Věčný slib 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další díl je na světě a já doufám, že se vám bude líbit. Diego musí jednat rychle. Vrací se domů a setkává se se svou rodinou. A s bratrem, se kterým se ustavičně hádá. Proč svého bratra tak nenávidí? A co chce dělat s Emily? Pokud se vám bude kapitola líbit, budu ráda, když mi zanecháte nějaký komentář. Budu ráda i za kritiku, abych věděla, co dělám špatně a co vylepšit. A ještě malá vysvětlivka na závěr: te lo prometo znamená slibuji.

13.07.2013 (13:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 501×

Pohled Diego

Musel jsem jednat rychle. Nesmím tu zůstat, když jsem ji zachránil. A nesmím tu nechat ani ji. Opatrně jsem uchopil její malou ručku svou rukou a tiše k ní mluvil.

„Ničeho se neboj. Ještě na chvíli musím odejít, ale pak se pro tebe vrátím a vezmu tě do bezpečí, te lo prometo.“

S těžkým srdcem jsem se k ní otočil zády a rozběhl se do domu mých rodičů. Jak jsem se od ní pomalu vzdaloval, propadal jsem panice. Její srdce jsem ze vzdáleností slyšel čím dál tím méně. Hlavně nesmí zemřít, prosím. Jsem z ní jako šílený. Nevím, co budu dělat, jestli zemře. V hlavě se mi promítaly tisíce různých možností.

Do domu jsem se vřítil jak divoká voda a zmateně se rozhlédl kolem sebe.

„Marco! Marco!“ volal jsem rozechvělým hlasem. Služebná, která kolem mě procházela, si mě prohlížela jako blázna. Vztekle jsem na ni zavrčel a pospíchal do Marcova pokoje. Vyběhl jsem po schodech a málem jsem narazil do své matky.

„Mi Dios... Ach, Diego, copak se ti stalo?“ vyhrkla polekaně a zděšeně si prohlížela mou zakrvácenou košili.

„To nic není, matko. Kde je Marco?“ ptal jsem se rychle.

„Ještě se nevrátil. Myslela jsem, že jste spolu,“ pokrčila rameny. To snad není pravda. Právě když ho nejvíce potřebuji, tak tu není. Zoufale jsem se rozběhl do svého pokoje a spěšně si začal balit jen ty nejdůležitější věci.

„Reino? Kde jsi, drahá?“ uslyšel jsem otcův hlas. Úžasný! Ten mi tady opravdu chyběl.

„Jsem u Diega, Armando,“ odpověděla matka rychle a mile se usmála, když se otec objevil ve dveřích.

„Co se to tu děje? Přece ses kvůli té hloupé hádce tak neurazil,“ podivil se. Rychle si musím vymyslet nějaký rozumný důvod.

„Ne... ne... není tu kvůli hádce, otče... jen jsem jsi vzpoměl na něco důležitého a... musím neodkladně odjet... na neurčito...“ koktal jsem zmateně a do toho spešně zapínal tašku s věcmi.

„Důležitého?“ zopakoval můj bratr nevěřícným hlasem a vešel do mého pokoje.

„Slyšel si správně, Antonio,“ odsekl jsem příkře a odstrčil ho stranou, abych mohl projít dveřmi. Udělal jsem sotva pár kroků a do cesty se mi postavil důvod, proč jsem tolik nenáviděl svého bratra. Marisa. Manželka mého bratra. Má bývalá snoubenka. Kdykoliv ji vidím, vzpomenu si na tu chvíli, kdy mi vracela zásnubní prsten a odešla s mým bratrem. Zhluboka jsem se nadechl a mlčky ji obešel.

„Kam odjížíš?“ pípla svým jemným hláskem, který se mi zabodával do srdce jako ten nejostřejší nůž a ještě víc zvětšoval rány, které mi Marisa způsobila.

„Daleko,“ zamumlal jsem a pospíchal dolů po schodech.

„Diego!... Pověz mi, copak se ti stalo,“ naléhal na mě její hlas. Pomalu se ve mně začal probouzet vztek.

„Od kdy já se ti musím vzpovídat!“ vyštěkl jsem na ni a zavrčel. Ona se překvapeně zarazila. Vždycky věděla, jakou nade mnou má moc, a taky toho velmi často využívala. Pozorně jsem si ji prohlédl. Její dlouhé černé vlasy se jemné vlnily k ramenům, rudé rty se jí jemně chvěly a světle modré oči mě nevěřícně sledovaly. Trochu se bála.

„Diego,“ vydechla ohromeně a mně se málem podlomila kolena, když jsem slyšel, jak vyslovuje mé jméno. Pořád jsem byl její otrok, ale nesmím to na sobě dát znát.

„Já se vrátím, te lo prometo,“ zašeptal jsem a rychle opustil dům. Zabouchl jsem za sebou dveře, hluboce se nadechl a rozběhl se do jeskyně, kde jsem opustil tu dívku. Sotva jsem zaslechl tlukot jejího srdce, zaplavila mě úleva. Žije. Přehodil jsem si tašku přes rameno a vzal ji do náruče.

„Jsem zpět. Jak jsem slíbil,“ řekl jsem jí a rozběhl se pryč. Mám v úmyslu schovat se s ní v mém domě, který leží stovky mil daleko. Nechápu, co mě to popadlo, ale věděl jsem, že se jí nesmí nic stát. Pohlédl jsem jí do obličeje, který měla špinavý od bláta a krve. Tmavě hnědé vlasy měla krví slepené k sobě a v nich zacuchané listí. Rty měla bezbarvé a dlouhé černé řasy se jí chvěly ve větru. Unášel jsem ji dal od domova a pociťoval jsem zvláštní klid, že se vzdalujeme.

Pomalu se stmívalo, ale my jsme pokračovali v cestě i přes noc. Když svítalo, dívka se najednou pohnula. Sedl jsem si na zem a položil si ji na sebe.

„Slyšíš mě?“ zeptal jsem se a sledoval, jak pomalu pootevírá oči. Byly hnědé. Dokonalé. Podmanivá hnědá barva, do které na pár místech zasahovala zlatá, byla ohraničená černým kruhem, který odděloval duhovku od bělma.

„Mami...“ vydechla sotva slyšitelně a zase usnula. Její oči jsem mohl vidět jen chvilinku, ale měl jsem pocit, že jsem se v nich utopil. Rychle jsem ten pocit zahnal a snažil se navrátit svou bezpečnou, krutou masku. Nejdřív se zblázním a dám jí svou krev, a teď budu ještě uvažovat nad krásou jejích očí? Bouchl jsem se snad silně do hlavy a nevím o tom? Ne! Prostě tu dívku odnesu stranou, dokud z ní všechna má krev nevyprchá, a pak ji vrátím zpět tam, kde jsem ji našel. Nebudu si zbytečně přidělávat ještě víc starostí.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování