OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ve jménu cti - 2. kapitola

20.06.2015 (10:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 700×

Tiše snad i beze slov jsem svého hosta vedl do svých pokojů. Nijak jsem neměl chuť mu ukazovat, kudy se dá z mého sídla utéct. Dostali jsme se do mé ložnice spojené s pracovnou, bylo to pro mě velmi praktické. Ukázal jsem mu na obrovskou postel z masivního dřeva, přes kterou byla přehozena kožešina.

„Můžeš tam počkat, dokud nedodělám svou práci,“ promluvil jsem a usedl ke stolu u velkých poliček s knihami… Jen jsem nechal prodloužit délku řetězu…

Nakrčil jsem nos.

„Na posteli?…“ Povytáhl jsem i obočí.

„Já se spokojím s křeslem u krbu,“ ujistil jsem ho a bez nějakého dovolení jsem se tam usadil. V krbu už při našem příchodu praskal oheň. Začal jsem si rozvazovat nátepníky a zbavovat se zbroje. Sice pohodlné, ale bez ní mi bude lépe. Všechno jsem úhledně složil na hromádku. Pak jsem se zaměřil na řetěz. Já sám jsem v ovládání magie byl mizerný. Přesto jsem se soustředil, možná se mi to… podaří… Utéct.

Vypustil jsem jeho přítomnost z hlavy a soustředil se jen na práci, ale nějak se písmo stále přibližovalo a přibližovalo… klížily se mi oči… pomalu jsem začal usínat…

Trvalo to dlouho. Hodně dlouho, než se jedno z oček řetězu rozdělilo. Mým tělem projelo podivné mravenčí. Doufal jsem, že i ten obojek odpadne, ale ne, zůstal na svém místě. Potichu jsem se zvedl z křesla, své věci nachmoustal do brašny přes rameno. Můj pohled se však setkal s tím královým. Probudilo ho přerušení spojení?

Pozoroval jsem ho… Už jen vyrušil mé sny tím, že jsem cítil přerušení řetězu. Zkoumal jsem jeho výraz, nedokázal jsem z toho nic přečíst.

„Hm, kam si myslíš, že jdeš?“ opáčil jsem a zvedal se z křesla.

„Pryč!“ pokrčil jsem rameny. Chtěl jsem utéct, ale… Zřejmě měl nad řetězem i obojkem stejnou moc. Jen co jsem vyšel ze dveří, opět se to začalo kolem mého krku pevně stahovat. Snažil jsem se od krku předmět odtáhnout, ale neušel jsem po chodbě ani krok a už jsem nemohl dýchat.

Vyšel jsem za ním a máchnutím ruky obojek přitáhl. Klesl na kolena, jak bylo únavné i stát. Stačilo si jen pomyslet a už se mu k obojku připínal řetěz zářivě zlatý…

„Kdo říkal, že smíš odejít, hm?“ otázal jsem se, ale nestačil nijak zareagovat a kolem jeho těla se tvořilo mřížové vězení podobné kleci… jen další myšlenka, klec se vznesla jako peříčko. Začala plout do pokoje s postelí.

„Dovolil jsem se sám!“ odsekl jsem, když klec tvrdě dopadla, div jsem si nevyrazil zuby. Propaloval jsem krále zlobným pohledem. Ve skrytu duše jsem byl ale velmi nejistý… Co má za lubem?

„Sám?“ Povytáhl jsem obočí a došel ke kleci. Zlatý řetěz se pevně obmotal kolem pilíře v místnosti. Prudce jsem za něj zatáhl, tudíž rytíř dopadl přímo na mříž. Prstem jsem mu zvedl bradu.

„Víš, tady můžeš jen to, co ti dovolím,“ znělo to jako výhružka, či varování nastávajících věcí. Sáhl jsem po bičíku, který se opíral o postel. Jen jsem mu jím přejížděl po obličeji. Taková krásná tvář.

Polil mě chlad. Tvář, kterou jsem padl na mříž, tepala bolestí. Pak ale přišel kožený bičík, který hladil, ač k tomu určený nebyl. Vytrhl jsem ho králi z ruky a odhodil.

„Já nejsem na hraní!“

„To se teprve uvidí,“ konstatoval jsem, jako by se nechumelilo. Přistoupil jsem k mříži a tak, jak tam Adrian stál, jsem ho políbil na rty. Zaklonil jsem mu hlavu…

Prostrčil jsem ruce mříží a odstrčil ho.

„Co vás to napadá?! Jsme oba muži! Nechte mě být!“ Zamračil jsem se, ale od mříže jsem se odtáhnout nemohl kvůli zlatému řetězu.

„Najednou se zdráháš,“ pohrdavě jsem se usmál. Došel si pro bičík, lehounce jím přejel po obličeji, ale v tu chvíli mi došlo, že mříž překáží. Lusknutím prstů byla pryč. Ale nenechal jsem Adriana se příliš rozkoukat a už ho šlehl bičíkem po klíční kosti… Jemná košile se v tom místě natrhla.

Byl jsem zase volný!… Teda, už jsem nebyl jako kanárek v kleci. Místo toho mě ostré šlehnutí bičíkem trochu donutilo se stáhnout do sebe. Chtěl jsem se postavit, mám před ním snad klečet?

Krutý úsměv mi přeletěl po tváři, olízl jsem si vysušené rty. Nohou jsem ho donutil přede mnou klečet. Bičík kroužil po látce u bříška. Sklonil jsem se, abych ho políbil na rty. Ale hned jsem se opět stáhl, protože jsem znovu šlehl bičem. Tentokrát se látka roztrhla celá…

Košile mi volně zůstala viset na jednom rameni. Začínal jsem se cítit nejistě. Tohle nevypadá jako obvyklé mučení… Proč by mě jinak líbal? A-a… Podíval jsem se na úzkou ranku mezi ramenem a krkem. Co se to sakra děje?

„Vstaň,“ rozkázal jsem a už za řetěz táhl ho k posteli. Srazil jsem ho na kožešinu. Řetěz se odpoutal od pilíře, na místo toho se přivázal k pelesti postele. Výhružně jsem si nad něj přiklekl. Jeho nejistý výraz se mi moc líbil. Sklonil jsem se a políbil ho na ranku od bičíku, která hyzdila jeho kůži.

Dech se mi pomalu zrychloval, avšak jemné polibky právě u té drobné ranky byly… příjemné… Ale nezabránilo mi to krále odstrčit, až přepadl na záda.

„Říkal jsem, že máte přestat!“

Naštval jsem se, když mě odstrčil. Jako trest jsem ho slehl bičíkem na hrudi, kde to opět zanechalo stopu.

„Chtěl jsi odejit bez mého svolení, tohle je tvůj trest,“ odpověděl jsem asi tím, co ho nepotěšilo, ale už jsem koncem bičíku kroužil po kontuře obličeje a krku.

Nezabránil jsem tomu, aby se překvapení promítlo v mé tváři.

„To ale…“ nedořekl jsem, nejspíš jsem neměl mluvit, tentokrát mě o tom bičík přesvědčil šlehnutím přes tvář. To jsem trochu vyjekl, zabolelo to!

Byl tak krásný… Neubránil jsem se ale i chvilce něžností, když se v jeho tváři objevilo to bolestné zasténání.

„Ššš,“ položil jsem mu prst na rty, ale už se skláněl, abych konejšivě políbil narudlou tvář od rány.

Bylo to velmi… rozporuplné! Jako by mi snad ukazoval, že mi neublíží moc, že i když to bude bolet, neuškodí to nijak vážně mně samotnému. Až na zlomení hrdosti, ale to jsem mu nechtěl dopřát.

Obkročmo jsem se na něj usadil. Snad jsem na chvíli spatřil v jeho tváři smíření, či co. Bičíkem jsem mu stáhl z těla ty cáry, které zbyly z košile… Sklonil jsem se k místu, kde byla na jeho hrudi další ranka od biče, jazykem jsem po ní přejel, dokud jsem nenarazil na bradavku. Dráždivě jsem po ní klouzal jazykem, dvakrát i políbil, ale nakonec jsem ji stiskl mezi zuby.

Překvapeně jsem zamrkal, dvakrát si spokojeně vydechl a následně bolestně zamrkal. Sevřel v zubech mou bradavku dost… silně. A jak teď po tom dráždění byla citlivá! Skousl jsem si rty a jen zalapal po dechu, když to udělal znovu.

Neskutečně se mi líbilo, jak se jeho svaly napínaly kvůli mé činnosti. Hravě jsem vyšplhal po krku k jeho rtům. Políbil jsem ho na ně, ale tím, jak rty tiskl k sobě a kousal je, nebylo to ono.

„Pootevři rty,“ nabádal jsem ho, prstem jsem mu jemně vzal za bradu.

Obkročmo mě zasedl a vyzval k pootevření úst. Odmítavě jsem zavrtěl hlavou, i když to byla hloupost. Ukázka vzdoru! Že ať to vypadá jakkoliv, já si to neužívám a užít nechci.

„Jsi si jistý, že chceš odmítnout?“' zeptal jsem se ho. Jeho odhodlaní mi vzdorovat mě usvědčilo. Vzal jsem svíčku ze stolku u postele a pohrával si s ní v ruce.

„Naprosto jistý!“ oponoval jsem mu s odhodlaným pohledem. I když jsem trochu nejisté pozoroval hořící svíci v jeho rukách, která se nebezpečně nakláněla.

„Jak chceš,“ přikývl jsem. Svíčku nahnul a teplý vosk dopadal na jeho hruď… na rozdrážděnou bradavku… až se pode mnou celý zachvěl…

Nemohl jsem se postavit, odstrčil jsem tedy jen bojovně jeho ruce. I se svící, ještě se mi povedlo ten plamínek sfouknout.

Svíčka zhasla, zamračil jsem se na něj… Místnost trochu potemněla.

„Chtěl jsi to.“ Pokrčil jsem nad tím rameny. Svícen odložil jinam do bezpečných míst a přitlačil ho k posteli.

Nehodlal jsem se vzdát, pral jsem se s ním, křičel na něj a zlostně tahal za zlatý řetěz.

„Pusť! Pusť mě!“ mračil jsem se, když mi úspěšně chytil ruce nad hlavou a celičkého mě znehybnil.

Ušklíbl jsem se, jak mi tahle situace přišla absurdní. Jednou rukou jsem mu přivolal okovy i kolem rukou, abych měl ruce volné, ale on ne. Olízl jsem si rozpálené rty, rukou sáhl po bičíku a švihl ho s ním přes bříško.

„Nedovolil jsem ti, abys se mnou takhle mluvil!“ zvýšil jsem hlas.

Překvapeně jsem zamrkal a bolestně zasykl. Nehodlal jsem se omlouvat, pokořit svou hrdost a vzdor. Odvrátil jsem tvář, ale další a další údery mě donutily zkroutit tělo.

Když se pode mnou svíjel, zastavil jsem se. Odložil jsem bičík vedle sebe… na jeho kdysi krásném těle teď hyzdily ho maličké šrámy a narudlé skvrny od ran. Přes tvář mi přeletěl stín. Prstíčkem jsem přejel po jedné z mnoho bolístek. Sklonil jsem se, abych ho mohl polaskat na kůži.

Skousl jsem si rty, i ty jemné doteky zabolely, ale ne nesnesitelně… Spiš mi velice imponoval ten kontrast mezi slastí a bolestí.! Na co to myslím?! Hned jsem se v duchu propleskl. Nevyznal jsem se v tom muži, který bude vládce země, nevyznal jsem se sám v sobě. Nelíbilo se mi ležet spoutaný v posteli, ale… Ani jsem nechtěl být jinde.

Pozorně jsem si ho prohlížel, ale nakonec si lehl na jeho rozbolavěné tělo… Prstem kroužil po klíční kosti… Jednou jsem se sklonil, abych ho políbil na rozpálenou kůži…

„Chceš, abych pokračoval?“ zeptal jsem se tiše.

Probodl jsem ho pohledem. Moje srdce šeptalo, že ano, ale celý zbytek mě nechtěl.

„Ne… Nechci!!! Nechci! Mám toho dost! Až nad hlavu!“ zamračil jsem se.

„Och, vážně?“ Povytáhl jsem obočí a kousl ho do krku. Měl jsem dost jemností… Stejně si jich nevážil. Nadzdvihl jsem se, v hlavě přemýšlel o tom co udělat. Jak ho donutit se mi podvolit? Jak…? Rozhlížel jsem se po pokoji, kde v ohni plál horký oheň a mně padl pohled na rozpálené uhlíky.

Nevěděl jsem čekat od toho chladného pohledu, kterým mě propaloval.

„Můžeš mě pustit, neuteču!“ nadhodil jsem.

Beze slova jsem se zvedl, došel ke krbu, kde jsem do kovové mísy díky menším kleštím vytáhl několik uhlíků… ale vzal jsem ty z kraje, aby nebyly tak horké. S ďábelským úsměvem jsem se k němu vrátil i s mísou, kterou jsem položil vedle něj.

„Budu tě trápit, dokud nebudeš souhlasit a neřekneš si o víc…“ promlouval jsem velmi tiše. Z mísy do kleštiček vzal první uhlík, který jsem přiložil na jeho rameno…

„Co??! Ne! Počkej to přece-" Přerušil mě můj vlastní výkřik. Kůže se pomalu škvařila, pálila a on, když uhlík odtáhl, zarudlé místo stiskl, až mi vhrkly do očí slzy.

Uhlík jsem vrátil zpět… Jak bych ho potrápil teď? Sledoval jsem, jak mu slzy jdou z očí. Uhlík, který byl o mnoho chladnější, jsem mu přiložil k boku… Znovu vykřikl, ale tentokrát jsem uhlík skoro okamžitě stáhl zpět.

„Zeptám se znovu: Chceš, abych pokračoval?“ dal jsem mu poslední šanci…

„V tomhle?“ zeptal jsem se s jistou dávkou nemístné ironie. „Opravdu ne, nechci to, nechci!“

Uhlík jsem odložil a misku položil na zem. Sklonil jsem se k němu, abych mu slíbl těch několik slziček z tváře… velmi opatrně, aby mu můj dotek nepůsobil bolest.

„Tak si řekni, v čem chceš, abych pokračoval...“ zašeptal jsem mu a bez ustání líbal jeho tvář.

„Chci jít… Pusť mě…“ vydechl jsem do těch polibků, kterými mě zasypával, oční víčka, která se mi chvěla, na ruda líčka i rty, které byly mírně pootevřené.

„Prosím…“ dodal jsem zastřeným hlasem. Byl jsem ovšem na pochybách. Lákaly mě i další a další polibky…

„Chci jít…“ přesvědčoval jsem tak sám sebe.

„Polib mě… dotkni se mě,“ tiše jsem mu dával rozkazy, když jsem se nad ním přímil do sedu. „... A když i pak budeš chtít odejít, pustím tě...“

Byl to risk, ale co? Uvolnil jsem z okovů jeho ruce a trochu prodloužil řetěz kolem krku. Čekal jsem.

Promnul jsem si otlačená zápěstí, dokonce se posadil. Vlastními prsty jsem se dotkl spálených místeček na kůži, které stále tepaly palčivou bolestí. Za poutka jsem si povytáhl kožené kalhoty a klekl si. Opatrně jsem natáhl ruku, abych se ho mohl opatrně dotknout. Nikdy dřív jsem se tímhle způsobem muže nedotýkal…

Dotkl se mé tváře rozechvělou rukou… Skoro jako by byl nejistý. Neměl jsem v plánu mu to nějak ulehčit, jen jsem ho sledoval uhrančivým pohledem.

Naklonil jsem nepatrně hlavu na stranu a dotek přeměnil na pohlazení. Nelíbil se mi ten pohled, který mi jasně dával najevo, jak tohle všechno dopadne.

Přivřel jsem oči, jak jsem se soustředil jen na jeho dotek na mé kůži. Ač jeho ruka byla rukou šermíře, zdála se být velmi jemná…

Ještě jednou jsem ho pohladil.

„Stále chci jít, nic se nezměnilo.“ Poukázal jsem na řetěz kolem krku. „Teď už můžu jít?“

„Ten polibek…“ Nespokojeně jsem zavrtěl hlavou a poklepal si prstem na rty. Nejspíš se budu muset rozloučit s tou lákavou myšlenkou ho svést na mou stranu v jakémkoli smyslu…

Zarazil jsem se, sklopil hlavu a nepatrně přikývl. Hned nato jsem se hrdě napřímil a opravdu naše rty nakratičko spojily. Z nevinného polibku se však stalo něco víc… Olízl mi rty a já se v ten moment potřeboval nadechnout a… Už to byl z ničeho nic ten nejdravější polibek.

Přitáhl jsem si ho do polibku a bral si ho takovým způsobem, že nakonec jsme oba začali lapat po dechu. Pustil jsem ho, ale než se cokoli dělo dalšího, museli jsme se vydýchat.

„Tvůj názor je i teď stejný?“' chtěl jsem odpověď.

„Já…“ odmlčel jsem se. Chci jít, chci jít, chci-... Ještě polibek, chci, aby pokračoval, bez bolesti, chci se cítit krásně.

„Prodluž to!“ nakázal jsem a ukázal na řetěz.

Zmateně jsem na něj koukl, ale pak jsem po menším váhání řetěz o trochu prodloužil. Kam zmizela ta touha odejit?

„Co chceš?“ říkal můj pohled.

Nejistě jsem těkal pohledem. Můj pohyb byl hned svobodnější! Místečko, kde mě popálil, svědilo, a aniž bych to nějak mohl ovládat, nervózně jsem se škrabal.

„Ještě jeden... Polibek…“

Usmál jsem se a lehce ho vzal za bradu. Ten pohled na něj mi jasně říkal, že je stále na pochybách, ale už začíná vítězit touha proti rozumu. Přiblížil jsem a spojil naše rty. Tentokrát jsem mnohem intenzivněji zapojil jazyk...

Chci, aby pokračoval! Aby nepřestával. Chci tohle projít až dokonce. Chytil jsem ho za týl, abych si krále mohl přitáhnout blíž. Král… Král téhle země! Ale ani ta myšlenka by mě nemohla zastavit.

Ten pohyb, co učinil, mě na chvíli zaskočil, ale pak v tom polibku jsem ho povalil zpět na postel, aniž bych musel polibek rozpojit. Maličko jsem se odtáhl a s naprostou vážností se mu díval do tváře.

„Víš, že teď už tě nemůžu nechat jít?“' zeptal jsem se, jako bych se chtěl ujistit, že ten pohyb nebyla náhoda.

Překvapeně jsem zamrkal.

„Nikdy?“ povytáhl jsem tázavě obočí. Chci přijít o svou svobodu úplně? Zamyslel jsem se.

„To ještě nevím,“ konstatoval jsem. „Ale právě teď už pro tuhle chvíli tě nenechám odejít.“

Jako důkaz těch slov jsem ho políbil na čelo... nos... víčka a nakonec i rty...

Přivřel jsem blaženě oči a jemně prsty pročesal jeho bílé vlásky.

„Pro tuto chvíli… mi to nevadí,“ pousmál jsem se nepatrně a dál ho vískal ve vlasech, jemných jako vlákna hedvábí.

Opětoval jsem jeho úsměv a velmi lačně okusil ty jeho dokonale rty. Prsty jsem pomalu klouzl po jeho hrudníčku, dokud jsem nenarazil do ztuhlé bradavky.

„… chceš, abych dělal něco konkrétního…?“ položil jsem velmi zvrhlou otázku, protože měla jistý podtón, jenž nešel přehlédnout.

„Konkrétního…?“ zopakoval jsem nevěřícně.

„Já-já nevím,“ znejistěl jsem.

„Já ještě nebyl s mužem takhle-“ zarazil jsem se a hned se zamračil.

„Teda, ne že bych se… totiž já…! Nesmíte si myslet, že bych snad, no… jakože…“ ztrácel jsem se v tom, co chci říct.

Pousmál jsem se nad jeho slovy, které v podstatě sotva dávala smysl. Opřel jsem se o jeho hruď lokty, jak jsem tak na něm ležel. Prstem jedné ruky jsem stále kroužil v nepravidelných kruzích tentokrát po rameni a pak u krku.

„Chápu,“ přikývl jsem s tím úsměvem. „Nemusíš se kvůli tomu nijak stydět…“

„Ale rozhodně vás nesmí napadnout, že bych se snad bál!“ zamračil jsem se.

„Chci polibky, abyste mě líbal…“ přivřel jsem oči, „... všude...“ dodal jsem se slastně přimhouřenýma očima a mírně pootevřenými rty.

Pohladil jsem ho lehce po tváři, ale to už si klekal, abych ho mohl líbat. Lehounce na čelo… víčka… nos… rty… Ach, ty jeho rty. Hotové pokušení pro mě… Zdržel jsem se u nich značnou chvíli, protože jsem je musel pořádně ochutnat. Ale nakonec jsem se přesunul na jeho krk, kde jsem ho jazykem laskal… pak jsem však kůži vsál do rtů.

Mělce jsem dýchal. Chtěl jsem se víc naklonit, ale-

„Zbav mě… zbav mě toho řetězu. Neuteču,“ zašeptal jsem zastřeným hlasem a zatahal za zlatý řetěz. „Prosím...“

Ustal jsem a nejistě se mu podíval do očí. Mám ho pustit z řetězu? ... Nebo nemám...? Ale když mě to, jak byl svázaný, vzrušovalo takovým způsobem, že… Jenže pak tu byl ten jeho pohled, kterým mě tak prosil… Byl jsem neuvěřitelně rozpolcený a nevěděl, jak se mám zachovat. Dotkl jsem se řetězu, kde se napojoval na obojek. Nerozhodně jsem po tom místě přejížděl prstem. Mám…? Nemám…? Prstem jsem putoval po zlatém řetězu, ale jen několik ok… Přejel jsem ukazováčkem po tom místě a řetěz se přerušil. Kov těžce dopadl na jeho hruď a můj výraz jako by posmutněl.

Úlevně jsem si vydechl. Volný. Byl jsem volný, ale nechtěl jsem utíkat. Slíbil jsem, že neuteču, jen… nelíbilo se mi být připoutaný a odkázán na královu milost a nemilost. I když králova tvář pohasla.

„Děkuji, děkuji vám,“ zašeptal jsem vděčně a nejistě natáhl ruku, abych se krále dotkl. „Je to tak mnohem lepší, ne?“

Zhluboka jsem vydechl a přivřel oči.

„Jestli se tak cítíš líp, asi to tak bude.“ Vnímal jsem jen jeho hlazení mé tváře... Záchvěv jeho prstů pokaždé když přejely po mých rtech…

„Takže se… nehněváte…“ konstatoval jsem tiše a dál pokračoval v něžném dotýkání.

„Ale pokud, pokud vám to vyhovovalo tak.“ Sklopil jsem nelibě hlavu a poukázal na přerušený konec řetězu...

Otevřel jsem oči, abych si ho mohl prohlédnout. Konejšivě jsem ho pohladil po tváři. Nakonec jsem vzal za konec řetězu a za něj si ho přitáhl do žhavého polibku.

„Myslím, že pro jednou bych mohl udělat výjimku,“ pousmál jsem se.

Šťastně jsem se usmál.

„To jo...“ zamumlal jsem a nechal se opět pomalu položit do nadýchaných peřin.

„Jaké to bude?“ zeptal jsem se úplně bezelstně.

„Nech se překvapit,“ zašeptal jsem tiše. Pohladil jsem ho po bříšku, kde jsem ho šimral na rankách od biče.

„Jen si říkej, co chceš, abych dělal...“ nabádal jsem ho svůdně.

„Chci-chci, abys…“ nešlo mi to moc přes rty, ale když se ke mně naklonil úplně blizoučko, mohl jsem zašeptat.

„Udělej mě...“ vydechl jsem ta slova a upřeně mu hleděl do očí, ve kterých se zrcadlila touha.

„Jak si přeješ,“ zašeptal jsem bez snahy zakrývat touhu. Políbil jsem ho na rty jako poděkování... Sklouzl jsem po jeho těle až dolů. Velmi rychlým pohybem jsem mu stáhl kožené kalhoty... A už přede mnou byl nahý... Políbil jsem ho i na slabiny. Bylo přímo svádějící, jak se jeho úd prokrvoval. Dlaní jsem přejel po hrudi a klouzal jsem s ní stále níž... dokud jsem ho nehladil po pevném zadečku. Ale v tu chvíle jeho uvolnění zmizelo a pozadí stáhl. Podíval jsem se do jeho tváře, kde jsem hledal odpověď.

Všiml jsem si jeho pohledu a odvrátil jsem tvář.

„Promiňte,“ zašeptal jsem a snažil se silou vůle uvolnit, tak jako předtím.

„... máš strach?“ zeptal se opatrně, stále mě hladíc.

„Strach? Ne! Já-já nemám strach! Rozhodně ne!“ zavrtěl jsem zamračeně hlavou.

„Proč bych se měl bát? Já jsem jen… trochu nervózní,“ připustil jsem nelibě, stále neschopen se králi podívat do očí.

Nepřestával jsem ho hladit, ale rukou jsem přejel přes stehno. Líbil se mi jeho přístup...

„Nemusíš se do ničeho nutit,“ promluvil jsem, když jsem si všiml, jak se jeho svaly chvějí a nutí se k uvolnění.

„Nemusíš být nervózní ani bát se.“ Pohladil jsem ho po špičce penisu. „Nebudu na tebe tlačit...“

„Já se do ničeho přece nenutím, dělám jen, co sám chci!“ ujistil jsem ho rázně. „Jen nevím, co mám čekat... Bude to pak... To, no, bolet?“

„Když budeš dostatečně uvolněný, tak nebude,“ uklidňoval jsem ho tichounce. Rukou jsem ho hladil po jemné kůži, jak jsem byl nedočkavý ho už mít, avšak nechtěl jsem mu působit bolest...

Sotva znatelně jsem přikývl.

„Dobrá,“ odsouhlasil jsem a začal se soustředit na uvolnění svalů a láskání v mém klíně. Po chvíli jsem už nemyslel na nic jiného! Ach bože, tak-tak blízko. Snad už jen několik temp ruky a-...

Zakňučel jsem, opět jen tempo zpomalil. Kolikrát jen už to udělal?! Vždyť tohle se nedá vydržet!

Znovu jsem zpomalil, ale tentokrát jsem ho pohltil celého do úst. Polaskal jsem ho… Stupňoval jsem tempo, kterým jsem si ho bral, a jen vnímal, jak přerývavě dýchá… největším potěšením pro mě bylo, když v rukách sevřel prostěradlo a zasténal…

Opět se mého těla zmocnila křeč, ale tentokrát slastná! Ten pocit kýženého vyvrcholení mě zasáhl plnou silou! Dokonale jsem otupěl, zmalátněl, ale tušil jsem, že to ještě není konec.

Udělal se mi do úst... Ne příliš nadšeně jsem vše polkl. Nečekal jsem, že v sobě hromadil tolik té tekutiny... Usmál jsem se na něj. Rukama jsem pátral po jeho těle až k hrudi. Nakonec jsem ho políbil na rty. V tom polibku jsem si povoloval pásek u uplých kalhot.

Omluvně jsem se na krále zadíval, když mě líbal, chutnal hořko - sladce. Následně čekalo mé přetočení na břicho, ale...

„Já na vás chci vidět,“ přiznal jsem se.

Jeho slova mě překvapila. Byl prvním z mých milenců, který mě chtěl vidět. Překvapil mě… Ale s milým úsměvem jsem ho otočil zpět. Nikam jsem nechvátal, jen jsem ho líbal, avšak chvíli na to jsem si naslinil první prst, abych ho mohl připravit.

„Nemusíš se ničeho bát, bude to v pořádku,“ tiše jsem ho konejšil. „Jestli ti to pomůže, můžeš se mě držet...“

Překvapeně jsem zamrkal a nejistě se dotkl jeho ramene, stále pod bílou košilí z jemné látky. Nevěděl jsem, co se bude dít, ale když-

„Ne! Tam přece ne!“ vyhrkl jsem ještě, když do mě protlačil prst.

Vážně! A bylo to nepříjemné. Podvědomě jsem královo rameno sevřel. Tím prstem začal brzy pohybovat a s každým zasunutím, nebo zahýbáním to šlo snáz… přidal k němu i druhý a třetí. To už zabolelo. Odvracel jsem hlavu a kousal si rty. Ach, bože...

I když se tlak v konečníku zdál být stále menší a méně nepříjemný, když ze mě prsty vytáhl, ulevilo se mi. Brzy jsem však poznal, že to není konec. Sklonil se k polibku a začal do mě tlačit něco většího. Třeštil jsem oči, chtěl ho odstrčit a říct, jak moc to bolí a pálí, ale on mě strategicky držel v nekonečném polibku, dokud ve mně zřejmě nebyl celý.

Něžně jsem ho políbil... viděl jsem na něm, jak je to pro něj značně nepříjemné. Nepohyboval jsem se v něm nijak, jen jsem čekal, až se uvolní, aby si to celé taky užil. Pohladil jsem ho po tváři.

„Bude to dobré,“ zašeptal jsem mu konejšivě, jak jsem ho chtěl uklidnit.

Nepatrně jsem přikývl.

„Já vím,“ opětoval jsem mu nepatrný úsměv a dál si snažil zvyknout na to vyplnění. Opatrně se pohnul, ale stále to bolelo...

Bolestně zkřivil tvář. S úsměvem jsem ho pohladil po hrudi, abych jeho pozornost odvedl jinam.

„Nemusíš chvátat,“ broukl jsem mu do ouška, za které jsem následně zatahal a pak políbil. Polibky jsem mu uštědřil na celý obličej.... byl tak sladký... Pomalu se mi uvolňoval pod rukama, jak jsem ho tak hladil.

Cítil jsem, že moje tělo, jako by snad bylo z vosku, taje. A král, když rukama sjel do mých podkoleních jamek, lehce zatlačil a já na něj tím pádem zadek víc vystrčil.. Při dalším pohybu už to nebolelo tolik. O něco ve mně se otřel, musel jsem se prohnout v zádech, jako luk.

Poprvé jsem do něj přirazil a... asi jsem narazil okamžitě na ten bod slasti uvnitř něj. Něžně jsem ho políbil, aby mohl výkřik schovat do mých úst. Rukou jsem mu přejel po klíně a přidal další přiraz... dělal jsem mezi přírazy mezery, dokud si nenavykl...

Bolest nahradila slast. Neskutečná. Zprvu jsem tomu nevěřil, ale teď? Mohl jsem si rty prokousat. Navíc, králova tvář byla odrazem jeho vzrušení. Byl tak krásný! Tak moc… Tempo nabíralo na rychlosti, čím víc se mé pnutí v klíně stupňovalo.

Bylo to něco, co jsem snad s jiným nezažil. To, jak mě jeho úzkost obklopovala, mě dohánělo na samý vrchol slasti. Políbil jsem ho na rozpálené rty, ale dech se dávno prohluboval. Rukou jsem ho hladil po hrudi a klouzal s ní stále níž až k jeho klínu…

Nezvyklý pocit prostupoval celým mým tělem. Vztáhl jsem k němu ruce a spojil je za jeho krkem. A když se mě dotkl, a rukou začal pohybovat v rytmu svých vlastních přírazů do mého těla. Mohl jsem se zbláznit, zešílet z množství rozkoše, které se nelítostně stupňovalo!

„Jsi tak krásný…“ zašeptal jsem mu rozechvěle a žádal si další polibek, protože ty živočišné uhlíky touhy, jež mě spalovaly zaživa štěstím. Líbal jsem ho intenzivně na rozechvělém těle…

Můj dech mě tolik zrazoval, že jsem ani nezvládl oponovat jeho slovům. Přál jsem si, aby tohle sladké mučení už skončilo a přitom trvalo navěky. A on pomalu, ale jistě zrychloval, až se jeho tempo stávalo k nevydržení.

„Prosím, už-už! Já už..!!!“

Nestihl větu jakkoli doříct, a už se jeho tělo prohnulo jako tětiva nataženého luku a zasténal hlasitě do mého ouška. Napjaly se mu všechny svaly v těle a silně mě uzamkl uvnitř sebe, až mě to donutilo ke slastnému přivření víček. Mezitím se mi Adrian udělal a několika kapkami mi potřísnil košili. Ale to bylo poslední kapkou k mému vlastnímu vrcholu.

Bezvládně jsem se položil do peřin, a když jsem ucítil, jak i on mě naplnil, spokojeně jsem přivřel oči. Pomalu ze mě vyšel a uložil se vedle mě. Něžně mě hladil a šeptal mi tiše do ouška roztomilé věci. Tak tiše a tak kolébavě, až jsem vyčerpáním usnul.

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve jménu cti - 2. kapitola: