Vita incoqnita 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Děkuji za předešlé komentáře, jsem ráda, že se vám povídka líbí. Co se týče kapitoly jsem celkem spokojená, když pominu ten divný konec, ale nic není dokonalé...Dozvíte se něco víc o Antonym Přeji krásné počtení a prosím omluvte chyby

14.10.2009 (14:00) • 4dd4 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1444×

Vzpomínky

Procházela jsem se nočním parkem, kolem mě kroužilo podzimně zbarvené listí a já se marně snažila zaplašit vzpomínky.

S Antonym jsem se potkala o den později. Mohli být tak tři hodiny odpoledne, nemohla jsem spát, a proto jsem zalezla do knihovny. Málokdy se tady někdo objevil. Knihovna byla obrovská místnost, snad největší v domě. Všechny stěny byly od podlahy ke stropu obložené policemi, v kterých stály přesně srovnané knihy, každá měla své místo. Další police se nacházely různě po místnosti a tvořili tak soukromé koutky. Našli byste tady všechno, upíří dějiny, lidské dějiny, magii, beletrii, naučné knihy, prostě vše na co si vzpomenete. Vydala jsem se do rohu místnosti, kde se skrývaly nejstarší spisy vypovídající o naší minulosti, studovala jsem je už dlouho, ale zatím jsem byla v půlce.
Brala jsem si knihu z vrchu police, když někdo vrazil do posuvného žebříku na kterém jsem stála, ten s praskotem spadl na zem a já jej následovala. Během mého pádu jsem se přetočila, abych dopadla na nohy, jako kočka, vzhledem k tomu že jsem všechno viděla, jako zpomalený film to nebyl problém. Těsně po té, co se mé nohy dotkly mramorové podlahy, jsem se přikrčila a okamžitě narovnala, přitom pohybu jsem ještě chytla knihu, která padala spolu se mnou.
"Pěkné přistání." Ozval se za mnou hlas vetřelce. Rychle jsem se otočila s úmyslem seřvat ho, za to, ale nevyšlo ze mě ani slovo, za mnou stál Antony. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo mračení se.
"Měl bych se ti omluvit, promiň." Ale víc než pokorně zněl jeho hlas vesele a… potěšeně?
"Ano to máš pravdu, měl by ses mi omluvit a ne si ze mě utahovat." Ztracená řeč si jako zázrakem našla cestu, spíš za to mohl tón, kterým svou 'omluvu pronesl'. Otočila jsem se k němu zády a vydala se pryč od něho.
"Počkej."Zavolal za mnou a chytil mou ruku, chtěla jsem se mu vytrhnout, skoro se mi to povedlo, ale škubl mou nazpět. Ztratila jsem rovnováhu a spadla přímo do jeho náruče, Antony to ovšem nečekal, zakolísal a společně jsme mířili na zem. Sotva co dopadl na záda, jsem na něm skončila já. Chtěla jsem se překulit vedle něj, ale ruce, které měl neustále kolem mého pasu, mi to znemožňovaly. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do obličeje, jakmile jsem uviděla překvapení a nevíru v jeho tváři začala jsem se smát, najednou mi ta situace přišla vtipná. Hlavu jsem měla strčenou v jeho hrudi a smála jsem se. Po pár okamžicích jsem uslyšela hluboký sametový smích vycházející z Antonyho vibrující hrudi. Seděla-ležela jsem na něm a smála se. Antonyho ruce už mě neobjímali, ale přejížděli mi po spodních žebrech a bocích. Ještě chvíli jsme setrvali ve stejné poloze, než jsem se překulila vedle něj, ale nečekala jsem, že mě nepustí, přetočil se se mnou.
Otevřela jsem oči a z blízka se dívala do Antonyho obličeje. Měl zvláštní výraz, takový zadumaný, okouzlený a toužebný, jeho šedomodré oči byli najednou víc tmavě šedé, než modré. Při tom pohledu ve mně začala doutnat touha. Antonyho rty překonaly deseticentimetrovou propas mezi našimi obličeji. Přitiskl svá ústa na mé rty a ochutnával je. Vzal můj spodní ret mezi zuby a jemně ho sál. Slastně jsem vzdechla a tím ho pozvala dovnitř, jeho jazyk začal plenit má ústa.
Naše zmítající se jazyky prohlubovaly mou touhu po jeho těle. Přejížděla jsem mu dlaněmi po zádech, objevovala každý jeho sval a přitahovala si ho k sobě ještě víc. Za hodnou chvíli, když už jsme nemohli popadnout dech, jsme se od sebe odtrhly. Antony zabořil svou hlavu do mých vlasů a nahlas oddechoval, stejně jako já. Váha Antonyho těla mě přišpendlila k podlaze a já začínala mýt problém s dýcháním. Jakmile si to uvědomil, převalil se vedle mě a stáhl si mě na sebe. Spočívala jsem na jeho těle a uklidňovala svojí rozbouřenou krev.
"Proč tohle děláš?" Dívala jsem se mu do očí a opírala se o jeho hruď.
"Co myslíš?" Jeho oči už dostávaly zpět svůj modrý nádech, i dech se mu uklidnil.
"Proč mě pokaždé, když se potkáme, políbíš?"
"Nevím… Pokaždé když tě vidím, dostanu chuť zlíbat každičký kousek tvé kůže, ponořit se do tvého měkkého těla." Přejížděl mi prsty po linii mých boku a zadečku. "Probouzíš ve mně touhu, kterou jsem nikdy necítil."
"Takže toužíš uspokojit svou sexualitu." Konstatovala jsem trochu dotčeně. Ne, že by mi to nelichotilo, každá žena by po něm toužila, mohl by si vybírat ze zástupu upírek i lidských dívek.
"Nejde jenom o fyzickou stránku, jsi tajemná, záhadná, probouzíš ve mně zvědavost." Usmál se.
"Já a tajemná?"Vykulila jsem na něj oči.
"Ano, jsi tajemná." Prsty mi přejel po lícních kostech a po spodním rtu, což ve mně vyvolalo vzpomínky na jeho dokonalé rty, které ode mě byli deset centimetrů, stačilo jen sklonit hlavu a ponořit se do toho opojného polibku. "Vím, jsi dcerou Franka Madsona, současného předsedy rady, potomek Vláda Draculy, knížete Sedmihradského ale nic to nevypovídá o tobě o tvé osobě, podstatě. Nikdo neví o té nádherné zelenooké bohyni s mahagonovými vlasy nic bližšího, chtěl bych tě poznat, zjistit jaká jsi, co máš ráda, co nenávidíš, co tě baví. Už vím, že nádherně líbáš a máš ráda knížky a historii."
Svým proslovem mě zaskočil, ležela jsem na něm a dívala se do těch bouřkových mračen, které se mu zračili v očích. Měl pravdu, vždycky jsem se stranila společnosti, hlídala si své soukromí, jen rodina a pár nejbližších přátel o mě ví něco víc.
"Na to, že se setkáváme podruhé toho o mě víc celkem dost." Tím jsem narážela na mou oblibu v knihách a historii. "Ale já ani nevím tvé jméno."
"Antony Wiltsbury." Ke svému jménu dodal dokonalý lehce pokřivený úsměv.
"Takže jsi syn Alfréda, předsedal před mým otcem." Konstatovala jsem.
"Ano, to jsem já." Opět se usmál, nemohla jsem nic jiného, než ho políbit. Z původně letmého přitisknutí rtů se začal opět svávat hluboký vášnivý polibek. Cítila jsem, jak se jeho ruce dobývají pod mé tričko a lehce obkreslují mou kůži, jako by to byla nejjemnějším hedvábím. Vpletla jsem mu ruce do vlasů a přitahovala si ho blíž. Cítila jsem, jak je vzrušený, jeho pýj mě tlačil do podbříšku. Provokativně jsem se otřela o jeho klín a vychutnávala si jeho slastný vzdech. Odtrhl ode mě ústa a přisál se na můj krk, vychutnávala jsem si jeho jazyk a zuby přejíždí po mé krční tepně. Slastně jsem vydechla a toužila po tom, aby to udělal.

V tom klaply dveře a my uslyšeli kroky. Otráveně jsem se od něj odtrhla a rychle se postavila stejně jako on. Začali jsme si upravovat šaty. Podle vůně se k nám blížila má matka. Urychleně jsem zvedla knížku, položila jsi na stolek, a potom jsem následovala Antonyho, který ladně vyskočil z okna. Dopadla jsem těsně vedle něj na křupavou vrstvu sněhu.
"Takhle asi utíkáš často." Podotkla jsem.
"Občas ano." Přiznal.
"Uvidíme se." Mávla jsem mu a upíří rychlostí se vydala do pokoje.

Ze vzpomínek mě probrala vůně krve. Pár metrů ode mě šel třicetiletý muž s opojně vonící krví, dostala jsem hlad a mé děťátko taky. Neměla jsem náladu na nějaké hry, prostě jsem k němu přišla a než stihl začít protestovat, se mu zakousla do krku. Sála jsem jeho vynikající krev a užívala si její lehce nasládlou chuť, byla jako čokoláda, ta nejjemnější švýcarská čokoláda, kterou kdy kdo vyrobil. Polykala jsem krev a toužila po další. Cítila jsem, jak muž v mém náručí omdlévá, silou vůle jsem se od něj odtrhla, nechtěla jsem ho zabít. Oblízla jsem si ústa, jeho krk a zkontrolovala, zda žije. Trochu jsem to přehnala, ale bude pořádku, nebude si nic pamatovat. Položila jsem ho na lavičku a vydala se do města na druhý chod.

Mohlo být osm hodin, když jsem se vrátila domů. Sotva co jsem vešla, uslyšela jsem Hanin ospalý hlas. "Dobré ráno."
"Dobré ráno, jak si se vyspala?" Vešla jsem do kuchyně a viděla Henryho, jak něco vaří. "Myslela jsem, že se v kuchyni nevyznáš." Vykulila jsem na něj oči.
"Taky že ne, ale po tom fiasku v obchodě jsem se rozhodl, že se to naučím." Usmál se.
"A jako pokusný králík ti má sloužit Hanah?!" Řekla jsem naoko zděšeně.
"Měj ve mně trochu důvěry." Ohradil se, ale starostlivě sledoval Hanah, před kterou postavil… míchaná vajíčka řekla bych, podle nadpisu v kuchařce. Henry s napětím sledoval Hanah jak polyká první sousto, a já s pobavením sledovala jeho.
"Tak co, jaké to je?" Ptal se s očekáváním.
"Je to dobré." Usmála se Hanah a nabrala si další díl vajíček. Henry se vítězně usmál, políbil Hanah zezadu do vlasů, věnoval mi úšklebek a vydal se do koupelny. Jakmile zmizel za rohem, vyplivla Hanah vajíčka zpátky na talíř a rychle se napila pomerančového džusu, jenom jsem dusila smích.
"Moc se nesměj a raději mi pomoz zbavit se toho." Šeptala.
"P…p…p…promiň, ale nemůžu si pomoct." Smála jsem se a sledovala jí, jak vyhazuje svou snídani, šla jsem k pultu a nachystala jí vločky. "Ale zajímá mě, co budeš dělat, až ti uvaří příště." Podala jsem jí misku s vločkami zalité mlékem.
"No… asi mu reknu plavdu." Mumlala s plnou pusou. "Ze nehumí valit."
"Možná ho to můžeš naučit." Navrhla jsem. V očích se jí objevil ten zadumaný pohled, bylo vidět, že nad tím přemýšlí a úsměv, který následoval posléze, mě utvrdil v tom, že to udělá. Jakmile dojedla, umyla jsem po ní nádobí a sledovala, jak společně odchází, Henry se rozhodl doprovodit jí do školy. Já jsem zatáhla závěsy a zalezla si do peřin.

Probudila jsem se odpoledne a to po ráně, která se ozvala v útrobách mého bytu. Rychle jsem se zvedla a v hedvábném pyžamu, které se skládalo z krátkých šortek a tílka na širší ramínka, jsem vylezla z pokoje a zamířila do obýváku, zde stál Henry a dva další muži. Muži na mě vyvalili oči a hltali pohledem.
"Henry co se tady děje?" Rozhlížela jsem se po místnosti a viděla krabice, které tady určitě nebyly.
"Přivezli nábytek." Usmál se.
"Tak to já se obleču a pomůžu vám se stěhováním, pak to musíme složit." Otočila jsem se s tím, že se půjdu převléct.
"Ani omylem, chceš si ublížit? Nebo mému synovci? Ne, ty si hezky sedneš a ani se nehneš!" Zavelel nekompromisně.
"Necháš mě aspoň převléct?" Zvedla jsem obočí.
"Samozřejmě." Usmál se blahosklonně a propustil mě do pokoje. Když jsem se vrátila byli už muži pryč a celý obývák byl zabarikádovaný krabicemi. Dali jsme se do skládání jednotlivých polic, Henrymu se sice má účast nelíbila, ale když jsem mu slíbila, že budu jenom podávat šroubky, nebo něco držet nechal mě. Za hodinu bylo všechno složené a náš byt měl konečně nábytek. Když večer přišla Hanah byla překvapená, radovala se jako malé dítě a hned pustila se do zaplňování volných míst, s kterým jsme skončili hluboko po půlnoci.

O tři dny později, se u naších dveří ozval zvonek a Hanah se vydala otevřít dveře.
"Přejete si?" Slyšeli jsme jí s Henrym z obýváku.
"Zlato, kdo to je?" Volal na ni Henry, v tom k nám závan větru donesl upíří pach, okamžitě jsme stály u Hany. Mezi dveřmi postával doktor Tomsn.
"Dobrý den pane doktore, co tady děláte?" Jeho nečekanou návštěvou jsem byla zaskočená.
"Jsem tady, abych tě prohlédl a podal tvým rodičům informace." Usmál se na mě.
"Aha, nevěděla jsem, že máte přijet dneska."
"Rodiče i to měli říct, domluvili schůzky na začátek každého sudého týdne tvého těhotenství, a pokud se nepletu, dneska ti začíná desátý." Usmál se mile.
"To máte pravdu."
"Tak pojď, mám na dnešní večer zamluvenou vyšetřovnu na jedné klinice." Usmál se mile. Vzala jsem si věci a vydala se s doktorem na kliniku.
"Nějaké potíže?" Zajímal se doktor po prohlídce. "Zvracení, nevolnost…"
"Ne nic takového, nevolnosti jsem se snad zbavila." Usmála jsem se na něj.
"Dobře, dávej na sebe pozor a nezapomeň, musíš hodně jíst." Měl takový ten starostlivý tón.
"Nebojte se."
"Dobrá, v to případě prohlašuji první prohlídku za skončenou. Všechno je v pořádku, tady máš první fotky miminka." Podal mi čtyři černobílé fotky mého miminka. "Pokud se nebudeš zlobit, vezmu je i tvým rodičům, tvá matka mi to kladla na srdce." Přikývla jsem a okouzleně sledovala své stěží 3cm velké miminko. Poprvé za deset týdnů jsem se cítila jako budoucí matka a uvědomovala si, co se děje a co se bude dít. Na tváři jsem měla přihlouplý úsměv. Cestou domů jsem se kochala fotkou mého miminka a napůl ucha poslouchala doktorovy rady.