Ve dvou světech - 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Protože naše mysl je silnější, než my.

20.11.2012 (15:00) • Starr • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 403×

Nerozhodně jsem stála před… psychiatrickou léčebnou a nebyla jsem si vůbec jistá, co tady vlastně dělám. Jo, zavolali mi, že máti měla nějaký záchvat a rozmlátila půlku pokoje – přestože byla přivázaná – a navíc zlomila ruku jedné ze sestřiček, která se ji pokoušela uklidnit. Ale já netušila, co tady dělám.

Boris se mnou nešel. Sice chtěl, to jo, ale byl v práci, takže jsme se nakonec domluvili (teda já se domluvila, on jen vrčel a nadával), že se budu držet frekventovaných silnic a vrátím se domů do tmy – a zavolám mu, až se vrátím. Byl ale den, takže jsem se nemusela bát. Snad.

Poslední čtyři dny byly k nevydržení. Ráno jsem vždycky vypila půlku zásob zelených čajů, pak jsem šla do práce, vrátila se, po cestě obvykle viděla bránu, dala si další čaj a pak jsem se do večera nervovala. Policie mi průběžně podávala zprávy o tom, jak velkého ničeho dosáhli. Většinou jsem si, ač nechtěně, představovala rudoočka, přemýšlela jsem nad svými nočními můrami a hlavně nad bránou. Ta mě děsila snad ze všeho nejvíc. Noční můry byly prostě noční můry, na nich nebylo nic neobvyklého. Rudooký stalker, to se taky dalo nějak odůvodnit. Ale brána uprostřed silnice?

Nechápala jsem, co se to se mnou děje. Měl snad stalker v tom snu pravdu? Že jsem prostě slabá? Že je má mysl natolik zastřená strachem, že mi podstrkuje falešné představy?

Konečně jsem se pohnula a vkročila do nemocnice. Cesta k matčinu pokoji mi trvala jen chvilku. Dalších pár desítek sekund jsem stála před dveřmi a čekala, než z matčina pokoje vyjde sestřička a pustí mě dovnitř.

Sestřička vyšla, a když si mě všimla, pokývala na mě hlavou a nechala otevřené dveře. Už mě tady znali dost dobře, nemusela jsem nijak prokazovat svou totožnost. Byla jsem prostě dcera té psychopatky ze sedmnáctky.

Opatrně jsem vešla dovnitř a tiše za sebou zabouchla dveře. Matka ležela s hlavou odvrácenou od dveří, krátké černé kadeře téměř stejné barvy, jako jsem měla já, měla rozčepýřené do všech stran. Z loketní jamky jí vedla hadička, nejspíš s nějakými sedativy.

Těžko říct, kdy přesně se naše role matky a dcery obrátily. Bylo to ještě dřív, než se matce „stala ta nehoda“. Už dlouho jsem to byla já, kdo se staral o ni, už dávno jsem musela předčasně vyspět, jen kvůli ní. Samozřejmě, otec na tom taky měl přičinění, velké přičinění, ale hlavní chyba byla na matčině straně.

„Mami?“ zašeptala jsem do ticha pokoje, vědoma si toho, že každé mé slovo nahrává bezpečnostní kamera. Jedna sestřička mě kdysi informovala, že jsou bez zvuku, a že je jenom naše věc, o čem budeme mluvit, ale já jim nikdy moc nevěřila. K čemu by jim byl záznam bez zvuku?

Hlava mé matky se ke mně pomalu otočila a já zírala do tváře… mrtvoly. Má rodička tak vážně vypadala. Propadlé tváře a ohromné kruhy pod očima, jako by týdny nespala. V matných šedých očích už nebyla žádná jiskra, úzké rty se už dlouho nesmály. Bledá tvář se leskla potem. Kdysi bývala hezká, ale už dávno nebyla. „Zoyinko? Já, myslela jsem, že... že už jsi tady byla.“ Zoyinka. Jak já to oslovení nesnášela. Říkala mi tak vždycky, už od té doby, kdy se ještě ona starala o mě, ne já o ni. A já jí nikdy neřekla, jak strašně se mi to protiví. Neměla jsem na to srdce.

„Ne, mami, teď jsem přišla.“ Přešla jsem k posteli a sedla si na nepohodlnou židli, která stála vedle ní. „Volali mi, že jsi zase měla záchvat. Mami, nesmíš na ně být naštvaná, že se ti snaží pomoct, víš? Dělají to pro tvoje dobro.“

Matka ke mně natáhla ruku a já ji bez protestů zachytila. Její prsty byly úzké a kůže křehká, jako by ji sebemenší pohyb mohl poškodit. Tak nějak mi přišla spíš jako ve vězení, než v nemocnici. Její stav se den ode dne zhoršoval, ale nikdo nedokázal říct, co to s ní vlastně je.

Chvíli na mě civěla prázdnýma očima bez jediné emoce a pak se zamračila. „Smrdíš jako oni,“ ohrnula nos a mou ruku pustila, jako by se o ni popálila. Nechápavě jsem ji pomalu stáhla na svůj klín. „Úplně stejně jako oni, stejně jako oni, úplně stejně…“ Poslouchala jsem její blábolení se zvednutým obočím.

„Mami. Mami!“ snažila jsem se ji uklidnit. Při zvuku mého hlasu sebou trhla a otočila se ke mně. „O kom to mluvíš?“

„O nich,“ pronesla naprosto přesvědčeně, jako by to všechno vysvětlovalo.

„Jo, já vím, to už jsi říkala. Ale kdo to je?“ ptala jsem se jí dál.

„Jako on!“ téměř vykřikla zoufale. „Krev, krev a… r-rez…“ Zhluboka se nadechla a pevně sevřela oči. „Ne, prosím…“ zašeptala náhle a pohlédla na mě se zhrozeným výrazem. „Už ne…“

„Mami, v pořádku, jsem tady, nic se ti nestane,“ uklidňovala jsem ji. Sestřičky mi vždycky říkaly, že je v podstatě jedno, co jí říkám, že hlavně potřebuje slyšet něčí hlas, aby se necítila osamělá a nepropadala depresím. Taky říkaly, že v mé přítomnosti je vždycky klidnější. Moc klidná mi, popravdě řečeno, teda nepřišla.

Matka se po chvíli uklidnila a podívala se mi přímo do očí. „Smrdíš jako oni… jako lovci. Jako jejich zbraně. Smrdíš jako oni,“ zopakovala už poněkolikáté.

„Lovci?“ pozvedla jsem obočí. Byla jsem zvyklá na různé nelogičnosti i blbosti, byla jsem zvyklá na nadávky a výčitky, byla jsem zvyklá na záchvaty pláče i zatvrzelé mlčení, byla jsem zvyklá v podstatě na všechno. Ale matka nikdy nemluvila tak… souvisle.

„Lovci,“ potvrdila pouhým šeptnutím. „Nejsou z našeho světa,“ pokračovala tiše, jako by se bála, že by ji někdo mohl slyšet. Kamery, napadlo mě okamžitě. Bojí se o tom mluvit? „Ale jejich svět není hezký. Není, vůbec není hezký. Je tam pořád zima. A pořád sněží. A jsou tam… duchové,“ dokončila skoro neslyšitelně, až jsem se k ní musela naklonit blíž, abych jí vůbec rozuměla.

„Duchové,“ konstatovala jsem suše. Tohle už byla má matka, jak jsem ji znala. Jakmile začala mluvit o duších, byla poměrně rozumná rozmluva u konce. Ale tentokrát tomu tak nebylo.

„Říkají jim… fantomové. My můžeme zabít ty jejich, oni můžou zabít ty naše.“

„A lovci a fantomové spolu souvisí?“ začala jsem hrát její hru. Nejen proto, abych ji uklidnila, ale proto, že mě tenhle příběh vážně zaujal. Obvykle o duších mluví jako o neškodných duších zemřelých, kteří se s námi ze zoufalství snaží komunikovat a občas nám nechtěně ublíží. Teď mi ale povídala o jejich zabíjení. To byla změna. Těžko ale říct, jestli k lepšímu.

„Lovci slouží fantomům… Proto chodí do našeho světa a chtějí nás zabít. Abychom je nemohli zabíjet.“ Udiveně jsem na matku hleděla. Ještě jsem nezažila, aby mluvila tak dlouho a tak plynule. Nezadrhávala se, nepřeskakovaly jí myšlenky. To rozhodně byla změna k lepšímu.

„Takže… existují dva světy?“

„Dva světy, ten náš a ten jejich… Jejich není pěkný. Bojují o nadvládu. Náš vyhrává, a proto o druhém nevíme. A lovci sem chodí, abychom je nemohli zabíjet, ti, co je vidí… Protože my jim tady nemůžeme ublížit… Jsou z druhého světa a… a… ten… t-ten není… hezký…“ Její dech se zkrátil. Už zase začínala blábolit.

„Mami,“ zamumlala jsem krátce, aby se zkoncentrovala. „Proč jsi mi to nikdy neřekla?“

„Protože jsem se bála, že… bála jsem se! Zakázali mi o tom mluvit. Ale… ty už jsi tam byla. Cítím to. Protože smrdíš jako oni!“ rozkřikla se náhle a já poplašeně vstala.

„Asi už půjdu, mami,“ řekla jsem chladně. Pak jsem se otočila a rozešla se ke dveřím.

„Viděla jsi ji, že?“ zašeptala matka a snad poprvé za celou tu dobu, co jsem ji chodila navštěvovat, mluvila přímo ke mně. Stála jsem, ruku na klice a zaujatě ji poslouchala. „Já ji taky viděla. Objevovala se. Jen tak. Protože jsem se bála. A pak přišel on. A… a… Krev. Měl ji v očích,“ vydechla roztřeseně.

Stála jsem na místě a široce rozevřenýma očima těkala po místnosti. Kupodivu jsem jejím slovům rozuměla – dávala mi hrozivý smysl. Objevovala se, když se bála, a pak on, s krví v očích… Rozuměla jsem jí až příliš dobře. A to mě děsilo.

„Sbohem, mami,“ zašeptala jsem sotva slyšitelně a vypadla jsem z jejího pokoje. Ze dveří nemocnice jsem vycházela už o minutu později a veškerou svou silou jsem potlačovala třas.

***

Jako by opravdu chápala, o čem mluví.

Seděla jsem na parapetu, v rukou jsem svírala hrnek s čajem a hleděla na bránu, která tam stála uprostřed silnice. Už jsem si na ten pohled natolik zvykla, že mi vlastně ani nevadil. Prostě tam byla. Stala se běžnou součástí mého života.

Rozhovor, co jsem s matkou vedla, rozhodně stál za zapamatování. Snažila jsem se vtisknout si do paměti každé slovo, ale nakonec jsem to vzdala, na tohle jsem paměť nikdy neměla. Natáhla jsem se na nedaleký stolek pro propisku a kus papíru a začala jsem psát.

„Existují dva světy. Ten „náš“ a ten „jejich“. Bojují o nadvládu, a protože ten náš vyhrává, nevíme o tom druhém. V tom jejich je zima, sníh a „fantomové“. A není hezký. V našem světě je můžou zabít jen ti z druhého, a v tom jejich je zase můžeme zabít jen my z našeho světa. Fantomům slouží lovci, kteří „chodí“ do našeho světa a zabíjí nás, „ty, kteří ji vidí“, aby ochránili své pány. A matka viděla bránu. Objevovala se, když se bála, a „pak přišel on s krví v očích“. Stalker s rudýma očima. Zakázali ji o tom mluvit a ona se jich bojí. Říkala, že jsem tam byla. Že to ví, protože smrdím jako jejich zbraně.“

Odložila jsem propisku a kriticky si prohlédla poškrábaný kus papíru. Svou azbuku jsem téměř ani nemohla přečíst, jak jsem psala rychle a nedbale.

Zavrčela jsem. Jsem tak pitomá. Proč jsem to vůbec udělala? Začínám těm jejím blábolům snad věřit?! Měla jsem chuť si vrazit pořádnou facku. Jako by nestačilo, že na každém rohu vidím neexistující bránu, teď ještě budu přemýšlet o druhém světě a o tom, jestli to třeba náhodou není pravda. Protože dohromady to dávalo hrozivý smysl…

Potlačila jsem chuť zoufale vykřiknout a oběma rukama jsem zuřivě zmuchlala popsaný papír. Mačkala jsem ho tak usilovně, až mě z toho rozbolely klouby. Vybíjela jsem si na tom ubohém kusu papíru svůj vztek a strach, které jsem příliš dlouho dusila v sobě.

S povzdechem jsem si opřela hlavu o okno a podívala se na bránu dolů. Co jsi zač, hm? Proč ses tady objevila? A proč se tady objevil on? Pomalu jsem zmuchlaný papír ve svých rukách narovnala a přečetla si, co jsem napsala. Celé to mělo jakýsi skrytý význam, ale já nemohla přijít na to, co mi uniká. Pokud si to matka celé vymyslela, tak nejspíš nebude tak blbá, jak si všichni myslí. Protože ten příběh byl komplexní a složitý, přesto jasný jako křišťál.

Hlavou mi nejvíc vrtala jedna věta: „Ti, kteří ji vidí“. Od té doby, co po mně jde stalker, jsem začala vidět bránu. Rozhodně to mohlo souviset. Další věta na to v podstatě navazovala: „lovci, kteří chodí do našeho světa…“ Nějak se sem dostat musí. A proč ne skrz bránu? Takže… ji vidím vždy, když do našeho světa přijde nějaký lovec?

Pozvedla jsem hlavu směrem k nebi a zaťala jsem ruce v pěsti. Proč o tom sakra vůbec přemýšlím? Přes všechny morbidní myšlenky jsem kus papíru úhledně složila a zastrčila ho za topení. Tady ho snad nikdo nenajde, pokud Boris teda neudělá rekonstrukci obýváku. A i kdyby, kdo by tomu, co by četl, uvěřil? Nikdo. Jen já.

Plna rozporuplných pocitů jsem vstala s úmyslem se z toho všeho zmatku jít vyspat, vylila jsem už dlouho ledový čaj do umyvadla… a překvapeně jsem zůstala stát s prázdným hrnkem v ruce. Cože jsem udělala? Vylila zelený čaj? Jen tak, bez hysterické scény a záchvatů pláče? Ze svobodné vůle?

…Asi se děje něco moc divného.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Starr (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování