OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Věčný slib 32. kapitola

11.05.2015 (09:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 650×

Pohled Emily

„Lucy! Ne! Ne, prosím!“ vzlykám a odhrnuju jí zacuchané vlasy z obličeje. To nemůže být pravda. Znovu už ne! „Prober se...“ Zvuky mého okolí ke mně doléhaly z dálky. Všichni se okolo seběhli a mluvili jeden přes druhého. Drželi Lucy a Jamese za ruce, ale já se soustředila jen na její obličej. Jako bych čekala, že každou chvíli otevře oči a usměje se jako vždy tím svým nevinným úsměvem. Ale ona se neprobírala. Slyším, jak pořád opakuji její jméno, a cítím, jak mi dochází vzduch. Asi jsem zapomněla dýchat. Těžce sýpu, ale dál se pokouším vyslovit její jméno. Někdo mě prudce popadne za ramena a donutí mě tím podívat se mu do očí. Je to James. Jak to, že utěšuje on mě? Nemělo by to být naopak? To jemu zabili družku.

„Jamesi...“

„Emily, Emily, poslouchej mě, ano? Lucy se za chvíli probere, uvidíš,“ pousměje se smutně a skloní se zpět ke své dívce.

„Jak to myslíš? Jak by se mohla probrat...“

„Dal jsem jí svou krev. Včera v noci. Měla by se každou chvíli probrat.“

„Co se tady vůbec stalo?“ přerušil nás otec.

„Nevím jistě. Seběhlo se to strašně rychle... Volal jsi mi, že matka zmizela, a vteřinu nato někdo rozbil okno v kuchyni a vrhl se na nás. Pokoušel jsem se Lucy bránit, ale byl děsně silný. Přišlo mi, že je šílený. Slyšel jsem, jak mu praskají kosti, ale on jako by si toho nevšímal. Jediné, co ho zajímalo, byla Lucy. Ta mezitím, co jsme zápasili, utekla z domu, jenže on mi pak vrazil do nohy nůž a vyběhl za ní. Nevím, proč to udělal. Vždyť jí ani nechtěl pít krev. Jen jí zlomil vaz a zase zmizel... Já to nechápu,“ vychrlil ze sebe bratr rychle a zprudka se nadechl.

„To samé provedl i tehdy mně. Emily se mě pokoušela bránit, ale on byl jako smyslů zbavený. A pak mi zlomil vaz a odešel,“ řekne Helena a smutně se na mě podívá. „Ale proč to dělá?“

„Někteří upíři se baví tím, že zabíjejí oblíbené lidi upírů, ale to většinou probíhá trochu jinak. Unesou je a dlouho si s nimi hrají, než je skutečně zabijí, ale tohle je jiné. Rychlé. Spíš to vypadá jako pomsta,“ zamyslí se otec a zamračí se. „Jenže my nic nikomu neudělali.“ Náhle se Lucy prudce posadí a hluboce se nadechne. Celé má rodina ztuhne a zíráme na Lucy, která se zmateně rozhlíží a chytá se za krk. James ji pevně objímá a zaboří obličej do jejích vlasů.

„Ten muž... ten muž...“ opakuje Lucy a pohledem přejíždí po okolí.

„Je pryč. Už se neboj,“ usměje se matka a pohladí ji po vlasech.

„Ale ne... Ten muž říkal... říkal, že... už zbývá jen jedna... poslední nevěsta,“ vykoktá nejistě. Prudce se nadechnu a ohlédnu se. Takže teď jsem na řadě já. Když už dnes zaútočil na matku a zabil Lucy, nebude riskovat delší zdržování poblíž Královské rodiny. Někde tu na mě čeká. Náhle jsem doslova cítila, jak mě jeho oči propalují a skenují každý můj sebemenší pohyb. Nevím, proč mě to napadlo, ale najednou se ohlédnu doprava a pohledem najisto pohlédnu do koruny statného dubu. A tam ho uvidím. Můj přízrak, co mě tak dlouho sleduje. Jeho krvežíznivé oči jsou ke mně připoutány jako k magnetu a já ho po tolika letech vidím znova. Muže, který dnes zabil Lucy, muže, který zabil Helenu, a muže, který zapálil dům, ve kterém jsem byla ukrytá. Přišel si pro pomstu za svou zemřelou ženu, kterou mu zabil Diego, když mě chránil. Bez dalšího váhání se za ním rozběhnu. Po obličeji mu přejede radostná emoce a rychle se rozeběhne pryč. Tak on si chce se mnou hrát? Jeho volba. Lesem se ozvěnou nese jeho šílený smích. Řítím se bezhlavě lesem a nerozhlížím se kolem, takže mě nečekaně do obličeje šlehne větev smrku, a to mě zastaví. Než dokážu znova otevřít oči, uběhnou dvě vteřiny, a i to mu stačí, aby mi zmizel. Vztekle se rozhlížím kolem sebe. Je mi jasné, že není daleko.

„Krásné odpoledne,“ ozve se náhle za mnou a já se rychle otočím. A on se ani nehne. Stojí tam jistý si sám sebou a v ruce svírá dřevěný kolík. Nepochybně s láskou vyrobený extra pro mě. „Známe se už tolik let, Emily, a ty přesto stále neznáš mé jméno.“

„Co je mi po vašem jméně. Na náhrobek vám ho nenapíšu, i kdybych ho znala. Místo toho vás schovám tady někde v lese, kde budete navždy hnít i bez vašeho pitomého jména,“ vrčím rozhněvaným hlasem. Ale on se tváří, jako bych nic neřekla.

„Jsem Adam Clark. Moje žena byla Alice Clarková a chci, abys znala naše jména proto, abys věděla, kvůli komu zemřeš a kdo tě zabije, vládcova couro.“ Chladně se mi zahledí do očí a pak útočí. Proti jeho prvnímu výpadu se bez problému uhnu, ale tím dalším už mě zasahuje do levého boku. Bolestně syknu a jedním úderem ho odrazuji pryč. Krev se mi vsakuje do bílého trička, ale rána se téměř okamžitě hojí.

„Emily, co se děje?“ slyším Diegův hlas ve své hlavě.

„Neruš mě, mám práci!“ zakřičím normálně nahlas a to Adama na chvíli zmate, ale rychle se vzpamatuje a uštědřuje mi pořádnou facku. V ústech ucítím chuť krve a otřu si rudý pramínek, co mi stéká po bradě. Já sama pak upírovi zasazuju několik tvrdých ran, ale zdá se, že jemu to vůbec nevadí. Zjevně vycítí mé zmatení, a tak zatímco na sebe oba výhružně vrčíme z uctivé vzdálenosti, promlouvá.

„Copak ty jsi nikdy neslyšela, jakou sílu má upír, kterého vede pomsta. Rány ani bolest ho nezastaví... jedině smrt, a dost pochybuji, že bys to dokázala.“

„Nevěříš si nějak moc, ty...“ Ale větu mě nenechá dokončit a sráží mě na zem, když mi dává pěstí do spánku. Je strašně rychlý. Sedí na mně a pokouší se mi vrazit kůl do srdce. Já křečovitě svírám jeho zápěstí a pokouším se ho oddálit od své hrudi.

„Tak kde je ten tvůj miláček teď? Nebo jsi už ho snad omrzela, že tě odložil zpátky k mamince? No to víš, on žije už tolik staletí, určitě za tu dobu stihl poznat tolik dobrých dívek, a kolik z nich na něj různě po světě čekají jako ty? Kolik dalších upírek má v tom svém harému, co?“ posmívá se mi.

„Zmlkni... Já nejsem v žádným harému, úchyle!“ Vlastní silou si zarazím kůl do břicha, abych měla volné ruce. To ho překvapí a mně ta chvíle stačí, abych ho ze sebe setřásla. Zkroutím mu ruce za záda a kolík mu přitisknu ke krku. On vztekle oddechuje a cuká sebou, ale z mého sevření se dostat nedokáže. „Neříkal jsi, že tě ani rány ani bolest nezastaví?“ uchechtnu se vítězně.

„Pouze smrt mě zastaví. Ať už moje, nebo tvoje. Ale do té doby tě budu sledovat.“

„Opravdu? A kdo říká, že z toho dneska vyvázneš živý? Jestli si myslíš, že tě teď pustím, tak jsi na omylu. Pošlu tě za tou tvojí Alicí tak rychle, jak jen to půjde.“ Cítím, jak celý znehybní a srdce mu zrychlí. „Cítím tady strach?“ pousměju se zákeřně a přiložím špičku kolíku k jeho srdci.

„Ty... Jsi stejná jako on. Krutá a bez slitování. Já jen bránil svou ženu,“ naříká a dál tiše vrčí.

„Tvoje žena už je pěkně dlouho mrtvá a já tady teď bráním sebe. Nepustila bych tě, ani kdyby ses mě nepokoušel zabít. Víš toho totiž příliš moc a já nemohu někoho s tolika informacemi o mně nechat jen tak dál běhat po světě,“ řeknu, jako by to snad omlouvalo to, co se mu teď chystám udělat.

„Krutá ke Krutému,“ vydechne a zavře oči.

„Mýlíš se, Adame Clarku. Já nejsem jako on, já jsem daleko horší. Já jsem smrt.“ Zabodnu mu kůl hluboko do srdce a nechám ho spadnout na zem. „Už můžeš vylézt. Stejně o tobě celou dobu vím,“ řeknu do ticha a pohlédnu na otce, který vyjde zpoza stromu. „Tebe nezabiju, tati. Ty to jen prostě nesmíš nikomu říct. Jinak umřu já,“ vydechnu těžkým hlasem.

„Chápu,“ odpoví stroze, protože doopravdy chápe, že už toho víc neřeknu. „Co s ním teď budeme dělat?“

„Jak jsem řekla. Někde ho tu zakopeme a on si tu může věčně hnít i bez svého jména.“

O hodinu později už jsme doma a já si smývám černou hlínu z rukou. Tričko celé od krve můžu rovnou vyhodit. Celé rodině oznámím, že šílenec, co zabil Helenu a Lucy, už je mrtvý, a jim to stačí.

Jsem ve svém pokoji, ležím na posteli a sleduji hodiny na zdi. Za deset minut pět. Ten čas se tak nudně vleče. Ozve se zaklepání na dveře a vejde otec.

„Co se děje?“ ptám se a pomalu se posadím.

„Jen jsem se chtěl podívat, jestli jsi v pořádku,“ řekne ustaraným hlasem a já nedokážu být protivná, když vidím jeho nešťastný výraz.

„Nic mi není, tati,“ usměju se a on jen pokývá hlavou.

„Máš nějaké plány na večer?“ prohodí po chvilce trapného ticha. Uličnicky se usměju.

„Vlastně ano. Jdu na ples.“

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný slib 32. kapitola: