OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Věčný slib 10. kapitola

05.11.2013 (19:00) • TerezaJWilde • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 636×

Pohled Emily

To je můj konec. Nevidím na krok a mohu jen hádat, kde asi stojí ten muž, co na mě mluví. Vyptával se mě, s kým jsem venku tak pozdě. Zalhala jsem. Bála jsem se. Hlas se ozval znovu, ale byl za mnou. Jako by kolem mě kroužil.

„Nikoho jsem neviděl. Kde je?“ vyptával se dál. Srdce mi tlouklo snad až v krku. Muž se zasmál. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe.

„Nevím kde je,“ vysoukala jsem ze sebe po chvilce. Znovu se smál. Z jeho smíchu mi běhal mráz po zádech.

„A jak se jmenuje, víš? Začínám mít pocit, že mi lžeš.“ Jeho hlas na konci potemněl. Záporně jsem zavrtěla hlavou a ucítila, jak se mi slza skutálela po tváři.

„Nelžu...“ vydechla jsem tiše. Kolena se mi třásla tak, že jsem se sotva udržela na nohou.

„Tak jak se jmenuje?“ naléhal.

„Jmenuje se... Diego. Bydlím... bydlím u něj v domě kousek odtud,“ vykoktala jsem a zhluboka se nadechla. Hlas toho muže se najednou změnil. Do teď jsem měla pocit, že mě každou chvíli zabije, ale teď ne.

„Diego? Jak to, že nejsi v domě?“ vyhrkl. Byl vyvedený z míry. „Jmenuji se Marco. Jsem Diegův starý přítel... Pojď, dovedu tě zpět do domu, než nás tu Diego najde.“

Pohled Diego

Téměř ihned po vykonání soudu jsem se vrátil domů. Mohlo být kolem páté hodiny ráno a v hlavním pokoji bylo světlo. Ta holka snad nespí? Vešel jsem dovnitř a uviděl Emily, jak spí schoulená v křesle a z pohovky ji sleduje Marcův pohled.

„Marco? Co tady děláš?“ polekal jsem se. Emily sebou trhla, ale neprobudila se. Marco se na mě podíval vážným pohledem.

„Lovil jsem pár mil odtud, když mi vítr přivál úžasnou vůni. Chvíli jsem ji sledoval a někde uprostřed lesa jsem narazil na tuhle dívku. Její vůně mi byla povědomá, ale nedokázal jsem ji zařadit. Od ní jsem se dozvěděl, že bydlí zde u svého přítele Diega. Díky tomu jsem si uvědomil, odkud její vůni znám. Cítili jsem ji tehdy v lese, kde jsi pak záhadně zmizel. Dovedl jsem ji sem a cestou ji vyslechl. Služka ji prý v záchvatu vyhodila z domu a ona se v lese za tmy ztratila,“ dokončil Marco svou řeč a zvědavě mě sledoval. „Proč tady tu dívku máš? A žádné lži,“ chtěl vědět. Musel jsem mu to říct. Neměl jsem jinou šanci.

„Dal jsem jí napít své krve,“ přiznal jsem. Marcovi se v očích objevil děs.

„Zbláznil ses?“ zasyčel.

„Nemohl jsem si pomoc. Vím, že je to šílenství. Mám ji tady, protože chci počkat, až jí krev z těla vyprchá, a pak ji pustit... Jenže ona zjistila, že jsem upír, a tak ji budu muset zabít.“

„Jsi blázen. Vrátím se za pár měsíců. Doufám, že už tady nebude,“ řekl Marco a odešel. Chvíli jsem seděl na pohovce a Emily pozoroval. Nakonec jsem ji probudil. Zmateně si mě prohlížela.

„Neboj se... Neublížím ti,“ řekl jsem tiše. Přikývla. „Dobře, a teď mi řekni, co se stalo.“ Emily sklopila hlavu a přitáhla si ruce blíž k tělu.

„Nina mě vyhodila z domu,“ odpověděla.

„Proč?“ ptal jsem se dál. Emily pokrčila rameny.

„Já nevím. Křičela na mě, že ví, že nejsem vaše sestřenice. Prý jsem coura,“ zašeptala tiše. Nechápavě jsem zavrtěl hlavou.

„Postarám se o to. Ale nejdřív mi řekni, jak to, že se mě nebojíš?“ nechápal jsem.

„Proč bych se měla bát? Věděla jsem, že jste upír, už od začátku,“ odvětila, jako by to bylo nad slunce jasné.

„Jak? Jak jsi to věděla?“

„V mojí rodině jsou všichni upíři. Jmenuji se Emily Jacksonová. Celý můj život mě vychovávají upíři,“ pousmála se. Zadržel jsem dech. To snad nemůže být pravda. Zrovna já narazím na dítě upírů? Tehdy jsem byl u toho, když jim moji rodiče dávali povolení vychovat lidské dítě. Samozřejmně pod podmínkou, že se z něj jednou stane taky upír. Neměl jsem ani tušení, že to byla dívka.

„Uzavřeme spolu dohodu. Ještě u mě nějaký čas zůstaneš, a já mezitím najdu tvou rodinu a vrátím tě,“ navrhl jsem. Ona mě chvilku nevěřícně pozorovala, ale potom přikývla.

Dny pomalu utíkaly a bylo pro mě stále těžší tu holku nezabít. Měl jsem sto chutí ji uškrtit. Dovolil jsem jí půjčovat si knihy z mé knihovny, ale ona je běhěm několika chvil dokázala všechny naprosto zpřeházet. Knihovnu jsem měl dokonale srovnanou podle abecedy a data vydání, a ona to běhěm mžiku zničila. Vynadal jsem jí. A ona mi (prý jako trest, že jsem na ni byl příliš hrubý) vyházela všechno oblečení ven ze skříně a pověsila ho na mohutný dub, co rostl před domem.

Pohled Emily

Jeho výraz byl k nezaplacení. Nevěřícně zíral na své oblečení, které se na stromě pohupovalo ve větru.

„Myslím, že si neuvědomuješ, že tě mohu zabít!“ křičel a sundaval věci z větví.

„Neopovážil byste se,“ řekla jsem sebejistým hlasem.

„Opravdu? A kde bereš tu jistotu?“ zavrčel a seskočil ze stromu. Stoupl si ke mně, sklonil ke mně hlavu, aby mi hleděl přímo do očí.

„Slíbil jste, že mě vrátíte domů. Kdy?“ naléhala jsem.

„Až přijde čas! Do té doby si se mnou moc nehraj. Mohu tě zabít, kdy se mi zamane,“ zasyčel a odcházel pryč. Smutně jsem si povzdechla. Nesnáším ho! Snažím se k němu chovat slušně, ale je to těžké. Je to nesnesitelný chlap! Sice se mu říká Diego Krutý a já od svého otce vím, že opravdu velmi krutý je, ale podle mě by se mu mohlo říkat i Diego Otravný a vyjde to nastejno. Je to nudný upír, který mě většinu času ignoruje. Už se mi stýská po rodině a chtěla bych jít domů, ale kdykoliv mu to řeknu, nějak mi odsekne a odejde. Snažím se být trpělivá, ale on mi to rozhodně nijak neusnadňuje.

Uběhl jeden měsíc a pak druhý, třetí, půl roku, a pořád se nic nedělo. Diego byl pořád otravnější a vůbec se ke mně nechoval hezky. Občas odešel a vrátil se za několik dní. Byla jsem v domě téměř sama. Ninu jsem viděla naposled tehdy večer, když mě vyhodila z domu, pak už nikdy. Zmizela. A nijak mi nechyběla.

Diego včera ráno zase odešel a nemyslela jsem si, že by se dnes vrátil. Rozhodla jsem se uskutečnit svůj plán. Dnes uteču. Dělala jsem všechno jako vždycky. Najedla se a šla si lehnout. Chvíli jsem ležela jen tak v posteli, ale nakonec jsem si dodala odvahu a vstala. V celém domě bylo ticho. Nepozorovaně jsem se vykradla ven a utekla do tmy. Neohlížela jsem se. Jen jsem běžela. Sotva jsem popadala dech, ale bála jsem se zastavit. Náhle se kolem mě něco mihlo. Pak jsem zaslechla šílený smích. Zdálo se, že jsou to dva mužské hlasy. Ucítila jsem něčí ruce kolem pasu.

„Mám tě,“ zasmál se cizí hlas a strhl mě sebou. Spadla jsem na tvrdou zem. Odřela jsem si koleno a myslím, že mám zlomené zápěstí. Polekaně jsem se rozhlédla kolem sebe.

„Kdo je to?“ vydechla jsem a zmateně se rozhlédla. Zase ten šílený smích. Někdo ho okřikl.

„Jmenuji se Ronald a tohle je můj bratr Julián. Omlouvám se za něj, ale jako malý si ošklivě zranil hlavu a teď je trochu retardovaný,“ řekl ten normálnější hlas a ten druhý se zase zasmál.

„Já mám hlad, Ronalde,“ zachechtal se.

„Posluž si. A nech mi aspoň kousek,“ řekl Ronald znuděným hlasem a já ucítila, jak se mi někdo zakousl do zápěstí. Zaječela jsem bolestí a ozvěna se nesla celým lesem. Najednou se ozvalo vrčení někoho třetího.

Autor: TerezaJWilde, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný slib 10. kapitola: