OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Viktor 4 část

22.05.2009 (18:55) • Nenefer • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1772×

„Mám hlad." Zašeptala a pošimrala ho nosem, na bradě.

„Hm." Ozvalo se jí za hlavou. „Mám ti něco uvařit, nebo počkáš do města? Můžeme se někde stavit na oběd."

Posadila se a otočila se k němu. Ležel na zádech a rošťácky se na ni usmíval.

„No, musím uznat, že vaříš výborně. Tedy na někoho, kdo se živý tekutou stravou, ale dala bych si něco děsně nezdravého. Hranolky a hamburger."

Zašklebil se, asi jen při představě lidského jídla. „No, já si dám jen kávu, jestli ti to nebude vadit."

Vyskočila z postele a začala po pokoji sbírat kusy svého oblečení. Mlčky ji pozoroval a pak vstal a pomalu přešel ke skříni. Vytáhl černé kalhoty, tmavě vínovou hedvábnou košili a pro něho naprosto typické černé, kožené sako.

Seděla na posteli, houpala nohama a dívala se na něho jak se obléká. Musela uznat, že mu to děsně slušelo, i když jeho styl byl trošku usedlý. Jenže jak byste se oblékali vy, kdyby vám bylo tolik, jako bylo jemu. Chris se zarazila. Vlastně ani nevěděla kolik mu je.

„Viku?" Přitáhla si nohy k tělu a položila si bradu na kolena.

„Ano?" Otočil se k ní, když si oblékal sako.

„Kolik ti vlastně je?" Bylo vidět, že ho ta otázka překvapila a zároveň pobavila.

„Dvaatřicet, jestli si dobře pamatuji."

„Hmm." Broukla „A jak dlouho, je ti dvaatřicet?"

„Záleží na tom?" Zamumlal do podlahy, když si obouval boty.

„No, vlastně ani ne. Jen mě to zajímá."

Narovnal se a rukama si prohrábnul vlasy. „No, už je to nějaký ten pátek." Stáhl zamyšleně obočí, ale pak se zase usmál. „Narodil jsem se v roce 1703, takže to už mi je tři sta šest, jestli počítám dobře?"

Chris na sucho polkla a vyvalila oči. „Páni, no tak to je něco. To jsi o dvě stě osmdesát let starší, než já."

Začal se smát. „Myslím, že je mi pořád dvaatřicet. Šest let, není přeci tak velký, věkový rozdíl."

Nervózně si prohrábla vlasy a kousla se do tváře.

„To jsi toho musel hodně zažít, za takovou dlouhou dobu."

„Myslíš tím, že jsem za tu dlouhou dobu, zabil opravdu hodně lidí, že?" Podíval se jí přímo do očí, uhnula pohledem.

Přešel až k posteli a poklekl na jedno koleno. Strčil prst pod její umíněnou bradu a zlehka ji donutil, pozvednout hlavu a setkat se s jeho očima.

„To je v pohodě, Chris. Nevadí mi, že to chceš vědět. Jsi jaká jsi, byla jsi vychována v tom, že jsme nejhorší zrůdy na světě a to my jsme." Dodal tvrdě.

Chtěla opět zabořit pohled do podlahy, ale on ji nenechal. Držel pevně její obličej ve svých dlaních.

„Bylo jich opravdu moc. Ale je zvláštní, že si detailně pamatuji na každého, jednoho z nich. Vidím před sebou jejich tváře, zkroucené smrtelnou bolestí a neuvěřitelným strachem z neznáma. Všichni se bojí, víš. Všichni. Je jedno jaké jsou národnosti, jestli jsou velcí, nebo malí. Muži, ženy ... děti." To poslední slovo, zašeptal skoro neslyšně. „Všichni se nás bojí."

Ucítil, jak sebou cukla a odtáhla se.

„Je to tak, Chris. Nelhali ti, když říkali, že jsme zabijáci, krvelačné bestie. Zrůdná stvoření, které je lepší vyhladit. I já jsem takový. Možná si nalháváš, že ne. Uvnitř, nechceš věřit tomu, jaký skutečně jsem, protože, pak bys neměla sílu mě milovat. Pak bys mě musela nenávidět. Měla bys mě nenávidět."

Stáhl své ruce a tím pohybem,  ji jemně pohladil po tvářích. Postavil se a díval se na ni.

„Život není pohádka. Je tvrdý a krutý. Stejně, jako my."

Svěsil své paže podél těla a smutně ji propaloval pohledem. Věděl, že je lepší ji postavit pravdě v tvář, než ji obelhávat.

„Kolik?" Zašeptala.

„Nechtěj to vědět. Prosím." Jeho hlas se třásl.

„Kolik?" Zeptala se znova.

„Patnáct tisíc tři sta šedesát osm." Pronesl to naprosto klidně a smířeně. Bál se, však  toho, jak zareaguje.

Seděla a tiše zírala na vlněný koberec, před sebou. Její tvář nabrala nazelenalou barvu a pak mírně cukla rameny a chytila se za ústa.

Vstala a velmi rychle vběhla do koupelny. Dveře se zavřely a zevnitř bylo slyšet jen hlasité dávení.

Chris si jen představila, ten zástup lidí, mrtvých těl, navrstvených na jedné veliké hromadě. Zamotala se jí hlava a žaludek se začal vzpouzet. Tak, tak doběhla do koupelny a přiklekla k toaletní míse. Začala hlasitě zvracet. Všechno co měla v žaludku a snad i žaludek sám, skončil v toaletě. Svezla se do sedu, hned vedle a chytila si rukama, nohy. Snažila se zhluboka dýchat, aby se alespoň trošičku uklidnila.

Nevěděla, co čekat, ale tohle bylo dost silný kafe. Možná stovky, by ještě unesla, také tisíce, by se dali snést, ale desetitisíce?

Nemohla pochopit, že by on sám vyvraždil jedno menší město. Celé město mrtvých těl.

Opět se nahnula nad toaletu a další záchvat zvracení ji úplně odrovnal. V jednu chvíli, měla dojem, že se snad udusí. Svezla se na podlahu a opřela čelo o chladivou dlažbu. Ležela uprostřed koupelny a cítila, že když se pohne, přepadne jí další záchvat dávivého zvracení.

Zavřela oči a snažila se udržet stěny a stop na správných místech. Celý svět se s ní točil. Opřela se o lokty a namáhavě se vzepřela do sedu.

A pak to najednou uviděla jinýma očima. Očima dravce, kterého sžírá neuvěřitelný hlad.

Věděla, že musí zahodit veškerou lidskost a vžít se, do kůže predátora.  Viktor nezabíjel lidi, pro svou zábavu. On jen musel za každou cenu uspokojit svůj neuvěřitelný hlad, žízeň, která spalovala jeho tělo.

Byl to pouhý pud sebezáchovy. Boj o přežití a on, jako upír, byl vždy, na potravním řetězci, vysoko, nad člověkem.

Vydrápala se na nohy a opřela se rukama o umyvadlo. Vypláchla si pusu studenou vodou a omyla si i obličej.

Mrkla na sebe, do zrcadla. No, mohlo by to být i horší, vzhledem k okolnostem.

Srovnala si oblečení a chytla za kliku dveří. Ještě jednou se zhluboka nadechla a vešla do ložnice. Seděl na kraji postele, zády k ní. Ani se nehnul, když dveře s hlasitým bouchnutím zavřela.

Přešla až k posteli a posadila se vedle něho. „Omlouvám se." Šeptla a vzala ho za ruku.

„Za co?" Sykl naštvaně a svou ruku, z té její prudce vytrhl.

„Za tu reakci." Podívala se na něho.

Seděl jako socha a nehnutě hypnotizoval stěnu, před sebou. „Proboha se neomlouvej. Jsi člověk, reaguješ lidsky. Měla si mě nechat v té kopce. To bych si zasloužil. Za ty životy, které jsem vzal."

Sklopil hlavu a sepnul ruce, na svém klíně.

Objala ho,kolem ramen a přitiskla svou tvář, k jeho paži.

„Nebudu dělat, že mě to, nešokovalo, ale jsi upír. Lovíš lidi, je to tvá podstata. Taky si nelámu hlavu s tím, kolik ryb, kuřat, prasat , nebo krav, jsem za svůj život spořádala."

Střelil po ní nevěřícným pohledem a zavrtěl hlavou. „Ty jsi absolutně neuvěřitelná."

Ušklíbla se. „Já vím, chodím s upírem, ne?"

Začal se smát a ona musela taky.

„Slib mi jediné, Viku. Že už nikoho nezabiješ, prosím. Dokážu se srovnat s tvojí minulostí, ale nedokážu přihlížet, jen tak,  tvému konání."

Sklopila oči. „To bych nepřežila."

Políbil ji do vlasů. „Už nikdy žádní lidé k večeři, slibuji." Pozvedl dva prsty a zatvářil se na smrt vážně.

„Viktore!" Zakřičela a svalila ho na postel.

„Myslím, že bychom se měli vypravit, na nákupy. Mám nutkání, z tebe strhat oblečení a jiné už nemáš." Zašeptal jí do ucha, mezi polibky.

Zasmála se a slezla mu z klína. Chytla ho, za ruku a pomohla mu na nohy.

„Tak jedeme. Musím se najíst, nebo umřu hlady."

Vedl ji, dolů po schodech a pevně ji při tom držel za ruku, jako by se bál, že mu zmizí, jakmile ji pustí.

Ze stolku, u dveří vzal svazek klíčů, od auta. Na dnešní cestu si vybral klasiku. Stříbrné Volvo, měl moc rád. Rychlé auto.

Dálkovým ovládáním, otevřel dveře garáže a vyvezl auto před dům.

Chris tála před domem a musela se usmát, když zastavil a otevřel dveře stříbrného auta. „Jedeš se mnou?"  Zeptal se a mile pokynul hlavou, směrem dovnitř vozu.

Nasedla a zapnula si pás.  Zařadil za jedna a přidal plyn. Auto se velmi rychle a naprosto plynule rozjelo, po prašné cestě, hluboko do lesa.

Chris se ještě ohlédla, aby viděla konečně Viktorův dům. Malý, ale vkusný dřevěný domek, uprostřed tmavých, hlubokých lesů, s výhledem na oceán. Vzadu za domem, malá garáž, tak na tři auta.

Pozemek kolem domu, byl dokonale udržovaný a vypovídal o tom, že dům někdo pravidelně spravuje.

„Takže oběd a pak nákupy? Asi sen každé ženy, takhle strávené odpoledne."  Kousla se do rtu, aby se nezačala smát.

„No, je to jen tobě. Budeme dělat, co chceš. Je to tvé odpoledne." Poťouchle se na ni podíval a pevněji sevřel volant.

„No, asi bych si opravdu měla pořídit nějaké oblečení. Nemám ani kartáček na zuby. To je docela nepraktické, myslím." Posteskla si.

Zastavili na jednom z mnoha parkovišť, na okraji města.

Pomohl jí z auta a vedl za ruku na hlavní třídu.

„Takže hranolky a hamburger? Nerozmyslela sis to? Mají tu prý výbornou čínu." Ukázal na jednu z mnoha restaurací.

„Nechci čínu. Chci hamburger  a hranolky."

Pobaveně pokrčil rameny  a otevřel dveře do malého, nenápadného bistra.

Vedl ji až k tomu nejposlednějšímu stolu u stěny a jako pravý gentleman, podržel Chris židli.

„Jezdíš sem často?"Zeptala se.

„Občas člověk potřebuje být sám. Utřídit si myšlenky." Usmál se a mávl na číšníka.

Malý, vyzáblý muž, středních let, s prošedivělými, mastnými vlasy, přistoupil ke stolu a velmi neomaleně zíral na Chris. Střelila pohledem po Viktorovi, který tiše, zlostně zavrčel.

„Co to bude?" Zeptal se krákoravým hlasem číšník, bohudík nezaznamenal Viktorův projev nesouhlasu.

„Slečna si dá hranolky a burger. K pití." Pokynul směrem ke Chris.

„Colu." Pípla. „A pro mě jen kávu. Děkuji." Pokračoval Viktor.

Muž jen kývl a odešel.

„Vím, že jsem ti slíbil, že už nebudu lovit lidi, ale mohl bych udělat výjimku?" Nahodil výraz raněného štěňátka a usmál se, pak stočil svůj pohled k muži, který teď připravoval pití.

Musela zdusit smích a pak se zatvářila káravě. „Výjimky se neudělují, Viku.

Stáhl rty do úzké linky. „No třeba si to ještě rozmyslíš."

Podívala se směrem, kterým se díval on. Číšník stál opřený o pult a svlékal Chris pohledem, s mírným, samolibým úsměvem na tváři.

„Ty žárlíš?" Vyvalila na Vika oči.

„Děsně." Uculil se a vzal ji za ruku. „Na každého, kdo o tebe jenom zavadí pohledem."

Konečně donesl číšník pití a jídlo. Beze slova položil talíř a skleničku se šálkem na stůl a odešel.

Chris se vrhla na hranolky a za chviličku, nebylo po jídle ani památky.

„Mňam." Utřela si ústa ubrouskem a odstrčila talíř stranou.

Pobaveně ji pozoroval a usrkával kávu.

„No, teda. Taková malá a tolik toho sní." Uznale pokýval. „Jestli já tě vůbec, uživím."

„Viku, nech toho." Zamračila se.

„Chceš jít se mnou? Nákupy, asi nejsou tou pravou zábavou pro muže." Usmála se.

„No, ještě musím zařídit několik maličkostí. Tak se tu můžeme sejít, za tři hodiny?" Zkoumal, jak se zatváří. Jestli jí tři hodiny budou stačit.

„Jasně, takže za tři hodiny tady." Kývla a vstala. „Tak já běžím." Letmo mu přitiskla rty, na tvář, ale on si ji přitáhl a dlouze, měkce jí políbil.

„Miluji tě." Zašeptal, když se od něho odklonila.

„Já tebe, Viku." Narovnala se a chůzí baletky odkráčela. Ve dveřích se ještě rozloučila s číšníkem a vydala se po hlavní třídě, směrem k oceánu.

Astoria se jí už na první pohled zalíbila. Malé přímořské městečko, čisté a plné zeleně. Lidé tu byli usměvaví a zdvořilí.

Zaplula do prvního krámku s oděvy a za hodinu už ho opouštěla, se vším, co potřebovala. Ještě se zastavila v několika malých obchůdcích a nakoupila si kosmetiku a pár dalších maličkostí. Nikdy nebyla zastáncem nakupovaní a popravdě nerozuměla lidem, kteří to brali za svůj koníček.

V její branži stejně nosila spíše vojenské oblečení, na výstřední módu, nebyla zvyklá.

Měla ještě čas, ale už měla vše potřebně a tak se vydala, ověšená taškami, zpět k bistru, kde se měli s Vikem setkat.

Stál tam a vypadal jako zatoulaná filmová hvězda. Opřený o stěnu, ruce složené na hrudi. Dělal, že si nevšímá, jak se po něm otáčejí všechny ženy, které ho míjely. To, jak si to ve skutečnosti užívá, prozrazoval jen mírně pobavený výraz, jeho tváře.

Když uviděl Chris,  jak zápasí s přeplněnými, nákupními taškami, jeho úsměv se roztáhl a on, bez zaváhání vyrazil směrem k ní.

„Páni, stihla jsi to velmi brzy. Myslel jsem, že na tebe budu muset čekat déle." Vzal ji celý nákup a pokynul směrem, kde měli zaparkované auto.

„Já zapomněla na kartáček." Plácla se do čela a vykouzlila nevinný úsměv. „Běž k autu a já tě doženu. Cestou jsem míjela jeden obchod." Otočila se zpět. „Hned jsem tu."

Rozeběhla se zpátky. Nemohl od ní odtrhnout oči, tak ještě chvíli stál a díval se za ní, než zahnula za roh a ztratila se mu z dohledu.

Chris vyběhla zpoza rohu a v davu, před ní ji upoutala bujará hříva rezatých vlasů. Srdce se jí zastavilo a dech se zpomalil, jak se lekla. Párkrát mrkla a znovu zaostřila, na místo, kde před tím viděla muže, tolik podobného Todovi.

Nikdo, s rezatými vlasy, tam ale nestál. Ještě několikrát, přejela masu pohledem, ale nic. Zhluboka si oddechla. Musí, se uklidnit, nebo za chvíli uvidí přízraky, i tam, kde nejsou.

Zavrtěla hlavou a vešla do krámku. Koupila si zubní kartáček a pospíchala směrem, k parkovišti, kde měli postavené auto.

Viktor už ji šel naproti. Vběhla mu přímo do náručí. Pevně ji objal a zatočil se s ní dokola.

„Mám ho." Zvolala vítězoslavně a zamávala mu kartáčkem přímo, před očima.

„Můžeme jet?" Zeptal se podmanivě a políbil ji na tvář. Přivřela oči a objala ho kolem krku.

„Ano." Šeptla, ale to už ji v náručí nesl k jeho stříbrnému Volvu.

„Tak, co jsi zařizoval?" Prohodila koketně, při cestě domů.

„No, nakoupil jsem nějaké jídlo. Jeden z nás, musí jíst každý den. A taky jsem ti potřeboval zařídit doklady."

„Doklady?"

„No, kdybychom chtěli náhle, navštívit můj srub v severní Kanadě, nebo nějakou prťavou zemičku, na druhém konci světa, budeš potřebovat doklady."

„Aha." Věděla, kam tím míří. Jistě taky myslel na možnost, že budou muset prchat, přes hranice. Náhle se jí, jako střep, zaryl do mozku, znovu obraz muže, v davu, tolik podobného Todovi.

Zavrtěla hlavou, aby tu myšlenku vyhnala, z hlavy. Všiml si její nervozity.

„Děje se něco?" Zeptal se a podíval se na ni.

Upřeně hypnotizovala své ruce, schované v klíně a kousala si spodní ret. Střelila po něm pohledem.

„Ne, asi ne. Mělo by?"

Pokrčil rameny a přidal plyn.

Celou cestu, mlčky přemítala, jestli je možné, že by ji Gery našel , tak brzo. A jestli ano, co udělá? Měla by to říct Viktorovi? Neviděla přeci toho muže dobře, třeba se jenom přehlédla. Nahlas vzdychla a opřela se hlavou o boční okýnko. Sklo příjemně studilo, do tváře. Zavřela oči a snažila se zahnat, ten šílený pocit paniky, který se do ní nyní vkrádal a tak nepříjemně si vynucoval, pozornost.

Viktor viděl, že je něco v nepořádku. Chris celou cestu, z města, jen mlčela a tvářila se, jako když ji natahují na skřipec. Něco se, asi stalo? Měl by se snažit, to z ní dostat, nebo by měl počkat, až se sama rozhodne, mu to říct? Rozhodl se pro to druhé. Až bude chtít, řekne mu, co jí trápí.

Otevřel vrata do garáže a vjel dovnitř. Chris se nepohnula, ani neotevřela oči. Vystoupil a otevřel dveře spolujezdce. Podal ji ruku a pomohl jí, na nohy.

Stáhl si ji do náruče a pevně ji objal.

„Co se děje? Stalo se něco, v Astorii? Nebo jsem udělal něco já?"

Zavrtěla hlavou a zabořila mu obličej, do hrudníku. „Jen mi není nějak dobře."

Uculil se. „Měla sis dát radši čínu, hmm?" Vzal ji něžně do náručí a zamířil s ní k domu.

Neprotestovala, v jeho chladných pažích se cítila, v bezpečí a milovaná. Otevřel vstupní dveře a po tmě jí vynesl do druhého patra. Věděla, že upíři vidí perfektně i po tmě, nepotřeboval rozsvěcet.

Uložil ji a stáhl tenisky. „Zajdu do auta, pro tašky a hned jsem zpět." Šeptl a políbil ji na čelo.

Dotyk jeho chladných úst, byl tolik příjemný. Bolela ji hlava a byla ospalá a malátná.

Zavřel za sebou dveře a Chris se jen otočila na posteli a zavřela oči.

Připadalo jí, že se z toho zblázní. Jak jen bude žít, když se neustále, bude muset ohlížet přes rameno. Nikdy se nebude cítit volná, vždy bude podvědomě hledat v davu, Geryho obličej.

Přetáhla si deku přes hlavu a tak moc se snažila zapomenout. Odpoutat se od toho, co bylo. Gerard je minulost, Vik je budoucnost. Musí myslet pouze na budoucnost, ale dá ji její minulost, někdy, lehce spát?

Nepatrně vrzly dveře a kolem jejího těla se rozprostřel tolik známý závan chladu. Jeho silné paže ji stáhly do bezpečí jeho náruče. Schoulila se k němu a on ji políbil do vlasů.

„Chceš, abych ti pomohl, do koupelny?"  Zavrtěla hlavou. Chtěla jenom spát, nic jiného.

„Dobře, takže sladké sny."

Autor: Nenefer, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Viktor 4 část: