OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Věčný slib 15. kapitola

18.02.2014 (12:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 514×

Pohled Diego

Usnula mi v náruči. Pocítil jsem něco, co jsem necítil už stovky let. Býval jsem mnoho let krutý a vraždil na potkání. Všichni upíři se mě báli. Ale posledních třicet let jsem začal ztrácet i poslední špetku elénu, co mi zbyla. Byl jsem jak v agónii. Necítil jsem nic, o nic jsem neměl zájem. Byl jsem jak tělo bez duše. Chodící zombie. Až do těď. Emily mě dokázala probudit. Cítil jsem radost, štěstí a klid. Klid, který mi tolik chyběl.

Hladil jsem ji rukou ve vlasech a nakonec jsem usnul i já.

Pohled Emily

Když jsem se probudila, šokovaně jsem sebou trhla. Diego mě objímal a s hlavou zabořenou v mých vlasech spal. Bála jsem se pohnout. Až teď jsem si uvědomila, co se v noci dělo. Chtěl mě zabít. A já mu to dovolila. Zbláznila jsem se? Jak jsem to jen mohla udělat? Pokusila jsem se mu opatrně vyvléknout ze sevření, ale probudil se.

„Dobré ráno,“ usmál se. Pokusila jsem se mu to oplatit, ale šlo to těžce, a on si toho samozřejmně všiml. „Co se děje?“ ptal se. Sklopila jsem hlavu a upravila si vlasy. Zakroutila jsem hlavou. „Poslouchám,“ naléhal.

„Chtěl jsi mě zabít. Co by mi asi mohlo být?“ ohradila jsem se. Diego se zatvářil smutně.

„Emily... Mně je to opravdu moc líto...“ vysoukal ze sebe, ale já ho zadržela.

„Já vím, ale i tak je to divný pocit,“ pousmála jsem se.

„Chápu a slibuji, že už nikdy nedovolím, abych se přestal takto ovládat... Jen si, prosím, pamatuj to, co jsem ti v noci řekl. Když tě napadne upír, utíkej tak dlouho, jak jen to půjde, a když nebudu zrovna u tebe, tak křič. Křič jako smyslů zbavená, ale hlavně abych tě slyšel a rychle ti přiběhl na pomoc,“ řekl a já se zasmála.

„Dobře, budu křičet,“ přikývla jsem.

Týdny běžely. Já s Diegem jsme se stali dobrými přáteli. Celé dny jsem trávili spolu. Povídali jsem si a on mi vyprávěl o své rodině, minulosti a zážitcích. Každou noc mě uspával a zůstával se mnou až do rána. Dával mi dárky a dokonce nezapomněl ani na moje devatenácté narozeniny. Dal mi zlatý náramek, který se mi jako had točil kolem ruky. Nechal ho dovézt až z Egypta. A župan z překrásné krajky prošité perlami, které vypadaly jako slzy. Občas se mi zastesklo po rodině, ale věděla jsem, že Diego dělá, co může, aby je našel.

Diego se chystal na lov, ale tvářil se ustaraně.

„Co se dějě? A neříkej, že nic, protože to ti neuvěřím,“ řekla jsem a rovnou ho varovala.

„Vždycky mě prokoukneš,“ pousmál se, ale vesele nevypadal. „Dnes odpoledne by mělo přijít pár mých přátel. Můj bratr, Marco a Lukas. Je dost možné, že dorazí ještě dříve, než se vrátím, tak se jich neboj, neměli by ti nic udělat,“

„Neměli?“ vyhrkla jsem šokovaně. Diego mě pohladil po vlasech a usmál se na mě.

„Ničeho se neboj. Brzy se vrátím,“ řekl a zamířil pryč. Sledovala jsem ho polekaným pohledem. Takže by mi neměli nic udělat? To je velmi uklidňující. Pohledem na hodiny jsem zjistila, že už jsou téměř tři odpoledne. To mě znervóznilo ještě víc. Doufám, že Diego přijde brzy. Pokusila jsem se zabavit v zahradě. Diego tady nechal vysadit růže, a ty teď krásně kvetly. Ráda jsem se o zahradu starala nebo jsem seděla v altánku a četla si nebo hlídala vnučku naší služebné. Slunce pomalu zapadalo a já se ho pohledem pokoušela zadržet. Diego se pořád nevracel a já už dostávala strach. Raději jsem vstala a šla do domu. Vešla jsem do vstupní haly a zamířila do pokoje. Ale jen co jsem vstoupila na první schod, jsem uslyšela cvaknutí dveří. Pocítila jsem úlevu, že se Diego konečně vrátil, ale sotva jsem se otočila, ztuhla jsem. Polilo mě horko. V hale stáli dva cizí upíři a zaujatě si mě prohlíželi.

„Dobrý večer,“ řekl jeden z nich s nejistým výrazem. Byl menšího vzrůstu, měl blonďaté vlasy a modré oči. Já jsem jen kývla hlavou a snažila se potlačit strach. Ten druhý byl skoro stejně vysoký jako Diego a měl stejně černé vlasy jako on, jen o něco kratší. Musel to být jeho bratr. Chtěla jsem něco říct, ale on mě předběhl.

„Hezký večer, slečno. Jmenuji se Antonio a myslím, že tady čekáte na nás,“ řekl s pohledem upřeným na mé oči a pomalu se ke mně přibližoval. Hypnotizoval mě pohledem a tiše na mě mluvil. Pochopila jsem, že se mě snaží zhypnotizovat, a ustupovala jsem před ním dozadu.

„Jen jedno kousnutí. Nebude tě to bolet,“ snažil se mě přesvědčit, ale já jsem díky Marcově učení věděla, co dělá a jak odolat. Antonio se už ke mně skláněl, když jsem si vzpoměla na to, co říkal Diego. Když u tebe nebudu, tak křič. Poslechla jsem ho. Začala jsem křičet jako pomatená. Antonio polekaně odskočil. Myslel si, že mě ovládá. Můj křik trval sotva pět vteřin. Někdo mi rukou překryl ústa, abych nemohla křičet.

„Klid. Klid, neboj se. To jsem já, Emily. Já, Marco. Nic se ti nestane, neboj,“ ujistil mě známý hlas. Okamžitě jsem se uklidnila a radostně ho objala. Antonio s tím druhým upírem, Lukasem, nás nevěřícně sledovali.

„Marco, co se to dějě?“ ptal se nechápavě Antonio. „Kdo je ta dívka?“

„Paní tohoto domu,“ zazubil se Marco. V tu chvíli do domu vpadl Diego s šíleným výrazem v tváři.

„Slyšel jsem tě křičet,“ vyhrkl polekaně a přitiskl si mě na hruď. Antonio s Lukasem stáli jako opaření. „Neměla bys už spát?“ řekl s na oko přísným výrazem.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný slib 15. kapitola: