Věčný slib 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Emily se dozvídá, co se stalo s Vanessou. Díky přísunu Diegovi krve se rychle zotavuje a už se dokáže postavit na nohy. Tajně se prochází po domě a připlete se Diegovi do cesty.

21.08.2013 (16:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 674×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Pohled Diego

Chvíli se tvářila vyděšeně, ale nakonec potlačila slzy a promluvila.

„Kde je Vanessa?“ zašeptala a i já jí se svým upířím sluchem sotva rozumněl. Pochopil jsem, že pravděpodobně myslí tu druhou dívku

„Je mrtvá,“ řekl jsem bez váhání. Nedošlo mi, že jsem to mohl říci citlivěji. Už jsem neznal city. V upířím světě byla smrt častá a její reakce mě překvapila. Začala plakat, vzlykat a naříkat a já nevěděl co mám dělat. Vylekalo mě to. Jako malý ustrašený kluk jsem se zvedl a utekl pryč. Už po mnoho staletí jsem u nikoho takovouto reakci neviděl a nesmírně mě to vyvedlo z míry. Seděl jsem na větvy jednoho smrku a čekal až se dívka uklidní. Asi po hodině se konečně začala utišovat. Vešel jsem do domu hlavními dveřmi a hned zamířil za ní do pokoje. Oči měla zarudlé a oteklé. Sedl jsem si vedle postele a zvědavě se na ni zahleděl.

„Kde to jsem?“ zamumlala zastřeným hlasem. Dlouhou chvíli jsem neodpovídal a jen si prohlížel její obličej. Tváře měla rudé a mokré od slz. Rty konečně dostávaly růžovou barvu a srdce dokázalo udržet pravidelný tlukot.

„Jsi v mém domě. Našel jsem tě v lese zraněnou a přinesl tě sem,“

„Jak dlouho už jsem tu?“ vyptávala se dál.

„Asi dva měsíce,“ odpověděl jsem. Podle jejího výrazu jsem poznal, že ji to rozrušilo.

„Má rodina mě musí hledat,“ Pokusila se posadit, ale s bolestivým zasyčením se zase položila. Chvíli se jen pro sebe mračila, ale potom její pohled spočinul na mě.

Pohled Emily

Kde to vlastně jsem? Proč mě nikdo nehledá? A kdo je ten divný muž? Naposledy si pamatuju, že mě a Vanessu v lese přepadlo nějaké zvíře a pak nevím téměř nic. Vím, že mě vše bolelo a ten muž mě odnesl a běžel se mnou pryč. Věděla jsem, že něco tady není úplně v pořádku. Po útoku tomo zvířete jsem měla jistě zemřít, ale on mě zachránil. Jsem si téměř jistá, že běžel neuvěřitelně rychle a...

Uvědomila jsem si, že se mračím a polekaně na něj pohlédla. Měl podlouhlé černé vlasy, které mu padaly do obličeje. Oči měl zelenohnědé a ústa perfektně vykrojená. Měl ostré rysy a neklidný pohled. Jeho postava byla svalnatá a štíhlá, střední výšky. Na pravé ruce měl prsten s nějakým erbem. Byla jsem si téměř jistá, že je to upír. Stačil by mi jen jeden pohled na jeho zuby a mohla bych ho určit jistě. Špičáky upírů jsou o kousíček delší než u nornálního člověka. Jelikož má rodina byly upíři dokázala jsem tento rozdíl bezpečně poznat. Já se jich snad nikdy nezbavím! To mě aspoň jednou nemohl najít nornální člověk? I když, vzhledem k situaci, ve které jsem se tehdy nacházela to bylo vlastně dobře, že mě našel upír. Ale neměl zachránit mě. Měl zachránit Vanessu. Já bych raději zemřela. Jak mám teď žít s tím, že ona je mrtvá a já ne?

„Kdo jsi?“ ptal se.

„Na to bych se snad měla ptát já, ne?“ odsekla jsem příkře a zkřížila paže na prsou.

„Jméno!“ štěkl vztekla a zavrčel. Ve vteřině si uvědomil svou chybu a uklidnil se, ale už bylo pozdě. Byla jsem si naprosto jistá, že je to upír. A není zrovna moc trpělivý ani slušný.

„Emily,“ pípla jsem se sklopeným pohledem.

„Já jsem Diego,“ řekl už klidným hlasem a rukou si prohrábl své havraní vlasy. To jméno mi něco připomínalo, ale nemohla jsem si vzpomenout co. Byla jsem si jistá, že už jsem o něm slyšela. „Nemusíš se ničeho bát. Jakmile se uzdravíš vrátím tě tam kde jsem tě našel,“ ujistil mě. I přes to, že mi to slíbil nějak jsem si nebyla jistá pravdivostí jeho slov.

Několik dalších dní jsem strávila v posteli a šíleně se nudila. Starala se o mě nějaká Nina, která mě v jednom kuse vraždila pohledem. Diego mi každým dnem lezl na nervy víc a víc. Při jakékoli příležitosti mi dával najevo, že ho má přítomnost otravuje. Jako kdybych se ho prosila, aby mě tehdy zachraňoval. Občas za mnou přišel a jen seděl v křesle a mlčel. Chvílemi mě hypnotizoval pohledem, a když jsem se ho zeptala proč to dělá, bez slova se odvrátil. Vždy, když u mě Dieogo byl chovala se Nina jako andílek, ale jakmile odešel myslela jsem, že mě každou minutou uškrtí.

Už jsem se cítila dobře, ale Nina mi pořád nechtěla dovolit vstát z postele. Samozřejmně, že jsem neměla v plánu ji poslechnout. Počkala jsem na noc až bude Nina spát a Diego za mnou ten den nepřišel tak jsem doufala, že má jinou práci než mě kontrolovat. Myslím, že jsem slyšela hodiny odbíjet půlnoc, když jsem se pomaloučku posadila na kraj postele a vydechla jsem úlevou. Tak dlouho jsem pod nohama necítila pevnou zem. Pokusila jsem se postavit na nohy, které byly po tak dlouhém ležení neuvěřitelně zesláblé a já se na nich sotva dokázala udržet. Když jsem konečeně získala rovnováhu potěšeně jsem se zasmála. Opírala jsem se o zeď a malými krůčky jsem se přibližovala ke dveřím. Chtěla jsem si projít kousek domu. Sice byla tma a já skoro nic neviděla, ale měla jsem takovou radost, že mi to bylo jedno. Sešla jsem po velkých schodech a podle obrysu dveří, které jsem ve tmě dokázala rozeznat jsem hádala, že jsem ve vstupní hale. Prošla jsem dál dlouhou chodbou a vešla do knihovny. Na stole stál velky svícen a všechny svíčky na něm hořely.

„Je tu někdo?“ zavolala jsem do tmy. Nikdo se neozýval. Vedle svícnu ležela otevřená kniha. Pomalu jsem šla ke stolu, abch si ji prohlédla, ale náhle jsem uslyšela tlumený náraz. Polekaně jsem se rozhlédla a můj pohled se zastavil na okně. Byl v něm přikrčený Diego a rozzuřeně se na mě díval. Jeho dříve bílá košile byla celá nasáklá krví a měl od ní umazaná i ústa. Seskočil na zem a omámeně mě sledoval. Pochopila jsem, že je ještě pod vládou krve a já jsem mu vstoupila do cesty. Pomalu jsem před ním couvala, ale byla jsem příliš vyděšená a mé nohy ještě moc slabé, takže jsem ztratila rovnováhu a upadla. Zůstala jsem sedět na zemi a pozorovala Diega, který ze mě za celou dobu nespustil pohled a pomalu se ke mě začal přibližovat.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování