OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vílí prach [17]

27.03.2012 (20:00) • blotik • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1169×

17. kapitola

Chvíli netušila, co má dělat. Nikdy ji nikdo nepolíbil, jedině v knihách četla o něčem takovém. Ani netušila, jestli se jí to líbí nebo ne. Bylo to zvláštní, nové, roztřáslo jí to všechny svaly v těle a rozhoupalo svět kolem. Držela se Remyho jako záchranného lana, aby se nesesunula na zem.

Po chvíli se odtáhl a ona cítila, jako by rudla. Naštěstí se jí to nemůže stát. Viděla v jeho očích jiskřičky touhy a netušila, jak na to zareagovat.

Když věděla, že určitě neupadne, pustila se ho a prohrábla si nervózně vlasy. Začala si namotávat na prst vlasy a dívala se všude možně, jen ne na něho. Takhle zvláštně se ještě necítila. Ani když bojovala s čarodějnicemi. To jí bylo aspoň známé. Věděla, jaké jsou, co dokážou, že se musí dostat z jejich blízkosti, aby zůstala na živu. Věděla, že musí pomoct ostatním, aby přežili. Tohle byl její svět, nemusela se do něho nějak těžce propracovávat.

Polibek pro ni zatím znamenal něco neprozkoumaného, jako Měsíc pro lidi, když ještě nevynalezli raketu. Jako život na vzduchu pro pulce. Zatraceně, vždyť ani netušila, jestli se jí to líbilo, jestli všechno udělala správně.

Jedinou věc věděla stoprocentně. Nechce zničit jejich přátelství.

„Sam?“

„No?“ zeptala se, ale pohled upírala stále na zem. Vždyť už netančí, tak proč ji zajímají nohy?

„Nic neřekneš?“ Zvedl jí zase bradu, aby nemohla uhnout pohledem. Jeho ruka se mírně třásla a v jeho očích viděla zranitelnost. Teď všechno pokazí, protože neví, co chce slyšet. Vždycky všechno zkazí, ona je ten ničitel. Nejdřív zničila Nallu a teď jeho. Ztratila spolužáka na párty a nedokázala před zraněním ochránit ostatní. Vzpomněla si na poslední den s Nallou a do očí jí vstoupily slzy. Pamatovala si, jak bídně se cítila a přesto se na ni usmívala, jak nejlépe dokázala. Chodila s ní po lidském světě a bavila se. Potom ji dlouze objala a užívala si její blízkosti, protože pak už jí nebude dopřána. Kdyby ji tak teď mohla mít u sebe, svěřit se, poradit se s ní. Jenže to už není možné. Nikdy nebude.

„Já nevím, co ti mám říct. Nevím, jak se zachovat.“ Z oka jí ukápla slza. Sáhla po altatem, sundala ho a dala do kapsy. Teď potřebuje vílí prach. „Promiň.“ Otočila se a utíkala pryč. Křídly si pomohla k rychlosti, ale tak, aby neviděl, že se vznáší. Běžela a zahnula za roh.

Remy konečně zareagoval a rozběhl se za ní. „Sam! Počkej!“

Sam ukápla slza na zem, ale máchla nad sebou rukou. Až Remy doběhne k ochrance, zjistí, že schody neutekla, ale nikde jinde ji neuvidí. Bude se sice divit, kam najednou zmizela, kde se vypařila a jak to, že ji nikdo neviděl, ale stejně je to lepší, než by mu musela svými slovy ublížit.

Přenesla se do svého pokoje a začala brečet. Podlomily se jí kolena a ona se zhroutila na postel. Brečela z absolutní bezmoci a ze všeho, co se děje kolem. Ty slané kapičky smutku odplavovaly její bolest a ona se pomalu zase cítila jako normálně. Možná trochu víc otupěle.

Když se už mohla postavit, zaletěla potichu dolů, aby ji nikdo neslyšel. V tuto chvíli byla její křídla to jediné, co ji drželo na nohou. Nebyla si jistá, jak dlouho by ji nohy unesly.

Měla štěstí. Táta s mámou ještě nepřišli. Nemusí ji vidět v tomhle stavu. Za poslední dva měsíce jim připravila už dost krušné chvilky. Vždycky se o ni starali, vždyť ji vlastně vytahovali z těch nejhlubších, nejtemnějších a nejodpornějších propastí. Měla jedině je. A Remyho, Iaina a Hope. A výcvik. Nechtěla jim přidělávat ještě více starost. Kvůli ní šli na oběd, který protáhli do večeře, až teď, po dlouhé době. Dřív chodívali aspoň dvakrát do měsíce. Jenže teď nemohli. Viděla v jejich očích smutek, starosti a bolest z toho, jak trpěla. Jenže, co oči nevidí, to srdce nebolí.

Přenesla se do koupelny a naplnila si vanu horkou vodou. Přidala trochu soli do koupele a potom se do ní ponořila. Vodě úžasně zahřívala její tělo a ona si mohla trochu odpočinout. Sůl jí uvolňovala svaly, ale ten hlavní nedokázala. Srdce ji stále bušilo jako splašené a bouchalo do hrudního koše, jako by ji chtělo opustit a přitom nadělat co nejvíce škody.

Mokrou rukou si ukazováčkem sáhla na rty a vzpomínala na ty pocity, které v ní polibek vyvolával. Do té doby vlastně v téhle věci byla panna. Jenže ta událost ji toho zbavila. Netušila, jestli je to dobře nebo špatně. Dneska se nedokázala rozhodovat v ničem. Nevyznala se v sobě a už vůbec by nedokázala odpovědět na jakoukoli otázku.

A zítra musí do školy, kde se s ním uvidí.

Tělo se jí znova roztřáslo a nemělo to nic společného s tím, že voda ve vaně vychladla. Chtěla se vyhýbat jejich setkání tak dlouho, jak to jen půjde. Takže má předstírat nemoc? A co až přijde dopis od pugorem? To se jako zázračně uzdraví?

Ale minimálně ještě den výcvik nebude. Ten jí úplně postačí.

Vyšla z vany, vyčistila si zuby a zalezla zpátky do pokoje. Půl jedenácté, hlásily hodiny.

Sedla si na postel a opřela se stěnu, která vpíjela mokrotu z jejích vlasů. Stále zakrytá županem a s husí kůží tupě zírala před sebe. V hlavě měla jako po velkém úklidu a srdce taky zrovna netančilo kvapík na svatbě. Spíš ji tam bodalo jako drobné úlomky skla, které někdy musela spolknout. Jak jinak by se tam dostaly? Cítila svírání myokardu a netušila, jak ho zase uvolnit.

Pomalu všechno ztrácela. Všechno. Už jenom čekala, až ji opustí i Iain a Hope. A potom máma s tátou a jí zbude jenom výcvik a zabíjení čarodějnic. To se z ní stane nějaký divoch, který bude riskovat svůj život, jen aby zažil adrenalin? Bude si s nimi hrát a bude prahnout po jejich utrpení stejně, jako to viděla u Nally té noci, kdy se z ní čarodějnice stala? Ten sen možná ukazoval pravdu, kromě jednoho. V osobě se spletli, to ona všechno ničila, zabíjela, namísto její nejlepší kamarádky. To ona prováděla všechny ty hrůzy. Ukazovalo to její život po tom, kdy dokončí výcvik.

Jestli ho dokončí.

Musí, nechce ztratit i tuhle poslední jistotu.

Ale co jistotou v jejím životě? Byla si jistá, že pokud se s Nallou rozejdou, bude to ona, kdo zklame, ne Nalla. Další jistota v podobě přátelství s Remym se dneska taky rozplynula a ostatní jistoty, mámu a tátu, ničila svým každodenním chováním, svou přítomností, náladou. Prostě ona celá.

„Nemám dobrou budoucnost, ne bez bolesti,“ zašeptala, sevřela čelist a z oka jí stekla další kapka. Nesetřela ji, protože si umínila, že tohle je její poslední slza, kterou svět spatřil. Už nikdy žádnou neuroní a nebude dávat najevo své city. Ne, pokud to nebude nutné pro zachování určitého odstupu. Nikdo se o ni nesmí zajímat, ne moc do hloubky, jinak skončí jako Nalla a ta holka, kterou zabili hned po jejich „veselce“.

Její život se v tu chvíli scvrknul na jeden jediný cíl: Dokončit výcvik.

Fajn, možná ze sebe ještě jednou udělá chudinku a slabošku a nepůjde zítra do školy, ale pak už na sobě opravdu začne pracovat.

S touto myšlenkou slezla z postele, převlékla se z županu do pyžama a vysušila si vlasy. Většinu už sice obstarala stěna, kterou teď zdobilo mokré kolečko, ale musela se nějak zabavit.

Její tvář vytvořila dokonalou neprostupnou masku, která říkala pouze jedno: Nic vám neřeknu, ať uděláte cokoli.

Se suchými vlasy zapletenými do copku si lehla do postele, přikryla se až po bradu a schoulená do klubíčka usnula.

Ráno se probudila na zvonění budíku s kruhy pod očima, i když vůbec netušila, že v noci brečela. Ale možná je to ještě ze včerejška. Vstala a sešla dolů, protože věděla, že tam máma bude. Pořádně si protřela oči, aby na ní nešlo nic poznat, a stála pevně nohama na zemi. Nechtěla se před ní slabostí sesypat.

Přesně, jak tušila, máma seděla u stolu a snídala, v jedné ruce časopis a v druhé housku namazanou džemem.

„Dobré ráno, mami. Jak se ti včera líbila večeře?“ zajímala se Sam a pomalu obcházela okolo stolu, až došla přímo k ní.

„Jo, skvěle jsme si to užili. Chybělo mi to, to nemůžu popřít.“ Sam v srdci bodl osten provinění. Moje vina!

„Jo, no, chtěla jsem se zeptat, jestli bych dneska mohla zůstat doma a nejít do školy. Necítím se po té včerejší párty moc dobře. Možná jsem něco špatného snědla.“ Nebo se políbila s nejlepším kamarádem a vypila moc energy drinků.

Bailey se na ni podívala a chvíli si ji měřila. „No, nevypadáš moc dobře.“ Zhodnotila nakonec situaci a Sam netušila, jestli vážně na ní nic nepoznala, nebo poznala, ale hrála s ní její hru. „Tak dneska zůstaň doma.“

„Děkuju. A jak bylo včera na obědo-večeři?“ zeptala se a sedla si na židli vedle mámy. Oči upírala na stůl a škrábala nehtem do vyhloubené díry. Tohle bylo její místo a ona to s oblibou dělávala stále, takže ta díra byla očekávaná.

„Jak už jsem řekla, skvěle. Vždyť ses mě už ptala.“

„Jo, vlastně jo. Promiň, asi mi vážně není dobře, možná bych si měla jít rovnou lehnout.“ Položila si teatrálně ruku na čelo a zvedla se. Když pomalu letěla nahoru, máma ji ještě zastavila.

„Broučku, jestli se něco stalo, klidně se mi svěř.“ Sam měla chuť jí opáčit, že Nallu nikdo nenahradí, ale pak si uvědomila, že to přehání. Vždyť je příšerně vztahovačná a to ona nikdy nebývala. Zatraceně.

„Ne, mami. Nic se nestalo, ale děkuju za nabídku. Určitě se ti potom svěřím.“ Lehce se usmála na mámu a potom odplula nahoru. Udivovalo ji, jak lehce jí dokázala lhát do očí, s klidem, naprostou věrohodností. Možná její rozhodnutí přece jenom k něčemu bylo a ona se naučí skvěle přetvařovat. Jako pugorem.

Pak si uvědomila, že on se nikdy nevyhýbal boji, ale šel mu vstříc. Jsem srab a slaboch.

Jenže teď už vše zařídila, a kdyby se přiřítila dolů, že teda už se jí udělalo líp a chce do té školy jít, asi by u mámy nestoupla v ceně. Takže musí tu šarádu dohrát až do konce, i když si uvědomila, jakou chybu udělala.

Hodila se na postel a zastrčila ruce za hlavu. I když netušila, jak to udělala, za chvíli usnula.

Když se probudila, slunce už pomalu klesalo na obzoru a ona věděla, že musela prospat celý den. Cítila se odpočatá a jako znovuzrozená. Jenom jí to trochu kazil fakt, že se cítila, jako by právě uběhla maraton a lilo z ní a ona se nemohla převléknout. Vstala a vešla do koupelny. Vana ji v tuto chvíli připadala jako to nejcennější, co v životě čekala. Vlezla do ní se zasněným úsměvem a pustila vodu. Začala si umývat i vlasy a po chvíli se cítila úžasně. Jenom chladná voda a ona. Ideální kombinace.

Zvonek zazvonil a Sam ztuhnula. Sakra. Je ve sprše, má mokré vlasy, nikdo zřejmě není doma, ona neví, kdo teď přichází a to se mu má ukázat?

No, možná by neškodilo použít trochu vílího prachu.

Zavřela vodu a zabalila se do županu. Potom si pomocí kouzla vysušila vlasy a šla dolů. Mezitím se dobyvatel snažil jí vytrhat bubínky z uší a vedl si velice dobře a neodbytně zvonil. „Už jdu, sakra,“ zavolala naštvaně, ale schválně to zdržovala. Když on nevydrží, tak ho trochu potrápí.

„Hope?!“ pozdravila ji trochu opařená. Vůbec to nečekala. Sice ji neviděla už několik dní, ale Hope nikdy nebyla akční, spíš jenom, když mluvila. Vždycky, když se u ní ukázala neohlášeně, tak jedině s Iainem. Někdy se domluvily na společném odpoledne, ale to se moc často nestávalo.

„Sam, nazdar. Myslela jsem, že budeš ve škole, ale něco mi říkalo, že bych to mohla zkusit, tak mě tady máš. Můžu dovnitř? Díky.“ Nahrnula se jí do dveří a nečekala na odpověď. Sam nad tím jenom s potutelným úsměvem zakroutila hlavou. I když se Hope někdy chovala nesnesitelně, Sam ji měla ráda. Tak trochu ji začínala brát jako mladší sestřičku.

„Tak proč ses nepřenesla rovnou dovnitř?“ zeptala se Sam a přitáhla si klopy županu blíž k sobě, protože jí začínala být zima.

„To víš, netušila jsem, jestli je moje intuice správná. Navíc jste tu mohli mít nějakou ochranu, kdybyste byli pryč, a já se s ní nechtěla střetnout. Víš, jak by to bolelo? Tak jsem raději zazvonila. Už jsem to chtěla vzdát, protože mi nikdo nepřicházel otevřít, ale pak ses objevila ty. Jsem ráda, že jsi doma. Aspoň si můžu popovídat. Brácha… Ten je někde pryč, no. Nevím, odešel ráno a říkal, že se vrátí až pozdě. A já neměla co dělat. Doma byla nuda. Tys mě napadla jako první. Doufám, že se nikam nechystáš.“ V průběhu svého monologu se Hope posadila na sedačku a vyložila si nohy po celé jeho délce. Sam se posadila naproti ní na křeslo a složila si nohy pod sebe.  Opřela se o opěrku a jenom se usmívala. Tohle jí chybělo. Takhle aspoň zapomene na včerejší událost.

„Neboj, nikam nejdu a jsem ráda, že tu jsi. Ty nemáš práci? Nemusíš se cvičit?“ zajímala se. Netušila, jak to probíhá s vyučením u ostatních prací. Zkušenosti měla jenom s tou svou.

„Ne, máme to každý druhý den. Je to sice makačka, ale víš co? Baví mě to. Je to sranda a já se aspoň nemusím nudit doma. Vždyť přes školu jsem doma byla věčně zavřená a máma mě nikam nechtěla pouštět samotnou, jako bych neuměla používat prach,“ protočila očima a dívala se přitom na nehty, jestli za nimi nemá nějakou špínu.

„Jasně, chápu to. A Iain byl pořád pryč.“

„Jo.“

Sam využila toho, že chvilku nemluví. „Nedáš si něco k pití nebo k jídlu? Šla bych se mezitím převléct.“ Ukázala na župan.

„Jé. Promiň, já tě vyrušila ze sprchy?“ zeptala se, jako by si až teprve teď všimla jejího oblečení.

„No, tak trochu, ale to nevadí. Stejně jsem se taky nudila. Tak já ti pro něco zajdu.“ Zvedla se z křesla a zamířila do kuchyně, Hope ji následovala jako ocásek.

„A co jsi vůbec měla v plánu? Něco určitého, nebo jsi to nechala zase na náhodě?“

Hope opřela o stěnu vedle ledničky, zatímco Sam se v ní hrabala, aby našla něco, co by Hope aspoň na chvíli zdrželo. Někdy byla schopná spořádat cokoli za pár sekund a Sam nikdy netušila, jak to dělá. Vypadala dobře, jako modelka, a to i přes její časté úlety v jídle. No jo, někdo má holt skvělé geny.

„Vlastně jsem uvažovala o nějakém baru, ale ještě není taková tma, takže spíš ne. Napadá tě něco?“

Sam jí dala do ruky dvě jablka a skleničku s vodou. „Zatím nic, ale popřemýšlím o tom u převlíkání,“ ujistila ji. Vyběhla do svého pokoje. Vybrala si rychle nějaké rifle a tričko, hodila si na to lehký svetřík a potom odnesla župan do koupelny. Toužebně a omluvně se podívala na sprchu a potom seběhla dolů.

Hope se už nudila na gauči a sklenice stála v dřezu. Jo, zase se předvedla. Sam by se vsadila, že tady sedí už nějakou chvíli, i když jí oblékání trvalo pár minut.

„Tak co, už jsi na něco přišla?“

„Vlastně ne. Myslím, že do zoo bys nechtěla.“

„Zoo? Počkej, to mi něco říká…“ zamyslela se Hope. Sam se tomu začala smát.

„To je místo, kde se můžeš koukat na zvířata. Sice jsem to chtěla zavrhnout, ale jak se tak koukám, možná to nebyl špatný nápad. Aspoň se trochu vzděláš v lidském světě.

Hope jenom pokrčila rameny a usmívala se. Skrývala své nadšení, ale Sam to stejně poznala. „Tak fajn, půjdeme.“

Hope se zvedla z gauče a začala poskakovat radosti.

„Hele, ale nesmíš tak v Zoo poskakovat, jinak je vyděsíš, jasný? Já myslím, že by ti lidé, kteří to tam na starosti, moc nepoděkovali.“

„Jo, neboj, hlavně už pojď. Těším se, že poznám něco nového. A pak, jestli nebudeme unavené, můžeme zajít do toho baru.“

„Možná,“ přitakala Sam.

Hope se hnala ke dveřím a Sam ji pomalu následovala. Když otevřela dveře, aby vystoupila ven, stála v nich Samina nejhorší noční můra.

„Ahoj, nejlepší kamarádko.“ Střelila k ní vražedným pohledem. „Vidím, že sis našla náhradu. Tak brzo.“ Sam znala Nallu jako vílu, ale jako čarodějnici ne. Nemohla odhadovat, co udělá, ale když si vzpomněla na její boj s několika čarodějnicemi, viděla ten nepatrný pohyb rukama a skočila po Hope.

Nebude to stačit, zoufala si v duchu, a proto přidala do hry svoje křídla. Povalila Hope na zem právě ve chvíli, kdy se kolem prohnala kletba. Namísto Hope to zasáhlo Sam. Vyrazilo ji to dech, ale jediné štěstí bylo, že Nalla zatím nechtěla nikoho zabít. Spíš jenom vyřadit ze hry. Věděla, že kdyby chtěla, dokáže cokoli. Znala ji jako vílu, tehdy, i s omezeným množstvím prachu, to všechno zvládala skvěle.

Poslala na Hope přenášecí kouzlo právě ve chvíli, kdy k ní přiletěla další kletba.

Nalla se na ni otočila a předvedla dokonale otrávený pohled. „A já si chtěla pokecat. Vzala jsi mi hračku. Teď mi ji budeš muset nahradit.“

„Co tady děláš?“ zeptala se jí Sam, než stihla Nalla něco vykouzlit.

„Já? Přišla jsem na návštěvu. Bývaly jsme nejlepší kamarádky, vzpomínáš? Nebo mě tady už nechceš?“ Zahrála ublíženou.

„Ne, já myslím, proč jsi sem přišla. Proč teď?“

Nalla pokrčila rameny a obcházela Sam jako šelma. Deja vu. „Prostě jsem měla cestu kolem. Vlastně se divím, že mě to nenapadlo už dřív. Mohla jsem se tu kdykoli stavit. To víš, měla jsem moc práce se zařizováním. Tak jsem tady teď. Škoda, že ta tvá kamarádka zmizela, mohly jsme si pěkně v klidu popovídat. Teď jsi mi zbyla zase jenom ty. Co myslíš.“ Otočila se k ní Nalla zády a když se obrátila zpátky, měla v ruce nějaký dlouhý střep. Mámina váza, pomyslela si Sam. Ta bude šílet.

„Vyjdeš z toho živá i dneska nebo tentokrát bude stát štěstí na mé straně? Myslela jsem, že jsem to posledně tolik zřídila, že už nikdy nevstaneš. Ale když jsem nezaslechla o tvém pohřbu… Zklamala jsi mě, už zase.“ Zavrtěla nad ní teatrálně hlavou. „Měla by ses už konečně poučit ze svých chyb.“

Otočila se k ní zády a zamířila ke vchodovým dveřím. „To tě vážně nenapadlo, že když jsi mě sem brávala, budu vědět, kde tě najít? Možná… mohla jsem přijít, až by ten tvůj tatíček četl noviny u stolu. Ten by se nemohl bránit. Tvoje matička taky ne.“ Nalla si stále provokativně hrála s ostrým střepem a Sam nemusela dlouho přemýšlet, aby přišla na to, proč ho má v ruce. Stále ještě měla trochu vyražený dech a dýchala z hluboka.

Dobře, možná to bylo částečně i kvůli tomu, že se jí znovu otevřela rána v srdci, když viděla svou nejlepší kamarádku v takovémhle stavu. Kolem ní se vznášela tak temná aura, až se Sam dělalo špatně od žaludku. Proč to u ní postupuje tak rychle? Může za to ona?

Až teprve teď si Sam vzpomněla, že použila vílí prach. Ona použila vílí prach! A měla na sobě altatem. Ale když si vzpomněla na rozhovor s jejich učitelem, věděla proč. Čerpala Nallinu sílu, částečně. Ona by totiž teď nezvládla se svým přívěskem vyčarovat ani bílou myšku, natož někoho přenést. Nalla o tom ale, jak vidno, nevěděla.

Tak a teď rychle pryč, než se mi něco stane. A musím varovat mámu. Soustředila se tak moc, jak jen dovedla, a riskovala, že Nalla zaútočí.

„To má být nějaké obranné kouzlo? Cvičíš? Víš, že na mě stejně nemáš,“ posmívala se jí. Sam na to nic neřekla, ale cítila zadostiučinění, když ji na boku tlačila tíha mobilu. Může mámě zavolat. Teď se až může přenést.

„Sbohem,“ řekly obě zároveň. Sam nad sebou máchla rukou a Nalla po ní hodila střep a urychlila ho pomocí prachu. Sam sice pocítila obvyklou nevolnosti, horkost a potom mrazení jako při přenosu, ovšem tentokrát ji neuvěřitelně bodalo v boku. Na poslední chvíli ještě slyšela zuřivý jekot Nally a potom se ocitla na zeleném trávníku.

Autor: blotik (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vílí prach [17]: