Věčný slib 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

V této kapitole je hlavně Diegova vnitřní bitva se svou zmatenou povahou a úvahy, co s umírající dívkou udělá. Do teď si není jistý zda vůbec cestu přežije. Probudí se nakonec Emily nebo zemře?

17.08.2013 (15:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 598×

EDIT: Článok neprešiel korekciou!

Pohled Diego

Do mého domu jsem doběhl, když pomalu začínalo svítat. Snad ještě nikdy jsem se nehnal takovou rychlostí. Bylo mi jakoby mě pronásledovala sama smrt. A vlastně, díky mému činu, to v podstatě pravda byla. Celou cestu jsem poslouchal její srdce a byl si jistý, že do konce cesty nepřežije. Jenže její srdce si se mnou hrálo a dělalo zázraky. Chvíli bilo rychle jako zběsilé a jindy jsem měl pocit, že ho vůbec neslyším, že už nebije. Občas bilo jen chvilku a pak dlouho ne a najednou jen dvakrát rychle poskočilo a potom zase dlouhá pauza. Nechápal jsem jak je to možné, ale vím, že žádný člověk by tohle neměl šanci přežít. Musela to s ní dělat má krev co jí teď proudila v žilách a neúprosně se jí šířila celým tělěm. Jen jednou tiše zanaříkala, ale jinak celou cestu nevnímala nic.

Když jsem konečně vstoupil do mého domu spadl mi kámen ze srdce. Dům byl velký. Měl dvě patra a byl ukryt v lesích před zvědavými zraky obyvatel nedalekého městěčka. Z jedné strany ho chránily vysoké skalnaté hory a zdruhé strany byl hustný les, kterým vedla prašná, klikatá cesta až do města.

Odnesl jsem ji do jednoho z mnoha pokojů a uložil do postele. Donesl jsem si umyvadlo z růžového skla a omyl jí tvář. Pokusil jsem se trochu rozčesat zacuchané vlasy a očistit špinavé šaty. Vyčistil a ovázal jí rány a nechal ji v pokoji samotnou. Odešel jsem do svého pokoje, který byl hned vedle jejího a posadil se do velkého čalouněného křesla. Co teď budu dělat? Za chvíli se probudí moji sloužící a co já jim jen řeknu? Musím si vymyslet něco rozumného, aby se nešířily pomluvy. Přemýšlel jsem pár minut, když jsem zaslechl jak se jedna služka zvedá a obléká. Rychle jsem seběhl k jejímu pokoji a čekal až vyjde. Samozřejmně se mě lekla a vyjekla. Položil jsem jí ruku na ústa a počkal až se uklidní. Když zjistila, ža jsem to já rychle se uklidnila.

„Pane, vyděsil jste mě,“ vydechla a srdce jí bylo jako splašené. Věděl jsem, že to není jen proto, že bych ji polekal. Tato služebná, Nina, do mě byla opravdu velmi dlouho bláznivě zamilovaná. Položil jsem jí ruku na rameno a její srdce poskočilo a pak se rozbušilo ještě víc. Musel jsem se pousmát.

„Mám pro tebe úkol. Půjdeš do města a koupíš dámskou noční košily... Jasné?“ ujišťoval jsem se. Ona na mě chvíli jen nevěřícně zírala a pak jen mírně přikývla a odešla. Povzdychl jsem si a zamířil do pokoje k té neznámé dívce. Ležela bez pohybu a mělce dýchyla. Sedl jsem si vedle její postele a nejistě si ji prohlížel. Tmavě hnědé vlasy měla dlouhé. Musela je mít téměř k pasu. Rty měla bezbarvé. Spodní ret měla plný, Ale horní ret byl užší. Dlouhé řasy se jí jemně chvěly a obličej byl snad ještě světlejší než upírská kůže. Byl jsem znechucen tou slabostí jakou jsem prokázal tím, že jsem zachránil ubohého člověka. Budu se jí muset brzy zbavit. Počkám až má krev vyprchá z jejího těla a pak ji vrátím tam kde jsem ji našel. Nebo ji zabiju... Budu ji muset zabít, aby neprozradila existenci mého druhu. Nevím jak dlouho jsem tam seděl, ale najednou jsem uslyšel jak se Nina vrátila z města a hledá mě. Spěšně jsem vstal a šel za ní. Vzal jsem si co přinesla.

„Dobrá... Teď pojď... Něco ti ukážu,“ vyzval jsem ji a vedl do pokoje k zraněné dívce. Před dveřmi jsem ji zastavil a zamračil se na ni. „Jestli o tom co teď uvidíš někde řekneš jen jedinné slovo, tak tě zabiju vlastníma rukama... Rozumíš tomu?“ zasyčel jsem a počkal až přikývne. Odemkl jsem dveře a vešli jsme do pokoje. Nina zděšeně zalapala po dechu.

„Bože! Co se jí stalo? Kdo je to?“ vyjekla. Na vteřinu jsem zaváhal a můj mozek si teď opravdu musel pospíšit s nějakým dobrým nápadem. A taky něco tomu podobné vytvořil.

„Je to má vzdálené sestřenice. Měla vážnou nehodu a bude se zde uzdravovat... Pokud vím tak tvá matka byla ošetřovatelka, proto doufám, že se o ni dokážeš postarat,“ Nina přikývla a mě tím odpadla zbytečná starost o to udržet ji při životě. Upřímně mi bylo jedno jestli dívka Nininu péči přežije, ale doufal jsem, že ji dokáže udržet na živu tak dlouho dokud všechna má krev nezmizí. Trvalo to spoustu týdnů. Občas jsem se byl podívat jak to s tou ubožačkou vypadá. Ale jednou jsem znovu udělal chybu. Ten den mě za ní vlastně táhla zvědavost, protože když jsem ji viděl pocítil jsem zvláštní pocit a nedokázal jsem jistě rozeznat jaký. V tu chvíli jsem věřil, že jednou mé srdce přestane krvácet a přenese se přes bratrovu zradu. Že už se teď pomalu uzdravuje jako ta dívka. Snad jsem pocítil naději a chtěj jsem ji cítit znovu. Seděl jsem dlouho u její postele, když jsem uslyšel nepravidelný tlukot jejího slabého srdce. Tehdy v lese ztratila příliš mnoho krve a já jí zase nedal tolik, aby se úplně uzdravila. Jen tolik, aby ještě chvíli přežila. Nechápal jsem proč díky té dívce cítím naději, ale věděl jsem, že pokud zemřetak má naděje odejde navždy s ní. Jakmile její srdce vynechalo jedinný úder hned jsem bez váhání přiskočil a dal jí svou krev. Samozřejmně mi ihned má chyba došla, ale už bylo pozdě. Odešel jsem pryč a šel se nakrmit. Chytl jsem postaršího tlustého muže, který se procházel na okraji lesa.

Jeho krev pro mě byla spása. Uhasila můj hlad a dala mi zpět sílu, abych mohl normálně uvažovat. Pak jsem jeho tělo ukryl hluboko v lese a vrátil se domů. Od té dívky jsem so dokázal držet stranou asi dva týdny, ale pak mě přemohla ta slabá část mého já, která toužila ukončit mou bolest a zase jsem za ní šel. A pak další a další večer. A pokaždé jsem jí krmil svou krví i když jsem věděl, že dělám neodpustitelnou chybu. Takto tomu bylo po několik dní a já pomalu přestával věřit, že se ještě někdy probudí. Ale možná mám jen příliš malou trpělivost. Jednoho večera jsem zase seděl u její postele se svěšenou hlavou a utápěl se ve svých myšlenkách. Občas jsem se na ji podíval a uvažoval jaké asi má jméno. Nina už se mě na to kolikrát ptala, ale vždy jsem jí odsekl. Ale v příští chvíli už mě zase přemohla má hrdost a pýcha a já v ní zase viděl jen lidskou trosku, která je mou osobní tikající bombou a nikdo neví kdy vybouchne.

Už jsem se chystal odejít, když náhle pohla rukou. Omámeně jsem pozoroval její prsty a pomalu se zase posadil. V následující chvíli se hluboce nadechla pohnula hlavu. Nakonec otevřela své velké hnedé oči, párkrát zmateně zamrkala a pak pohledem zapátrala po místnosti až zastavila na mě. Vypadalo to jako by se chvíli pokoušela zaostřit. Nevěřila tomu co vidí. Pak jsem v jejích očích uviděl strach a slzy.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování