OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ve dvou světech - Prolog

28.10.2012 (19:00) • Starr • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 677×

Když se za mnou zabouchly dveře nemocnice, úlevně jsem si povzdechla. Tyhle návštěvy mi nikdy moc nepřispívaly k duševní pohodě, a to ani v případě, kdy se jednalo o rozbalování dárků. Z města ke mně doléhaly různorodé hlasy a výkřiky, občasně přerušované hlasitou ranou, jejíž zdroj krášlil nebe barevnými výbuchy. Občas jsem zaslechla úryvek nějaké koledy, kterou ústa přiopilých „zpěváků“ značně komolila. Z místa, kde jsem stála, jsem viděla široký pruh náměstí, na jehož středu stál vysoký strom nazdobený svítícími ozdobami. Spousta lidí kolem něj i v tuto večerní hodinu stála a pozorovala, jak se barvy výzdoby mění, držíc se při tom za ruce, jak si užívali tuto slavností chvíli.

Musela jsem se od toho obrazu spokojenosti a lidské pospolitosti odvrátit. Samozřejmě, chtěla jsem se ke slavícím lidem připojit, ale jediný pohled na vzdalující se bílou budovu za mými zády všechny podobné chutě dokázal spolehlivě pohřbít. Což sama o sobě zvládla i vzpomínka, proč jsem nemocnici vlastně navštívila.

Místo toho, abych tento den oslavila, jak se patří, jsem se tedy rychlým krokem vydala od všeho veselí do svého domu. Pochmurná nálada a ručně upletená barevná šála, kterou jsem teprve před několika hodinami dostala od své nemocné matky, mi byly jedinými společníky.

Ledový vítr, který se zvedl jakoby odnikud, mi hodil dlouhé temné vlasy do tváře, až jsem se musela zastavit a vlasy si svázat do mého oblíbeného drdolu, abych vůbec viděla na cestu. Což se stále se zvětšujícími mezerami mezi pouličními lampami stejně bylo zbytečné. Narovnala jsem si na nose brýle a vyrazila. Z kapsy jsem si vyndala sluchátka, strávila notnou chvíli jejich rozmotáváním, a poté jsem si je vrazila do uší, nahmatala jsem mobil a zapnula si písničky.

Za předehry rockové kytary jsem sladila svou chůzi s rytmem hudby, ale za chvíli jsem už nestíhala a zpomalila. Alespoň jsem si do rytmu písně pokyvovala hlavou. Zaposlouchala jsem se a nevnímala okolí.

Jeden pramen se mi uvolnil z drdolu a divoce mi povlával kolem hlavy. Netušila jsem, kde se tady ten vítr tak zčistajasna vzal, ale moc jsem to neřešila, vítr se občas prostě přižene a pak zase zmizí. To se stává. Nedbalým pohybem jsem si vlasy zastrčila za ucho, a při tom posunku jsem si omylem strhla i sluchátko. Naštvaně jsem zamručela – zrovna hrála má oblíbená část – a hodlala sluchátko vrátit na jeho původní místo, ale zarazila jsem se v půlce pohybu. I nohy mě v tom úleku přestaly poslouchat; místo toho, aby se ale na místě zastavily, bez rozmyslu pokračovaly dál a dokonce zrychlily. Za tempa, kterému jsem sotva stačila, jsem se obrátila za sebe a chvíli pozorovala temnotu. Lampa byla až o nějakých deset metrů dál – tahle část města byla vždy temná.

Potřepala jsem hlavou, abych z hlavy vyhnala tu odpudivou myšlenku. To, že jsem slyšela kroky, ještě nemusí znamenat, že mě někdo pronásleduje. Jediný, kdo se za mnou tiše plížil, byl můj stín, v šeru, které zde panovalo, téměř neviditelný.

Otočila jsem se zpět – a měla jsem co dělat, abych nevyjekla. Je to jen… mlha, uklidňovala jsem se v duchu a zhluboka dýchala. Dobře, vítr, který se náhle zvedne v naprostém bezvětří, ten bych ještě pochopila. Pochopila bych i to, že slyším kroky, přestože se žádné neozývají. Ale že by se sem během pěti sekund jen tak přihnala mlha? Zírala jsem do té mléčné prázdnoty a přemýšlela, proč jsem poslední dobou tak paranoidní. No, tak prostě začal foukat vítr, slyšela jsem kroky, a pak se objevila mlha. Jakoby se mi to nestávalo každý den.

Než se stihl škodolibě ohradit, zašlapala jsem svůj otravný hlásek hluboko do sebe. Přesto jsem ještě tiše uslyšela jeho zlomyslné: Nestávalo…

Znovu jsem potřepala hlavou a vkročila do mlhy. Je to přece jen voda, nic mi neudělá. Přesto jsem si nemohla pomoct a ještě jsem zrychlila, kabelku jsem si pevně přitiskla k tělu, jako bych ji – a hlavně sebe – tím mohla nějak ochránit. Zhluboka jsem se nadechla a znovu jsem se pokusila zaposlouchat do hudby. Nešlo to. Pořád jsem měla nutkání se otáčet, ale pokaždé jsem téměř násilím donutila své oči směřovat stále před sebe a svou mysl nezaobírat se kroky, které se doopravdy stejně neozývaly.

V mlze jsem ztrácela smysl pro orientaci. Bydlela jsem na tom samém místě už dost dlouho na to, abych si bezpečně pamatovala cestu, ale v této mléčnotě by se ztrácel každý. Trvalo mi hodnou chvíli, než jsem si uvědomila, že jsem minula odbočku, a proto jsem se s povzdechem otočila na patě – a ztuhla jsem. Zírala jsem do očí temné postavy sotva deset metrů ode mě, která na mě taktéž upírala nečitelný pohled. S šokem v očích jsem na ni jen hleděla, jak udělala krok ke mně, obličej zahalený v matoucí mlze. Nedokázala jsem rozpoznat její rysy, ale rozhodně to byl muž.

Asi jsem zapomněla, jak se dýchá. Přijít na to mi trvalo přesně jeden krok mého neznámého společníka – pak jsem si dokonce vzpomněla i na to, jak se otáčí a jak se hýbe nohama při běhu. Všechny tři nově nabyté znalosti jsem využila najednou – prudce jsem se nadechla a několik kroků jsem jen klopýtala pozpátku, než jsem se přímo ohromující rychlostí obrátila zpět a rozeběhla se. Bylo mi jedno, kam. Hlavně rychle. A pryč od těch hrozivých pátravých očí.

Běžela jsem rychle, jako ještě nikdy předtím, a to jsem vždycky byla dobrá běžkyně. Třásla jsem se strachem, ale i to jakoby mému tělo dodávalo sílu dál klást nohy před sebe. Žíly mi naplnil adrenalin, takže jsem byla schopná vyvinout přímo nadpřirozenou rychlost. Hnala jsem se mlhavými ulicemi a jen matně si vzpomínala, kde že to právě jsem. Když jsem ale koutkem oka zahlédla své oblíbené kadeřnictví, ulevilo se mi – teď už jen stačilo zahnout vlevo, potom vpravo, pak několik desítek metrů a byla jsem doma.

Riskla jsem krátké ohlédnutí – nikoho jsem neviděla. V mezeře mezi dvěma písničkami jsem ale zachytila slabý namáhavý dech; byl tam. Pořád mě pronásledoval. A to celkem dobře na to, že mě nemohl vidět.

Další písnička, která začala hrát, jen jakoby podtrhla hrůznou atmosféru celé situace. Při prvních tónech jsem si konečně uvědomila, že za mnou běží nějaký stalker – a nepotřebovala jsem moc pokusů na to, abych uhádla, co po mě může chtít. Napadly mě hned dvě věci; buď mě okrást, anebo… něco horšího. Mnohem horšího.

Začalo mě píchat v boku, nohy ztěžkly, dech se krátil. Docházely mi síly, ale i přesto jsem přidala. Další krátké ohlédnutí přes rameno mě málem stálo zdravý rozum – stála tam… brána. Přímo uprostřed silnice. Na ten, mírně řečeno, neobvyklý jev jsem zírala s otevřenou pusou, dokonce jsem dovolila svým nohám zpomalit. Brána mohla být tak tři metry vysoká, a zdála se na pokraji rozkladu. Jedno křídlo dveří viselo nakřivo, druhé dokonce chybělo. Halil ji bělostný závoj mlhy. Nechápavě jsem vykulila oči; probrala mě až postava, která se vynořila z bílého ničeho za mnou.

Tlumeně jsem vyjekla, otočila se zpět před sebe a zrychlila jsem, co nejvíc jsem mohla. Zatočila jsem a vyhnula se lampě, jejíž světlo přes hustou mlhu téměř ani nešlo vidět, ale já si dobře pamatovala místo, kde stála. Tupý zvuk, který se o několik sekund později ozval za mnou, mi napověděl, že můj pronásledovatel asi ne.

Na těch posledních dvacet metrů jsem napnula síly, co to šlo. Skoro jsem se úlevou rozplakala, když jsem uviděla způli prosklené dveře svého bytu. Vyšátrala jsem z kapsy klíče a s neomylnou přesností jsem je i přes třesoucí se ruce vrazila do klíčové dírky. Prudce jsem s nimi otočila, až jsem je skoro zalomila, a dveře se s uklidňujícím lupnutím pootevřely. Celou vahou jsem se do nich opřela, vyděšeně lapajíc po dechu, proklouzla jsem dovnitř a tak-tak jsem je za sebou stihla zabouchnout – v následujícím okamžiku už do nich vrazil můj pronásledovatel. S tlumeným zvukem, který by se snad dal přirovnat k zavzlykání, jsem ucouvla až ke schodům a pevně jsem sevřela zábradlí. Po tvářích mi stékaly horké slzy. Konečně jsem měla možnost si toho stalkera prohlédnout zblízka. Měl holou potetovanou lebku a rudé duhovky téměř bez zornic. Zírali jsme si z očí do očí, on se tvářil naprosto chladně, jen v očích se mu zlostně blýskalo, zatímco já měla problémy nedostat hysterický záchvat. Rty se mi třásly v předzvěsti dlouhého a zoufalého pláče.

Muž zalomcoval klikou, a až ten tlumený zvuk mě probral. Otočila jsem se a přímo bleskovou rychlostí jsem vylítla schody. Tentokrát jsem se do klíčové dírky nestrefila na první pokus – vlastně ani na druhý, ani na třetí. Zhluboka jsem se nadechla, levačkou jsem si druhou ruku přidržela a konečně odemkla dveře s ozdobným štítkem, který nesl azbukou napsaný nápis „Solovyova“.

Vpadla jsem do bytu jako velká voda, zabouchla jsem za sebou dveře a zamkla je na dva západy. Konečně mě napadlo si z uší strhnout sluchátka. Rozsvítila jsem všechna světla, která se v mém skrovném bytečku o třech místnostech nacházela, zkontrolovala jsem, jestli jsou všechna okna zavřená, a pak jsem zatáhla všechny žaluzie. Nakonec jsem z kuchyně sebrala ten nejdelší nůž, vlezla jsem si s ním do postele a pevně ho sevřela v ruce.

Celá jsem se třásla, slzy už si razily cestičku promrzlými tvářemi. Teprve teď jsem si uvědomila, jaká mi venku byla zima. Teprve teď jsem si uvědomila spoustu věcí – jak bylo možné, že jsem za celou dobu nikoho nepotkala, žádné auto, žádného chodce, nikoho? Ale… byl přece Nový rok. Který šílenec by v takovou dobu chodil sám temnými ulicemi? Jen já.

Taky mě napadlo, že se mi při běhu nejspíš vypařil mozek. Nebo možná hlasivky. Kdybych křičela, určitě by mě někdo uslyšel. Určitě. Uvědomila jsem si taky to, že bych možná měla zavolat na policii. Ale neměla jsem důkazy. Žádné škrábance nebo díry po střelách, které by dokazovaly násilí; žádné svědky, dokonce i bezpečnostní kamery byly zakryty hustou clonou mlhy. A momentálně bych jim nejspíš nedokázala říct ani to, jak se jmenuju.

Napadlo mě i to, že jsem se nejspíš už vážně pomátla. Proč jinak bych uprostřed silnice viděla stát jakousi polorozpadlou bránu? A pak tady byl ten chlap. Vypadal tak… nepřirozeně.

Schoulila jsem se na posteli, schovala si obličej do dlaní a naplno se rozbrečela.

Trvalo hodnou chvíli, než jsem se konečně uklidnila natolik, abych s ostrým nožem v ruce a v nepohodlné pozici usnula neklidným a naštěstí bezesným spánkem. Poslední, co jsem dokázala vnímat, byly tiché, vzdalující se kroky, které jsem si s největší pravděpodobností stejně jen vymyslela…

Autor: Starr (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve dvou světech - Prolog: