OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ve vzpomínkách I. kapitola

09.02.2011 (18:00) • LadySymphonia • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 758×

Kapitola I.   Dívka - anděl

Zapomínat je prý lidské. Je to součástí našeho života. Teda alespoň tak nám to paní učitelka vysvětlovala, když si nikdo ze třídy nemohl vybavit svoje první narozeniny ani první slůvka, díky kterým byli rodiče nejšťastnějšími osobami na světě. Pamatuju si, jak se nám to zoufale snažila vysvětlit, zatímco my jsme se dohadovali o tom, kdo co dokázal vyslovit první. K téhle vzpomínce se poslední dobou vracím velmi často, protože si kromě ní nepamatuji skoro nic. Nevím, jak se jmenuji, kde bydlím, kolik mi je, ani kde jsem. Nevím o sobě nic. Jsem jako prázdná kniha, kterou někdo otevřel uprostřed a začal psát, aniž by se zajímal o začátek. I kdybyste pak takovou knihu četli znova a znova, bude vám stále nějaká část chybět, a tak, jak by chyběl začátek čtenáři, mně chybí vzpomínky i identita. Všude jsem vedená jako Bezejmenná dívka a ani po týdnu usilovného snažení vyšetřovatelů a lékařů se nezdálo, že bych se měla jmenovat jinak.

Víte, já… Vážně jsem se snažila si vzpomenout, kdo jsem nebo proč jsem ležela bez dokladů sama na opuštěném místě se šrámem od kulky na hlavě, ale… nedokázala jsem to. Nedokázala jsem to ani po probděných nocích, hypnóze, ani podobných praktikách, kterých na mně uplatnili bezpočet.  Popravdě, nejdřív jsem si myslela, že ti lidé, co se o mě starali, mě chtěli vrátit domů k rodičům, ale ukázalo se, že se ze mě snaží jen dostat podobu toho, kdo to udělal, jelikož mají podezření na to, že to mohl být člen místního "gangu", který leží policii i dalším bezpečnostním složkám hodně dlouho v žaludku. Bohužel, jakmile zjistili, že se ode mě nedozvědí nic víc, než jen obyčejné historky ze základní školy, jejich zájem hodně rychle opadl a oni mě nechali být. Všichni! Tedy já si myslela, že všichni, ale nebylo tomu tak. Jedna osoba. Malá figurka v tomhle celém uspěchaném světě se o mě starala. O ještě bezvýznamnější figurku, která by ani neměla žít.

Neznala jsem ho a on očividně neznal mě. Pravda, párkrát mi přinesl nějaké jídlo, zatímco se ze mě jeho kolega snažil cokoliv vymámit, ale to bylo vše. Moje chápání jeho osobnosti se změnilo až v den, kdy za mnou přišel lékař s noblesním úšklebkem a sdělil mi, ať se laskavě sbalím a odejdu. A já odešla a cestou od nemocnice narazila právě na něho. Seděl na lavičce, v ruce měl jedno kafe a vedle sebe druhé. Nervózně se usmál a jen co jsem od něj byla vzdálená pár metrů postavil se a vřele mě pozdravil, jako bychom byli dobří známí. Nechápala jsem jeho počínání a nechápu ho ani nyní. I když... Co bych za jednu hodinu pochopit mohla.

Zavrtěla jsem se a přitáhla si kolena blíž k bradě, zatímco jsem pohled upírala do tmou pohlcené zahrady patřící k domu mého zachránce Mr. Lawietta. To byla další věc, kterou jsem nechápala. Jak si mohl muž jako on dovolit takový dům a zahradu k tomu? Ne, ne, ne, bylo toho na mě moc. Všechno bylo moc rychlé, zbrklé a na můj stále ne příliš dobře fungující mozek i nelogické. Moje teorie a nápady postrádaly jakékoliv logické odůvodnění a já se ho stále snažila nalézt. Chtěla jsem něco vědět, ať už to bylo cokoliv, jelikož naprostá nevědomost toho, kde přesně jsem, kdo je můj zachránce, a proč se o mě stará, když mě nezná, byla frustrující. Byla jsem tak bezbarvá, když jsem nic nevěděla. Nemohla jsem se bránit. Neznala jsem svoje možnosti a hranice. Děsilo mě to.

„Řekni mi jen proč?“ Zaslechla jsem slabě rozrušený hlas muže a hned se stáhla do kouta pokoje jako malé ustrašené zvířátko. „Proč se o ni staráš? K čemu ti to je?“ Původce toho rozčíleného hlasu byl ke mně blíž. S každým slovem se přibližoval a s každým jeho slovem jsem prsty do nohou zarývala hlouběji a hlouběji, jen abych se schovala v tom nejtmavším stínu pokoje a nikdo mě nemohl najít.

„Damone, uklidni se!“ Jeho hlas. Hlas toho, kdo mě zachránil. Hádal se s někým kvůli mně. Kvůli tomu, že mi pomohl. Cítila jsem se kvůli tomu ještě hůř než předtím. Nic nevím, nikoho neznám a ještě mezi někým vyvolávám sváry. Všem akorát překážím!

Dunivé bouchnutí dveří, které se mi ještě pár minut ozývalo v hlavě jako připomínka toho, že jsem zdroj něčí hádky, ve mně vyvolalo ještě vetší strach. Rukou jsem si povědomě otřela obličej, který byl k mému překvapení vlhký. Prohlédla jsem si ruku ve slabém měsíčním světle. Něco se na ní lesklo. Slzy! Popotáhla jsem nosem a již zřetelněji cítila, jak se mi další slzy valí z očí a pomalu stékají po tváři. Snažila jsem se všemožně utišit vzlyky, které se mi draly z hrdla pokaždé, když jsem se snažila nabrat do plic potřebný kyslík, ale stále se mi to nedařilo, až se nakonec dveře mého nového pokoje otevřely. Na podlahu tvořenou dřevěnými parketami a měkkým kobercem dopadlo oslnivé žluté světlo z osvětlené chodby před mým pokojem. Stáhla jsem se do kouta ještě víc a sledovala Johna á la mého zachránce, jak nahlíží do mého pokoje. Jeho oči prohledávaly každý kout, ale mě, díky tmě, která tu byla, neviděl. Znovu jsem popotáhla a Mr. Lawiettovi se podivně zkřivila tvář. Byl to napůl úsměv a z části i smutná grimasa, kterou jsem vídala u sestřiček, které mi ošetřovaly zranění na hlavě.

„Slyšela si to, co?“ zeptal se a oči upíral do kouta, kde jsem byla, i když bylo jasné, že mě nemohl vidět. Po pár sekundách, kdy jsem mlčela a párkrát popotáhla, pustil kliku dveří a pomalým krokem se vydal ke mně. Sledovala jsem špičky jeho bot a stín, který se zároveň s ním pohyboval po pokoji a najednou si na něco vzpomněla.

Taky byla noc. Zima. Všude kolem byl sníh a koruny vysokých jehličnatých stromů se ohýbaly v prudkých náporech větru. Byla jsem na jednom místě. Nehýbala jsem se a sledovala to. Kroky muže, za nímž bylo oslnivé světlo, které mi bránilo zahlédnout jeho tvář, ale i tak jsem věděla, že bych se měla bát. Instinktivně jsem chtěla utéct, ale nemohla jsem se pohnout. Jako bych byla přikovaná, a když jsem se konečně chtěla zvednout k útěku, na něčem mi uklouzla noha a já byla zpět na tom samém místě. Muž se smál. Byl to krutý smích, takový, jaký mají vrahové, když chytí svou oběť a ta nemá kam utéct. Přesně tak jsem se cítila. Neměla jsem kam utéct. Nemohla jsem.

„Neeee! Už ne!“ křičela jsem a hlavu si schovávala do dlaní, abych to neviděla. Abych si nevzpomněla. I když jsem byla v koutě vyhřátého pokoje, stále jsem měla pocit, jako by mě nenechavé pařáty zimy pořád objímaly a nechtěly mě pustit. Strach mnou otřásal ještě víc než zoufalý pláč, během kterého jsem jen s obtížemi dýchala.

„Co se stalo?“ Zaslechla jsem vedle sebe jeho hlas a hned na to mě objaly i jeho ruce. Pevně mě držel za ramena a lehce se mnou zatřásl. Nereagovala jsem. Částí sebe jsem stále byla tam v té zimě s tím krutým mužem a jeho smích mi pořád zněl v hlavě. Byla to odporná ozvěna, která na mě pořád dotírala.

„No tak, holka, jsem tady,“ zatřásl se mnou znovu. „Tak se mnou mluv!“ přidal na hlase a já si ještě připomněla jeho hádku s tím mužem, která se nestala zas tak dávno. Nanejvýš pár minut. Všechno se to teď ve mně mísilo a já měla pocit, že vybuchnu. A k tomu ten smích! Stále tam byl. Opakoval se a byl hlasitější.

„Ta nepromluví. Vzdej to.“ Pisklavý ženský hlas mě částečně probral z mého stavu, který se nedal nikterak popsat. Zvedla jsem hlavu ke dveřím, odkud hlas přišel. Stála tam mladá žena nebo spíš ještě studentka a za ní přibližně stejně starý kluk, jemuž na tváři pohrával pobavený úsměv. Smál se mi! Smál se mi přímo do očí.

„Co je?“ Další otřes s mým tělem a já se tentokrát otočila na Johna, který si mě se strachem v očích prohlížel. Zamrkala jsem a trochu se od něj odtáhla, což vzhledem k tomu, že mi svíral ramena, šlo velmi těžko. Přerývavě jsem se nadechla.

„Byl tam,“ zašeptala jsem ustrašeným hlasem a podívala se mu do nic nechápajících očí.

Autor: LadySymphonia, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve vzpomínkách I. kapitola :