Věčný slib 16. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Rozhovor mezi Antoniem a Diegem. A zpečetění Věčného slibu. Proč ho Diego bude tolik chtít?

16.03.2014 (19:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 596×

Pohled Diego

„Ty ses snad úplně zbláznil!“ nadával Antonio a nevěřícně mě sledoval. „Diego, jsi téměř nejvyšší... Ne ty jsi vlastně nejvyšší upíří vládce. Jako takový bys měl dodržovat pravidla, která jsi sám sepsal, a ne je porušovat,“

„Nemohl jsem ji tam nechat. Ležela v kaluži krve a umírala. Nevím proč, ale musel jsem,“

„Dobrá, dejme tomu, že tohle bych pochopil, ale proč je ještě pořád tady?“

„Já nevím, chápeš? Já ji prostě nedokážu pustit, a už se o tom nechci bavit. Chtěli jsem se usmířit, ne se tady zase hádat,“ namítám a zaslechnu tiché kroky z Emilina pokoje. Tiše sedím a čekám, až přijde. Přijde mi to jako věčnost, než svým pomalým lidským krokem vyjde ze svého pokoje, sejde schody a objeví se ve dveřích. Dlouhé vlasy má trochu rozcuchané a na sobě jen noční košili a přes ni župan. Nedá se říci, že by dívka v dnešní době měla být takto oblečená v přítomnosti mužů, ale už tak by neměla žít s cizím mužem v jednom době, když nejsme manželé. Antonio si ji změřil od hlavy až k patě. Než stačil cokoliv říci, promluvila Emily.

„Nemohu spát. Mohla bych být chvíli tady?“ Svou otázku směřovala přímo na mě, a to se Antoniovi moc nelíbilo. Lukas nic neříkal. Po celou dobu naší hádky s bratrem jen seděl a měl zadumaný výraz. A Marco nás s potěšením ignoroval a se sklenicí alkoholu v ruce se pomalu procházel po místnosti a čekal, až s Antoniem skončíme. Když vešla Emily, všiml jsem si, jak se mu zaleskly oči. Zamračil jsem se. Ale Emily si ho nevšímala. Směřovala svou pozornost na mě.

„Jak to přežila?“ zeptal se Marco náhle. V očích jsem mu uviděl zlobné jiskřičky. Mohl jsem tušit, že se mu Emily bude líbit více než by měla. Ví moc dobře, že jsem Emily svou krev musel dát, a jestli se tohle Antonio dozví, tak mě zabije.

„Jako bys to nevěděl,“ zavrčím nasupeně a doufám, že z mého výrazu pochopí, že má zavřít zobák. To už ale Antonio zpozorněl a zdá se mi, že snad v obličeji pobledl. Slyším, jak se Emily zrychluje tep, a zrazeně pohlédne na Marca. Ten si uvědomuje, že udělal chybu a vystavil Emily strašnému nebezpečí. Ochranitelsky se postavil krok před ni, ale ona se maličkými kroky přibližovala ke mně.

„Diego, cos provedl?“ vyhrkl Antonio a probodl Emily pohledem.

„Proč se ptáš, když to víš,“ zavrčím a beru Emily za ruku. Antonio mlčky zakroutí hlavou a jeho oči se soustředí už jen na Emily.

„Diego, víš, co musím udělat,“ vydechne a prudce vstane.

„Nemusíš... Nechci se s tebou prát, Antonio, ale pokud se pokusíš Emily jen dotknout, tak nebudu brát ohledy,“ zasyčím a doufám, že poslechne.

„Jak to myslíš? Diego, to přece nesmíš. Nemohu ji zabít, pokud má v žilách tvou krev,,ale mohu ji nechat krvácet tak dlouho, jak jen to půjde, aby přežila a zbavila se co nejvíce tvé krve.“

„To nejde. Zabil bys ji. Moje krev tvoří minimálně polovinu z krve, co jí teď koluje v těle.“ Emily mi pevně svírala ruku a srdce se snad pokouší jí vyskočit z hrudi. „Antonio, prosím... Neber mi aspoň ji,“ vydechnu těžce a přitáhnu si ji do náruče. Obličej schovám v jejích vlasech a nechávám se omámit její sladkou vůní. Bratr mě sleduje neveřícným pohledem, ale vidím, že jsem ho odzbrojil. Neublíží jí.

Poté, co šla Emily spát, jsem Antoniovi vše řekl. Od začátku. Slíbil, že otci nic neřekne a ani Emily nikdy neublíží, ale varoval mě. Pokud se to otec dozví, tak nemáme šanci. Mě nezabije, ale Emily ano. Bude mu jedno, jak dlouho by to trvalo. Jestli by ji musel držet desítky let zavřenou, dokud by má krev zcela nevyprchala, udělal by to. Bez váhání. Neřekl mi nic, co bych už dávno nevěděl.

Několik následujících týdnů o tom stále přemýšlím. Nemohu to tajit věčně. Ale pokud se to někdo z mé rodiny dozví, tak mi ji vezmou. Antonio mi slíbil, že o Emily nikomu neřekne. Ani své ženě Marise. Přemýšlím, jak Emily ochránit. Už vím, kde je teď její rodina, a mé svědomí se mnou bojuje. Slíbil jsem jí to. Musím ji dovést k její rodině, ale zabilo by mě to.

Přichystám si sklenici a kousnu se do zápěstí. Krev nechávám stékat do sklenice, dokud není zpola plná. Poté ji nesu Emily. A ona ji bez řečí bere a pije. Občas jí svou krev dávám, a tak není překvapená. Rozhodl jsem se. A proto potřebuji, aby ve svém těle měla mou krev. Nemůže pak odolat mé hypnóze. Vysílám služku pro čarodějnici do nedaleké vesnice. Musím to udělat.

V noci, když Emily spí, pouštím čarodějnici do domu.

„Chápete, co od vás potřebuji?“ ujišťuji se ještě jednou.

„Samozřejmně, ale takové kouzlo je mezi upírem a člověkem velmi neobvyklé. Jste si jistý, že to chcete udělat a že bude schopen splnit vše, k čemu se zavážete?“

„Jistě,“ vyhrknu okamžitě.

„A ona?“

„To zařídím.“

„No, jak myslíte. Přiveďte tu dívku,“ zavelí a usadí se v křesle. Já odhodlaným krokem mířím do pokoje za Emily. Opatrně ji budím.

„Co se děje, Diego?“ zamumlá rozespale a unavaně se na mě dívá. Zhluboka se nadechnu a zahledím se jí zpříma do očí. Beru její obličej do svých dlaní a cítím, že mé hypnóze podlehla.

„Teď půjdeš se mnou, Emily. Ale nejprve se tě potřebuji na něco zeptat. Kdyby mě někdo napadl, bránila bys mě?“

„Ano.“

„Kdybych umíral, dala bys mi svou krev?“

„Ano.“

„Máš mě ráda?“

„Ano.“

„Budeš mít někdy takto ráda i jiného muže?“

„Ne.“

„Ani po něm nezatoužíš?“

„Ne.“

„Dobře, tak pojď,“ řeknu tiše a beru ji do náruče. Posadím ji na pohovku vedle čarodějnice a rychle na ni kývnu.

„Začněte. Jsem si naprosto jistý.“

„Vemte se za ruku a dívejte se jí do očí,“ řekne, a sotva vezmu Emily za ruku, zavane domem ledový vítr. Čarodějnice se na mě ještě jednou rychle podívá. „A jste si opravdu jistý, že chcete takto silné kouzlo?“

„Samozřejmně. Tak už začněte!“ vyhrknu a netrpělivě se dívám na zhypnotizovanou Emily. Mrzí mě to. Promiň.

„Spojuji vaše vědomí a těla. Budete vědět o bolesti toho druhého a budete mít pocit, že kdybyste na sebe volali přes celý svět, tak se uslyšíte. Vítr bude vaším spojence. Vždy budete bojovat za toho druhého, i kdyby to mělo znamenat vaši zkázu. Budete pro sebe existovat jen vy. Žádní jiní pro vás nebudou. Budete nekonečně věrni tomu druhému, a pokud jeden zradí, druhý bude trpět nejhůř, jak jen si umí představit. Souhlasíte s tím?“

„Ano,“ odpovím rychle a vrhnu pohled na Emily.

„Ano,“ přikývne a dál mě upřeně sleduje. Já pozoruji zlatý náramek, který náhle objevil. Omotal se kolem našich zápěstí a pevně se utáhl.

„Fungovalo to?“

„Samozřejmě,“ usmála se čarodějnice „Jste spojeni Věčným slibem.“ Usmál jsem se. Teď už mi ji nikdo nebude moc vzít. Je moje a já její. Nelze nás rozdělit bez toho, aniž bychom oba trpěli. A vždy nás kouzlo zase přivede k sobě. I když to nebudeme chtít. A můj otec jí nebude moci ublížit, aniž by ublížil i mně. Jen doufám, že na to nikdy nepřijde. Nevím, jak by reagoval. Třeba by ji zabil, i když bych trpěl s ní. Ale jak by jí někdo mohl ublížit? Někomu, jako je ona? Vidí ve mně to dobré, i když si to nezasloužím. Řekla, že by za mě dala svůj život. Přece se jí nemůže nic stát.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování