OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Viktor 8 část

04.06.2009 (16:50) • Nenefer • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1701×

Uložil ji do postele a s mírným povzdechem si lehl k ní. Okamžitě ho objala a položila si hlavu na jeho hruď. Zlehka prsty přejížděla po jeho vypracovaném břiše tam a zpět a zamyšleně mlčela.

Po pár minutách, její ruku zachytil do své a druhou paží, ji pevně objal.

„Děje se něco?" Zašeptal.

„Nevím, jen se trochu bojím. Nechce se mi mezi lidi. Co když někoho...no však víš."

„Hmm. Chtěl bych ti pomoct Chris, ale tohle budeš muset zvládnout sama. Chtěl bych ti říct, že se to časem zlepší. Že když tu teď zůstaneš pár let, tak že to bude potom o mnoho snazší. To bych ti ale lhal a to já nechci. Je úplně jedno, jestli se s tím vypořádáš teď, nebo až za pár let, bude to pořád stejně těžké. Musíš si věřit, musíš důvěřovat své vnitřní síle a svému sebeovládání. Ty jsi velmi silný člověk Chris, ani si to možná neuvědomuješ, ale jsi. Neboj budu s tebou a kdyby se k něčemu schylovalo, tak tě zastavím."

Beze slova kývla a zavrtěla se mu v náručí.

„Ještě něco tě trápí, viď."

„Ne, to je všechno. Jenom se bojím." Nechtěla mu říkat o své stále rostoucí obavě z cesty do Kalifornie. Co když se Viktor nakonec rozhodne tam zůstat? Zapadne do starých kolejí a uvědomí si, že mu tam vlastně nic nechybí. Měla by dostatek síly, zůstat s ním? V domě plným krvelačných monster, vraždících lidi? Zatřepala hlavou, aby na to přestala myslet a zavřela oči. Trvalo dost dlouho, než usnula.

Měl pravdu, bylo toho na ni moc, protože spala tak tvrdě, jako nikdy před tím. Měla obavy ze zlých snů, ale její spánek byl klidný a bezesný. Probudila se až navečer a rychle sebou trhla. Pomalu otevřela oči a protáhla se. Byla v posteli sama, Vik byl asi dole. Zaposlouchala se a uslyšela tiché, pravidelné dýchání a šustění papíru. Pak jemné vrznutí ratanu o dřevěnou podlahu. Usmála se, seděl na verandě a četl si.

Vstala a protáhla si krk. Navlékla na sebe černé spodní prádlo, upnuté tmavě modré Levisky a bílý bavlněný nátělník. Spokojeně se pousmála, když si stoupla před veliké zrcadlo, které stálo v rohu místnosti. Je skvělé, když se člověk může oblékat podle chuti a ne podle venkovní teploty.

Nazula si černé tenisky a rychle seběhla dolů. Opravdu seděl na verandě, v rukou měl velkou, starou knihu s červenými koženými deskami a zamyšleně se houpal na své ratanové židli.

Určitě o ní věděl, ale nevzhlédl a jen dál mlčky zíral do zažloutlých stránek.

„Dobré...." Zarazila se. Asi jí bude dlouho trvat, než si zvykne říkat něco jiného, než dobré ráno. Sama pro sebe se pousmála a dodala. „Odpoledne."

Zvedl oči k ní a uznale pokýval. „Páni, sluší ti to."

„Díky." Zabodla pohled do podlahy. „Proč jsi mě nevzbudil? Spala jsem tak dlouho."

„Skoro dvanáct hodin. Podívej slunce už zapadá." Pokynul bradou směrem ven a zavřel knihu. Vstal a položil ji za sebe na židli.

Pomalými kroky došel až k ní a pevně ji objal. „Dnes bych tě chtěl vzít blíž k lidem. Musíš si na to trošku zvyknout, než odjedeme."

Vyděšeně se na něho podívala. „A kdo bude tou pokusnou krysou?"

„Soused. Neboj, půjdeme před tím na lov a já na tebe budu dávat pozor. Nenechám tě provést nic, čeho bys později mohla litovat, slibuji."

Kývla a zabořila mu obličej do hrudníku. Chvíli ještě jen tak mlčky stáli a kochali se tou nádherou zapadajícího slunce. Obloha byla zbarvená do růžovo oranžova a každý i ten sebemenší mráček zářil. Vše dokreslovaly majestátně se tyčící hory v pozadí.

„Vrátíme se sem, až všechno skončí, tak se sem vrátíme, ano?" Zašeptal a pohladil ji po zádech.

„Půjdeme, musíš teď hodně jíst, abys byla připravená na cestu." Vzal Chris za ruku a vedl jí ke dveřím. Dvorně jí je podržel a ona pomalu sešla schody z verandy. Zastavila se dva kroky od domu a zhluboka se nadechla. Nasála všechny ty překrásné vůně a ony jí naplnily plíce i hlavu. Cítila známě hořkou vůni zvířat i zvláštně oblou, hladkou a zastřenou vůni lesa a tlejícího listí. Svěží, ostrou a veselou vůni vody v jezeře, podkreslenou pachem ryb a bahna na dně. Cítila ve vzduchu i vůni slunce, které právě zašlo. To jí udivilo, nevěděla, že slunce voní.

„Můžeme?" Ozvalo se těsně vedle ní. Byla tak pohroužena, do svého ochutnávání vůní okolí, že sebou trhla, jak se lekla. Viktor se tiše uculil a vzal ji za ruku.

Běželi bok po boku, asi třicet mil, když Vik nepatrně zpomalil a zeširoka zavětřil. Pustil její dlaň a pomalu, neslyšně, se připlížil k nevelkému potoku. Chris ho následovala a dávala bedlivý pozor na každý jeho pohyb. Učila se od mistra. Byl tak samozřejmý, dokonalý, když se proplétal křovím, aniž by udělal nepatrný hluk. A pak se náhle zastavil a ztuhnul, jako socha. Následovala jeho pohled očima, ale už stejně věděla, podle čichu, co uvidí.

Na břehu potoka se napájelo stádo laní. Jejich dlouhé jazyky se zvláštně mlaskavým zvukem, rozrážely vodu a velká srdce jim pumpovala poklidně, rytmicky krev.

Chris vnímala každý ten ohlušující zvuk až někde uvnitř v hlavě, soustředila se jen na silné a plné údery, těch velkých, zdravých srdcí a na hořkou vůni jejich krve. Trošku nakrčila nos, když, se její tvář změnila a ona periferním viděním sledovala, jak Vik vyrazil kupředu. Následovala ho a byla příjemně překvapená, jak je lovení laní jednoduché. Včerejší medvěd, byl tvrdším oříškem, i když musela uznat, že byl o mnoho chutnější. Laně byly víc hořké a měli mírnou pachuť. Převalovala poslední doušek v ústech a snažila se zjistit, po čem jejich krev chutná. Probrala se až tehdy, když se Viktor začal smát nahlas.

„Kdyby ses teď viděla, jak se tváříš." Smál se a přiběhl k ní. „Tak schválně, jestli na to přijdeš."

Vyvalila na něho své velké, modré oči.

„Nechutná to, jako medvěd, viď? Snažíš se přijít, na ten zvláštní podtón, jejich chuti."

Polkla a začala se smát taky. „Nedokážu to nikam zařadit."

„Bylinky, budeš zdravá, jako řípa."

Vzpomněla si, na časy, když byla ještě malá a maminka jí připravovala bylinkové odvary, na nastuzení. Nikdy jí nechutnaly. Měl pravdu.

„Jsou to býložravci. Všichni mají, tenhle divný ocásek. Masožravci jsou lepší, tolik podobní..." Nedořekl. Ani nemusel, pochopila.

Kývla významně hlavou a odstrčila mrtvou laň, kterou ještě pořád svírala v náručí. Podal jí ruku a pomohl jí na nohy.

„Cítíš se plná? Můžeme se mrknout po okolí, třeba najdeme ještě nějakého medvěda."

Zavrtěla hlavou. „Už by se do mě nevešla ani kapička. Takže hurá na návštěvu." Řekla trošku nervózně.

Dalších dvacet mil, běžel Viktor jako první a ukazoval cestu. Zpomalil, až když v dálce byly jasně rozpoznatelné obrysy malé stavby.

Chytil Chris pevně za ruku, aby se mu nemohla vysmeknout, i kdyby chtěla. Pomalu, lidskou rychlostí, došli až k domu. Byla to více, méně jen taková chaloupka. Malý, starý srub, postavený na břehu řeky. Vedle stál zaparkovaný starý, oprýskaný, původně asi tmavě červený džíp.

Vítr jim vál do zad, takže nebylo cítit, nic znepokojivého. Přes to byl Viktor napjatý a ostražitý. Pozoroval Chris, jako drobný, krásný zdroj potencionálního nebezpečí.

Vítr ustal a pak se bez předchozího varování obrátil, proti nim. Chris se nadechla a ucítila tu nejkrásnější a zároveň nejděsivější vůni na světě.

Aniž by chtěla, její tvář se změnila v upíří a ona se nahrbila a tiše zavrčela. Vik si rychle stoupl za ní a uzamknul ji ve svém náručí. „Když bude nejhůř, přestaň dýchat. To pomůže."

Chvili jen tak stáli a ona vnímala tu palčivou bolest, ten neuvěřitelný chtíč a tu naprostou, životní potřebu. Ten nebohý člověk, který teď tiše spal ve své posteli, jí k sobě vábil neodolatelnou silou. Věděla, že kdyby tu byla sama, kdyby ji Vik pevně nedržel, už by svírala toho muže, ve svém smrtonosném náručí.

„Je mu pět a čtyřicet. Jmenuje se Jonathan a má tři syny. Sem jezdí přes léto, lovit. Má krásnou ženu, Hanu. Nejmladšímu synovi je rok a půl, jmenuje se Samuel. Nejstaršímu je dvacet a jmenuje se Paul. Paul je výborný tesař, občas když přijede za otcem, staví se u mě a opraví, co je potřeba. Je to moc šikovný mladík. Svého otce miluje. I Hana moc miluje svého muže...."

Viktor tiše, šeptem vyprávěl Chris o životě, toho člověka a ona zjišťovala, že ta potřeba jeho krve, už není tak silná. Bolest v jejím krku, už nebyla tak palčivá a chtíč už nebyl chtíčem, ale jen malým, zbožným přáním.

Viktor cítil, jak se v jeho náručí uklidňuje a uvolňuje. Vrátila se jí i lidská podoba a začala zase pravidelně dýchat. Věděl, že tohle zabere. Sám tuhle metodu používal, když se potřeboval ovládnout, když jednal s nějakým člověkem, který ho až moc vábil, ale nemohl ho z nějakého, většinou obchodního důvodu, zabít.

„A když bylo Paulovi patnáct.."

„Odkud toho o něm tolik víš?" Přerušila jeho tiché vyprávění. „Mimochodem, myslím, že už mě můžeš pustit. Nemám na něho už vůbec chuť." Zašklebila se a potřásla nesouhlasně hlavou.

„Někdy spolu zajdeme na ryby. To víš, tady jsem tak nějak sám sebou. Snažím se zapomenout, na svět okolo, když jsem tu. Jonathan je dobrý muž, neptá se."

„Tak proč jsi mě vzal právě sem? Co kdyby to špatně skončilo." Ohlédla se po něm, když konečně usoudil, že je naprosto klidná a spustil své paže.

„Věděl jsem, že bys to neudělala. Chris, stala by ses tím, co jsi celý svůj život, ze srdce nenáviděla. Vím, že tvá podstata, by se ti postavila. Věřím, že bys to nebyla schopná udělat."

„Tak to si nemyslím." Svěsila ramena a zkoumala zaujatě stébla trávy, na zemi.

Prudce ji chytil za ramena a přitiskl si ji k sobě. „A pak jsem tu taky já, abych tě když tak zastavil. Jak je ti? Dá se to vydržet?"

Kývla. „A můžeme teď domů? Myslím, že jsem pochopila, co jsi mi chtěl ukázat."

Pohladil ji hřbetem ruky opatrně po tváři a kouzelně se na ni usmál. „Tohle používám taky, když se potřebuji udržet při smyslech. Pro mě je to samozřejmě mnohem snazší, vzhledem k mému věku. Jsou však ještě chvíle, nebo spíš lidé kterým se odolává těžko."

„Takže je to neustálý boj? Nikdy nebudu úplně v pohodě? Vždycky žízeň? Na věčnost."

„Jsi upír Chris, krev tě bude vždycky lákat, ale jsi i osobnost, musíš se s tím naučit žít. A jde to. Podívej, uspěla jsi. Je to jen první, prťavý krůček, ale zvládla jsi ho. Proč se nechceš rozeběhnout dál? Máš ve mně oporu. Budu tu, kdykoliv mě budeš potřebovat."

Konečně se mu podívala do očí. „Věřím ti, Viku. Miluji tě."

Objal ji pevně kolem pasu a vtiskl jí polibek do vlasů. „Spolu, Chris. Na věčnost."

„Což mi připomíná." V očích mu tančily plamínky, když se od ní odtáhl a vzal ji za ruku.

„Budeme ve městě. Co takhle výlet do Vegas?" Významně přejel prstem po jejím prsteníčku a pohladil malý, nenápadný kroužek.

„Ty teď myslíš na svatbu?" Musela se usmát. Určitě chtěl rozptýlit její ponuré myšlenky a to se mu taky stoprocentně podařilo.

„Ale no tak. Bude to moc hezké, uvidíš."

„Viku, sotva se dokážu ovládnout, když je v okolí jeden člověk a to ještě zavřený v domě. Jak mě chceš vzít do Vegas, proboha, vždyť to město je, jako mraveniště."

„Zvykneš si malá, jak jsem tě mohl mít na blízku, líbat tě, milovat se s tebou, i když si tak krásně voněla? Zvykneš si, na všechno."

Chris se oklepala. Až teď si uvědomila, jakou bolest asi Viktor musel cítit. Přišlo jí směšné, že se na něho někdy zlobila, že je tak odtažitý a on zatím zažíval ohnivá muka.

Střelila po něm pohledem a udiveně vytřeštila oči. „To muselo být nesnesitelné, jak jsi to vydržel?"

„Jak jsem říkal, pro mě už sebekontrola, není tak obtížná a krom toho tě šíleně miluji.Ta představa, že bych ti ublížil, mě zraňovala daleko víc, než samotná žízeň." Jeho pohled zjihnul a bylo vidět, jak pevně zatíná čelist.

Chris jen otevřela ústa a zhluboka vydechla, na nic víc se nezmohla.

Pobaven jejím nevěřícným, překvapeným pohledem, ji jemně vzal za ruku a políbil ji na zápěstí. Zvedla pomalu druhou dlaň a přitiskla mu ji ke tváři. Byl tak krásný a tak moc jí miloval, že tomu až nemohla uvěřit.

Propletl pevně svoje prsty s jejími a zadíval se jí hluboko do očí. „Myslím, že pro dnešek jsme tě trápili, až dost. Jdeme domů." Vykročili ruku v ruce, zpět k jezeru. Šli pomalu, prostě se jen tak procházeli.

„Kdy chceš odjet?" Přerušil noční ticho, její zvonivý hlas.

„Co nejdřív. Kdybys to zvládla, tak třeba hned zítra. Po setmění bychom šli na lov a pak letěli do Slave Lake. Tam by na nás už čekalo letadlo, jen bychom přesedli a letěli do států. Do svítání, bychom mohli být v Oaklandu."

„Dobře, tak to udělejme. Zítra odjedeme. Čím dřív odjedeme, tím dřív se budeme moct vrátit. Já to už nějak zvládnu, když budeš se mnou."

„No myslel jsem, že bychom pak mohli, záleží to samozřejmě jenom na tobě, ale tak trochu cestovat. Je tolik krásných míst, co ti chci ukázat. A Evropa je přímo přecpaná starožitnostmi, tak trochu bych tam nakupoval, není nic lepšího, než spojit příjemné, s užitečným."

Chris se uculila. „Fajn, pojedeme do Evropy."

„Jsi skvělá, víš?" Opravdu jsem měl obavy, když jsem tě přeměnil, jak to vezmeš, ale jsi tak přirozená. Jako by ses pro to narodila." Zavrtěl hlavou.

„Viku," vykřikla „Jsem...no vlastně, byla jsem lovec. Já upíry zabíjela. Byli jich desítky, možná stovky. Nejsem moc nadšená, z toho, že musím být na...tekuté stravě. Je to pro mě všechno nové, tak neuvěřitelné, jen se bojím, abych neškobrtla. Víš, jak to myslím. Pro tebe je to přirozenost. Jsi upírem už tak dlouho, že už si asi ani nepamatuješ, jaké je být člověkem. Já jsem upírem dva dny, zeptej se mě za sto let, jestli jsem ráda, že jsi to pro mě udělal. Teď ještě nevím, jsem z toho všeho moc zmatená." Sevřela pevně ruce do pěstí, až se jí zaryly nehty, do dlaní.

Zastavil se a stoupl si před ní. „Bál jsem se, že mi odejdeš." Ukazováčkem opatrně shrnul neposedný pramínek vlasů a zastrčil jí ho za ucho.

„Viku." Vydechla překvapeně. „A kam bych šla, co bych dělala? Kým bych vlastně byla, kdybych nebyla s tebou. Jsem jiná, cítím to. Jediné, co mě teď spojuje s tou Chris, kterou jsem byla před tím, jsi ty. Mám strach, že kdybych nebyla s tebou, tak bych se stala někým úplně jiným. Někým, koho neznám a kdo mě z hlouby duše děsí."

„Hmm."Broukl a zamyšleně ji sjel pohledem. „Tvá temná půlka Chris, bude už navždy tvou součástí a je jen na tobě, kolik prostoru jí, ve svém životě vyčleníš."

Unaveně se pousmála a sedla si na veliký balvan na břehu. Ani jí nepřišlo, že někdy, během hovoru zrychlili natolik, že už byli u jezera. Složila nešťastně hlavu do dlaní a přitáhla si nohy k tělu. Viktor si tiše sedl vedle ní.

„Je toho ještě hodně, s čím se budu muset vypořádat? Jsem na půl ďábel a mám neustále chuť, někomu prokousnout hrdlo."

Objal ji kolem ramen, ale ona ucukla. Se vzdychnutím svůj smířlivý počin opakoval.

„Nejsi napůl ďábel. To v tobě není nic víc, než jeden malinkatý, úplně prťavoučký čertík, co bude chtít občas vystrčit růžky. Můžu tě ubezpečit, že normální lidé ho mají taky. Každý má svého vnitřního démona. A někteří možná ještě většího, než ty. Opravdu jsem ještě nikdy neviděl, tak mírumilovného a klidného novorozeného upíra, Chris."

Položila mu hlavu na rameno a zadívala se na černou hladinu, před sebou. Světlo měsíce se ledově odráželo od neklidné, větrem čeřené vody a vytvářelo prapodivné, hrůzu nahánějící obrazce. Všude byl klid, rušený pouze slabým ševelením větru, ve větvích staletých borovic a rytmickým šploucháním malých, neposedných vlnek, narážejících do kamene, na kterém seděli.

„Nechce se mi odtud. Nejradši bych tu s tebou zůstala, už napořád." Nahlas zívla. „Páni, já jsem tak moc unavená. Je to vůbec možné?"

Tiše se usmál. „Zvířecí krev, ti nedodává, tolik energie, kolik bys potřebovala. To se časem taky zlepší. Vedeš si moc dobře. Půjdeme domů, za chvíli stejně bude svítat a ty se potřebuješ prospat a odpočinout si. Zítřejší noc, bude opravdu dlouhá." Konejšivě jí pohladil po rameni a přitiskl si ji blíž, pak vstal a podal jí ruku. Mlčky přijala jeho pomoc a o dvě minuty později už kráčeli po schodech na verandu. Otevřel jí vstupní dveře a rozsvítil v hale. Ani se nezastavila a pokračovala rovnou ke schodišti. U jeho paty se zastavila a ohlédla se unaveně, po Vikovi. Nemusela ani mluvit nahlas. Otázku jí vyčetl z očí.

„Běž se umýt, hned jsem tam. Jen si zavolám a zařídím pár věcí, kvůli naší zítřejší cestě." V ruce už svíral svůj černý mobil a hledal v seznamu číslo.

Kývla a držíc se masivního dřevěného zábradlí, se vlekla pomalu po schodech, do patra. Horká sprcha byla neuvěřitelně příjemná. Chris se zapřela rukama o stěnu a strčila hlavu pod proud vařící vody. Oblečení bylo samozřejmě na vyhození. Krev se pere velmi špatně. Musela ale uznat, že se od včerejška zlepšila, nebo to bylo jen tím, že laně nemají ohromné tlapy, s ostrými drápy.

Protáhla si krční svaly a potřepala hlavou. Pak vypnula sprchu a zaposlouchala se. Viktor už ležel na posteli a čekal na ni, nebylo slyšet nic víc, než tiché oddechování. Protřela si vlasy ručníkem a zamotala se do huňaté bílé osušky.

Ležel na zádech, ruce měl složené pod hlavou a nohy měl překřížené. Obrázek pohody. Mrknul po ní, když vyšla z koupelny, lehl si na bok a poplácal hlasitě, dlaní postel vedle sebe. Chris se jen usmála s rozběhem skočila za Viktorem.

„Tak domluveno?" Otočila se čelem k němu a políbila ho na špičku brady.

„Hmm, večer odjíždíme. Teď se pokus spát." Jednou rukou z ní stáhl mokrou osušku a hodil ji na zem. Pak sáhl pro deku a přetáhl ji Chris až k bradě. Schoulila se mu v náručí a zavřela oči. Venku už začalo svítat, ale vrstva mraků byla dostatečně silná, aby nepropustila ani jeden sluneční paprsek.

Chris se zdál velmi zvláštní sen. Viděla sebe samu, ležící na posteli a spící. Nad ní se skláněla neuvěřitelně krásná žena, s dlouhými, ohnivě rezatými vlasy a sněhově bílou pokožkou. Chvíli si ji, jen tak prohlížela a pak s výhrůžným úsměvem, vytáhla dlouhý, dřevěný kolík. Napřáhla ruku a vrazila ostrý kus dřeva Chris přímo do srdce.

Chris prudce otevřela oči, zmateně zalapala po dechu a s hlasitým výkřikem se posadila na posteli. Vik u ní nebyl. Rozhlédla se nejistě po pokoji, byla sama. Nic se tu nezměnilo, jen u dveří stály zabalené, dva velké kufry.

„Jenom sen." Zašeptala sama pro sebe a vstala. Nahá přešla pokoj a zastavila se v koupelně. Vyčistila si zuby a omyla si obličej. Ani jedno z toho dělat nemusela, ale zvyk, je zvyk.

Na jednom z kufrů, bylo přehozené, její čisté oblečení. Aniž by to nějak zvlášť zkoumala, oblékla se. Měla hlavu plnou toho děsivého snu, přemýšlela co to celé mělo znamenat. Tu ženu v životě neviděla, proč se jí o ní vůbec zdálo? A proč chtěla Chris zabít, když jí nic neprovedla? Zatřepala hlavou a mrkla ven z okna. Bylo ještě světlo, ale obloha byla zamračená natolik, že nebylo poznat, kde je slunce.

Viktor stál, na konci dlouhého dřevěného mola, u hydroplánu a do zavazadlového prostoru, za sedačky, cpal nějaké krabice.

Nasadila si tenisky a vydala se za ním. Dole v hale, u dveří, byly neskládané další krabice. Jednu z nich, bez přemýšlení popadla a vyšla ven, směrem k vodě.

Přeběhla molo a počkala až se Vik narovná. Vyprostil své tělo, z letadla a s úsměvem se na ni otočil. „Dobré odpoledne. To jsi nemusela, zvládnul bych to sám."

Pokrčila rameny. „Stejně nemám co na práci, když jsi mi zabalil."

„Nemohl jsem spát a tak jsem to všechno přichystal. Nevěděl jsem, kdy se vzbudíš." Vzal si od Chris krabici a políbil ji do vlasů. „Tak aby bylo dost času. Musíme ještě na lov, nezapomeň."

Kývla a nervózně se kousla do spodního rtu.

„Co se děje?" Odložil krabici na sedadlo a položil ji ruku kolem pasu. Pomalu šli směrem k domu.

„Vcelku nic, jen jsem měla špatný sen."

„Aha, ten výkřik. Co se ti zdálo?" Pohladil ji po paži.

„Ani nevím, už si to nepamatuji." Zalhala.

„Tak je to lepší. Sny postupem času taky ustanou. Stejně jako potřeba spát. Užívej si, dokud to jde." Usmál se a podržel Chris vstupní dveře. Uchopil poslední dvě krabice a nesl je k letadlu. Chris si naposled prošla celý srub. Bazének, ve kterém se koupala všeho všudy dvakrát, byl už vypuštěný a všechno bylo připraveno, k uzamčení.

Když se vracela do haly, viděla ještě Viktora, jak nese jejich kufry. Tak a jsou oficiálně připraveni k odjezdu. Sevřelo se jí hrdlo, když si představila, co jí v následujících dnech, asi čeká.

„Hotovo." Spráskl Vik ruce a Chris vyjekla, jak se lekla. V mžiku byl u ní a držel ji za ramena. „Lekla ses, to jsem nechtěl. Myslel jsem, že o mně víš."

Musela se zasmát sama sobě, ulekaný upír, paráda. „Jen jsem se nad něčím zamyslela a nevnímala jsem tě."

Stáhl rty, do úzké linky, aby se nezačal smát nahlas. „Tak jdeme." Chytil ji za ruku a táhl do lesa. Ulovili hned vedle jezera pár srnek a za hodinu už stáli na molu a naposled si prohlíželi srub. Vik houpal zamyšleně, v ruce klíčky a držel Chris kolem ramen. „Neboj, vrátíme se sem."

„Jo, jasně, já vím." Hlesla a vymanila se z jeho objetí. Tentokrát se lov podařil, na tričku, ani na mikině, neměla ani kapičku krve a byla pyšná sama na sebe, že se nemusela ještě převlékat. Viktor odložil zálesácké flanelové košile a rifle a vrátil se zpět ke své image. Černé kalhoty, tmavě vínová hedvábná košile a dlouhé, černé, kožené sako.

Let trval něco málo přes hodinu a půl. Chris se zaplaťpánbůh už špatně nedělalo a tak si užívala překrásné krajiny, nad kterou letěli. Slunce sice už zapadlo, ale i přes to, bylo perfektně vidět.

Viktor se ohlásil vysílačkou na letišti a když v dálce zahlédli první světla města, začal pozvolna klesat, na přistání.

Pomalu doklouzali po vodní ploše, až k molu a jeden z upírů, kterého si Chris pamatovala od vidění, hydroplán uvázal a otevřel dveře letadla.

Uslyšela jen hlasité, výstražné zasyčení, jak Viktor upozorňoval neznámého horlivce, aby zařadil zpátečku. Upír se nakrčil, ale pod sílou Viktorovi přirozené autority, svěsil ramena a o dva kroky ustoupil.

Viktor obešel letadlo a pomohl Chris vystoupit. Chytil ji v pase a konečně, ji postavil na pevnou zem. Viditelně si oddechla a on se musel pousmát. Pak si, ale uvědomil, že musí hrát zase svou roli a nasadil tvrdý výraz.

Na jedné, z nedalekých ranvejí, bylo připraveno malé, tryskové letadlo. John jim šel s úsměvem naproti, ale když postřehl Viktorův výraz, svůj úsměv stáhl.

„Vezmi kufry." Sykl jen na upíra a pokynul na Chris a na Viktora, aby ho následovali. Viktor držel Chris pevně kolem pasu a nervózně se rozhlížel kolem. Byla už tma, takže bylo letiště skoro vylidněné. Jen jeden malý, obtloustlý chlapík, šel přímo k nim.

Vik postrčil Chris blíže k Johnovi a zavrčel. „Postarej se o ni."

Otevřela ústa a chtěla začít protestovat, ale Vik jen celkem neznatelně zavrtěl hlavou a nahodil nesmlouvavý výraz.

John převzal Vikovo místo a táhl Chris směrem k letadlu. „Půjde hned za námi." Křikl, protože pilot nahodil motory a v tu chvíli nebylo slyšet vlastního slova.

Zmateně se ohlédla a viděla jen, jak Viktor cosi projednává s mužem a vrací mu klíčky od hydroplánu. Pak si přátelsky potřásli rukama a Viktor se vydal pomalým krokem, za nimi.

To už ale John strkal Chris po schůdkách a usazoval ji, do jednoho z velikých, kožených, polstrovaných sedadel.

Sedl si naproti ní a tiše pokynul na jednoho z upírů, který zmizel v pilotní kabině. Viktor si sedl vedle Chris a poté, co odvezli schůdky, se zavřely dveře a letadlo začalo rolovat po přistávací dráze.

Zavřela oči a položila si hlavu na Viktorovo rameno. Beze slova ji objal a přitáhl si ji blíž.

„Vidíš, že jsi to zvládla, malá. Jsme na tebe pyšný." Políbil ji do vlasů a letadlo se s prudkou forsáží vzneslo do vzduchu.