OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Věčný slib 30. kapitola

15.02.2015 (14:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 562×

Pohled Emily

Tma. Všude kolem je tma a já ležím na ledové zemi a skřípu zuby. Moje tělesná teplota rychle stoupá a já už téměř přestávám vnímat okolní svět. Jediné, co mě udržuje při vědomí, je nůž zabodnutý do mého břicha, který mě mučí nesnesitelnými bolestmi. Nemohu se kvůli němu téměř pohnout. Vše kolem sebe vnímám zkresleně. Jak dlouho už tu ležím? Týdny? Měsíce? Proč pro mě Diego nepřišel? Nechá mě tu takhle ležet, protože se snaží ochránit pravdu o mé krvi a zachránit si tak život?

Seshora ke mně dolehne bouchnutí dveří a já slyším Zackův hlas, jak se zdraví s matkou a babičkou a ptá se, jestli jsem na něj nečekala. Aha. Takže jsem tady dole teprve pár minut. Přišlo mi to jako věčnost. Kde jsi, Diego? Kde jsi tak dlouho?

Pohled Diego

Sedím v křesle v obývacím pokoji a hypnotizuji hodiny na stěně. Emily by už měla každou chvíli přijít.

„Dnes nepřijde,“ ozve se náhle Antoniův hlas. Trhnu sebou a nechápavě se na něj podívám. Rozvaluje se na pohovce a čte nějakou zaprášenou knihu.

„Cože?“ vyhrknu zmateným hlasem.

„Emily. Čekáš zbytečně. Dnes nepřijde,“ zopakuje znuděně, aniž by odtrhl pohled od knihy.

„A kde je?“ Bratr s povzdychem zaklapne knihu a prudce se posadí.

„A jak já to mám vědět? Jen mi řekla, že dnes nepřijde... A od kdy ty se o ni tak zajímáš?“ usměje se na mě provokativně a mrkne.

„Sklapni. Však ty to moc dobře víš,“ odseknu a znovu pohledem překontroluji čas.

„Pozval jsi ji na letní slavnost? Nebo snad jdeš s Ashley?“

„Cože? Ty ses snad úplně zbláznil!“ zajíknu se a vstávám a chci odejít, když vtom to ucítím. Prudká bolest na břiše mě srazí zpět do křesla a úplně mi vyráží dech. To Emily. Strhla stěnu, kterou blokovala naše spojení. Někdo jí ubližuje! Slyším ji, jak křičí uvnitř mé hlavy a zoufale prosí o pomoc.

„Diego, co se děje?“ ptá se polekaně bratr a sklání se nade mnou.

„Emily. Něco se děje... Musím jít.“ Rychle se postavím a vybíhám ze dveří.

Pohled Emily

„Co s ní budeme dělat?“ ptá se Zackova matka babičky.

„Co bys chtěla dělat s upírem? Zabijeme ji,“ odpovídá, jako by to bylo nad slunce jasné. „Jen musíme počkat, až Zack odejde.“

„Kam mám jít?“ ozývá se náhle Zack a jeho matka sebou nervózně trhne. „Co se to tady děje? Už co jsem dnes přišel, se chováte divně.“ Zdá se, že se jeho matka snaží něco namítnout, když se ozve jeho babička. 

„Něco se sem blíží! Běží to!“ vyhrkne rychle, ale už je pozdě. Slyším, jak se prudce rozrážejí vchodové dveře a domem se rozlehne divoké, rozzuřené vrčení.

Pohled Diego

Upírají se na mě tři páry vyděšených, nevěřícných očí. Dvě ženy a jeden kluk.

„To není možné! Jak ses dostal dovnitř? Nejsi pozvaný!“ vyjekne starší žena.

„Ale jsem pozvaný, jen ty to nevíš. Sama jsi mě sem donutila přijít, čarodějnice,“ vrčím a udělám krok směrem k ní. „Kde je?“

„Co se to tady děje? Co chcete?“ ptá se ten kluk vylekaným hlasem.

„Tyhle dvě čarodějnice mi něco vzaly a já to chci zpět... Hned!“ Všichni tři na mě jen tupě zírají a mlčí. Na tohle nemám trpělivost! Popadnu toho kluka a rukou ho držím pod krkem. „Tak ještě jednou a už naposled! Kde je? Okamžitě ji propusťte, nebo se tady se zrzkem můžete rozloučit!“ zasyčím a přikládám zuby k jeho tepně.

„Ne! Je ve sklepě. Jen, prosím, neubližujte mému synovi!“ vykřikne ta druhá žena.

„Tak mě k ní doveď,“ rozkážu. Obě ženy mě vedou do obýváku a odkrývají tajné dveře za knihovnou. Zrzka stále pevně držím a pomalu s ním sestupujeme po schodech dolů za těma dvěma čarodějnicema. A pak ji uvidím. Leží na zemi a klepe se zimou. „Otevři!“ nakazuji tomu klukovi a spolu s ním vstupuji do cely. Okamžitě se k ní vrhám. Z čela jí stéká pot a pláče. Zdá se, že nevnímá, co se kolem děje.

„Emily!“ vyhrkne ten kluk a sklání se k ní. Divoce na něj zavrčím, ale vtom Emily chytá mou ruku.

„Nech ho být!“ zasyčí stejně rozzlobeně jako já a odhalí zuby a hned zase ztrácí vědomí. Ten kluk na ni jen vyděšeně zírá a snaží se odsunout co nejdál. Pokouším se jí vyndat nůž, ale nejde to. Emily by se musela narovnat, ale zdá se, že je v křeči. Nemůže změnit polohu.

„Pojď sem. Potřebuju, abys mi pomohl,“ řeknu mu a rychle dodávám: „Já se ji pokusím trochu narovnat a ty vytáhneš ten nůž... Ale musí to být rychle, ano?“ Zrzek rychle kývá a přichází blíž. „Tak dobře... Teď!“ Narovnávám Emily, aby se ten kluk mohl dostat k noži, a rychle ho vytrhává. Emily křičí a já se jí pokouším utřít slzy, i když se hned objevují další. „Už jsi v pořádku. Už jsi v bezpečí,“ pokouším se ji uklidnit. Beru ji do náruče a vynáším z temného sklepa. Pak se otáčím k těm třem. „Jestli se jí ještě jednou dotknete... tak vás na místě zabiju, rozumíte? Dnes to neudělám, protože se zdá, že jí tady na zrzkovi záleží, ale jestli se to bude opakovat, tak mi to bude jedno,“ zavrčím a opouštím s Emily v náručí dům. Jdu s ní pomalu normální lidskou chůzí, protože rána po noži se jí hojí pomalu a já jí nechci způsobovat ještě větší bolesti. Zůstávám s ní v lese. Na jedné louce si s ní sedám na zem a čekám, dokud se její rána úplně nezahojí. Hlavu má položenou na mém klíně a zdá se, že spí. Hladím ji po vlasech a pozoruju ji. Stejně jako tehdy, když jsem ji našel v lese. Jenže je ještě krásnější a já se už nebráním myšlenkám na to, jak moc se mi líbí. Jen ať to klidně všichni vědí, že monstrum, kterému se říká Diego Krutý, je závislé na téhle spící dívce. Myslím na Slib, kterým jsme spojeni, a jsem si jistý, že těm čarodějnicím to nedojde. Nezjistí, jak je možné, že jsem věděl o Emily. Slib je tak staré kouzlo, že ho nemohou znát. A navíc je skoro zakázané.

Jsem tak moc ponořený do svých myšlenek, že si ani nevšímám, kdy se Emily probudila. Náhle zjistím, že mě pozoruje. Ani si neuvědomuji, že to říkám. Dojde mi to až ve chvíli, když už jsem to dávno řekl.

„Půjdeš se mnou na Letní slavnost?“ V podstatě když vládce s někým jde na Letní slavnost, představují se jako pár. Ne vždy. Protože jsem tam teď pár let chodil s Ashley a s tou jsem rozhodně nic neměl. Ale ostatní hosté to tak chápat mohou. Sleduji Emilyn překvapený výraz a nejraději bych si dal facku. Teď už z toho vycouvat nemůžu. „Takže... půjdeš?“ usměju se nervózně.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný slib 30. kapitola: