OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Věčný slib 18. kapitola

17.04.2014 (17:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 524×

Pohled Emily

Je ráno. Sedím se svou rodinou v obývacím pokoji a všichni se mě na něco vyptávají. Ale já mlčím. Oči mě ještě pálí od pláče. Kdybych mohla, plakala bych stále, ale už nemohu. Asi už mi došly všechny slzy. Mamka mě bez přestání objímá, jako by se bála, že zase zmizím, kdyby mě pustila. Moji bratři s otcem sedí naproti nám a zasypávají mě otázkami. Měli by si někoho najít. Je jim přes dvě století a ještě se neoženili. A táta by neměl být tak upjatý. Je zvláštní, čím vším se můj mozek pokoušel zabavit, jen aby nezaslechl ani jednu z jejich otázek. Přišla jsem si jako v agónii. Když mi došlo, co Diego udělal, polilo mě horko a šok a celé tělo mě začalo nesnesitelně bolet, ale teď? Všechny svaly mě pořád bolely, ale já necítila vůbec nic. Jako bych měla schopnost upírů vypnout své city. Ale neumím to. To jen všechny mé nervy už neunesly ten tlak a zhroutily se. Až se uzdraví, tak se sesypu. Jenže to já nechci. Nechci už nikdy nic cítit. Nechci už se trápit kvůli tomu upírovi, kterého jsem přestala bavit, a tak se mě zbavil jako nepotřebného hadru. Pátrám v paměti a přehrávám si ty směšné chvíle, které mi daly falešnou naději, že jsem pro něj důležitá. Byla jsem naivní. Ale to už se nestane. Už nikdy. Nějak to zařídím.

„Dejte jí čas, aby se vzpamatovala,“ okřikla máma bratry a pevně mě sevřela v náručí. „Měla by ses pořádně vyspat. Nevypadáš dobře,“ usmála se na mě a dala ni za ucho pramen vlasů, které mi padaly do obličeje.

Dny a noci mi splývaly dohromady, ale má rodina se mnou měla trpělivost. Prý kvůli těm hrůzám, co jsem musela zažít. Já už vlastně nevím, jestli to byla hrůza nebo ne. Ztrácela jsem se ve vlastních vzpomínkách a nevěděla, co je pravda a co výmysl. Nespala jsem už několik dní. Ležela jsem v posteli a ani nepípla, aby to maminka nezjistila. Jedna noc ale byla jiná než ostatní. Seděla jsem na zemi a dívala se z okna na měsíc. Vzpomínala jsem. A došla až na začátek. Když jsem s Vanessou vymýšlela, jak utéct její chůvě.

„Proč jsme jen utíkaly, Vanesso?“ zamumlala jsem tiše, zvedla se ze země a lehla si do postele. Během chvíle se ozvalo klepání na dveře a do pokoje nahlédla maminka.

„Emilko? Nebude ti vadit, když půjdeme na lov? Budeš tady sama jen na chvilku.“

„Neboj, mami, nebude. Já počkám,“ ujistila jsem ji a více se zachumlala do peřiny. Už jsem usínala, když se zezdola ozval šramot. Jdu dolů po schodech, abych zjistila, co způsobilo ten zvuk.

„Zdravím, slečinko. Pamatuješ si nás ještě?“ promluvil hlas a ze tmy se vynořily dvě známé postavy.

„Ronald a Julián,“ vydechnu a pomalu couvám.

„Máme spolu nevyřízené účty. Pamatuješ?“ usmál se Ronald a pomalu se mu objevily špičáky. „Ale můžeš být ráda, že jsme tě našli jako první. Mezi upíry se šíří taková zajímavá informace o tom, že pan Diego má svou lidskou hračku. A upíři takové hračky rádi loví.“

„Já mám hlad,“ ušklíbl se Julián a objevil se přímo přede mnou.

„Klidně si posluš. Brzy se vrátí její rodina a pak bychom měli oba smůlu.“

„Nejsem žádná hračka...“ namítala jsem, ale Julián mě přerušil.

„To mi nevadí. Mám hlad.“ Jenže v tu chvíli se rozrazily dveře a dovnitř vběhli tatínek s maminkou a bratry. Julián mě zezadu chytl po krkem a Ronald se postavil před nás.

„Nikdo ani krok,“ zasyčel a nakrčil se. „Stejně nemáte žádnou šanci. Tady se slečnou máme nevyřízené účty.“

„Mám hlad,“ zabručel Julián, ale Ronald ho okřikl.

„Na to teď není čas! Pomsta je přednější. Zabij ji,“ rozkázal, a než jsem já nebo kdokoliv jiný stačil něco říct, Julián mi jedním trhnutím zlomil vaz.

Ocitla jsem se na divném místě. Jako bych byla hluboko pod vodou a viděla jen na metr před sebe. Všude kolem byla tma.

„Emily, pomoz mi,“ ozval se hlas ze stínů. Poznala jsem ho. Patřil Vanesse, ale ta je přece mrtvá.

„Vanesso?“ zavolala jsem.

„Pomoz mi. Vem mě s sebou,“ prosil její hlas.

„Jsi přece mrtvá.“

„Stejně jako ty. Ale ty máš v sobě upíří krev a probudíš se. Jenže mě zabil prokletý vlkodlak, a tak musím být navěky schovaná ve stínech, dokud vlkodlak nezemře,“ řekla smutně. „Vezmi mě zpět s sebou a já ti pomohu. Víš přece, co s tebou udělá krev upířího vládce?“ připomněla mi a mně došlo, že má pravdu. Navíc bych nikdy nedovolila, aby musela zůstat tady, sama ve stínech.

„Pojď se mnou,“ vydechla jsem. Ze tmy se ke mně natáhly její ruce a já je bez zaváhání chytila.

Pohled Diego

Bylo už pozdě v noci a já seděl doma a sledoval měsíc. Náhle jako by mi něco sevřelo hrdlo a krkem mi projela ostrá bolest. Zalapal jsem po dechu a bylo mi, jako by mi někdo vytrhl srdce z těla.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný slib 18. kapitola: