OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Věčný slib 29. kapitola

04.01.2015 (10:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 632×

Pohled Diego

Už to trvá příliš dlouho. Vím, že mi Emily šla na pomoc, ale už příliš dlouho se neobjevila. Něco se muselo stát. Bohužel starost o Emily odváděla mou pozornost a díky tomu, že jsem byl stále velmi slabý, nade mnou získával můj protivník převahu. Moji vojáci byli příliš zaneprázdněni ostatními upíry, kterých bylo v domě ještě asi deset. Já sám bojoval jen s jedním, ale byl poměrně silný, takže jsem předpokládal, že to bude jejich vůdce.

Uvědomoval jsem si, že mě tlačí do kouta, abych mu nemohl uhýbat, jenže já si nemohl pomoct. Nechával jsem se jeho údery odrážet a v duchu stále dokola křičel na Emily. Neodpovídala. Když už jsem byl úplně natlačený na stěně a začínal se pomalu loučit se svými končetinami, protože jsem předpokládal, že mi je protivník každou chvíli utrhne, uslyšel jsem tříštění skla. Skrz okno do domu proskočila Emily a neuvěřitelnou rychlostí se postavila mezi mě a mého protivníka. Ten byl stejně jako já překvapen jejím náhlým objevením a vůbec nestačil její rychlosti. Emily ho jedním kopnutím do hrudníku odrazila až na druhý konec místnosti, a ještě než dopadl, už tam na něj čekala. Kolenem mu tlačila na hrudník a já slyšel, jak mu praskají kosti. Jednou rukou ho držela pod krkem a v druhé svírala dřevěný kůl. Vůbec nevím, kde ho vzala. Jedním rychlým pohybem mu probodnula srdce. Na mě se ani neohlédla a začala útočit na další vzbouřené upíry. Ta rychlost byla neuvěřitelná. Má nemoc mě oslabila o hodně víc, než jsem si původně myslel. Během chvilky byli naši nepřátelé poraženi. Konečně mi Emily věnovala trochu pozornosti, ale já myslel jen na jedno.

„Matka... Kde je matka?“ Hlasitě oddechuju a rovnám si košili. Hned na to do domu vchází má matka. Beze slova míří k Emily a pevně jí stiskne ruku.

„Možná, že se můj manžel nakonec nemýlil, když tě vzal jako strážce. Dokázala jsi víc než čtyři vojáci dohromady, a to nemluvím o mém synovi. Pozoruhodná síla. Kdo je tvůj stvořitel?“ zeptala se pevným hlasem. Po těle mi přeběhl mráz. Cítil jsem, jak do mě narazil šok, co cítila Emily. Pak mě zase zablokovala.

„Nevím, madam. Nikdo to neví,“ hlesne tiše a sklopí pohled.

„Ať to byl kdokoliv, musel být velmi starý. Blízko našemu věku,“ usoudí matka a přejede mě pohledem. Přijdu si jak po rengenem. Vidím na ní, jak přemítá nad možnostmi, kdo mohl Emily stvořit. Vždyť jak sama řekla, musí být podobně starý jako my. Zatím jsem jí nedal důvod podezřívat mě, ale bojím se, že nedá pokoj, dokud na to nepřijde. Moje matka zbožňuje tajemství, jako je tohle. 

„Možná bys už měla jít,“ řeknu rychle a pokouším se tvářit neutrálně. „A děkuji za pomoc.“ Emily jen mírně přikývne a vykročím ke dveřím.

„Nashledanou. Zítra vás budu netrpělivě očekávat,“ usměje se matka a přísně se rozhlédne. „Ukliďte to tady někdo. Za týden je letní slavnost a tady je takový nepořádek. Brzy by se měl vrátit můj manžel, tak ať to nevidí.“

Letní slavnost! Úplně jsem na ni zapomněl. Rozhodně tam nepůjdu s Ashley, jak všichni předpokládají. A hlavně jak ona předpokládá.

„Diego? Nevíš, kde je Rachel?“ ptá se matka a já sebou trhnu. Rachel je tady?

„Ona je tu? Proč o tom nic nevím?“ vyhrknu ostře a rukou si prohrábnu vlasy. Ne! Všechno se to schází moc najednou. Bojím se, aby se to nakonec nerozsypalo jako domeček z karet. Rachel je čarodějka, co na mě a Emily provedla kouzlo Věčného slibu. Bohužel Věčný slib je už pár století poněkud odsuzované kouzlo, které se vlastně ani nedělá. Jeho nevýhod je tolik, že se to nevyplatí. Navíc já jsem ji požádal, aby ho pro mě a Emily ještě trochu vylepšila. Jestli ta zatracená ženská teď začne mluvit, tak je se mnou a Emily konec. Otec mě i ji zabije a ještě si to bude fotit. Jako odstrašující případ. Zákonodárce, který porušil jeden z nejvyšších zákonů a použil  v podstatě nelegální kouzlo. Bude to skandál století. Vedle mě budou všichni rebelové naprostí svatoušci.

„Ano. Přijela dnes brzy ráno a já neměla čas ti to říct. Napadlo mě, že bysme s její pomocí mohli zjistit, kdo dal Emily svou krev. Víš přece, že Rachel je vynikající věštkyně.“ Matka se zdá rozhodnutá, ale to se nesmí v žádném případě nikdy stát. Bez dalšího váhání se vydávám prohledat dům a najít Rachel. Nacházím ji v malém pokoji na konci chodby. Sedí u stolu jen při světle svíček a rukou mi ukazuje, ať se posadím naproti ní. Na svůj úctyhodný věk vypadá velice dobře. Čarodějky si rády díky kouzlům uchovávají dlouhý život, ale na vzhled většinou moc nedbají. Takže se vlastně pomalu zaživa rozpadají, ale Rachel je chytrá a navíc mocná.

Na stole před ní leží rozprostřené karty. Nevypadají jako normální karty, které používá většina čarodějek. Tyhle si Rachel vytvořila sama. Jsou černé a na každé je jiný obrázek. Na některých jsou kosti, jindy zase krkavec, strom, květina, přesýpací hodiny, provaz, srdce a spousta dalších.

„Vím, čeho se bojíš, Diego. Zbytečně. Nikomu nic nepovím. Ale to přece víš. Chtěl by ses podívat, co vás čeká?“ ptá se a rukou mě pobídne, abych si vybral jednu z karet. Poplašeně odskočím od stolu a prudce vrtím hlavou.

„Ne. Nechci nic vědět. Chtěl jsem se jen ujistit, že nic neřekneš. Stejně ale doufám, že chápeš, proč si nepřeju, abys tady nadále zůstávala.“

„Jenže já nikam nepůjdu, Diego. Jsem hostem tvé matky a zůstanu tak dlouho, jak budu chtít já a ona. To je vše. Můžeš jít.“ Mávne rukou, abych odešel, ale já se ani nepohnu.

„Odejdi, Rachel. Představuješ hrozbu. Kdo mi zaručí, že skutečně nebudeš mluvit?“ odseknu tvrdým neoblomným hlasem.

„Asi ti nezbyde nic jiného než mi věřit. A teď zmiz!“ Ukazováčkem na mě namíří a já cítím, jak se mi stahuje hrdlo. Aniž bych se mohl ovládat, vypochoduji ze dveří a ty se za mnou s prásknutím zabouchnou. A já pokračuju až na konec chodby a zamykám se ve svém pokoji. Až tady mizí ten tlak, co mě dusil.

Pohled Emily

Stojím přede dveřmi Zackova domu a rychle se upravuji. Nevím, jestli už je Zack doma, a dnes se poprvé uvidím s jeho matkou a babičkou. Jelikož jsou obě taky čarodějky, snažím se, abych vypadala co nejméně nápadně. Pokusím se, co nejdéle to půjde, zabránit jim, aby poznaly, že jsem upír. Asi by se jim moc nelíbilo, s kým se Zack kamarádí. Ještě jednou se štípnu do tváří, abych měla aspoň trochu růžovou barvu jako člověk a nebyla mrtvolně bledá. Pak se odhodlávám zazvonit. Otvírá mi žena ve středním věku s černými vlasy. To bude Zackova maminka. Podle barvy jejích vlasů mi okamžitě dochází, že Zack je s Vanessou příbuzný přes otce a jeho maminka je přivdaná.

„Dobrý den. Já jdu za Zackem. Už je doma?“ ptám se a pokouším se vypadat roztomile. Jeho maminka se usmívá, takže zatím nic nepoznala. Oznamuje mi, že Zack ještě doma není, ale zve mě dál, ať na něj počkám. V kuchyni u trouby stojí postarší žena s prošedivělými zrzavými vlasy. Vypadá to dost zvláštně. Vlastně to není úplně šedivá barva, ale bílá. Slušně ji zdravím a sleduji, jak z trouby vytahuje pekáč se sušenkami.

„Ty jsi Zackova kamarádka? Žádné kamarády si nikdy domů nevodí,“ prohodí ta žena nepřítomně a upraví si brýle na nose. To bude jeho babička. Od Zacka vím, že žije jen se sestrami, matkou a babičkou. Jeho otec zemřel, když mu bylo deset.

„Byla jsem se Zackem domluvená, že se tady sejdeme,“ odpovím a dál se snažím hrát normální lidskou středoškolačku. Žádné zbytečně prudké pohyby, rychlé mluvení nebo odhalování zubů. Čarodějky poznají upíra podle zubů velmi rychle.

Asi na pět minut zavládá úplné ticho. Ohlížím se, abych zjistila, kde se zdržela Zackova matka. Zdá se, že něco hledá v obývacím pokoji.

„Ty už jsi tady někdy se Zackem byla?“ ptá se žena dál.

„Ano, jednou. Přinesla jsem mu koťě,“ vysvětluji a dívám se na malé zrzavé koťátko, co právě do kuchyně přiběhlo. Na krku má uvázanou červenou mašli s ronilčkou. Po těle mi přejede mráz, když si uvědomuji, že se směju širokým úsměvem, který odhaluje moje horní zuby. Rychle sepnu rty do tvrdé linky. Zackova babička si ničeho nevšimla, jak se zdá. Cítím, jak napětí v domě narůstá, a říkám si, že možná nebyl dobrý nápad čekat na Zacka tady. Pomalu se zvedám ze židle.

„Víte co, já možná raději půjdu Zackovi naproti, ať vám tady zbytečně nepřekážím,“ říkám pomalu a lidským krokem pozadu vycházím z kuchyně.

„Ale kam bys chodila,“ ozývá se za mnou hlas Zackovy matky. Polekaně se otáčím a cítím, jak mi do břicha prudce proniká ostrá čepel. Odhalily mě.

„Tohle je velmi speciální nůž. Určený pro upíry. Necháme ti ho v břiše a on ti bude způsobovat značné bolesti. Přece sis nemyslela, že nepoznáme, co jsi zač. Nenecháme Zacka, aby se někde tahal s upírem,“ chraptí jeho babička a pomocí kouzla otvírá tajné dveře v obýváku za knihovnou. Jsou tam temné kamenné schody někam dolů. Zackova babička kráčí před námi, zatímco jeho matka mě táhne po schodech dolů. Zavírají mě tam do cely. Ležím na zemi a choulím se v klubíčku. Jinak si ani lehnout nemohu. Ten nůž mi to nedovolí. Bolesti, které mi způsobuje, jsou jako škubavé křeče. Cítím, jak mi po tvářích stékají slzy a tiše naříkám. Zaslechnu, jak se knihovna zabouchla a mě pohlcuje temnota. Není tady vůbec žádné světlo. Ležím na chladné zemi a tělem mi procházejí mučivé bolesti. Nedá se to vydržet. Nevím, jak nůž funguje, ale úplně mi zamezil v pohybu. Mohu jen ležet a občas sebou trhnu. S námahou odbourávám stěnu, kterou blokuji sebe a Diega. Od teď už zase ucítí vše, co já a naopak. Vím, že teď, když cítí, co se se mnou děje, to nebude trvat dlouho a přijde mi na pomoc.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný slib 29. kapitola: