Vegas 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Po poměrně dlouhé době vám přinášíme další kapitolu Vegas. Tahle celá z pohledu Megan.

09.12.2012 (10:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 499×

„A co si od toho slibuješ?" hodila jsem po něm koketním pohledem. Jak já zbožňuju provokaci!

„No, že mě ze sebe necháš pít, kdy budu chtít," pousmál se samolibě. Nevěřila jsem vlastním uším. Jeho ego je snad větší než moje! Je to vůbec možné? Ten bastard si teda o sobě myslí!

„O tom pochy...buju," přerušila jsem se, když se během sekundy objevil přímo nade mnou a hladově mi odhrnoval vlasy z krku.

„Možná už ti věřím."

Pobaveně se šel usadit na své místo naproti mně. Jeho oči utvářely majáky, zářící v šeru sálu, a těkavě mapovaly mou sametovou pokožku.

„Promiň, že se ptám. Vím, že je tu tolik zábavy, že bych měla jásat," zaironizovala jsem, „ale co tu děláte pro zábavu? Hlavně neříkej, že tě tohle tak baví."

„Jasně, že ne. Jsem upír. Mám rád zábavu. I aristokrati si potřebují oddechnout. Kdybys někdy viděla ta Ryanova jatka. A máme ve městě klub. Třeba Alex je tam teď v jednom kuse."

Cestou limuzínou mi v hlavě vyvstaly další otázky. Třeba jak to mají se sluncem? Stříbrem? A dřevem?

Kupodivu byl ochoten mi na vše odpovědět. „Od slunce nás chrání naše pozemky. Každý pozemek, co vlastním, je mé bezpečné útočiště. Ale stačí krůček vedle a usmažím se."

„Takže proto tak velký pozemek kolem hrádku? Abys mohl nerušeně jezdit s koňma?"

„Taky," přitakal a pokračoval. „Stříbro působí dobře spíše na mladší upíry. Mě by zastavilo jen na pár vteřin. A dřevo? Upíra zabije jen dřevo z jedovatého tisu, který roste zejména ve střední Evropě. My si taky pěstujeme pár stromů, abysme měli možnost odklidit nežádoucí konkurenci."

Zatím jsem si dnešek vcelku užívala. Cameron se mě nesnažil zabít, dostala jsem z něj důležité informace a ještě jsem měla unikátní možnost si oddechnout od nezaživného stereotypu s upíry politiky.

„Bloodshed?" přečetla jsem název klubu, u kterého se táhla fronta nejméňe přes dvě ulice.

„Já vím. Už ten název "Krveprolití" měl lidem napovědět, že vlastníci možná nejsou tak úplně lidi," konstatoval pobaveně Cam. Doufala jsem, že dnes ukáže svou zábavnější stránku. Každý si přece musí někdy vyhodit z kopýtka, ne?

Protáhl mě vchodem a začal mohutně zdravit všechny návštěvníky baru. Klub byl luxusně zařízený, žadný ubohý průměr. A nápadně se podobal designu mého pokoje. Přesně můj styl. Drákulovo doupě. Tanečníci byli dokonale sehraní a jejich pojetí mi připomínalo kabarety dvacátých let. A barman byl docela kus.

„Zajdu za Raynem do kanceláře, zůstej na baru a dej si co chceš." Usadil mě k baru. Zase mě vodil za ručičku, jako bych byla z cukru. „Tohle je Damien, náš barman. S šejkrem dokáže zázraky."

„Nejsem malá, dokážu tu chvilku vydržet." Přirozeně jsem nasadila úsměv a natáhla ruku přes barový pult. „Jsem Megan, ale říkej mi Meg."

Damien mi byl od začátku sympatický, proto s navázáním konverzace nebyl nejmenší problém. Snědý kluk, původem Španěl s dokonale vypracovanými svaly, mi ochotně namíchal martini. Škoda, že každej pěknej kluk, kterého potkám, je nakonec upír.

Po pátém martini, třetím daiquiri a čtvrtém sex on the beach se mi začaly povolovat zábrany. Zpozoroval jsem tyč na výběžku pódia, po které se stahovala opona. Od malička jsem si to toužila vyzkoušet. A tím nemyslím kariéru striptérky.

„No teda, ta tvoje holčička se teda umí odvázat," podivil se Ryan, když zpozoroval mou show na podiu.

Cameron se bavil mým opileckým vystoupením, ale nakonec mě snesl z podia zpět k baru.

„Já ještě nejsem opilá," odporovala jsem ustavičně. „Musíš dorovnat skóre."

Alkohol se z mého těla pomalu vytrácel a zachtělo se mi si zahrát na zlobivou holku. Rozvrátit to tu naruby.

„Byly někdy vůbec doby, kdy ses nemohl krve nabažit?" dotázala jsem se ho zvědavě. Chvíli se na mě zamyšleně díval, ale po dvou sklenkách skotské spustil.

„Jasně. Když mě proměnili, byl jsem na lovu neustále. Nežil jsem pro nic jiného. Ale časem mě přešel apetit, což se nedá říct třeba o Raynovi." Černovlasý upír si právě vedl malou brunetku do vedlejší místnosti.

„Chtěla bych to zažít. Tu historii, kterou jsi měl možnost prožít. Ty vzpomínky."

„Nechtěj. Hnusil bych se ti ještě víc, Alex i Ryan ti potvrdí, že to nebyly nejlepší doby," vyvedl mě z omylu, ale já pomalu začala vyzvídat detaily.

„A co třeba poslední jídlo?"

„Tu noc, co jsi přišla do sálu a já tě musel zachraňovat," poznamenal ustěpačně. Uraženě jsem se zašklebila. Musí si do tý mrtvoly kopnout!

„Tak jdeme tančit, ne?" zvedla jsem jsem z barové židličky tak prudce, že jsem se zapotácela a vrazila do vedlejší místosti, kde se právě Ryan krmil. Cam mě pohotově chytil a strnul, když ucítil lákavou vůni čerstvé krve.

„No tak, už je to dlouho. Pár loků tě nezabije. Určitě máš neuvřeřitelný hlad," nabádala jsem ho obezřetně. Šeptala jsem mu do ucha, zatímco hypnotizoval Ryana s neodolatelnou touhou si dát byť jen kapičku té životadarné tekutiny.

Děvče na pohovce se už ani nezmítalo, jen leželo s upřeným pohldem na Ryana a doznívajícím tlukotem srdce. Krev se vsakovala do potahu stejně zbarvené sedačky.

Cameron se přestal ovládat a s chutí se zakousnul do stehenní tepny. Hltal doušky krve s obrovskou vervou, žízeň z posledních dní mu musela jít na mozek. Podpůrně jsem ho hladila po zádech.

„Jen tak dál. Najez se. Na tom není nic špatného. Nestyď se za svou dravou stránku."

Už i Ryan přestal pít a žasnul nad mým počínáním. Byl natolik ohromen, že nechal zbytek krve ze své oběti Cameronovi.

„Jak si to dokázala? Nikdo ho nepřinutil se takhle surově na člověka vrhnout už pěknou řádku let," obdivoval mé umění s užaslý úsměvem. Zanedlouho nám i Alex tvořil publikum.

„Nechte ho se se svou žízní vypořádat. Jdem se bavit." Alex mě vzal za ruku a zavřel za sebou dveře.

Večer se v klubu rozjížděl, bylo doslova narváno. My se ovšem nikde tlačit nemuseli, protože majitelům náležela VIP lóže.

„Tak co se děje s Bell? Vždycky byla taková nebo ji tolik znervózňuju?" načala jsem citlivé téma se skleničkou portského v ruce.

„Popravdě nevím. Připadá mi, že upadá do svého světa strachu a paniky. Ve všem vidí jen to zlé, je paranoidní a nenechá na sebe sáhnout." Bylo vidět, že ho ta situace trápí. Ovšem ne natolik, aby nevěnoval dlouhý a nepřítomný pohled poprsí jedné ze servírek.

Luskla jsem mu před očima. Konečně se probral. Typický chlap.

VA opravdu s ní pořád chceš být? Myslím si, že ji ubližuje tvoje nátura." Ani jsem si nevšimla, že jsem dopila láhev. A automaticky jsem si nechala poslat pro další.

VAle já jsem upír. Přesto, že jí miluju, ona je romantická duše a já svou sílu a chtíč nezvládám. I když ona ve mně už takový chtíč nevzbuzuje. Jen ta krev je jako pohlazení andělů." Také si bral z tácu od servírek už druhou řadu sklenek s krví.

„Já tu nejsem jako tvůj psycholog, já tě jen vyslechnu. A možná i trochu poradím. Takže k psychologovi vlastně nemám tolik daleko," zakřenila jsem se a kupodivu mi Alex usměv oplatil.

„Zkus se přemoct. Vím, že je to těžký, ale aspoň jí navoď pocit bezpečí a důvěry. Udělá to s Bell divy, uvidíš."

„Ta krev je to, co mě k ní opravdu připoutalo. Ze začátku i její povaha, ale poslední dobou mi mizí před očima," vzdechnul těžce a klopil do sebe další rudé nápoje.

VPřestaň fňukat! Jsi upír. Tak tě snad nic nepoloží, ne? Jdeme tancovat!"

Vážně jsem si pobyt v klubu užívala a Alex mi ho jenom zpříjemňoval. Ale divné mi připadalo, že Cam stále nevycházel z pokoje, kde jsme ho před nějakým časem zanechali.

„Tady jsi," pozdravil znenadání Alex své dvojče. „Jak ti chutnalo?"

Cameron stál v mžiku přede mnou, s rozcuchanými vlasy a tváří pokrytou vesměs zaschlou krví. Lehce jsem se zarazila, s vytaženými špičáky a pocuchaným hárem mi připadal jako někdo úplně jiný.

„Už sis všechno vyřešil?" opatrně jsem se zeptala. Nevěděla jsem, co čekat. Jestli má ještě větší žízeň nebo ukojil svou touhu zabíjet.

„Jasně, pojedem?" Nabídl mi ruku a naše kroky mířily k přistavenému autu. Rozloučila jsem se s novými přáteli a následovala Cama do auta. Přesto mě stále zajímalo, jak dopadla jeho obět. Se záminkou zapomenuté kabelky jsem vkouzla zpět do baru. Se zvláštním brněním jsem pootočila klikou. Pohled, který se mi naskytnul, mi obrátil žaludek naruby. Definovat pohled na rozcupované tělo po celém pokoji bylo velmi obtížné. Krev pokrývala devadesát procent stěn, vnitřnosti, spíše jejich zbytky, se povalovaly po podlaze a regálech s pitím. I já, a to už jsem viděla leccos, jsem musela odklonit oči od toho masakru. Tak právě teď mi to došlo. Vypustila jsem nestvůru.

„Tak můžeme jet," ujistila jsem ho klidně, když jsem omluvně ukázala na kabelku. Neustále jsem nervózně těkala po jeho klidné tváři a snažila se, aby si nevšimmul mého zrychleného tepu.

„Jak ti je?" odhodlala jsem se ozvat, ale poněkud zakřiknutě. Popravdě to bylo poprvé, co jsem si uvědomovala následky své chyby. Má budoucnost byla více než nejistá.

„Hladově," utrousil s rozzářeným výrazem. Oči mu světélkovaly energií a bylo vidět, že se živí mým strachem. Musela jsem se rychle vrátit do normálu, než bude po mně.

Cameron si ke mně přisednul, zíral mi na krk a mlsně si vychutnával mou zvedající se hruď. Uklidnila jsem svůj dech, jak nejvíc to šlo, ačkoliv to nebylo vůbec jednuché.

„Dneska jsi ve mě probudila něco, co jsem už dlouho necítil. Chuť. Zpětně sám nechápu, jak jsem to mohl tak dlouho vydržet. To protože jsi mě zaměstnávala," sjel mě dychtivě pohledem a přitáhl si mě k sobě. Zajel mi rukou pod tričko, až jsem slastně vydechla. Prohla jsem se vštříc jeho chladným dotekům.

„A teď budu zaměstnávat já tebe..."

Jeho chladnými polibky se dostal od mých prsou a krku až k zápěstí. Pomalu jsem v sobě zažehávala oheň, vlasy se mi rozpalovaly do červena, ale jeho mrazivé rty působily jako studená sprcha. Návrat do reality. Jazykem se mazlil s pulzující žílou na zápěstí a potom se do s chuťí zakousnul.

Pocity se mi mísily v hlavě. Má ohnivá stránka mi přikazovala toho krvesaje okamžitě spálit na uhel, ale mé lidské části se upírovo počínání celkem zamlouvalo. Věděla jsem přece, jak si vzít energii zpátky.

Jemně jsem ho pohladila hřbetem ruky po tváři. Okažitě na mě upřel pohled. Hypnoticky jsem se mu zahleděla do hlouby očí a čeprala z něj energii zpět do mého těla. Má pleť nabývala znovu zdravé barvy, vlasy opět rudly. Cítila jsem nadvládu nad jeho tělem. Stačil jen jeden delší pohled a mohl být na dlouho kompletně vyčerpaný. Na vteřinu jsem sklopila víčka, abych přerušila naše spojení. Opět stejná reakce jako poprvé. Lapání po dechu a rychlá regenerace. Za pár vteřin byl opět v pořádku.

„To nebylo nutný, dal bych ti trochu své krve," zachraptil, ale unavený se nezdál. Asi je má krev účinější, než jsem čekala.

„Tvoje krev chutná jako jako letní rozkvetlá louka. Ale ještě nevím, jak chutnáš ty." Neměla jsem žádnou šánci vzdorovat, když si mě k sobě znovu přitáhnul. „Chtěla jsi znát mou minulost? Tak teď ji prožiješ!"

Drze se ponořil do mých rtů a neurvale mi prokousnul ret. Pár sekund jsem ho od sebe chtěla dostat, ale jakmile jsem zavřela oči, ocitla jsem se o pár set let zpět. V domově... dvojčat. Vzpomínky se trhaně mísily. Měla jsem možnost prostupovat dlouhým životem navěky mladého šlechtice, který se stal z příkladného syna znuděným politikem bez smyslu života.

Pozorovala jsem jeho první krůčky, nejisté a vratké. Radost za svého prvního strakatého poníka i bolest z prvního pádu. Dětství, které uteklo jako voda.

Potom přišly na řadu šlechtické povinosti. Premiéra na plese, kde si ho každá spletl s jeho výraznějším a hlučnějším bratrem. První láska, polibek a zlomené srdce.

Procházela jsem se vzpomínkami, jako bych listovala knihou. První potrava po přeměně, další potrava. Nekonečně mnoho krve. Nutno podoknout, že nelítostnému vraždění věnoval celé století, takže bylo opravdu na co koukat.

Za dvacet minut jsem prožila celý Cameronův život. Když mě konečně osvobodil od svých chladných paží, zhluboka jsem se nadechla. V hlavě se mi honily myšlenky, vzpomínky a hlavně otázky ohledně jeho minulého života.

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování