Věčný slib 24. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kdo je Ashley a co má společného s Diegem? Emily zažije v lese překvapivé setkání.

05.08.2014 (18:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 562×

Pohled Emily

Já a Diego jsme udělali velkou chybu. On, že mě zachránil, a já, když pila jeho krev.

Když jsem se doslechla o jeho stavu, nevěřila jsem tomu, co slyším. To prostě nemohla být pravda. Díky tomu, že jsem blokovala spojení mezi námi, neměla jsem ani tušení, v jak zlém stavu se nachází. Budu mu muset nějak pomoci. Naše tajemství u něj teď není v bezpečí. Musí se vzpamatovat, jinak nás zničí oba. Musíme to dotáhnout až dokonce. Proto jsem se musela přizpůsobit situaci. Bratra zabít opravdu nemohu. Ale rozhodně jsem mu neodpustila. Taky prý budu muset chodit do školy. Jsem nadšením bez sebe. Vážně! A samozřejmě sebeovládání. To se občas s vypnutými emocemi hůře zvládá, ale dokážu to.

Jsem zpět tři dny a Antonio se ještě neukázal. Překvapuje mě to, když ví, co jsem. Já se zatím pokoušela zaběhnout v této zvláštní době. A na vše si zvyknout. Bylo toho tolik, co se změnilo. Jen doufám, že alkohol funguje stále stejně.

Pohled Diego

To, že mi bolest na hrudi zmizela, jsem si uvědomoval jen okrajově. Sice se mi teď lépe dýchalo, ale já tomu nepřikládal velký význam. Vše mi lezlo na nervy. Rodiče, Marysa, Antonio, má neschopnost a i Marcovo zlepšování mé nálady. Poradil otci, aby nechal přeměnit pár hezkých dívek, které se mi teď pokoušejí vnutit. Já jsem se nejvíce sblížil s Ashley. Občas, když mám světlejší chvíli, tak ji k sobě zavolám a povídáme si. Nic víc se nikdy nestalo, i když ona by nejspíš ráda. Ostatních dvou dívek, Carmen a Cindy, jsem si nevšímal vůbec. Otec si Ashley velmi oblíbil a považoval ji skoro za mou manželku. Snad proto, že jsem se s ní pokaždé účastnil letní slavnosti, která, jak mi právě došlo, se zase rychle blížila.

Ashley byla vlastně obětí mého omylu. Jednou jsem se svým otcem šel městem. Je to asi čtyřicet let. A náhle se přede mnou vynořila dívka s dlouhými tmavě hnědými vlasy. Viděl jsem ji pouze zezadu, a tak si se mnou má pomatená mysl zahrála ošklivou hru. Rychle jsem za dívkou běžel v domnění, že je to Emily. Po spatření jejího obličeje mi došla má chyba a já byl zklamaný. Byla sice velice hezká, ale nebyla to Emily. Svůj omyl jsem tátovi nedokázal a ani nemohl vysvětlit a on dívku, v domnění, že se mi líbí, nechal přeměnit v upíra.

Byl jsem vděčný, že mě aspoň dokázala zabavit svým dlouhým vyprávěním, a tak jsem ji občas vídal. Naštěstí jsem tak často při vědomí nebyl. Ale i tak jsem si dokázal všimnout, jak panovačná a nafoukaná Ashley je jen kvůli tomu, že jiné dívky nevolám. Emily by se tak nikdy nechovala. Uvědomil jsem si, že mám hlad, a tak pomalu bloumám domem, dokud si mě někdo nevšimne. Nakonec narazím na Ashley.

„Copak tady děláš, Diego?“ usmála se sladce a pohladila mě po tváři. Odtáhl jsem se před jejím dotykem. Překvapilo mě to. Dnes vnímám snad nejlépe za posledních sedmdesát let.

„Chci lovit,“ řeknu příkře a jdu s ní za zády ke dveřím. „Jdeme do lesa.“

Pohled Emily

Oblékla jsem si lehké jarní šaty a vyrazila do lesa. Jen tady a sama jsem se dokázala pořádně uvolnit a aspoň trochu popustit své potlačené emoce. Tiše jsem běžela lesem, točila se a skákala. Slunce mě hřálo a mírný vítr si pohrával s mými vlasy. Po těch letech v hrobě to byl neskutečný pocit. Bez bot jsem procházela vlhkou trávou nebo se brouzdala v potoce. Slyšela jsem, jak všechna zvěř poplašeně prchala jen, co mě zaslechla. A přitom to bylo úplně zbytečné. Nemám hlad. Zrovna jsem se zavřenýma očima pomalu procházela po louce a užívala si chůzi trávou a vůni květů, když se to stalo. Udělala jsem chybu.

Přestala jsem se soustředit na okolí a nevšimla si, že se ke mně někdo blíží. Když mi to došlo, bylo už moc pozdě. Zamrzla jsem na místě a pomalu se otočila. Postava stála sotva deset centimetrů ode mě a nevěřícně si mě prohlížela. Tělem mi projel šok, když jsem ho poznala. Vypadal tak jinak. Měl špinavé vlasy i tvář. Pod očima měl černé stíny a popraskané rty umazané od krve. Díval se na mě snad ještě překvapeněji než já na něj. Pomalu zvedl ruku, jako by se chtěl dotknout mé tváře, ale pak ji zase pustil. Mohlo to trvat sotva tři vteřiny, i když se to zdálo mnohem delší. Pak se za ním ozvalo křupání větviček a kroky, a tak jsem se rozběhla pryč. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vypadal, jako by mě ani nepoznal, a tvářil se tak zoufale. Jak zuboženě ten dříve silný muž vypadal. Opřela jsem se zády o strom a složila si hlavu do dlaní. Můj vlastní pláč mě překvapil. Ten krátký pohled do jeho očí bolel, jako by mě staletí mučili. Ale vždyť já nemám emoce! Nemám nic cítit! Copak kouzlo nefunguje?

„Vanesso?“ vzlyknu tiše. Vanessa jedním krokem lehce vystoupila ze svého úkrytu v mém těle a zmateně se na mě podívala.

„Co se děje?“

„To kouzlo nefunguje! Najednou se mi vracejí pocity!“ řekla jsem a otřela si slzy.

„To není možné...“ podivila se Vanessa a začala přemýšlet.

„Tak se na mě podívej!“ zaskřehotám.

„To kouzlo mohu zvrátit jen já a...“ překvapeně se zarazila.

„A?“ naléhala jsem s neblahým tušením.

„A nebo někdo, kvůli komu si to kouzlo podstoupila. Reaguješ na něj tak silnými emocemi, že to kouzlo přerušilo. Je to, jako by tě ten někdo znovu učil tvé emoce. A vždy, když se s tou osobou setkáš, tak kouzlo bude slábnout.“

Rezignovaně jsem se posadila do mechu. To mi ještě chybělo. Nakonec upadnu do depresí i já.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování