OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Věčný slib 25. kapitola

09.08.2014 (10:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 537×

Pohled Emily

Než jsem dorazila domů, spustil se venku silný vítr. Nezačínal pomalu, prostě náhle zavál krajinou ostrý vítr a už nepřestal.

„Co se to děje?“ zamumlala Lucy spíše pro sebe při pohledu z okna.

„To netuším,“ řeknu tiše a zamířím do kuchyně. Lucy mě nechápavě sleduje, jak si nalévám whisky. „Kde jsou všichni?“

„Šli lovit,“ odvětila Lucy automaticky a zavrtěla hlavou. „Proč tohle děláš, Emily?“ Překvapeně jsem ukázala na sklenici a ona kývla.

„Uklidňuje mě to. Nevnímám tolik okolí,“ odpovím a napiju se.

„Takže před něčím utíkáš? Ale tohle ti nepomůže. Ten problém nezmizí.“

„Ale na chvíli si ho neuvědomuju... A vůbec, od kdy děláš upíří psycholožku?“ oponuji jí rychle.

„Jenže až vystřízlivíš, zase se vrátí,“ vzdychne starostlivě a mou poznámku ignoruje.

„A proto ani nehodlám vystřízlivět,“ usmála jsem se. Bylo to tak jednoduché.

„Před čím tolik utíkáš, Emily? Souvisí to nějak s tou dobou, kdy jsi zmizela?“ ptala se a v očích jí plál upřímný zájem a touha mi pomoci. Na chvíli mě to rozhodilo. Překvapilo mě, jak jsem si za tak krátkou dobu Lucy oblíbila. Přitom s Helenou jsem tehdy tak dobrý vztah neměla ani po deseti letech. Rozumněly jsme si jen na malý okamžik před její smrtí. Náhle jsem si uvědomila, že Lucy se může stát to samé. Pomalu jsem se k ní přiblížila a zpříma se jí podívala do očí.

„Neptej se mě na to,“ zašeptám s bolestí v hlase. Nejspíš si teď bude myslet, že jsem tehdy děsně trpěla, ale to nevadí. Trpím až teď. Posledních osmdesát let.

„Já to nikomu nepovím, Emily. Ale vím, že to potřebuješ někomu říct,“ řekla Lucy a položila mi ruku na rameno.

„Nic nevíš, Lucy. Nic. Prosím, neptej se na to,“ šeptám naléhavě a dodávám: „Nemáš tušení, jak nebezpečné to je.“ Doufala jsem, že takto pochopí, že opravdu nic nemůže vědět.

„Nebezpečné?“ nechápala a s otázkou v očích se na mě zahleděla.

„Spíš se mi svěř ty, Lucy. Jaké to je, žít s upíry, když ty sama jsi člověk a musíš sledovat, jak chodí lovit. V lednici vedle svého jídla vídat ukradené pytlíky z nemocnic s darovanou lidskou krví.“

„To ty sama přece dobře víš,“ vyhrkla překvapeně.

„Ne. Já jsem s nimi vyrůstala. Neznám lidské rodinné zvyky. Ale ty jsi s lidmi žila. A teď je sleduješ, jak parazitujeme na lidech. Lidech, jako jsi ty,“ zasyčím ostře.

„Neloví lidi. Berou darovanou krev...“ namítla, ale já jí hned skočila do řeči.

„Myslíš, že před stoletími byli nějací dárci krve? Samozřejmě, pokud nepočítáš fanatiky, kteří nás občas pronásledují. Znala jsem svou rodinu, když lovili lidi. Tak my žijeme, Lucy. Copak tobě to nevadí?“

„Vím, proč mi to říkáš. Snažíš se mě zastrašit. Ublížit mi, abych ti dala pokoj, ale já se nevzdám, Emily. Tvá matka mi o tobě tolik vyprávěla, a o tom, jak jiná jsi byla, když ses tehdy vrátila. Chci zjistit, co se ti stalo, a pomoct ti,“ řekla tichým hlasem se slzami v očích. Upírala jsem pohled na dno sklenice a smutně se pousmála.

„Ale mně už nemůže nikdo pomoci.“ Se sklenkou v ruce jsem ji obešla a postavila se k oknu. Venku dál řádil divoký vítr. S trhnutím jsem si uvědomila, že zítra budu muset do školy.

Pohled Diego

„Diego, co se děje?“ ptala se Ashley a následovala můj pohled kamsi mezi stromy. Smutně jsem si uvědomil, že už mě zase napálila vlastní mysl. Měl jsem halucinace.

„Nic,“ odseknu a všechna chuť k lovu zmizela. Smutně jsem se vracel domů. Během pěti minut začal vát silný vítr a já v dáli slyšel praskat větve stromů. Byl jsem sám sebou překvapen, jak dnes dobře vnímám. Za poslední dva dny jsem se náhle neuvěřitelně zlepšil.

„Vrátili jste se nějak brzy,“ poznamenala matka a automaticky se podívala na Ashley a čekala odpověď. Všichni věděli, jak jsem na tom, a už ani nedoufali, že by se ode mě dočkali odpovědi. Ashley pokrčila rameny a pohodila hlavou ke mně. Otec, který seděl vedle matky, jen přikývl a dál se bavil s Marysou. Antonio jen tiše přihlížel a poslouchal.

„Já to viděl,“ zamumlám nepřítomně k Ashley a vidím, jak se na mě upřely pohledy všech. Matka nevěřícně zalapala po dechu. Otec s Marysou se tvářili šokovaně a bratr ohromeně.

„Cože?“ vyhrkla Ashley a sklopila pohled.

„Prostě jsem chtěl domů,“ zamumlám a pomalu jdu do svého pokoje. Slyším, jak otec, matka a Marysa o mně začali udiveně diskutovat a něčí kroky za mnou. Byl to Antonio. Tiše se mnou šel až do mého pokoje.

„Potřebuješ něco?“ řeknu s pohledem upřeným na mé ruce.

„Co se stalo? Totiž, chci říct... Ty mluvíš... A dokonce to dává smysl...“ koktal a zhluboka se nadechl. Pousmál se a sedl si vedle mě.

„Byl bych raději, kdybych pořád nic nevnímal.“

„Viděl jsi ten vítr venku?“ řekl náhle.

„Ano,“ odpovím a nechápavě se zamračím. Sice mluvím, ale výraz mám dál nepřítomný a stále se dívám na své ruce nebo na zem.

„Napadlo mě... Nechtěl bys třeba zítra...“ začal mluvit, ale přerušil ho hluk zezdola.

„Co se to děje?“ zeptám se spíše automaticky, než ze zájmu. Antonio ani nestačil odpovědět, když se do dveří přihnal jeden z našich stráží.

„Pane! Podařilo se nám chytit jednoho z povstalců!“ vyhrkl rychle voják a utíkal dolů.

„Povstalců?“ ptám se překvapeně.

„Vše ti vysvětlím, Diego. Ale teď musím jít vyřešit tu záležitost dole.“ Chvatně odejde a mě nechá v pokoji o samotě. Pokouším se vybavit si aspoň nějaké okamžiky z doby, kdy měl můj mozek dovolenou, ale nic mě nenapadá. Ať si dělají, co chtějí. Co je můj život bez mé drahé přítelkyně?

Antonio mi přes noc vše vysvětlil. Díky mé nemoci si upíři začali mnohem více dovolovat a teď by rádi svrhli nás a vládli sami. Vím, že by se proti tomu mělo zakročit, ale já nemám sílu a ani nevidím důvod. Moje naděje i život odešly před mnoha desetiletími.

Za pár hodin pojedu doprovodit bratra do školy. Prý, abych se pak mohl projít cestou domů. Překvapilo mě, že bratr dobrovolně chodí na zdejší střední školu. Když zemřel, bylo mu jednadvacet, takže mezi ostatní ještě zapadl, ale nechápu, proč to dělal. Dokonce se k němu přidala i Marysa. To by nikdo nevěřil, k čemu mnohdy nuda dokáže upíry přivést. Já jen nechápu, co bratr sleduje tím, že ho musím zítra doprovodit. Proč mi prostě nedá pokoj? Chci se co nejrychleji zase ocitnout ve stavu nevědomí.

Pohled Emily

I když upírům vstávání nedělá normálně problémy, s vědomím toho, že musím jít do školy, se mi vstávalo příšerně. Někdo by si mohl myslet, že téměř ve sto letech už nebudu muset do školy chodit. Chyba! Mamka mě násilím vyhnala z postele a jako malému děcku mi nalhávala, jak se mi bude ve škole určitě líbit.

Jedu v autě s Jamesem a Lucy. Do auta s Edmundem a Helenou mě neměl nikdo sílu dostat. Ještě by schválně nabourali, aby se mě zbavili.

Venku pořád zuřil větrný živel a zdálo se, že nemá v úmyslu někdy přestat. Před školou stály hloučky studentů, kteří si mě zvědavě prohlíželi, když jsem vystoupila. Idioti. Stojím vedle svých sourozenců, kteří, stejně jako ostatní, něco řeší a nevěnují pozornost dění kolem sebe.

Všimnu si, jak na druhé straně parkoviště parkuje krásné černé auto, ze kterého vystupuje Antonio s nějakou ženou. Měla dlouhé černé vlasy a modré oči. Mohla by to být Marysa, napadlo mě, ale mou pozornost upoutala třetí osoba, která vystoupila z auta. Muž se svěšenými rameny a smutným výrazem. Bolestně jsem si uvědomila, kdo je to. Chci co nejrychleji zmizet, a tak rychlým krokem procházím přes parkoviště a pokouším se nevnímat pohledy ostatních studentů. Silný vítr mi různě pohazuje s vlasy, takže v jednu chvíli skoro nevidím.

Náhle zaslechnu skřípění brzd a šokovaně sleduju auto, kterému jsem právě skočila do cesty. Byla to moje chyba a auto nemá šanci stihnout zabrzdit. Ztuhla jsem na místě neschopna pohybu a očekávala, jak do mě auto v příští vteřině narazí. Jenže místo toho se mi náhle kolem pasu omotaly dvě ruce a v poslední chvíl strhly stranou.

Věděla jsem, že na nás všichni zírají, ale já se o ně nestarala. Místo toho se vyděšeně dívám do důvěrně známých zelenohnědých očí, které si mě polekaně prohlížely. Pamatuji si, jak se na mě díval poprvé. Jeho neklidný pohled zamračeně sledoval každý můj pohyb a já se bála jen na vteřinu na něj podívat.

„Musíš být opatrná,“ vydechl. Jako by mě tím probudil a já se rychle vytrhla z jeho sevření. Omámeně mě sledoval. „Ty nejsi jen halucinace.“ Bez jakéhokoliv slova se rychle otáčím na podpatku a mizím v budově školy.

Zpětně si uvědomuji, že přesně ve chvíli, kdy se mě dotkl, přestal vát ten silný vítr. Náhle, jako když utne. Jako z mlhy se mi náhle vynoří slova té čarodějnice, co nad námi vynesla kouzlo Věčného slibu. Budete mít pocit, že kdybyste na sebe volali přes celý svět, uslyšíte se. Vítr bude vaším spojencem. Takhle to myslela. A teď nás vítr volal k sobě a přestal, až když jsme se sešli. Jako dřív.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný slib 25. kapitola: