OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ve dvou světech - 7. kapitola

02.12.2012 (10:00) • Starr • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 522×

Zamrkala jsem a nechápavě jsem pootočila hlavu. Ležela jsem v posteli a zezadu mě objímala čísi ruka. No, čísi… Vzhledem k tomu, kde jsem se nacházela, mi bylo víc než jasné, čí je to ruka, ale tak nějak jsem tomu nemohla uvěřit.

A opravdu. Ležel za mnou s uvolněným výrazem, jeho ruka mě tížila nad pasem.

Jak se to stalo? přemýšlela jsem. Kdy jsme takhle vlastně začali spát? S ním v pokoji a s ním v posteli spím už týden. Vždycky jsem se snažila spát co nejvíc na kraji a on taky, a nepamatovala jsem si, že by tomu někdy bylo jinak. Ale když jsem se teď nad tím zapřemýšlela… cítila jsem dotek. Vždycky, když mě uprostřed noci probudila noční můra a mně z očí stékaly tiché slzy, hřála mě jeho paže a tělo, když si mě k sobě v polospánku přitáhl. Usnula jsem vždy tak rychle, že jsem si to nestačila pořádně uvědomit. Ale byla tam. Vždycky.

Opatrně jsem se vyvlékla zpod jeho ruky – i když to nebylo třeba, měl opravdu hodně tvrdý spánek – a potichu se vykradla z postele. Mini kraťásky a triko velikosti XXL, ve kterých jsem se tady probudila první den, jsem už dávno vyměnila za pohodlné tříčtvrteční kalhoty a tílko.

Na to, že byl pátek a pět ráno k tomu, jsem kupodivu byla poměrně čilá. A to dokonce tak, že jsem si ani nemusela dávat zelený čaj, abych se probrala. Zázrak.

Snad poprvé za třináct dní, co jsem u Borise bydlela, jsem si na svůj parapet sedla bez hrnku čaje v rukách a pozorovala klidnou ulici pod sebou. Stála tam jako vždy. Pohled na ni už mě neznepokojoval. Bylo to zvláštní, ale vlastně jsem se na to, jak se na ni každé ráno zahledím, v podstatě těšila. Dokazovala mi, že jsem se nezbláznila. Nebo že jsem se zbláznila definitivně.

I z pátého patra jsem si nemohla nevšimnout, že teď, poprvé za skoro dva týdny, vypadá lépe. Vlastně mnohem lépe. Obě křídla byla už na svém místě, pevně zavřená. Teprve teď jsem si všimla podivných ornamentů, které dveře dohromady tvořily. Takhle z dálky jsem ale neměla šanci rozluštit, co přesně je tam vyobrazeno.

Pomalu jsem natáhla ruku a zastrčila ji za topení, po chvíli hledání jsem vytáhla kus papíru, který jsem včera popsala naprostými nesmysly, a chystala se ho otevřít – než jsem tak ale učinila, zarazila jsem se. Začínalo mě to pohlcovat. Začínala jsem skutečně věřit tomu, že existuje nějaký druhý svět a že po mně rudoočko, že po mně lovec jde jenom kvůli tomu, že vidím bránu. Začínala jsem věřit všemu, co mi matka před šesti dny vyprávěla. To vědomí, že má mysl očividně nefunguje, jak by měla, mě… překvapovalo. Jo, vždycky jsem byla divná. Ale ne tímhle způsobem. Přece jsem nebyla stejná jako ona!

Pozorovala jsem cár papíru a přemýšlela, co se to se mnou sakra stalo.

Pohledem jsem přeskočila na svůj malíček. Měla jsem na něm vytetovanou hvězdu, naprosto identickou s tou, kterou měl Boris na čelisti. Zvláštní místa pro tetování, to jo, ale my oba jsme něčím zvláštní byli.

Dobře jsem si pamatovala ten den, kdy jsme vkročili do tetovacího studia a nervózně jeho zaměstnanci vysvětlovali, co a kde chceme. Mně tehdy bylo sedmnáct a Borisovi osmnáct, a hvězdu jsme chtěli z toho důvodu, že vždy září na obloze, nikdy nevyhasne – stejně jako naše přátelství.

Musela jsem se té vzpomínce usmát. Bylo hezké, jak jsme byli naivní, ale ještě hezčí bylo to, že nám ta naivita vydržela dalších šest let. Upřímně, překvapovalo mě to. Každý den, když jsem se probouzela, jsem byla překvapená, že mě Boris stále považuje za svou kamarádku, dobrou kamarádku. Každý večer, když jsem usínala, jsem jen překvapeně kroutila hlavou nad tím, že mi ještě nezavolal a neoznámil mi, že už mě nikdy nechce vidět.

Nepřítomně jsem papír zastrčila zpět za topení.

Znovu jsem se zahleděla ven z okna na zavřenou bránu. Co skrýváš… jaká tajemství za svými dveřmi? Pozorovala jsem výplod své fantazie tak usilovně, že se mi zdálo, jako by se jedno křídlo dveří nepatrně pootevřelo. Překvapeně jsem vydechla a zamrkala – a možná, ale opravdu jen možná jsem slyšela zadunění, jak se křídlo vrátilo zpět na své místo.

Otevřela se. Prostě se otevřela. Nemohla jsem se nepousmát. Nejen, že už jsem naprosto šílená, ale už své představy umím i ovládat.

Seděla bych na parapetu a pozorovala silnici, která se zvolna začala zaplňovat, ještě dlouho, kdyby mě z úvah nevyrušil Borisův hlas. „Zo, musíš do práce.“

„Jo, jasně,“ odvětila jsem nepřítomně a dál zírala z okna. Uslyšela jsem Borisův smích a vzápětí se jeho vysoká postava zjevila vedle mě. „Na co se pořád díváš?“ zeptal se zvědavě a taktéž pohlédl z okna. Nic neviděl. Nic nemohl vidět. Jen lidi spěchající do práce, lidi venčící své psy a projíždějící auta. Jen já jsem uprostřed silnice viděla majestátnou bránu se zlatými ornamenty vyrytými na dveřích.

„Zo, kde máš čaj?“ vyhrkl můj kamarád překvapeně a hleděl na mé prázdné ruce. Asi to pro něj byl vážně šok, vidět mě ráno bez mého zeleného čaje. I pro mě to byl šok, když jsem zjistila, že ho dnes vlastně nepotřebuju.

„Hele,“ zasmála jsem se naoko ublíženě, „ty taky nemáš kafe!“

„Dobře, ale… to je něco jiného!“ bránil se okamžitě, dokonce na obranu pozvedl ruce.

Povzdechla jsem si a se smíšenými pocity slezla z parapetu a začala se chystat. Nevnímala jsem, co jsem dělala. Stále jsem musela přemýšlet nad svými náhlými změnami názorů. Rudoočko pro mě představoval zlo. Bála jsem se pouhé myšlenky na něj. Byl pro mě tou nejhorší noční můrou, ztělesněným zlem. Kdežto brána… ano, ze začátku jsem se jí bála stejně, ne-li více jako svého stalkera. Byla tak… nepřirozená. Objevovala se, kdy se jí zachtělo, a vlastně ani nebyla hmotná. Její hrůzostrašnost spočívala v tom, že jsem si nedovedla představit, proč ji vidím. Neuměla jsem říct, jestli je skutečná nebo ne. Ale později už mě neděsila. Stala se pevným opěrným bodem v mém životě, pohled na ni mě v podstatě uklidňoval. Byla naprostým protipólem rudoočka. Brána a lovec… dva odvěcí nepřátelé… vytanulo mi náhle na mysli, jako bych to někdy četla. Ta věta se mi jen tak vynořila ze vzpomínek… a já si byla jistá, že jsem ji nikdy v životě neslyšela, nečetla ani jsem na ni nepomyslela. Jen tak se objevila, stejně jako brána. Byla tam a zároveň nebyla.

Rozhodla jsem se o tom nepřemýšlet. Můj život je posledních třináct dní tak zvláštní, že na tom jedna zbloudilá myšlenka nemůže nic změnit.

Dnešek bude normální, slíbila jsem si v duchu. Bez rudookých skinheadů, bez nehmotných bran, bez dvou světů a bez objevujících se myšlenek. Normální.

V hloubi duše jsem ale věděla, že můj život už nikdy nebude normální.

***

Upřímně, nikdy by mě nenapadlo, jak bych po třídění knih mohla být tak mrtvá. Když jsem se ale po Borisovu boku plahočila domů s jeho rukou kolem pasu, ta myšlenka už se nezdála být tak vzdálená.

„Co ti to tam dělají?“ zasmál se Boris, ale já neměla náladu na kočkování. Jen jsem se do něj zavěsila a nahlas zazívala. Potřebuju čaj. A to jsem si myslela, že jsem z toho venku. Chyba.

Můj kamarád s hvězdou na čelisti pochopil, že si se mnou momentálně moc zábavy neužije. Proto cesta domů probíhala v tichu.

U pití čaje jsem usínala. Minimálně dvakrát jsem ho na sebe skoro převrhla, ale naštěstí se mi vždy podařilo se v tu pravou chvíli probudit a situaci zachránit. Když se mi konečně povedlo svůj čaj dopít, hned jsem se cítila víc čilá. Ani jsem nepotřebovala další, což byla vítaná změna. Zásoby zelených čajů v Borisově domě se opovážlivě ztenčily a to nebylo dobré. Nebylo vůbec na škodu začít jimi trochu šetřit. Do obchodu se ani jednomu z nás nechtělo.

„Tak co, už žiješ?“ zeptal se mě Boris vesele, když vrazil do kuchyně. Při jeho hlasitém příchodu se mi skoro povedlo rozbít svůj oblíbený hrneček o umyvadlo, jak jsem v úleku švihla rukou.

„Tak nějak,“ odvětila jsem a opatrně doumývala nádobí. Pak jsme se oba odebrali na pohovku a svalili se vedle sebe. „Co vůbec celé dny děláš?“ otázala jsem se ho po chvíli ticha. „Když tady nejsem. Pokud vím, nechodíš do práce, a něco dělat musíš.“

„Spím,“ zasmál se a škodolibě sledoval, jak mi zacukalo v obočí. „Asi mi nebudeš věřit, ale starat se o tebe je neuvěřitelně vyčerpávající.“ Po jeho slovech mi ztvrdl výraz. Ještě před pěti minutami bych se na něj vrhla s tasenými drápy… eh, s nehty připravenými škrábat a zuby připravenými kousat, ale teď, po vypití zeleného čaje, mi k tomu stačil polštář. Pořádně jsem ho přetáhla přes hlavu a než se stačil nadát, schytal další měkkou ránu z druhé strany.

„Ty jeden!“ vrčela jsem naoko zuřivě. Možná to bylo čajem, ale znovu jsem našla svou dávno ztracenou hravou stránku. Bylo to osvěžující, konečně najít část sebe samé. Trochu se uvolnit.

Ale to mi nestačilo. Prostě jsem nic nedokázala udělat polovičatě. Proto jsem se na Borise ze sedu vrhla a svou vahou ho donutila zády lehnout na pohovku. „Odvolej to!“ řekla jsem varovně, ale usmívala jsem se u toho.

Boris mi úsměv rozverně oplácel. „Po šesti letech… jsi konečně zpátky,“ zašklebil se a mě náhle odmrštila dozadu přímá konfrontace mého obličeje s polštářem. Zasténala jsem, když jsem dopadala do stejné polohy, jako předtím Boris; já jsem ale v plné rychlosti zády narazila na opěradlo, zatímco on se rozvaloval na té měkké části gauče. Zaskučela jsem a chystala se mu ten nefér úder oplatit, ale pohovka pode mnou se zhoupla, jak si Boris stoupnul, mně podjely ruce a znovu jsem se rozplácla na opěradle. „Zabiju tě, zabiju!“ vrčela jsem a znovu se pokusila zvednout. I můj druhý pokus byl neúspěšný, opět kvůli Borisovi. Tentokrát mě ale podrazil mnohem víc, než předtím.

Jeho tělo se náhle namáčklo na to moje, jak si na mě lehl, lokty se zapíral o pohovku, aby ze mě neudělal kaši. Tmavé oči na mě hleděly z opravdu nepříjemné blízkosti. A pak následovaly jeho rty.

Když mě políbil, zalapala jsem po dechu. Bylo to tak naprosto nečekané, že jsem se nezmohla na nic. Jak na odpor, tak na spolupráci. Jen jsem pod ním ležela a překvapeně vnímala jeho teplé rty, jak přejíždí po těch mých. Kdyby chtěl, pokračoval by. Čekal ale na můj souhlas.

Nepatrně jsem pootevřela ústa a to mu stačilo. Jeho jazyk vnikl do mých úst a začal si pohrávat s tím mým, stále téměř nečinným, a mně se zatmělo před očima. Panebože, jak dlouho jsem tohle nezažila.

Jeho ruce bloudily po mém těle a to mě konečně probralo. Pravou rukou jsem se dotkla jeho pevných zad a skoro nahlas zasténala. Jakto, že jsem si nikdy předtím neuvědomila, jak je hezký? Zapojila jsem i svůj jazyk do souhry naších úst a natiskla se na něj. Boris polibek prohloubil a já se neubránila slabému vzdechu. Panebože, panebože, panebože. Líbal tak dokonale…

Ale pak to všechno skončilo. Bylo to, jako bych náhle procitla ze snu. Náhle jsem ho od sebe odstrkával a se slzami v očích jsem mířila do jeho pokoje. Až u dveří jsem se na něj otočila. Naskytl se mi výhled na jeho nechápavý pohled, ve kterém se pomalu začínalo zračit pochopení a odmítnutí. „Já…“ zašeptala jsem, ale nevěděla jsem, jak pokračovat. Rozhodně ne nejde to. Protože to šlo. Bylo to přirozené, sakra, vždyť jsme dospělí! Ale… prostě jsem nemohla. „Promiň,“ dokončila jsem tiše a zmizela v pokoji.

Já i mé oči věděly, co přijde, a mé tělo podle toho jednalo. V půli kroku se skácelo na postel a schoulilo se do klubíčka. Očekávané slzy ale nepřišly. Jen zmatek.

Cítila jsem jeho vůni, všude kolem sebe. Pokoušela mě, nutila mě se zvednout, znovu se mu omluvit a poprosit ho, abychom pokračovali tam, kde jsme vinou mé – jak to nazvat? – pochybnosti přestali. Ale nemohla jsem. Prostě to nešlo. Nedokázala bych se mu po tom, co se stalo, podívat do očí.

Bylo špatné očekávat, že když mě nechává spát ve svém bytě – a ve své posteli – nebude po chvíli chtít něco víc. Nejen špatné, bylo to naivní. Naivita je to, co se v našem světě nejvíc trestá, za co se nejvíc platí. V dnešním světě nemá místo. A přece jsem si nemohla pomoct a doufala jsem. Doufala jsem, věřila, že se zítra ráno vzbudím a všechno bude jako dřív, Boris bude můj kamarád – jenom můj kamarád – a oba budeme předstírat, jako by se nic nestalo. Jako bychom necítili tu přitažlivost, která se mezi námi – alespoň z mé strany – vytvořila až okamžikem, kdy se naše rty spojily v dokonalém souladu.

Ale já ho nemohla ztratit. Kdybychom překročili tu hranici, kterou jsem svým chováním pevně stanovila, už nikdy by to mezi námi nebylo takové, jaké to bývalo. Ztratila bych svého jediného pořádného přítele, který mi jako jediný rozuměl a bral mě takovou, jaká jsem. Kdybychom se stali milenci, jak dlouho by náš vztah vydržel? Měsíc, dva? Rozhodně by se brzo rozpadl. A už nikdy by to mezi námi nebylo tak důvěrné, ale přesto jen kamarádské jako doposud. Alespoň z mé strany. Nedokázala jsem odhadnout, kdy se na mě Boris začal dívat jako na někoho jiného, než jen kamarádku.

Ale možná jen zbytečně přeháním. Jedna pusa přece není konec světa. To, že mě políbil, přece nemusí znamenat lásku. Mohlo to být jen živočišnou přitažlivostí mezi námi dvěma. Ale co když ne? Co když on svými city a já svým odmítáním zničím to jediné, na čem mi v životě záleželo? Pak bych neměla pro co žít.

Tak nějak jsem se začínala ztrácet ve vlastní hlavě.

Autor: Starr (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve dvou světech - 7. kapitola: