lehla k němu do postele. Nenaléhal, věděl, že až budu chtít, všechno mu řeknu, jenom mě držel a byl tady se mnou. Vypila jsem poslední lok teplé tekutiny a vylíčila mu všechno, co se stalo. Když jsem se dostala k části v ložnici, objal mě ještě pevněji. Vyslechl celý můj příběh, nic neříkal, jenom mě objímal, zabořila jsem mu hlavu do ramene a vnímala jeho přítomnost.
"Dany, je mi to tak líto." Políbil mě lehce do vlasů.
"To nemusí, můžu si za to sama, měla jsem to vidět, něco udělat." Zvedla jsem hlavu a podívala se do jeho zelených očí. Byli plné lítosti a smutku, ale zároveň naděje a příslibu lepších zítřků. Lex sklonil hlavu a políbil mě, přitiskl své rty na mé. Chtěla jsem se od něj odtáhnout, nebylo to správné, nechtěla jsem mu ublížit, ale přitáhl si mě k sobě. Byl tak něžný, opatrný, jako bych byla panenka z porcelánu. Byla jsem zoufalá, toužila jsem mít někoho u sebe, vědět, že nejsem sama. Do toho polibku jsem dala všechnu svou zoufalost, bolest, smutek. To bylo poprvé, co jsem s Lexem milovali.

Cítila jsem tupé kopání v bříšku, rychle jsem otevřela oči, posadila se a přitiskla si ruku k bříšku. "Ou…" Vyšlo mi z úst.
"Daniel co je, co se děje?" Najednou u mě byli všichni z rodiny a doktor Tomson.
"To nic… já jenom… děti, kopou." Vydechla jsem. Na chvíli všichni ztuhli a potom se zbláznili.
"Můžu si sáhnout, prosím." Než jsem se nadála, měla jsem na břiše všechny ruce, plus stetoskop doktora Tomsona.
Do toho se z reproduktoru ozval pilot. "Dámy a pánově budeme přistávat."

8. kapitola Shrnutí povídek 10. kapitola

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vita incoqnita 9. kapitola: