Věčný slib 14. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Setkání Emily a Diega. Jak se Emily změnila? A co se bude dít s Diegem?

28.01.2014 (12:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 703×

Pohled Diego

Seděl jsem v křesle v obývacím pokoj a na stole přede mnou jsem měl položené dárky pro Emily. V hlavě se mi honila spousta reakcí, jakými mě asi Emily přivítá. Bude mít radost? Nebo mě nebude chtít ani vidět? Bude odtažitá? Nebo se mi vrhne s pláčem kolem krku? Dobře, uznávám, že ten poslední návrh jsem si jen vysnil. Na takovéto přijetí jsem neměl šanci. A plně si uvědomuji proč. Vím, že bych se měl začít konečně chovat jako pravý gentleman této doby. Monstrum uvnitř mě se sice pořád dralo na povrch a nabádalo mě, abych se zase choval jako správný upír. Abych byl jen zmítaný instinty, které mi přikazují v mžiku Emily rozervat hrdlo a vzít si její krev až do poslední kapky. Voněla úžasně. Až teď, s mou částečně zpět získanou lidskostí, jsem si uvědomil, jak moc bych ji chtěl. Ale musím se ovládat. Už každou chvíli by se měla probudit a já ji konečně spatřím. Jsem zvědavý, jestli se opravdu změnila, jak říkal Marco. V jejím pokoji jsem nebyl. Čekám, až se probudí a sama za mnou přijde. Jsem zvědav na důvod Marcova zájmu, který byl až natolik velký, že uvažoval o Emily jako své družce. I když v Marcově případě spíše avantýře. Přece jen, Emily byla jen malé dítě. Muselo mu přeskočit. Kdybych jí nabídl dudlík, nejspíš by si ho vzala.

Uslyšel jsem, jak se nahoře pohnula. Hodiny ukazovaly třicet minut po osmé. Slyšel jsem, jak jí služka v kuchyni chystá snídani. Nejspíš v tuto dobu vstává pravidelně. Tiše jsem naslouchal, jak chodí po pokoji, jak se obléká a pomalým lidským krokem schází po schodech. Okamžitě zamířila do kuchyně a začala jíst. Sháněla se po Marcovi. Služka jí odpověděla, že ho sama dnes ještě neviděla, a začala se věnovat své osiřelé vnučce, kterou měla na starost.

Emily hned po tom, co dojedla, začala volat Marca a hledat ho po domě. Pochopil jsem, že přišel čas se jí ukázat. Postavil jsem se před velký překrásný krb a čekal, až přijde. Netrvalo to nijak dlouho. Emily, sotva mě uviděla, celá stuhla a nevěřícnýma očima si mě prohlížela. A já? Já musel zírat stejně udiveně jako ona. Marco měl pravdu. Opravdu vyrostla. Ta změna byla téměř neuvěřitelná. Sice už předtím byla poměrně hezká, ale teď byla překrásná. Nebyla moc vysoká, ale postavu měla krásnou. Měkce hnědé oči jí lemovaly dlouhé husté černé řasy. Rty měla malinové barvy, perfektně vykrojené, a tváře lehce růžové. Dlouhé, tmavě hnědé husté vlasy se jí lehce vlnily až k pasu. Byl jsem fascinován jejím éterickým, křehkým vzhledem. Byla čarovně krásná. Z mého tranzu mě vytrhl její udivený hlas.

„Co tady děláš?“

„Bydlím tu?“ vydechl jsem ztěžka.

„To je novinka. Kde je Marco?“ vyptávala se dál.

„Odjel domů. Poslal jsem ho pryč. Už jsem ho tady zdržel dost dlouho a jeho ženy čekají,“ usmál jsem se. Emily se zamračila, otočila se na podpatku a šla pryč. Já ji samozřejmně bez problému dostihl.

„Kam jdeš?“ ptal jsem se.

„Pryč! S tebou tady nezůstanu ani minutu,“ zavrčela a zamířila k hlavním dveřím. Než tam došla, dávno už jsem stál před nimi a blokoval jí cestu.

„Nechoď. Dej mi aspoň šanci.“

„A proč? Unesl jsi mě a na dva roky mě tu nechal. Proč bych ti ještě měla dávat šanci?“ ohradila se ostře.

„Emily, já jsem ale musel odejít. Bylo to vše pro tvoji bezpečnost a...“ mluvil jsem rychle, ale přerušila mě.

„A co? Co? Slíbil jsi mi, že mě vrátíš zpět k mé rodině. A už jsou to dva roky.“

„Kdybys mě jen nechala domluvit. Hledal jsem tvou rodinu, ale zatím jsem je ještě nenašel. Vyslal jsem několik vojáků, aby je našli, a jakmile je najdou, už tě víc nebudu držet,“ řekl jsem klidně a sledoval její výraz. Byla rozzlobená, ale věděla, že nemá jinou možnost. Odevzdaně si povzdychla a kývnula hlavou.

„Dobře,“ usmál jsem se „Něco jsem ti přivezl.“

„Nic nechci,“ zasyčela podrážděně.

„Musíš! Jsou to dárky.“

„Nechci žádné dárky,“ pokračovala dál, ale já ji zvednutím ruky přerušil.

„Nechci slyšet žádné námitky. Jen slova obdivu,“ usmál jsem se a otevřel pokladničku se sadou perlových šperků. „Líbí se ti?“ vyzvídal jsem „Jsou z Anglie.“

„Je to krásné. Tys byl v Anglii?“ zajímala se.

„Ano, a tohle jsem ti koupil ve Španělsku,“ řekl jsem a vyndal z kapsy saka rubínový prstýnek. Uviděl jsem, jak se jí rozzářily oči.

„Jé, nádherný,“ vydechla, ale když jsem jí ho chtěl nasadit, ucukla. „Je to všechno moc krásné, ale nemohu to přijmout,“ řekla příkře a sklopila pohled.

„Proč by ne? Jistě že můžeš, a už bez řečí. Stejně nemáš šanci,“ uchechtl jsem se, vzal její ruku do své a opatrně jí navlékl prstýnek. „Vidíš, jak ti sluší, a ty bys ho nechtěla. Jako by byl dělaný přímo pro tebe.“

Věděl jsem, že mi bude trvat dlouho získat její důvěru zpět, ale narazil jsem na jeden mnohem závažnější problém. Její krev. Krev spojená s mojí. Proto mě tak lákala a volala. Jako by říkala: Jsem tady, Diego. Vem si mě! Vem, a hned! Stálo mě to nekonečné přemáhání, a jedné noci, když už Emily dávno spala, jsem se vydal do nedalekého města lovit. Doufal jsem, že bych třeba mohl narazit na nějakého bezdomovce nebo vraha plížícího se ulicí za bezmocnou dívkou. Kohokoliv. Hlavně, abych nachvilku utišil tu šílenou touhu. Spalovala mě a já se bál podlehnutí. Nakonec jsem přece jen narazil na postaršího bezdomovce, který si ustlal v odpadcích na okraji města. Spal opřený o cihlový dům a přes sebe měl jen děravou špinavou deku. Špinavý obličej měl zarostlý prošedivělým vousem a jeho sýpavý dech mi prozrazoval nemoc. Cítil jsem, že má vysokou horečku. Nejspíš zápal plic. Uklidnilo mě to, že mu vlastně ulevím. Udělal jsem to rychle. Nestihl vydat sebemenší hlásku. Moje ostré zuby bez problému prokously jeho měkký krk a já konečně pocítil úlevu. Horká krev mi stékala do žaludku a já ji uvítal jako žíznivý blázen, který se toulá pouští, uvítá vodu. Jeho mrtvé tělo jsem překryl tou děravou dekou a vydal se hledat dál. Musel jsem se před Emiliinou krví pojistit. Ulovil jsem jěstě další dva chudáky a s dobrým pocitem se vrátil do svého domu. Až ve dveřích jsem poznal svou školáckou chybu. Zbytečně jsem spěchal. Jsem příliš brzy po lovu a dravec ve mně ještě neutichl docela. Stačil mu jediný nádech a vyhlédl si svou další obět. Klidně spící ve své posteli. Jako omámený jsem šel nahoru po schodech. Dveře jsem otevřel téměř neslyšně, tajně se vkradl do Emiliina pokoje a vklouzl do její postele. Ležel jsem na boku vedle ní a hypnotizoval její krční tepnu. Opatrně jsem odhrnul vlasy, které mi překážely, a sklonil se k jejímu krku. V tu samou chvíli Emily otevřela oči.

Pohled Emily

Viděla jsem, jak se Diego snaží, a začínalo mi ho být líto. Nechápala jsem, jak ho mohou nazývat Krutým. Kdyby mu říkali Cvok, sedělo by to víc. V jednu chvíli byl odtažitý a bez kouska citu, a minutu na to zářil štěstím a v očích měl zářící jiskru, která jako by ožívala a umírala spolu s jeho náladou. Musela jsem uznat, že je velmi charismatický. Ale taky prchlivý a temperamentní. Přece jen je to Španěl, i když žije v Americe.

Ten den jsem byla vemi unavená. Usnula jsem už v sedm hodin večer. Zrovna se mi zdálo o mé rodině, když jsem ucítila ostré bodnutí u srdce. Něco se dotklo mých vlasů. Polekaně jsem otevřela a oči a spatřila Diega. Ale měl změněnou tvář. Byl žíznivý a už se chystal najíst. Panenky měl rozšířené, takže mu nebyla vidět duhovka. Bělmo podlité krví a pod očima mu vystouply tenké žilky. Špičáky se mu prodloužily a celá pokožka mrtvolně zbledla. Lovil a vybral si mě. Polilo mě horko. Nemohla jsem ani křičet. Jen jsem se mu mlčky dívala do očí a nakonec jsem pootočila hlavu tak, aby mohl k mému krku. Diego se zatvářil nechápavě a jeho obličej se změnil. Vypadal zase normálně.

„Co to děláš?“ ptal se nechápavě.

„Pokusím se nekřičet,“ vydechla jsem a zavřela oči.

„Já tě nechci zabít, Emily,“ řekl Diego a zhluboka se nadechl a vydechl. „Přiznávám svou chvilkovou slabost, ale tohle nesmíš dělat, Emily, nikdy. Slib mi to.“

„Co?“ ptala jsem se zmateně.

„Nikdy to nevzdávej. Před upírem musíš utíkat, i kdyby... i kdybys měla vylézt na strom nebo skočit do vody. Rozumíš?“ vyhrkl jedním dechem. Já jsem jen přikývla a dívala se mu do očí. „Záleží mi na tobě. Opravdu. A slibuji, že tohle už se mi nikdy nestane. Nezlob se... Jenže ty tak nádherně voníš...“ Když uviděl můj výraz, zarazil se. Opravdu mi nepomáhalo slyšet, jak lákavou mám vůni. Na okamžik zavládlo trapné ticho. Diego nevěděl, co má říct k tomu, že mě srovnává s moučníkem, a já... A já jsem moučník. Cítila jsem se víc slabá než kdykoliv před tím.

Náhle se Diego pohnul. Chtěl odejít, ale já ho zadržela. Chytla jsem ho za ruku a přitáhla zpět na postel. Samozřejmě ne násilím. Nebránil se. Položil se vedle mě a já si mu lehla do náruče. Nevím proč jsem to udělala. Něco mě k tomu nutilo. Slyšela jsem jeho překvapený dech. Pamatuji si jen, že mi bylo hezky, a potom jsem musela usnout.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování