Věčný slib 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Třetí kapitola je tady. Emily pomalu umírá. Kdo je ten muž, co ji přišel zachránit? A jaký je jeho osud? Rozhodne se správně?

05.07.2013 (11:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 762×

Pohled Emily

Jeho hlas byl temný, chladný a studený. Pořád se mi dokola ozýval v hlavě jako ozvěna. Byl hladký jako samet a měl dokonalou melodii. Mohla bych ho poslouchat pořád dokola a nikdy by se mi neomrzel.

„Neboj se a hlavně nekřič, prosím,“ zašeptal mi a opatrně mě vzal do náruče. Dlouho jsem necítila sebemenší pohyb, jen vítr mi cuchal vlasy. S námahou jsem pootevřela oči a polekaně jsem si uvědomila, že běžíme. Prudce jsem sebou škubla, ale vzápětí mi došlo, že to byla chyba. Tělem mi projela ostrá bolest a já zanaříkala.

„Tiše!“ okřikl mě. Přišla jsem o mnoho krve a pomalu ztrácela vědomí. Vzhůru mě držel jen strach o to, kam mě ten muž nese. Po chvíli jsem ucítila pohyb jeho paží a zničehonic mě položil na chladnou zem.

„Hned se vrátím,“ zamumlal do větru a zmizel. Začala jsem panikařit. Odnesl mě kdoví kam a teď mě tady nechá zemřít. Pomalu jsem se začala propadat do tmy, která mě pevně objala. Vše okolo mě začalo být ještě víc studené, ale už jsem to přestávala vnímat. Myslela jsem na svou rodinu. Budou mě hledat? A najdou mě tady? Promiň, mami... Sbohem... Zabili mě...

Pohled Diego

Já a můj přítel Marco jsme se procházeli lesem. Marco se mě pokoušel uklidnit, protože jsem se zase pohádal s otcem a bratrem. Samozřejmně, jako vždy kvůli naprosté hlouposti. Jenže moje vzpurná a prudká španělská povaha mi vždy naprosto zatemní rozum. Hlavně když se otec začne zastávat mého mladšího bratra. Nikdy mu nezapomenu, co mi provedl. Zesměšnil mě.

„Nechápu, proč se vždy necháš svým bratrem tak vytočit, Diego,“ zakroutil Marco nechápavě hlavou.

„Stačí mi ho vidět a už mám vztek,“ zasyčel jsem prudce. S Marcem jsme si vždy dobře rozuměli. Oba dva jsme byli vyvrhelové a černé ovce naší rodiny.

Chvíli jsme šli jen tak mlčky.

„Tohle je les čarodějnic,“ procedil náhle Marco skrz zuby. „Kousek odtud je sídlo jedné rodiny. Jmenují se Evansovi a je to starý čarodějnický rod.“ Neodpovídal jsem, jen jsem tiše zamručel.

„A víš, co ještě jsem slyšel?“ řekl významným hlasem. Zastavil jsem se a povzdechl si. Položil jsem mu ruku na rameno a s vážným pohledem jsem mu pomalu řekl:

„Jsi větší drbna než ženská, víš to?“ Setřásl mou ruku z ramena a ušklíbl se.

„No, jak myslíš, ale dlouho jsi tu nebyl a myslím si, že tohle by tě mohlo velmi zajímat.“

„Dobře, poslouchám tě,“ odvětil jsem.

„Pamatuješ si ještě rodinu Jacksonů?“ ptal se.

„Myslíš tu, jak vychovávala to lidské dítě?“ vyhrkl jsem. Marco měl pravdu. Tehdy mě tento pozoruhodný případ velmi zaujal. Můj rod a rod Jacksonů spolu vycházel poměrně dobře a jednou, když jsme se náhodou usadili na stejném místě jako oni, dozvěděli jsme se, že vychovávají lidské dítě. My jako královská rodina jsme jim dovolili dítě si ponechat pod podmínkou, že ho jednou změní v upíra.

„Bydlí kousek od nás,“ prozradil mi. Než jsem stačil něco odpovědět, lesem zavál vítr. Přinesl k nám vůni krve. Bylo to opravdu hodně krve a voněla neodolatelně.

„Měli bychom jít pryč,“ řekl Marco a otočil se.

„Ty jdi, Marco. A já se jdu podívat, co se stalo,“ rozhodl jsem a rozběhl se po vůni. Doběhl jsem k místu zdroje a ukryl se za stromem. Byl tam vlkodlak a krmil se na nějaké dívce. Normální vlkodlaci se živí pouze zvířaty, ne lidmi. Pokud se vlkodlak živí lidmi, znamená to, že je prokletý.

Ale o to jsem se nezajímal. Krev té dívky nebyla ta, která mě přilákala. Byla to jiná dívka, co mě sem přivedla. Ležela jen pár metrů ode mě a velmi silně krvácela. Vypadala jako mrtvá, ale viděl jsem, že pořád mělce dýchá. Vlkodlak byl moc zabraný do své nechutné hostiny, než aby si všímal upíra za jeho zády. Tiše jsem došel k dívce.

„Neboj se a hlavně nekřič, prosím,“ zašeptal jsem, vzal ji do náruče a rozběhl se s ní pryč. Ukryl jsem ji v jeskyni a vydal se zpět k té druhé dívce. Vůbec nechápu, proč jsem ji zachránil. Musel jsem se zbláznit. Má přezdívka, pod kterou mě zná celý upíří svět, je Diego Krutý. Jsem krutý. Proto nechápu, proč jsem zachránil krvácejícího a bezcenného člověka. Když jsem doběhl zpět k té druhé dívce, tak už jsem vlkodlaka nenašel. Zůstalo tu po něm jen rozsápané a zubožené télo mladé dívky. Chvíli jsem se jen zhnuseně díval na to ohavné dílo, ale pak jsem ji pohřbil. Nemusí trpět ještě víc.

Zahrabal jsem ji pod vysoký strom a rozběhl se zpět do jeskyně, kde jsem nechal tu druhou zraněnou dívku. Snad mezitím nezemřela. Když jsem do jeskyně doběhl, tak už byla na pokraji smti. Stačil jen vlásek, jen malá chvilička a bylo by pozdě na všechno. Měl jsem pocit, že jsem se zbláznil. Musím se rozhodnou rychle. Má mysl bojovala sama se sebou. Má krev by ji zachránila, ale já jako jeden z prvních upírů a z královského rodu nesmím nikoho zachraňovat svou krví. Kdyby zemřela, nesmí být oživena mou krví. Je to zakázané. Celý svůj upíří život porušuji pravidla, ale dnes jsem opravdu váhal. Podíval jsem se jí do tváře a poslouchal nepravidelný, ustávající tlukot jejího srdce. Když její srdce zpomalilo ještě víc, vyděsil jsem se a rozhodl se v jedné vteřině. Prokousl jsem si žíly na zápěstí a přiložil ho k jejím bledým rtům.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování