OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Víš, co je horší než nenávist? Lhostejnost - 3. kapitola

28.09.2010 (20:00) • Lussy • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 574×

Nový kamarád a možná i něco víc

Slzy se nedaly zastavit. Klekla jsem si a schovala jsem si tvář do dlaní. Tichounce jsem vzlykala a doufala, že mě nikdo neslyšel.

Ucítila jsem na rameni něčí ruku. Otočila jsem hlavu a uviděla krásného kluka.

Znala jsem ho z vidění, nemohla jsme si vzpomenout na jeho jméno.

„Copak je?“ potichu se zeptal a klekl si ke mně.

Jen jsem se na něho dívala. Nevěděla jsem co říct, ale cítila jsem k němu důvěru, aniž bych ho nějak důvěrněji znala.

„Promiň ani jsem se ti nepředstavil. Jsem Luke,“ usmál se.

Luke! Bingo!

„Ty musíš být Lin,“ usmál se znova.

Jen jsem přikývla. Absolutně jsem ztratila řeč, nevěděla jsem co říct.

Pomohl mi vstát a spolu jsme šli ze školy. Celou cestu jsme mlčeli. Pozvala jsem ho dál a on přijal. Sedli jsme si do obýváku a povídali si. Ze začátku jsme probírali uvolněné téma, ale pak přišla řeč, na to ve škole.

Nechtěla jsem mu zatěžovat hlavu svými problémy. Nakonec jsem se rozhodla mu to říct. Vyprávění jsem skončila, tak jako že jsem jim utekla. Nechtěla jsem mu říkat... Ani ve vlastní hlavě jsem to nedokázala dokončit.

„Musí ti být hrozně,“ poznamenal.

„Nechtěla by sis promluvit s nějakým psychologem?“ zeptal se.

Nevěřila jsme vlastním uším, měl mě za blázna. Vytřeštila jsem na něj oči.

„Nemyslím to zle, jen že by ti pomohl se s tím vypořádat a ty by si potom mohla podat na ty grázly oznámení,“ vysvětlil mi.

Na pochopení jsem kývla, ale stejně jsem variantu s psychologem zamítla. Jen se tomu usmál a obejmul mě.

„Nevadí ti to?“ podíval se na mě.

„Ne,“ špitla jsem a na důkaz jsem se k němu přitulila víc. Bylo to příjemné, cítila jsem, jako všechno pomalu odplouvá pryč.

V téhle „poloze“ jsme si povídali ještě pěkně dlouho, až se začalo stmívat. Zesmutnila jsem, protože musel odejít, bylo mi s ním dobře. Pomohl mi aspoň na chvíli na to všechno zapomenout, jenže za chvíli měla přijít máti a já nechtěla nepříjemnosti.

Rozloučili jsme se a Luke odešel.

Bylo mi to líto. Sedla jsem si na pohovku a vyšpulila pusu. Bylo mi s ním fajn, jenže byl to kamarád a i za ten den jsem si k němu vytvořila takovou důvěru, že by ji nezničil ani obrněný transportér.

Se skvělým pocitem, že jsem měla nového kamaráda, jsem šla spát. Měla jsem bezesnou noc a tak jsem se krásně vyspala do dalšího dne.

Ráno jsem se rychle připravila a celá natěšená jsem vyrazila do školy. Bylo to snad poprvé za můj dosavadní život.

Hned ve škole se mi nálada zkazila - uviděla jsem ho... Nechtěla jsem se na něj dívat, ale zaujal mě jeho pohled, když nedíval pozorovala jsem ho, ale hned jsem pohled stočila jinam a šla do svojí třídy.

O přestávce jsem naštěstí narazila na Luka a mohli jsme se zase pustit do debat na různá témata. Smáli jsme se, někdy jsme byli i vážní, ale především tam byl smích.

Vždycky jsem smutnila, když jsem musela zpátky na hodinu, ale o přestávkách jsem si jeho přítomnost užívala co nejvíc. Byl to skvělý kamarád.

Když jsme už odcházeli domů svěřil se mi se svým tajemstvím. Tvrdil, že to ještě nikomu neřekl a tak jsem byla ráda, že já jsem byla první osoba, která se to dozvěděla.

Celou dobu jsme se smáli a tak byl docela problém, abych měla vážnou tvář. Díky bohu se mi to podařilo.

„Víš, moje sedmiletá sestřička má leukémii,“ sklopil pohled k zemi.

Tohle jsem vážně nečekala, bylo mi ho vážně líto a jeho sestřičky taky.

„Chtěl bych se tě zeptat, jestli by si mi někdy nechtěla pomoct se o ní postarat, přece jenom je malá a navíc holka, takže ty jí rozumíš líp,“ smutně se na mě usmál.

Věděla jsem, že se na ten úsměv musel přemáhat a to hodně. Objala jsem ho, potřeboval podporu a já jsem se rozhodla, že mu pomůžu a i jeho malé sestřičce.

Celý zbytek dne jsem nevtipkovali a mě to bylo líto. Nesmál se, snažil se, ale nedařilo se mu to.

„Zítra půjdu s tebou domů a seznámíš mě s ní,“ snažila mu zvednout náladu.

„Vážně?“ překvapeně se na mě podíval, dokonce v nich měl malé jiskřičky.

„No jasně,“ usmála jsem se znova.

„Moc děkuju, jsi moc hodná,“ objal mě.

Za celý den jsem napočítala minimálně deset objetí. Byli jsme si hodně blízcí a čím dál víc jsme se k sobě přibližovali.

Hned po škole jsme vyrazili k nim domů. Ve dveřích nás uvítala malá holčička s šátkem na hlavě. Usoudila jsem, že to byla Lukova malá sestřička. Byla sladká, i když byla vyhublá a skoro průhledná.

Luke ji hned objal a vyzdvihl do výšky a zatočil s ní.

„Tohle je Linda,“ postavil ji na zem a ukázal na mě.

Usmála jsem se na ni a ona mi hned úsměv oplatila.

„Já jsem Katie,“ zašvitořila. Měla sladký hlásek.

Za rukáv mě zatáhla do jejich domu. Byl dost prostorný a její pokoj taky. U velkého zrcadla měla hlavy a na nich různé paruky. Konečně jsem pochopila, proč měla na hlavě ten šátek.

„Vlasy jí ještě nenarostly a až ji trochu narostou babička jí je oholí, protože ty vlasy jsou plné těch sraček z chemoterapie,“ špitl mi do ucha Luke a já na důkaz porozumění kývla hlavou.

S malou Katie jsme si povídaly. Povídala o nemocnici s takovým optimismem. Pořád se jen usmívala, za to Luke jen úsměv hrál. Když si byl jistý, že se na něj Katie nedívala, úsměv mu spadl a nasadil zmučenou grimasu.

Chodila brzy spát, protože byla slabá. Všechno ji vyčerpávalo a navíc byla ještě k tomu malá.

U Luka v pokoji jsme si povídali už jen já a Luke. Mluvil o její nemoci a o tom jak ji on a malá Katie snášela. I když on nebyl nemocný, mučilo ho, že Katie trpěla. Nedokázal to přede mnou skrýt, snažil se jak mohl, ale já ho prokoukla.

Den utekl a já musela domů. Luke mě doprovodil domů a já mu slíbila, že za Katie přijdu o víkendu. V týdnu jsem nemohla, protože jsem musela dělat seminárku a na takové debilní téma, že ani nestálo za zmínku.

S Katie a Lukem jsem trávila čím dál tím více času. Ze začátku to byly jen dny, ty se měnily na týdny a ty postupně na měsíce. S Lukem jsme se sblížili snad nejvíc jak to mezi přátelema jde.

„Ty chodíš s Lukem?“ zeptala se Katie.

Vykulila jsem oči a chtěla Katie odpovědět, jenže mě zarazil Luke ve dveřích.

„Ne, my spolu nechodíme,“ usmál se na ni Luke.

„A chtěli byste?“ obrátila se na nás oba.

Na sucho jsem polkla. Netušila jsem co říct. Luke se na mě vyděšeně podíval a Katie se rozesmála.

„Kdyby jste se viděli!“ smála se, jako jí to plíce dovolovaly. Bohužel se k tomu všemu přidala voda v plicích a tak pořád jenom kuckala.

„Já chcu, abyste byli spolu!“ křikla, když se uklidnila.

Já sama jsem tomu nemohla uvěřit, ale ten večer se všechno změnilo. Katie nás dala dohromady a dokonce nás donutila si dát před ní pusu. Pořád básnila, že je to strašně romantické a že se k sobě hodíme, jako Bob a Bobek.

Vážně mě rozesmálo její přirovnání, ale byla jsem šťastná, že nás dala dohromady. Byl skvělý kluk. Celý víkend jsme trávili spolu a samozřejmě i s Katie. Dělala nám koření, ale vůbec jí to nevadilo.

Když jsem se jí na to zeptala, tvrdila, že ona jednou bude taky tak zamilovaná.

Po víkendu jsme vyrazili do školy ruku v ruce. Nechápala jsem některé závistivé pohledy holek a dost mě překvapil pohled Henryho.

Zahodila jsem myšlenky na něj a užívala si toho, že jsem měla propletené prsty s tí nejúžasnějším klukem na světě.

Shrnutí // 4. kapitola

Autor: Lussy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Víš, co je horší než nenávist? Lhostejnost - 3. kapitola: