OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Věčný slib 26. kapitola

26.08.2014 (16:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 558×

Pohled Diego

Bylo to, jako když se topíte. Tíha vody na vás doléhá a táhne dolů, a vy víte, že nemáte šanci se zachránit. Přesto dále bojujete o svůj život a pokoušíte se vyplavat na hladinu. V ten okamžik, kdy jsem ji sevřel ve své náruči, jsem měl pocit, jako by se mi konečně podařilo vymanit se z hlubin temných vod, vyplavat na hladinu a po tolika letech se volně nadechnout. Opět volný. Opět díky tomuto zázraku s překrásnýma očima.

Má bolest, smutek i chlad uvnitř mě zmizely. Má nemoc byla pryč. Uvědomoval jsem si bratrův a Marysin překvapený výraz, ale nic v té chvíli nemělo smysl. Emily zmizela v budově školy a já pochopil, proč mě sem bratr vzal. Věděl, že je naživu. Nevěřícně se na něj usměju a on jen kývne.

Cestou domů se má mysl pomalu uzdravuje. Po tak dlouhé době je konečně nemoc pryč. Mysl se uzdraví rychle. Ale má fyzická síla se mi bude pomalu navracet několik týdnů. Energicky otevřu dveře domu a sebejistě vkročím. Pohledy sloužících, kteří právě stáli poblíž, byly nevěřícné. Stejně jako ostatní mě znali pouze jako nemocného ubožáka, ale teď jsem zpět. Diego se vrátil, aby mohl být se svou dobrou přítelkyní. A nic mi to nesmí překazit.

„Diego?“ ozval se překvapený matčin hlas.

„Jsem to já,“ odpovím a pobaveně sleduji matku jak s nevěřícným pohledem vyjde z obývacího pokoje.

Pohled vypravěče

Harry šel pomalu lesem a uvažoval o podivném chování své dcery. Byla tak vzpurná a nevyrovnaná. Její nálada se měnila z minuty na minutu a někdy se dívala tak zvláštně, až to bolelo. Přemýšlel, zda má přijmout Armandův návrh. Armando byl jeho dávný přítel, a tak se mu nedávno svěřil se svými starostmi s Emily. Armando měl v plánu vydat se na pár týdnů pryč. S několika svými vojáky chtěl potlačit aspoň část povstání a dostat je tak daleko od své rodiny, jak jen to bude možné. Proto Harrymu nabídl, aby Emily každý den po škole chodila k nim do domu a spřátelila se s Marysou. Podle něj by přísné prostředí plné pravidel kolem královské rodiny mohlo Emilynu vzpurnou a divokou povahu trochu zkrotit a naučit ji odpovědnosti.

Harry si nebyl jistý, jestli to na Emily zabere. Navíc se bál, aby si Emily nezpůsobila problémy nebo neznepřátelila někoho z rodiny Torresů - královské rodiny. Jenže stále věřil a doufal, že by to Emily mohlo pomoci, a proto se rozhodl Armandův návrh přijmout.

Pohled Emily

Byla jsem vzteky bez sebe. Sotva se vrátím domů ze školy, kde prožiju šok s Diegem, čeká mě doma tatínek se svým úžasným návrhem. Já a vstoupit do domu Torresů? Nikdy! Pokouším se jim vyhýbat, jak jen to jde. Nedat jim sebemenší záminku, sebemenší podezření, že by se mnou bylo něco v nepořádku. A teď bych se měla každý den procházet mezi nimi v jejich domě a ještě ke všemu se přátelit s Marysou? Tak takhle opilá opravdu nejsem. A vlastně za své nesympatie vůči Maryse ani nemohu. Mám to v krvi.

Otec s matkou a Jamesem šli lovit. Edmund s Helenou byli ve svém domě a Lucy seděla dole v obýváku. Slyšela jsem její dech i srdce.

O pár minut později se situace náhle změnila. Lucy rychle vyskočila na nohy a přešla ke dveřím.

„Kde je James?“ ptala se nechápavě a srdce jí začalo zrychlovat. Otec si povzdychl.

„Dostal se do potyčky s jedním upírem z ochranky od rodiny Torresů. Tak s ním musel jít k nim do domu. Prý ho předvede před Diega, protože ho James urazil,“ řekl jedním dechem.

„Já myslela, že je Diego nemocný...“ Lucy se na mě smutně podívala, když jsem sešla dolů po schodech.

„Diego se prý zničehonic cítí daleko lépe,“ vysvětlila jí maminka a sama se u toho tvářila nechápavě. Přece nemohou Jamesovi ublížit! Předvedou ho před Diega kvůli nějakému nafouklému vojákovi? Tak to ne!

„Uklidni se, Lucy. Já Jamese přivedu v pořádku,“ zasyčím skrz zuby a bez váhání se rozběhnu do toho prokletého domu. Matka ani otec neměli šanci mě zastavit.

Dům byl veliký a rozhodně velmi starý, ale po důkladné rekonstrukci a ve velmi dobrém stavu. Silně jsem zaklepala na velké dveře z tmavého dřeva. Otevřela mi postarší žena a změřila si mě od hlavy až k patě. Byla člověk. Upíři si rádi brali jako sloužící lidi, kteří už neměli žádnou rodinu a mohli jim sloužit až do konce života.

„Co si přejete?“ ptala se ochraptělým hlasem.

„Pusť mě dovnitř. Musím mluvit s Diegem.“

„Pan Diego je nyní zaneprázdněn. Přijďtě jindy.“ A zabouchla mi dveře před nosem.

„Tak tos neměla dělat,“ zavrčím a jednou ranou prudce rozrazím dveře dokořán. Služebná mě udiveně sleduje.

„To není možné! Jak to, že můžete bez pozvání vstoupit do domu?“ vydechla omámeně a odsouvala se ode mě po podlaze.

„Jenže já pozvání mám.“ Odhodlaně vykročím a snažím se zaposlouchat do hlasů v domě a najít Jamese. I když přes ten hluk, který se kolem mě strhl, nic neslyším. Dva muži se ke mně rozběhli, ale já je lehce odrazila. Vždyť mám přece sílu vládce. Jako další se objevila žena. Měla hnědé vlasy a povýšeně si mě prohlížela.

„Jak ses dostala dovnitř? Kdo jsi?“ křikla na mě znechuceným hlasem a ruce si založila v bok.

„Hledám svého bratra. Prý ho sem odvedl jeden z vašich vojáků,“ odvětím a cuknou mi koutky. Dívka proti mně stála zpříma a bez obav se mi dívala do očí.

„Teď se o něj postará Diego. Neměj strach.“ Konečně uslyším hlas svého bratra a odhodlaně se rozejdu tím směrem. „Kam si myslíš, že jdeš?“ vykřikla a popadla mě za paži. Rychle jsem se jí vytrhla a chytla ji pod krkem.

„Jdu si pro svého bratra. A ty jsi blázen, pokud si myslíš, že mi dokážeš zabránit,“ řeknu rozhodně a odhodím ji stranou.

„Víš ty, kdo já sem?“ křičela za mnou, ale já ji neposlouchala. Procházela jsem dlouhou chodbou s temnými stěnami. Žádné dveře ani obrazy. Po chvíli se dokonce objevila spousta pavučin, které visely od stropu. Konečně se za rohem objevily dveře, zpoza kterých jsem slyšela Jamesovo vyprávění o tom, co se stalo. Bez váhání vstoupím do místnosti. Je veliká a kamenná. V její zadní části stojí vysoký pozlacený trůn, na kterém sedí Diego. Uprostřed stojí můj bratr a oba dva se na mě překvapeně dívají.

„Neuděláš nic mému bratrovi!“ vyhrknu ostře a postavím se vedle Jamese. Diego se na mě chvíli dívá a pak rychle kmitne pohledem na Jamese a zpět na mě a konečně promluví.

„Ovšemže mu nic neudělám. To, že narazil do jednoho vojáka, neznamená trest smrti. Vlastně ani nechápu, proč ho sem přivedl. I když je pravda, že tento upír je velmi urážlivý,“ odvětí Diego a vstane. „Klidně si můžete odvést svého bratra domů, slečno.“

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný slib 26. kapitola: