OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vegas - 5. kapitola

15.08.2012 (16:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 676×

Megan

Přibližovala jsem se k němu se stálým, hlubokým očním kontaktem. Když seděl na posteli, byl stejně vysoký jako já, když stojím. Paralyzovaná jsem zírala do jeho očí a jejich dno bylo v nedohlednu. Tyhle stavy jsem s nikým jiným ve svém životě nezažila. Uvnitř hrudi se mi rozlévalo příjemné teplo, v končetinách mi brnělo. Čas se stal nepodstatným, nevím, jak dlouho to trvalo. Načerpávala jsem sílu z jeho černé duše. Až jsem se do sytosti nabažila, uhnula jsem pohledem. Cameron zběsile zalapal po dechu a opřel se o konstrukci postele. Zarazila mě jeho reakce, pomohla jsem mu na nohy a přečkala s ním tu chvilku než se zregeneroval.

„Můj bože, co se to stalo?! Cítil jsem, jak mi z těla uniká energie," zasípal zoufale, až mě píchlo u srdce. Až takhle jsem mu schopná ublížit?

*

Anabell

Dojedla jsem, a co nejpomaleji se šourala nahoru za Lexem. Vůbec se mi tam nechtělo. Už jen proto, že tam na mě čekal on a evidentně ode mě něco chtěl. To nikdy nevěstilo nic dobrého. Alespoň ne pro mě. Vklouzla jsem do pokoje a tiše zavřela dveře.

„Ahoj miláčku,“ zašeptal mi něžně do ucha, když se znenadání objevil vedle mě. Začal mě líbat na krk a šíji. Po zádech mi přeběhl mráz. Co po mně vlastně chce?

*

Megan

Měla jsem se z takto mocné zbraně radovat? Bylo to znamení spojení nebo nenávisti? Patřilo to k mým novým ohnivým schopnostem? A působilo to jen na Cama?

„Já vůbec nevím, co se stalo. Ani co jsou tyhle stavy zač," mluvila jsem napůl pravdu. Chtěla zjistit víc, ale ještě jsem neměla tušení jak.

Když jsem pomáhala Cameronovi na nohy, rozepnul se mi horní knoflíček od trička s límečkem a při pohledu na můj rychle se zvedající hrudník, mu pohotově vyskočily špičáky.

„Ty neřáde! Tobě už není zle ani trošku, viď? Ale hlad, to máš!" odstrčila jsem ho naštvaně a urychleně si zapnula tričko až ke krku. Posměšně se uchechtl, zotavený se vzpřímil a nechal mě osamocenou v pokoji.

„Dnes večer. My dva. Večeře," dodal, než za sebou zabouchl dveře. Samozřejmě jsem se nezlobila, vím, že je to upír. Má své chutě a můžu děkovat, že jsem neskončila v rukou Alexe nebo Ryana.

*

Anabell

„Co po mně chceš?“ zeptala jsem se na rovinu, ač jsem se bála jeho odpovědi.

„Tebe,“ hlesl do ticha a přimáčkl mě na zeď.

*

Megan

„Copak, kočičko, otřepala jsi se?" Dost

ihl mě štiplavý hlas toho prasáka, který se zařezával do bubínků jako jehly. Uklidněně jsem vydechla, otočila jsem se ke schodům a věnovala mu pohrdavý pohled.

„Hleď si svýho, Ryane. Najdi si vlastní Anabell. Ze mě si ji neuděláš. Nikdo na tebe není zvědavej," prskla jsem po něm a odvrátila jeho nejapnou poznámku.

Přiskočil ke mně, obličej zarudlý hněvem. Chytil mě pod krkem a pomalu zvedal do vzduchu.

„Tak pozor, děvenko, se mnou takhle nikdo mluvit nebude! Nevím, co na tobě Cam vidí, ale brzy ho stejně omrzíš, jako ostatně všechno, a přijdu na řadu já. A se mnou se rozhodně nudit nebudeš!"

Mozek se mi pomalu odkrvoval, tlak v hlavě se zvyšoval a já jen trhaně oddechovala. Nevzdávala jsem se naděje, že se zachráním.

„Ryane, nech ji. Ublížíš jí a jediný, co z tebe zbude, bude hromádka sraček.“ Přikráčel k nám Cameron, naprosto klidný, až z něj vyzařovala jistota.

„Ta malá děvka si na mě otevírala hubu!" cedil skrze zaťaté zuby černovlasý upír. Ačkoliv byl rudý vzteky, povolil sevření. Cam mě pohotově chytnul do náruče a uklidňoval mě svými chladnými doteky.

„Je mi fajn, jsem v pohodě." Otřepala jsem se a vypnula hrdě hruď. Cameron se potutelně usmál, až jsem si připadala směšně. Na jednu stranu by mi bylo krajně nepříjemné, kdyby si mě neustále přivlastňoval, ale děsilo mě, když to nechal zacházet takhle daleko. Balancoval na hraně. Ale s mým životem!

„Měla bych ti asi poděkovat." Měla jsem sice své zásady, nechovala jsem k němu kladné emoce, ale mohl mě dát na převýchovu třeba právě k Raynovi. Pocítila jsem potřebu mu to alespoň z části oplatit a navodit mu pocit úspěchu. Zajisté se s ním bude později lépe manipulovat. Rozvážně jsem ho objala a zlehka stiskla. Netisknul mě příliš pevně, ani jsem to nechtěla. Nebyl to důkaz bůhví jaké lásky.

*

Anabell

„Alexi, počkej, já tohle ještě nechci,“ zaprotestovala jsem a pokoušela se vyprostit z jeho sevření.

„Ale chceš, nebraň se tomu,“ zasmál se mi do rtů. Čím víc se mě dotýkal, tím sláblo mé odhodlání mu odporovat. Byla jsem si jistá, že nejsem připravená, a že to nechci, ale on mi bral i poslední zbytky kontroly. Pomalu jsem mu podléhala, zatímco mě tlačil k posteli.

*

Megan

„Věděl jsem to. Ano!" zaradoval se tmavovlasý krvesaj a zapíchl do mě své sytě modré oči. Udělal nějaké frajerské vítězné gesto, které bych čekala spíš od Alexe.

Nechápavě jsem rozhodila ruce, do široka otevřela ústa a zírala na něj jako na blázna. Tancoval si přede mnou nějaký svůj vítězný taneček.

„Něco ke mně cítíš! Popíráš to, ale je to tak. Viděl jsem, jak ses do toho objetí přemlouvala, ale užila sis to. A můžeme si toho užít mnohem víc..." provokativně na mě mrknul. A zářil blahem. Myslel si snad, že nade mnou má nějakou převahu?

*

Anabell

„Au! To bolí! Nech toho,“ vyjekla jsem a začala ho od sebe odstrkovat. Nechtěla jsem to a byla jsem si sakra jistá. Netušila jsem, jak jsem se do této situace vlastně dostala.

„Jsi fakt ještě dítě,“ ušklíbl se zhnuseně, oblékl si kalhoty a ve chvíli zmizel na chodbě. Chvíli jsem jen zírala do stropu, než mi začalo docházet, co se stalo. Pod náporem nepříliš pozitivních emocí jsem se schoulila do klubíčka a rozbrečela se.

*

Megan

„Vau, brzdi Romeo. To objetí mělo být poděkování, ale stejně vím, že bys Ryana nenechal mě zabít. A nic s tebou jsem si doposud neužila ani si užít nechci." Koukal na mě kapánek zklamaně, ale stále hrdě. Jeho zvlněné vlasy si odfrknul z obličeje, stále mě sjížděl pohledem.

„No nic, mám zařizování. Ty můžeš odpoledne vyplnit kecy o tom, jak mě nesnášíš." Změnil stanovisko a se samolibým úsměvem odešel do kanceláře.

V duchu jsem se zašklebila nad jeho umíněností, překvapovalo mě to, ale věřila jsem, že je to na dobré cestě. A mám pár dní k šestnáctým narozeninám. A potom... se snad vše vyjasní.

„Nudíš se, dračice?" Na verandě mě zastihnul Alex. Věnovala jsem mu zahloubaný úsměv a nabídla mu místo vedle na houpačce. Nepřipadal mi jako nějaká záludná povaha. Obyčejný krvelačný upír, vyžívající se v mučení, s dobře srovnanými prioritami. Nejspíš by si na mě nedovolil šáhnout, zná pravidla. Ví, že on má Bell na hraní a jeho dvojče mě. Vlastně bych je nerozeznala nebýt rozdílné barvy očí a jinak položeného hlasu.

„S váma? Nikdy," zašklebila jsem se pobaveně. Objala jsem si kolena a poposedla jsem si hlouběji do houpačky. Nevadila mi Alexova přítomnost, ale chtěla jsem přemýšlet.

„Nelekni se. Můžu něco zkusit?" přerušil otravný zvuk cikád jeho pronikavý hlas. Zarazila jsem se. 

„Nebudu tě kousat, ani jinak ubližovat," ujistil mě urychleně. Přikývla jsem. Co by mi asi tak mohl udělat? Na Anabell se přece vyřádí dost, ne?

Uvolnila jsem napětí ve svých svalech, posadila jsem se zpříma a natočila k Alexovým hladovým čokoládovým duhovkám. Něžně (!) mě vzal za ruku a sjížděl mou vůni nosem až k šíji. Shodil mé ebenové kadeře z krku a jazykem mapoval okolní místa tepny. Hrklo ve mně, když to trvalo podivně dlouho. Opravdu odolá?

„Měl pravdu." Probral se z jiného stavu. Něco si nepřetržitě brblal pro sebe a přecházel z jedné strany terasy na druhou. Nervózně si pročísnul vlasy.

„Kdo? Co je se mnou špatně?" naléhala jsem vykuleně. Ještě nějakou tu chvilku trvalo, než postřehnul mou otázku.

„Můj odhad byl naprosto špatný. Zatímco Bell je božské nadpozemské stvoření křížence anděla, ty jsi opak. Máš živelnou vůni, tvá pokožka je vařící až mi z toho blázní chuťové pohárky, jak rád bych tě ochutnal a skvěle se hojíš. A charakter? Někdy bych si přál, aby byla Anabell trochu jako ty…“

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vegas - 5. kapitola: