Ve vzpomínkách II. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Zapomeň, že tě líbal,

že se ti do očí díval,

zapomeň, že tě miloval,

že ti svou lásku sliboval,

zapomeň, že tu s tebou byl,

zapomeň, že ti ublížil.

Omlouvám se za délku kapitolky, ale aktuálně jsem velmi zklamaná jednáním jedné své “kamarádky“. Možná, že někteří z Vás měli ten nepříjemný zážitek, kdy poznali, že jejich kamarádi jsou jen “kamarádi“, ale nebojte, na povídku to naštěstí vliv nemá (tedy aspoň v to doufám). Příjemné čtení a plno opravdových přátel Vám přeje Lady Symphonia.

10.02.2011 (12:00) • LadySymphonia • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 750×

Kapitola II. Temné stránky mysli

„Byl tam,“ zašeptala jsem ustrašeným hlasem a podívala se mu do nic nechápajících očí. John se nad mojí větou pozastavil, párkrát zamrkal a teprve pak, po pár mučivých sekundách ticha, se otočil ke dveřím, ve kterých stály ty dvě osoby. Dlouhou dobu jsme se na sebe jen tiše dívali. Nic se nedělo a nikdo se neměl k tomu, aby narušil to ticho, které nás všechny stejnou měrou tížilo jako kámen na plicích.

„Kdo?“ dostal ze sebe John zaskočeným hlasem plným nedůvěry. Samozřejmě, proč by mi taky cokoliv věřil, že? Měla jsem z jeho pátravého pohledu strach, jelikož tomu nevěřil. Mně nevěřil!

„Kdo tam byl? Damon?“ John trhnul hlavou ke dveřím, do kterých jsme se ještě před chvílí oba dívali. Na chvíli jsem střelila pohledem právě tím směrem a prohlédla si toho Damona. Jeho kamenná tvář, v níž se nedala rozpoznat jakákoli emoce, měla ostře řezané rysy a hnědé skoro až černé uhrančivé oči, které mě vztekle probodávaly, jako bych byla nějaký nepříjemný parazit. Jen letmo jsem si prohlédla jeho tmavé nakrátko střižené hnědé vlasy, jelikož jsem se víc soustředila na jeho tělo. Ne, že by mě pohled na něj tak moc fascinoval, ale pokoušela jsem se představit si ho na té silnici.

„Je mimo. Divil bych se, kdyby nebyla blázen,“ pronesl pohrdavě Damon a znechuceně si odfrkl. V tuhle chvíli mi to připadalo… Kruté. I když mohla jsem teď jako blázen působit nebo jím jsem? Jak bych to mohla posoudit. Jak?

„Soustřeď se.“ John se mnou zatřásl, aby ne sebe upoutal pozornost, což se mu povedlo. „Byl nebo nebyl to Damon?“ položil mi otázku a kladl důraz na každé slovo.

„Já… Nevím,“ zamumlala jsem.

„No, prosím. Obviňuje mě a to ani neví, co viděla!“ vybuchl Damon a jeho hlas a slova pro mě byla jen další dýka pochybností, které mě už tak nahlodávaly víc než dost.

„Světlo,“ vyslovila jsem první věc, kterou jsem si z té vzpomínky vybavila. „Bylo tam ostré světlo. Pálilo mě v očích, a pak taky ta silnice. Byla namrzlá a potom... Pak se tam objevil on,“ dořekla jsem poslední slovo a chraplavě se nadechla.

„Měli byste odejít,“ promluvil skoro okamžitě John a Damon a ta dívka rychle zmizeli v chodbě. John vytáhl ze saka, které měl na sobě, kapesník a přejel mi s ním pod očima.

„Brečím?“ zašeptala jsem a i z hlasu poznala, že ano. John se zatvářil zmateně.

„Necítíš to?“ odpověděl mi otázkou a znovu mi přejel po tváři kapesníkem přes tváře.

„Ne.“ Prostá odpověď, která ovšem stačila k tomu, aby byl John ještě víc znepokojený než předtím. Bylo mi zle ze sebe samé, že někoho přivádím až do takovýchto situací. Neměla jsem na to žádné právo.

„Dobře. Měl bych tě… “ nedořekl větu, jelikož jsem ho přerušila.

„Nechte to být. Je to následek úrazu, nehody, prostě toho, co se mi stalo,“ povzdechla jsem si. Bůh ví, jestli ztráta paměti a neschopnost rozpoznat a ovládat pláč jsou jediné důsledky mého zranění. Rukou jsem si instinktivně sáhla na místo, kde jsem měla zranění, které bylo nyní obvázané obvazem.

„Bolí to?“ položil mi John další otázku a pohled upíral na moje zranění.

„Ne. Já jen… Je to divný - mít v hlavě díru. Vlastně všechno je divný. Všechno! Neznám vás ani je.“ Pohodila jsem rukou ke dveřím. „Nemám ponětí, kdo jsem a vy to už tuplem vědět nemůžete a přesto,“ zoufale jsem si povzdechla, „se o mě staráte. Proč? Dal jste mi pokoj, o kterém si může většina lidí nechat zdát a který jsem dřív určitě neměla. Nabídl jste mi pomoc, aniž byste tušil, jestli nejsem masový vrah a já nechápu proč. Nedává mi to smysl.“ Zahleděla jsem se mu do karamelových očí, ve kterých bylo najednou tolik pocitů. Právě teď vypadal Mr. Lawiett jako malý zranitelný kluk, který se ztratil uprostřed velkoměsta.

„Nevím, kdo přesně jsi, ale vím… Ne, jsem si jistý, že nejsi špatný člověk,“ řekl po dlouhé pomlce a lehce se usmál, jako by mě chtěl povzbudit.

„Vyhýbáte se odpovědi,“ zareagovala jsem okamžitě, jelikož jsem čekala, že mi neodpoví na to, proč se o mě stará.

„Které?“ Zamrkal a na čele se mu utvořilo pár vrásek, jak nakrčil čelo. Připadalo mi to komické, jelikož mu to přidávalo strašně moc na věku. I když velký podíl na tom mělo i šero v pokoji.

„Odpovíte…“ začala jsem svojí větu, ale přerušil mě ženský hlas, který volal Johna dolů.

„Hned budu zpět,“ zamumlal a zvedl se ze země. Sledovala jsem jeho vzdalující se záda, dokud také nezmizel ve světle chodby a pak… Pak jsem byla zase sama. Dlouho jsem se dívala do světla chodby.

Autor: LadySymphonia, v rubrice: Povídky » Na pokračování