OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Víš, co je horší než nenávist? Lhostejnost - 8. kapitola

03.10.2010 (17:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 580×

Místo radosti vlna zklamání

Lehce se mnou zatřepal. Konečně jsem se probudila z tranzu. Všechno bylo takové rozmazané. Oblíkl mě do nějaké mikiny, dal mi boty a někam jsme šli.

Do drogerky, do lékárny? Nevím.

Cesta byla dlouhá, zase jsme někam šli. Domů? K nám? Nevím. Jen vím, že jsem někde byla a pak byla tma.

Probudila jsem se na něčem měkkém a podle tvru jsem usoudila, že to byla asi postel. Pomalu jsem otvírala oči. Uviděla jsem úplně cizí pokoj. Došlo mi, že doma asi nejsem. Pokoj byl pěkný a dost prostorný, jeho stěny byly na bílo, ale byly polepené různými plakáty.

Zvedla jsem se na lokty, abych se mohla líp rozhlídnout. Všimla jsem si velkého stolu, který tomu všemu dominoval, na něm nesměl chybět počítač – tedy noťas.

I když jsem si to všechno prohlídla, v hlavě mi pořád lítala jedna otázka Kde to jsem?.

Vedle mě byl malý stolek a na něm byl položený těhotenský test. Nemohla jsem uvěřit sovjim kukadlám. Promnula jsem si je, ale ten test tam stále ležel.

Posadila jsem se úplně a trochu se mi zatočila.

Že by?

Rychle jsem to vypustila z hlavy a dala jsem si ji do dlaní. Byla jsem unavená, nevím z čeho, ale byla. Chtělo se mi strašně spát a na nějaké přemýšlení jsem neměla náladu.

„Už jsi vzůru?“ zaznělo odněkud.

Střelila jsem hlavou ke dveřím až tou rychlostí mi v něm křuplo. Ruka mi automaticky vyletěla k místu prasknutí.

„Sss,“ sykla jsem bolestí.

„V pořádku?“ slyšela jsem už kousek od sebe.

Otočila jsem se k tomu hlasu, ale tentokrát mnohem pomaleji. Málem jsem chytla infarkt, mít slabé srdce, tak už jsem dávno natáhla bačkory.

Na otázku jsem jen přikývla a otočila hlavu ke stolku. Všiml si toho.

„Nemusíš to dělat,“ pokřivil rty.

„Ale já to chci vědět.“

„Že prý to není stoprocentní,“ zašeptal.

„Já vím...“ Zvedla jsem se z postele a popadla jsem ten test.

Dovedl mě k záchodu. Zhluboka jsem se nadechla a vzala jsem za kliku.

Jen co za sebou zavřela dveře, sjel jsem po stěně na zem. V hlavě se mi honilo tolik variant, až mi v ní hučelo. Pořád mi tam lítalo, jak bychom to dítě vychovávali apod. Nemohl jsem se toho zbavit.

Čím dýl tam byla, tím víc jsem se bál. Neměl jsem strach z výsledku, ale z její reakce. Bude křičet? Chtít to dát pryč? Bude šťastná?

Bylo tam toho hodně. Připadalo mi to jako věčnost a to tam už byla stěží dvě minuty. Nedočkavě jsem si začal klepat nohou a počítal, kolikrát už jsem jí klepl o zem.

Hlavu jsem si opřel o zeď a čučel jsem na nohu. Zrovna když jsem to nečekal, zavrzaly dveře.

Dobrou minutu jsem tam jen tak seděla s hlavou v dlaních. Třepala jsem se, jako by mi byla zima. Pomalu – velice pomalu – jsem otevřela krabičku a přečetla si příbalový leták. Hned jsem byla o něco chytřejší.

Klepala jsem se jako ratlík, málem mi to vypadlo z pracky. Dodržela jsem přesný postup, který byl napsaný na tom letáku a už jen čekala.

Tušila jsem, že už tam bude výsledek, ale nechtěla jsem ho vidět. Nevěděla jsem co čekat. Hypnotizovala jsem dveře. Nevím, na co jsem čekala, asi až zahřmí, nebo co.

Tak jako s krabičkou jsem zacházela i s tím testem. Pomalu – ještě více pomaleji než tu krabičku – jsem ho otáčela k sobě.

Nevěřícně jsem ho propalovala pohledem. Po tom všem byl negativní. Čekala jsem vlnu štěstí, ale ani prd. Místo radosti přišla vlna zklamání. Nevím, co jsem od toho testu čekala. Už jsem byla smířená s... Ani nevím s čím. Byla jsem si tím tak jistá a teď nic. Všechno se rozplynulo ani ten šutr mi ze srdce nespadnul.

Začala jsem se bát. Nevěděla jsem, jak se zachová. Snažila jsme si dodat odvahu, ale moc to nepomáhalo. Pořád jsem seděla na tom zatraceném záchodě a tentokrát hypnotizovala kliku.

Konec konců jsem se odhodlala a velice pomalounku jsem otevřela dveře. Lehce zavrzaly. Seděl opřený o zeď, ale jak jsem zavřela dveře, už stál na nohou.

„Tak co?“ viděla jsem otazníky v jeho očích.

„Negativní,“ zašeptala jsem. Připravovala jsem se na jeho smích, skoky dva metry vysoko, ale nic nebylo.

Zvedla jsem k němu hlavu. Místo, aby se smál, tak byl smutný. Zažíval to co já? To jsem si mohla jen představit. Nechala jsem ho tam stát a snažila jsem se ho obejít, ale zastavil mě.

Otočila jsem se na něj.

„Co teď?“

„Nevím,“ řekla jsem pravdu.

Pustil mě a já mohla jít domů. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem se přesvědčila, že je čas jít. Domů jsem šla jako šnek s totálně vygumovaným mozkem. Kdyby mi někdo četl myšlenky, tak by si asi myslel, že jsem totální debil a možná i korunovaný.

Šourala jsem si to po ulici, až jsem konečně dorazila k domu. Zahrabala jsem v kapse a vytáhla svoje obrovské klíče. Poslepu jsem nahmatala dírku a když jsem ji našla vrazila jsem do ní klíč.

Po otevření dveří jsem si to namířila přímo do pokoje. Od dveří jsem se rozběhla a hodila placku na perfektně ustlanou postel – po pádu už nebyla ustlaná.

Pořád jsem měla v hlavě vymeteno. Ležela jsem a čučela do stropu. Hledala jsem tam něco, ale jediné, co jsem našla by pavouk. Chvíli jsem ho pozorovala, ale to jeho spouštění a vytahování zpátky nahoru mě začalo nudit.

Chytla jsem polštář, postavila jsem se před moje obrovské zrcadlo a strčila jsem si ten polštář pod tričko. Svlíkla jsem si mikinu, aby to šlo lépe hledět a lehce jsem ho hladila.

Sama sobě jsem se začala smát. Bylo mi to smíchu. Hodila jsem polštář zpátky na postel a jen si povzdychla.

Potřebovala jsem sprchu. Zašla jsem si do koupelny a napustila si vanu. Shodila jsem ze sebe všechno oblečení a až byla vana plná, hupsla jsem do ní.

Nechala jsem myšlenky volně plynout kolem vany, ale jedna ne a ne jít pryč.

Když nejsem těhotná, tak co mi potom je? Dělala mi neplechu v hlavě. Jediné řešení, které jsem našla, bylo, že budu muset zajít k doktorovi.

Teplá voda udělala svoje a já i doktora vypustila z hlavy. Když voda zchladla, vylezla jsem a oblíkla jsem se do pýža. Bylo ještě brzo na spánek a tak jsem šla dolů na telku. Zajímavého v ní nic nebylo a tak jsem se vydala na průzkum naší staré známé ledničky. Vůbec nic na co jsem měla chuť tam nebylo a tak jsem ji zklamaně zavřela. Něco mi došlo.

Byla jsem tak blbá, že jsem si toho dřív nevšimla. Tak mě vyvedl z míry, že sem na to úplně zapomněla. Tento měsíc už jsem menstruaci měla, takže to těhotenství byla absolutní ptákovina. Kroutila jsem nad svojí blbostí hlavou a navíc bylo to tak dávno. Dva měsíce, to není zase až tak dlouhá doba, ale už to bylo a co bylo to bylo, ne?

Sebralo mě to. Čekal jsem neuvěřitelnou úlevu, ale když to řekla, bylo mi divně. Nedokázal jsem ten pocit popsat, bylo to něco mezi smutkem a zklamáním, jako bych si to přál. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, ale když už tady ta varianta byla, pro taky ne?

Ta představa se mi líbila, ale byla to jen představa. Z toho smutku jsem popadl klíče a vyrazil do staré známé hospody.

Sedl jsem si zase do toho stejného koutu, jako minule. Servírka mě už znala a tak mi normálně nalila. Z ničeho nic si ke mně přisedl nějaký kluk. Později jsem poznal, že to byl Luke. Nechápal jsem, co tam dělal, ale bylo mi to fuk, nebo ne?

„Proč piješ?“ zeptal jsem se ho a hodil do sebe další skleničku.

„Jen jsem zmatený. Měl bych se starat o sestru a ne vyvádět blbost, ale ten tvůj důvod je určitě lepší,“ jen tak prohodil.

„A co jí je?“ zajímal jsem se.

„Má leukémii,“ řekl jako by nic.

I když jsem měl „vypito“, styděl jsem se za sebe. Já za takovou kravinu a on? Kdybych to věděl dřív, tak bych mu i sám nalil a klidně koupil i další láhev. Jsem absolutní magor!

„A co ty?“

„Myslím, že to nestojí za řeč.“

„Můžu hádat?“

„Hm...“ Zamručel jsem.

„Lin?“

„Jo,“ vydechl jsem.

„Co se stalo?“ vyptával se.

„Je to absolutně v háji. Pohnojil jsem to,“ kroutil jsem nad sebou hlavou.

„Jestli ji chceš, tak by si měl něco udělat,“ navrhl.

On mi tu vážně pomáhá? On? Ten kterého jsem chtěl nedávno roztrhat na kusy? To jsou mi věci.

„A co?“ málem jsem to hystericky zakřičel, ale naštěstí jsem se udržel.

„To už je na tobě, ty ji chceš,“ usmál se.

Nejdřív mě nakopne a pak to nechá na mě.

„Už to mám,“ vítězně jsem se usmál a vyklopil jsem mu to.

Shrnutí // 9. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Víš, co je horší než nenávist? Lhostejnost - 8. kapitola: