Věčný slib 11. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kapitola je na světě. Omlouvám se, ze mi to tak trvalo, ale při psaní se mi text dvakrát smazal, takže se mi to protáhlo víc, než jsem čekala. Emily na jejím útěku zastavili dva neznámí upíři. Dokáže ji někdo v čas zachránit? Diegovi se konečně podaří navázat s Emily delší rozhovor. Nakonec prozradí víc, než by se mu líbilo.

20.11.2013 (17:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 622×

Pohled Diego

Seděl jsem venku na zemi opřený o strom a dvíal jsem se do temného okna jejího pokoje. Nevěděl jsem, co se děje. Měla zrychlený dech i tep a pořád se v posteli převalovala. Byla neklidná a já nevěděl proč. Nakonec nebylo nijak těžké to zjistit. Chvíli na to vstala, proklouzla tiše domem k hlavním dveřím a vykradla se ven. Bez chvilky otálení se rozběhla pryč do temného lesa. Nevěřícně jsem na ni zíral, než můj šok vystřídalo pobavení. Snad si nemyslí, že mi tak lehce uteče? Kam chce jít sama uprostřed noci? Pomalu jsem vstal a klidným krokem za ní vyrazil. V tomto velkém, hlubokém lese je plno jiných a hladovějších upírů než jsem já, a tak mě ani nepřekvapilo, že ji někdo velmi rychle dostihnul. Zarazila mě úplně jiná věc. Byl to Ronald se svým retardovaným bratrem Juliánem. S oblibou porušovali zákon o našem utajení. Můj otec jim tehdy, i přes můj nesouhlas, dal milost kvůli Juliánově onemocnění. Ze vzpomínek mě vytrhl až výkřik. Emily šíleně zaječela a pokoušela se Juliánovi vytrhnou svou ruku, do které byl zakousnutý. Přikrčil jsem se a zavrčel. Julián rychle pustil její ruku a ukryl se za bratrem. Vyšel jsem ze stínu stromů a rychlým pohledem zkontroloval Emily. Vypadala celkem v pořádku. Jen měla odřené koleno a tiskla k sobě pokousanou ruku.

„Neboj se, Juliáne. Neporušili jsme žádný zákon,“ ujišťoval Ronald bratra tiše a pak se podíval na mě. „Zdravím tě, Diego. Copak tě sem přivádí?“ ptal se.

„Je od tebe velmi odvážné pohybovat se v takové blízkosti mého domu, Ronalde. Pokud si dobře vzpomínám, tak milost jsi dostal od mého otce, ale ne ode mě,“ pronesl jsem klidně a z Ronaldovy tváře zmizel samolibý výraz. Samozřejmně si velmi dobře uvědomoval, že hlavní soudce jsem já, nikoli můj otec.

„Nechtěli jsme tě nijak rušit. Jen tudy procházíme a dostali jsme chuť na malý zákusek. V podstatě se nám sama nabídla,“ řekl se sklopeným pohledem.

„Nechám vás jít. Ale zatím si nemohu dovolit o tu dívku přijít, takže dál musíte pokračovat bez zákusku,“ odvětil jsem, došel k Emily a vzal ji do náruče. Po tvářích jí tekly slzy. Ronald mě nevěřícně pozoroval a v očích mu plál oheň. Není dobré brát upírovi kořist, kterou si vybral. Bude na mě mít teď pořádný vztek. „Zmizte,“ zavrčel jsem skrz zuby a pomalu zamířil k domovu. Šel jsem normálním krokem a celou dobu jsem na sobě cítil její rozzlobený pohled. „Nemrač se na mě. Nevíš, že to škodí kráse? Navíc si za to můžeš sama,“ připomněl jsem jí a pokoušel se udržet vážný výraz. Ona jen mlčela a dál se na mě mračila. Musím uznat, že je docela zábavná, když se zlobí.

Donesl jsem Emily do jejího pokoje a přichystal si umyvadlo s vodou. Vyhrnul jsem jí sukni jen o kousíček výš a už mě plácla přes ruku. Přitáhla si kolena k bradě a objala je rukama.

„Nemám v plánu tě nijak nevhodně obtěžovat. Jen ti chci vyčistit tu ránu na koleni,“ ujistil jsem ji a čekal. Ona na mě a na mokrý ručník v mých rukou chvilku nevěřícně zírala, ale potom si nohu vyčistit nechala. „Omlouvám se, jestli tě to bolí... Nevím, jakou sílu mohu použít na člověka,“ vykoktal jsem a odnesl umyvadlo s vodou.

„Nebolelo mě to. Děkuji,“ pípla tiše. Pousmál jsem se a chtěl odejít, ale její hlas mě zadržel. „Počkej, prosím!“ Zvědavě jsem se na ni otočil. „Bolí mě ruka. Myslím, že je zlomená,“ řekla a nejistě se mi podívala do očí. Ale jen na okamžik, a pak zase pohledem ucukla. Došel jsem k ní a opatrně jsem její ruku prohlédl. Měla pravdu. Kosti byly zpřelámané a navíc tam měla kousanec od Juliána.

„S tím ti můžu pomoci jen takto.“ Na to jsem se kousl do zápěstí a natáhl k ní ruku. Emily na mě nevěřícně vytřeštila oči.

„Ale to přece nesmíš!“ vyjekla a odstrčila mou ruku pryč.

„Krmil jsem tě svou krví celou dobu, co jsi byla v bezvědomí. Myslím, že když se napiješ ještě jednou, vadit to nebude. Rychle se napij, než se rána uzdraví,“ pronesl jsem jistým hlasem a přitiskl jí své zápěstí na ústa. Neochotně se napila a rychle se ode mě odtáhla. „Co všechno víš o mé rodině? Emily?“ zeptal jsem se nejistě.

„Vím, že jste úplně první upíři. Nesmíte tvořit jiné upíry svou krví. Jen tvá matka jednou stvořila jednoho upíra a musela jeho krev spoutat kouzlem. Hlavní rodina jsou tvoji rodiče, ty, tvůj bratr a jeho manželka. Počítá se do ní i upír stvořený tvou matkou...“ odmlčela se.

„Vše je správně, ale první upír, kterého stvořila má matka, se do rodiny nepočítá. On to sice rád prohlašuje, ale není to pravda. Můžeme ho nazývat blízkým přítelem, a to jen kvůli tomu, že byl první a jedíný upír, kterého kdy stvořila naše rodina,“ vysvětlil jsem spěšně. Pousmála se a kývla.

„Dával jsi mi svoji krev, když jsem byla v bezvědomí?“ zeptala se po chvíli ticha.

„Ano.“

„Proč?“ ptala se nechápavě.

„Bez ní bys to nepřežila. Měla jsi tak vážná zranění, že i mojí krvi, která je silnější než krev obyčejného upíra, trvalo několik týdnů, než tě dokázala uzdravit,“ odvětil jsem prostě, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě.

„Ale je to přece zakázané,“ namítla a nechápavě se na mě dívala.

„Co na tom?“ zasyčel jsem a doufal, že se přestane vyptávat. Ale ona se nelekla a pokračovala dál.

„Pokud vím, tak ty jsi psal většinu upířích zákonů. A člen královské upíří rodiny nesmí dávat krev lidem.“

„Napsal jsem to jinak. Správně ten zákon zní, že žádný člen mé rodiny nesmí tvořit upíra ze své krve... Lidem ji občas dáváme,“ vysvětloval jsem a na konci jsem nechtěně prozradil něco, co jsem neměl. Její zvědavý pohled mi okamžitě rozkázal, že musím pokračovat. „Každý z naší rodiny má jednoho člověka, kterému po celý jeho život dává několikrát do roka napít své krve. Zaručíme mu tím dlouhověkost. Většinou je to někdo ze služebnictva. Někdo, koho máme pořád na očích. Říkáme jim pytlíky krve.“ Na konci jsem se zasmál, ale jí to směšné nepřišlo.

„Proč to děláte?“ ptala se hned.

„Krev upíří rodiny je jiná než krev obyčejných upírů. Silnější. Netvoří se nám tam rychle jako jiným upírům. Proto když jsme nějak vážně zraněni, máme naše lidské pytlíky krve, které nám naši krev doplní,“ odpověděl jsem a sledoval její reakci. Tvářila se zhnuseně.

„Takže já jsem jen tvůj pytlík krve?“ vyjekla a odtáhla se dál. Natáhl jsem za ní ruku, ale stejně rychle ji zase stáhl. Ani si nejsem jistý, jestli si toho vůbec všimla.

„Ne, ty nejsi pytlík krve, Emily. Z člověka si děláme zásobárnu krve jen s jeho svolením, protože jakmile se jím stane, nemůže už nikdy odejít,“ prozradil jsem a už jsem začínal být nesvůj. Prozradil jsem jí toho příliš moc.

„Tak proč jsi mi dával svoji krev?“ naléhala.

„Já... já nevím... Umírala jsi,“ vykoktal jsem a rychle vstal. Pozorovala mě nevěřícným pohledem. „Měla bys už jít spát,“ řekl jsem rychle a chtěl odejít, ale ona mě zase zastavila.

„Počkej! Byl bys dnes v noci tady, prosím?“ zaprosila a přitáhla si přikrývku k tělu. „Trochu se bojím,“ přiznala, když viděla můj nechápavý pohled.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování