OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Vědění Axadrikovo - 1. díl

10.11.2010 (14:00) • Roxy • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 645×

Vědění Axadrikovo - 1. díl

„Měli bychom jít… Jestli přijdeme pozdě, budou z toho problémy. Nemáme se nikde potulovat po setmění! A když zavřou bránu, máme průšvih jako hrom!“ Jistě, Nela byla ta rozumná, ale tady nic nezmohla.

„Má pravdu, nechte to hašteření na jindy,“ souhlasil jsem.

„Hašteření? Tomu ty říkáš hašteření, že se do mě naváží každou minutu?!“ rozkřičela se Elbra.

„Já se do tebe nenavážím, citlivko!“ obořil se Zanael a zamračil se na ni.

„Jo, navážíš!“

„Ne!“

„Jo!“ Než jsem stihl říct jediné slovo, lítaly vzduchem blesky…

„Elbro, Zane! Přestaňte!“ křičela Nela – marně. „Ty s tím nic neuděláš?!“ otočila se na mě.

„Nechat se trefit jako minule? Ne, díky…“

„Vždyť jsi starší, musíš něco dělat!“

„Frexové se do cizích sporů nepletou…“ řekl jsem klidným hlasem.

„Možná by měli!“ soptila.

„Dost,“ ozvalo se za mnou. Ten hlas mi byl povědomý… Elbra i Zanael přestali s bojem, ale nespouštěli ze sebe oči.

„A ty jsi kdo?!“ vyštěkla, aniž by Zana přestala probodávat pohledem. Muž se postavil vedle mě a sundal si kápi.

„Někdo, komu záleží na tom, aby se jeho malá sestřička nedopustila vraždy.“ Elbra se otočila k nám, párkrát zamrkala a pak mu skočila do náruče. Je to skoro věčnost, co jsem ji viděl někoho obejmout.

„Irvine!“ výskla a mně svitlo, odkud ten hlas znám. Nela a Zan na ně nechápavě hleděli.

„Ahoj, Tariku,“ pozdravil mě ten zdánlivě neznámý.

„Už je to dlouho…“ podal jsem mu ruku a on mi ji přátelsky stiskl.

„Osm let… Celých osm let,“ upřesňovala Elbra. „Kde ses mi toulal?“ Nela vykulila oči, koukla na mě a já věděl, co si myslí.

„Nelo,“ odmlčela se a otráveně se otočila i na osobu stojící vedle, „Zane… tohle je Irvin, můj bratr.“

„Aha,“ zašeptala si Nela.

„Ty máš bratra?“

„Očividně jo, ty pako,“ odpověděla na Zanovu hloupou otázku.

„Neměli byste být v Kaelmalu?“

„Já to říkala!“ rozhodila Nela rukama. V ten moment jsme všichni stáli na nádvoří naší školy.

„Mazejte na koleje…“ Elbra chtěla protestovat, ale Irvin ji nenechal. „Promluvíme si zítra,“ řekl a byl pryč. O pár vteřin později se ozval první těžký úder věžních hodin a brána se se strašidelným vrzáním zavřela. Nádvoří bylo tiché…

„Lidi, já se bojím…“ špitla Nela.

„Prosím tě…“ Elbra ji chytla za ruku a táhla napříč nádvořím. Já se Zanem jsme se vydali na opačnou stranu.

„Ty toho jejího bráchu znáš?“ ptal se Zan a podivně se u toho mračil.

„Já znám všechny její sourozence…“

„Jak to myslíš všechny? Kolik jich má?“

„Čtyři,“ odpověděl jsem, když jsme vcházeli do východního křídla, ve kterém se nacházely naše pokoje. Prošli jsme kolem studovny a potichu vklouzli do haly. Nikdo už tam nebyl, v krbu doutnaly poslední žhavé uhlíky a na stolech se válely neuklizené šachy, knihy a spousta dalších věcí.

Clevon i Joel už oba spali, takže už jsme dál nemluvili, převlékli jsme se a šli spát. Zítra je poslední volný den… A pak to začne. Školní rok. Byl jsem rád, že mě sestra přemluvila ke studiu. Jsem sice starší, než budou ostatní v prvním ročníku, ale to je jedno. Těším se na to… S myšlenkami na školu a sestru jsem se ztratil ve snech.

Ráno mě probudilo ťukání na okno, které jsem měl přímo nad hlavou. Zan těžce oddechoval a Clevon jako obvykle chrápal. Joel byl ranní ptáče, takže už byl nejspíš někde venku.

„Tariku…“ ozvalo se tiché pípnutí a ťukání zesílilo. Otevřel jsem okno a na vnitřní parapet přihopkal modrozelený ptáček.

„Ahoj, Alisho,“ usmál jsem se a pohladil ji po křídlech. „Co tady děláš?“

„Nudila jsem se… V Mayloně to bez tebe není ono, tak jsem přiletěla sem.“ Přelétla na můj noční stolek a protáhla si křídla. Rozpětí měla větší, než jsem si pamatoval. Teď už to bylo dobrých sedmdesát centimetrů.

„Vyrostla jsi… Sluší ti to,“ pochválil jsem ji, ona složila křídla zpět a zamrkala černomodrými kukadly.

„Takže jsi rád, že mě vidíš?“ pípla.

„Samozřejmě,“ ujistil jsem ji s úsměvem.

„No to je prefektní! Já totiž zůstávám,“ zašvitořila.

„Říká se perfektní,“ opravil jsem ji. „A zůstáváš tady se mnou, pochopil jsem správně?“

„No ne! Blýskavička tyrkysová! Ta je nádherná!“ Ani jsem si nevšiml, že je Zan vzhůru, dokud nezačal obdivovat Alishu. „Kde se tady vzala?“

„To je Alisha, moje kamarádka…“ Na to se trochu zamračil, ale pak mu to nejspíš došlo.

„Ahoj, Alisho, já jsem Zanael,“ usmál se na ni. Odjakživa byla nesmírně zvědavá… Přehopkala noční stolek a sedla si Zanovi na hřbet ruky. Byl z ní úplně na větvi. Prohlížel si její lesklé peří a pořád se usmíval, pak ji opatrně pohladil po křídlech. Alisha spokojeně zazpívala.

Na přání mé okřídlené přítelkyně jsem Zanovi věnoval přívěšek z Frexiánského kamene. To aby jí rozuměl jako já. Mezitím se vzbudil i Clevon a tak jsme se všichni tři, plus Alisha na mém rameni, vydali na snídani. Cestou do jídelny jsme narazili na Elbru, Nelu a Brielle.

„Nazdárek, kluci,“ zvolala vesele Nela. „Hádejte, co je dneska výjimečného…“

„Nech toho…“ zamračila se na ni Elbra a Brielle se cinkavě rozesmála. Nela se nenechala rozhodit a pokračovala stejně nadšeným tónem.

„Elbra má narozeniny!“ Jmenovaná zakoulela očima, rázným krokem se vydala na snídani a nezapomněla při tom pořádně zavadit Nele o rameno, která bolestivě sykla a sledovala, jak Elbra vchází do dveří jídelny.

„Co jí je?“ nechápal Zan.

„Nemá ráda oslavy a pozornost co se týče jejích narozenin…“ vysvětlil jsem a zamířil ke dveřím, za kterými před chvilkou Elbra zmizela.

„Aha… To jsem netušila…“ sklopila Nela oči a kousla se do rtu.

„Mělo tě to napadnout, když se tě při každé zmínce o narozeninách pokusila nakopnout… Jé! Ahoj, Alisho!“ zajásala Brielle, když si všimla naší dlouholeté kamarádky na mém rameni.

„Tak moment! Ty jsi taky Frex?“ zarazil se Zan a koukal na Brielle, která byla právě zaměstnaná hlazením Alishy.

„Jo, já jsem Frex. Jsem Tarikova sestřenice,“ objasnila.

To už jsme všichni vcházeli do jídelny. Zanael si nějak nemohl vzpomenout, jak se zavírá pusa. Prohledával jsem očima jídelnu, až jsem našel Elbru.

„Vy tam radši nechoďte…“ řekl jsem a mířil k místu, kde seděla. Mračila se do talíře a nemilosrdně probodávala párek vidličkou. Naproti seděl Joel a snažil se ji rozesmát, což se mu jako obvykle povedlo. Nevím, jak to dělal…

„Nela se ti omlouvá,“ pronesl jsem, když jsem si sedal vedle ní.

„Už jsem v pohodě… Znáš mě, Tariku, víš, že o tom neumím mluvit,“ hlesla a natáhla se pro misku salátu. Alisha se snesla Elbře pod nos a radostně zazpívala: „Ahoj, Elbro!“

„Alisho! Kde se tady bereš?“

Dopoledne probíhalo ve znatelně příjemnějším duchu než setkání před snídaní. O Elbřiných narozeninách už nepadlo ani slovo a my jsme lenošili na travnatém nádvoří. Brielle a Clevon šli jako obvykle do knihovny, Joel se toulal někde mimo školu, takže jsme si zase zbyli my čtyři – Zan, Elbra, Nela a já. A s námi samozřejmě Alisha.

„Tak co ještě o Frexech nevím?“

„Přijde na to, co už víš…“ zasmál jsem se a dál obmotával modrozelené pírko tenkou koženou šňůrkou.

„Vím, že se měníte ve zvířata a dokážete s nimi mluvit… A neplete se do cizích sporů,“ přisadila si nakonec poznámku k včerejšímu večeru.

„Pak ovládáme pár kouzel spojených s přírodou, máme pomalejší frekvenci srdečních úderů a taky nižší teplotu, jsme imunní vůči jedům a máme vyvinutější smysly, díky zvířecím genům.“ Podal jsem jí uvázané pírko a ta si ho hned obmotala kolem zápěstí.

„Tohle je jedno z vašich kouzel?“ ukázala na pohupující se peříčko.

„Ano. Umožní ti mluvit s Alishou. Zan má Frexiánský kámen, tvůj náramek je provizorní řešení…“

„Jak provizorní?“ vyzvídala.

„Frexiánský kámen mu umožňuje mluvit s jakýmikoli zvířaty, pokud jej dostane darem od někoho z Frexů, to pírko působí jenom na Alishu,“ vysvětlila Elbra.

„A ty ten kámen nepotřebuješ?“ divila se. Elbra se zamračila a podívala se na mě. Otázku v jejích očích jsem okamžitě pochopil a povzbudivě jsem přikývl. Elbra si nebyla jistá, zda má svoje tajemství někomu prozrazovat. Se Zanem a Nelou se známe teprve týden, ale myslím, že se jim dá věřit a Elbra se s Nelou hodně spřátelila. Elbra se zhluboka nadechla.

„Jsem poloviční Frex.“

Tak jak se vám příběh zamlouvá?

Shrnutí

Autor: Roxy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vědění Axadrikovo - 1. díl: