OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vegas 2. kapitola

20.03.2012 (15:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 746×

„Proč mě takhle ztrapňuješ?!“ zakřičel na mě hned, jak za námi práskly dveře. Z tmavých očí mu šlehaly blesky, zatímco chodil po pokoji a nadával v Irštině.

„Omlouvám se, nedošlo mi to,“ řekla jsem a do očí se mi draly slzy.

„Nedošlo ti to,“ uchechtl se ironicky „Tak až mě zase naštveš, tak tě zabiju proto, že mi nedojde, že jsi slabší. Co ty na to?“ Díval se mi zpříma do očí a zdálo se, že to myslí smrtelně vážně. Po zádech mi přeběhl mráz, zatímco jsem před ním couvala.

*

Nemyslela jsem to vážně, nemám zatmění mozku! Došlo mi, že jsem právě klesla na úroveň té blonďaté chudinky, co žadoní o každý kontakt se stvůrou, která nebude její city nikdy opětovat.

„Teď tě zabiju a potom si budu hrát s čím?" zašklebil se a odstrčil mě. „To není můj styl."

„Ani můj," pronesla jsem s ledově klidnou tváří. Ale uvnitř mě to vřelo! Nemůžu ho vystát! Neměla jsem z něj strach, ale vždy mě nepředvídatelně shodil.

*

„Kam zase jdeš?!“ zaútočil na mě znovu.

„Někam, kde na mě neřve nějakej labilní upír!“ ohradila jsem se v náhlém náporu vzteku.

„Cos to řekla?!“ řekl tak ledově klidně, že mě moje odvaha zase hezky rychle opustila. Klepala jsem se po celém těle a toužila být kdekoliv jinde. Miluju ho, ale ta jeho povaha mě děsí k smrti a taky vytáčí.

„Myslel jsem, že ten vzdor už máš za sebou,“ podíval se na mě zklamaně. Vyvolalo to ve mně smutek, ale taky další vztek.

„Měl sis pořídit psa, když chceš někoho, kdo tě poslechne na slovo,“ zavrčela jsem a otočila jsem se k němu zády.

„Anabell, nesnaž se mě naštvat.“

„Já se snažím naštvat tebe?! Podívej se, jak se ke mně chováš! To bylo keců, že můžem být spolu šťastní! Ty seš možná spokojenej, ale já rozhodně ne!“ Myslela jsem, že mu moje slova ukážou, že mi ubližuje, a začne se zase chovat tak jako dřív. Místo toho mi dal takovou facku, že jsem vzala druhou o sloupek postele a propadla se do černé neproniknutelné tmy.

*

„Tak co by sis dala?" vytrhla mě ze zamyšlení žena v kuchyni. Mile se usmála, ale mě to na jistotě nepřidalo. Tady nemůžu věřit nikomu!

„Mám hroznou chuť na něco sladkého. Nevím, jak vám, ale mně z tohohle prostředí tečou nervy…" Dívala jsem se se zájmem do ledničky. Trefa! Nějaký pudink. Jahodový.

„Ty máš ale chutě," podivila se kuchařka. Nedbala jsem její poznámky a dala si do pusy nadměrnou porci.

„Nechutná moc po jahodách," zarazila jsem se na chvíli. Nasládlá vůně a chuť, při které jsem se neubránila mlsnému olíznutí.

„Kéž by byl z jahod." Nechápala jsem její podivný úsměv. Tak z čeho tedy je?

„Dáš mi kousnout?" vyrušil nás Cameron a já se pohotově chytila za krk. S posměšným šklebem si usrknul pudinku. Upíři mohou jíst pudink? Nebo je ten pudink z…

Jak rychle jsem ho zhltla, tak rychle to šlo zase ven.

„Příště jí dej něco lidštějšího, Ortheo."

*

Zamrkala jsem a s obtížemi se posadila. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co se stalo. Vím, že jsem to možná přehnala, ale on si musí uvědomit, že nejsem věc. Jsem lidská bytost (Nebo se za ní aspoň považuju), která má city. Vím, že mě miluje, ale jeho touha mi ve všem rozkazovat mě ubíjí. Jak mu mám vysvětlit, že chci myslet sama za sebe?

*

Byl opravdu nechutnej! S ledovým klidem dojídal moje jídlo, když jsem opodál zvracela! Zatímco mi Orthea držela vlasy, já si myla obličej. Bylo možná trochu divné, že mi to v nevědomosti chutnalo? 
„Potřebuješ sprchu, Meg." Sebral mě z kamenné podlahy do náruče.
Že by mi horká sprcha bodla, jsem věděla taky. Nenamítala jsem nic na jeho objetí, moje hlava se neustále motala, potom, co jsem stála dobrých pár minut s hlavou v kýblu.
Jeho pokožka byla neuvěřitelně studená, mrazilo mě a než jsme došli do pokoje, byla jsem pokřehlá a moje, obyčejně sálající kůže zmodrala.

*

V pravé tváři mi nepříjemně pulzovalo. Když jsem v zrcadle uviděla téměř černou modřinu, táhnoucí se od spánku až po bradu, spadla mi čelist. Nanesla jsem na sebe pořádné množství make-upu a pokoušela se zakrýt následky naší hádky. Po půlhodině snahy jsem si musela přiznat, že tohle nezakryju. I přes nános líčidel mi prosvítala tmavá modřina. Vypadalo to snad ještě hůř.

Smyla jsem se líčidla z obličeje, poté se převlékla do pyžama a vlezla do postele. Doufala jsem, že se probudím šťastnější, ale od první chvíle mi bylo jasné, že doufám marně.

*

„Dál už to zvládnu sama," drkotala jsem zuby před dveřmi pokoje. Stabilně jsem se postavila na nohy, rozpřáhla ruce pro udržení rovnováhy a vzala za kliku.

„Jak jsi mohl vědět, že tyhle barvy zbožňuju?" ožila jsem překvapením. Červená a černá. Prostorný pokoj s neodolatelně velkou postelí. Teď můj! Měkká přikrývka a milion polštářků. Tak to mám ráda. Všechen masivní nábytek byl natřen černým lakem, rudé tapety na zdech připomínaly spíše sídlo hraběte Drákuly.
„Vím o tobě víc, než si myslíš." Blížil se ke mně s rukama rozpřáhnutýma v objetí. Neklidně jsem se ošila. Musela jsem ho objímat?! Ale na druhou stranu by mi to mohlo napomoct k prohloubení vztahu. Klidně by si mohl myslet, že tolik nevzdoruju a dát mi tu větší pravomoc.
Přivinula jsem se se značnou nevolí, ale nechtěla jsem to dát na sobě znát. Bála jsem se, že je to lest, a já tu budu jen další chvilková záležitost. Držel mě pevně, ale jemně, nejspíš se držel na uzdě. Vnímal vůni mých vlasů, které za poslední zažily hodně kuriozit. Organismus mi opět chladnul.
„Koupelna volá," odtrhla jsem se. Promnula jsem si ruce a zahřála je hlubokým teplým výdechem.
„Je pozdě, jdi se vyspat. Mě volá zase práce. Jo a nezlob!" poznamenal s posměškem mezi dveřmi. 
Pošklebek jsem mu ironicky oplatila.

*

Převalovala jsem se v posteli ze strany na stranu a mezi hromadou polštářů jsem se pokoušela najít nějakou polohu, ve které bych se mohla vyspat. Po neuvěřitelně dlouhé době, která byla ve skutečnosti nejspíš jen pár minutami, jsem to vzdala, lehla si na záda a téměř bez pohybu zírala oknem na hvězdy na noční obloze. Jsou tak svobodné. V jejich svitu se mi začaly v mysli objevovat vzpomínky z dětství, které už jsem dávno zapudila. Co všechno ve mně Meganin příchod probudil? Měla jsem strach, že až příliš.

„Už spíš?“ ozval se za mnou arogantní hlas. Jak jinak než Alexův. Neodpověděla jsem a doufala, že mě prostě nechá být.

„Všimla sis, že s tebou mluvím?“ zavrčel a chytil mě za rameno.

„Přišel ses omluvit?“ Otočila jsem se k němu.

*

Pomyslně jsem ze sebe smyla zážitky posledních dnů. Vařící sprchy jsem si do sytosti vychutnávala, a neboť můj spánkový deficit rostl, uchýlila jsem se do saténového povlečení peřin mé královské postele. Usínala jsem kupodivu s klidem a dobrou pocitem. Nové bydliště mě sice vzhledem nadchlo, s obyvateli to trochu pokulhává, ale byla jsem rozhodnutá si tu pobyt co nejvíce zpříjemnit.

Jak rychle jsem upadla do blaženého spánku, tak rychle jsem se opět vzbudila. Reflex mě donutil se prudce posadit. Vyrušil mě nějaký hluk vycházející ze sálu. Přehodila jsem přes sebe župan, a vydala se po kamenné podlaze chodbou ze schodů.
Takový pohled se mi ještě nenaskytnul. Zamrazilo mě v zádech, nervy v mém těle vypověděly službu, když jsem mechově zelenými zorničkami probodávala probíhající představení. 
V sále, který za normálních okolností slouží jako zasedací místnost, se konala menší hostina. Možná, že tady je tohle normální okolnost.

*

„Seru na tebe,“ řekl klidně a zvedl se k odchodu. Trhla jsem rukou a chtěla ho zastavit. Reflex. Neudělala jsem to. Čím dál víc mi docházelo, jak ubohá jsem. Dveře za ním klaply, a já se schoulila do klubíčka. Dnes je třiadvacátého, někdo zemře. Nesnáším, když umírají nevinní lidé. Ironie, že žiju na místě, kde je smrt na denním pořádku.

*

Přebrala jsem kontrolu nad svým tělem a sešla až k sloupům, lemujícím chodbu.
Houf bezmocných lidí v rohu místnosti se choulil k sobě a těkal pohledy po těch bestiích, co je právě tam zahnaly. Nějaký upír si vybral mladou dívku, možná v mém věku, odvedl ji od davu a něžně ji chlácholil. Dívka ho poslušně následovala a hltala každé slovo, které vypustil z úst, a když to nejméně čekala, se do ní zuřivě zakousl. S takovou vervou, jakou by si normální člověk mohl jen stěží představit. Zuřivě si bral vše, co tolik chtěl. Nesnažil se ji nijak sexuálně zneužít, ale co se týče své obživy, vyřádil se na ní pořádně. Nenasytně ji kousal po celém těle a nenacházel hranici. Ani kapka jeho lahodného moku nepřišla nazmar. Vše si pečlivě ohlídal, každou ránu poctivě vysál až do "dna", nechal si opravdu záležet, to jsem mu musela nechat.
Potůčky krve stékaly po dívčině nevinném těle a prosakovaly květované šaty. Nemohla jsem se na celý akt vynadívat. Pro někoho zvrácené, pro mě zcela pochopitelné. Na světě existuje potravní řetězec. Predátor a potrava. Jen už na jeho vrcholu nejsou lidé, jak si bláhově myslí.

Mé útroby se v návalu překvapení a znechucení sevřely a já pocítila určitý tlak v hrdle.

Dívka se ještě bezvýznamně zmítala v jeho drtivé náruči, jako by snad bylo něco platné. Upír si tu hrubost vyloženě vychutnával, bylo to očividné.

Odhodil její bezvládné tělo na mramorovou podlahu a nezakrývajíc svou krvelačnou tvář, se blížil ke skupince potravy, jejíž počet se rychle zužoval. Ostatní upíři se také bohatě opájeli svou kořistí, ale já měla oči jen pro onoho tyrana.

Blížící se kroky mě dostatečně vytrhly z rauše, jenž mi poskytovala krví požehnaná hostina, a schovala jsem se za mohutný sloup. Přicházela dvojčata, ale který je který jsem v neproniknutelném šeru nepoznala. Vnitřní hlas mi velel, ať  nepokouším osud a vrátím se zpět do bezpečného útočiště mého pokoje, moje kuráž a zvědavost měly ovšem jiný názor.

Nakonec jsem se vynořila z úkrytu a trnula nad jatky dál. Cameron si znuděné sednul do jednoho ze tří bohatě polstrovaných křesel, kdežto Alex si šel mlsně vyhlédnout nějakou mladou naivní dívenku, na které by si mohl vybít nahromaděný vztek. Nepochybně k Anabell nějaké city choval, ale láska to nebyla. Bral ji spíš jako samozřejmý zdroj občerstvení, ačkoliv ona na něj shlížela zastřeným pohledem oddanosti jako na boha.

„Ryane, pusť mu trochu žilou, ať ochutnám taky doušek," zvolal Cameron na upíra, ke kterému celou dobu upírala svůj zrak. Upír oderval z chumlu lidí statného muže a jedním seknutím svého drápu mu proříznul vystouplou žílu na paži. Jako, když krájíte dort. Tak snadné to bylo. Nějaký sluha ihned přiskočil s pohárkem a čekal, dokud hladina lesklé tekutiny nedosáhne okraje.

"Není nic neobvyklého, lehká železitá chuť," konstatoval Cameron po zběžném přičichnutí a jednom doušku, jako by byl znalec vína.

Zarazila jsem se. Znovu mě překvapil. Celkem mile. Nepral se se svou obětí, nemusel se umazat, měl na to jiné. Ano, ta jatka, co tu předváděl Ryan, upoutala mou pozornost víc, než ucucávání ve skleničce a malinko mě to zklamalo, ale nedokázala bych ho představit jako tyrana, zlého a podlého. Je to diplomat. Na vše má lidi, nikdy si "neumaže" ruce a přesto dosáhne svého. Kultivovaným způsobem.

„Zase znechucenej, bráško? Vidíš ty krásný dívenky se strachem v očích, prosí o život. Můžeš je týrat a budou tě ještě víc milovat," nabádal ho Alex, když se snažil vetřít jedné nevinné blondýnce mezi stehna. To mu tolik připomínala Bell?

„To už je za mnou. Chci něco, co mě dostane na kolena. Krev, která ve mně probudí tu upíří nekontrolovatelnost a pocit touhy. Nepotřebuju se násilím dostat do kalhotek každé, která má aspoň trochu ucházející tělo," ušklíbnul se znechuceně Cam nad Alexovým počínáním.

Tak mě jeho omámila, ten způsob podání a jiskra, která z toho byla cítit, že jsem se nahnula zpoza sloupu a osvítil mě žár svíček na dobových stojanech.

„A co jí? Tu by sis nedal? Pěkná květinka…," obořil se na mě Ryan. Do prdele! On si mě všimnul!

Vzal mě hrubě za paži, a když jsem se zmítala, uštědřil mi ránu do tváře, na chvilku jsem viděla hvězdičky. Dosti hrubě mě srazil na kolena a vítězoslavně na mě seshora pohlížel. On si myslí, že vyhrál? Ve vlastním zájmu jsem doufala, že ne.

„Jí se ani nedotkneš! Jasný?!" Vyslovil to s tak ledovým podtónem až jsem ztuhla. Že by mě vysvobodil za spárů toho tyrana, nutně neznamenalo, že se dožiju zítřka. Vadí mi, když mě někdo chrání, dokážu se o sebe postarat. Možná že když mi de o život, mohla bych ubrat... Beztak mi připadalo nanejvýš divné, že mě si tu drží a neudělá si za mě svačinku.

Ryan mi dál svíral ruku a s odporem v jeho bezbarvě šedých očí, se díval na Camerona. Nečekala jsem, až mi zlomí ruku pod náporem jeho pošramoceného ega, bleskově jsem vyskočila na nohy a kopla ho do rozkroku. Upír zaúpěl bolestí, chytnul se za postižené místo a moje sebevědomí zase o něco narostlo. Věděla jsem, že mi to bude chtít oplatit větší měrou a slabošsky jsem se pověsila Cameronovi na ruku.

„Rozuměls?! Je moje, jenom moje! A ty víš, že já se nedělím. O nic. A s nikým." Postavil se z křesla, aby dal najevo své mínění, podpořil ho rázným pohledem, díky němuž se mi zamotala hlava, a pomohl mi udržet balanc.

Vedl mě z místnosti za ruku jako malé děcko, tiše si něco mumlal a nevypadal zrovna nadšeně. Za mé zbabělé gesto jsem se peskovala celou cestu do své ložnice.

„Nikdy nechtěj naštvat Ryana," radil mi obezřetně. Necítila jsem v jeho hlasu zlobu, možná špetku starostu a notnou dávku majetnosti.

„Pozdě," ušklíbla jsem se ironicky a posadila se na křeslo naproti němu. Protnul mě umravňovacím pohledem, a i když se jeho rty křivily v potutelném úsměvu, myslel to vážně. Hloubka jeho duhovek byla nezměrná. Připadala jsem si na pláži, lehký mořský vánek mě jemně hladil kůži, vychutnávala jsem si vůni oceánu. Nikde nikdo, jen božský klid.

„Příště už tě nezachráním, hrdinko."

Proč na mně není naštvanej? Je zvláštní s jakým klidem vše bere.

„Příště mu ty koule ukopnu!" usměju se ďábelsky nad mým suverénním podáním. Ani Cam se neudržel a nad tou představou se oba zamyslíme a následuje opět smích. A potom trapná chvíle ticha. Vztáhl ke mně nejistě ruku, a když jsem ho usadila trochu vyčítavým pohledem, okamžitě ji stáhnul zpět. Nemohla jsem si dovolit prohubovat city a vztahy. Je to moc velký hazard. Budu jako Anabell. Nejdřív to bude láska veliká a potom skončím jako rozcupovaná mrtvola v pangejtu. Ani náhodou!

Bohatě mi stačí, aby mě vtáhnul do svých ledově jiskřivých duhovek, a já se topím v extázi s kapkou melancholie.

Falešně jsem zívla, abych ho vyloudila z pokoje. Pochopil, jak to byla nepříjemná situace, když nerozhodnost tu byla hmatatelná.

Autor: , v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vegas 2. kapitola: