OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ve dvou světech - 5. kapitola

16.11.2012 (12:00) • Starr • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 621×

Úterý ráno třetího ledna bylo snad to nejhorší, co jsem kdy zažila. Musela jsem do sebe nalít tři velké hrnky zeleného čaje, než jsem se probrala dostatečně natolik, abych o sobě vůbec mohla mluvit jako o člověku. Mému tělu vždycky dlouho trvá, než si uvědomí, že už je vzhůru, ale dnešek byl vážně extrém.

Navlékla jsem na sebe snad troje ponožky, než jsem si uvědomila, co to vlastně dělám. Radši jsem si dala čtvrtý čaj, i když jsem potom nestíhala do práce.

Boris ještě pořád spal. Být to kterýkoliv jiný den kteréhokoliv minulého roku, mávla bych nad tím rukou, však nepotřebuju doprovod až před dveře, ale první dva dny tohoto roku mě přesvědčily o tom, že v mém případě se nevyplácí chodit ven sama. Bylo už sice světlo - teda, slunce nesvítilo, ale rozhodně nebyla tma - dle mé včerejší dedukce bych tedy teoreticky měla být v bezpečí, ale kdo ví, třeba rudoočko není jen noční tvor. Samozřejmě, nemůže mě jenom celé dny jen sledovat, musí taky někdy spát a jíst a pít, ale prostě jsem nic nehodlala ponechat náhodě.

A dost. Dneska na to prostě nemysli!

Proto jsem se vkradla do Borisova pokoje, kde vládlo příjemné teplo, a jemně mu zatřásla ramenem. Jak mohl prospat polovinu dne, to mi vážně nešlo na rozum, ale věděla jsem, jak dlouho vždycky spí. Nechápala jsem, proč mu Ira pořád toleruje pozdní příchody… a brzké odchody.

„Bori…“ zašeptala jsem potichu. Nechtěla jsem ho hned poránu vyděsit, stačilo, že jsem byla vyděšená já. Můj kamarád pomalu otevřel oči a chvíli mě hledal pohledem. Jeho ospalé čokoládově hnědé duhovky na mě chvíli zaostřovaly, než vůbec pochopil, kdo že to jsem, a pak se na mě ještě v polospánku pousmál.

„Zo…“ zamumlal a pak mu hlava dopadla zpátky na polštář. Prostě usnul, jen tak. Pobaveně jsem se zasmála – ten zvuk ho donutil nespokojeně zamručet a přetočit se na druhou stranu. K jeho smůle to byla zrovna ta strana, na které jsem vedle postele dřepěla já, takže mu nebylo dopřáno klidného spánku. Znovu jsem mu zatřásla ramenem.

„Bori, máme dohodu, pamatuješ? Budeš se mnou chodit do práce a vyzvedávat mě z práce, hm? Nebo mám jít sama a nechat se zabít?“ V tu chvíli už Boris vyletěl z postele, jako bych mu řekla, že jsem tam hodila odjištěný granát, a překvapeně na mě mrkal.

„Vždyť já nespal, stačilo říct…“ zamumlal ospale a svá slova potvrdil širokým zívnutím. Dopotácel se do kuchyně a postavil vodu na kafe. Byl po ránu očividně stejně mrtvý jako já. Oba jsme měli svoje drogy, já čaj, on kafe. Bohužel to ale nebyl můj byt, takže kafe v kuchyni převažovalo.

„Makej, už teď jdu pozdě,“ zavolala jsem na něj, zatímco jsem na sebe navlékala další dvě vrstvy. Včerejší – nebo to byla dnešní? – noc mě přesvědčila, že není radno vylézat ven jen v teplákách a tričku, navíc když nevíte, kdy za popelnicemi číhá stalker. Eh, potřebuju čaj. A ne jeden.

„Nechceš to dneska zabalit?“ zavolal na mě zpátky Boris, zněl jako přejetý vlakem.

„Jasně, a kdo to vysvětlí šéfovi, hm?“ Do tašky jsem si nastrkala všechny potřebné věci, do kapsy mobil a klíče. Sluchátka jsem radši nechala ležet na jejich místě.

„Ira,“ zasmál se. „Víš, v tom jejich světě, kde se pořád hádají, kdo má vyšší postavení, je celkem vysoko. Stačí, když jí zavolám, a ona to s ním vyřídí. A já si taky vezmu volno. A můžu…“ hlasitě zazíval, „spát,“ dokončil po chvíli.

Chvíli jsem se přemáhala, ale vidina proflákaného dne byla příliš přitažlivá. „Tak dobře, zavolej jí, ale pohni si, než mi začne pracovní doba. Zítra by mi to dal pěkně vyžrat.“ Rezignovaně jsem skopla kozačku, která se mi už způli podařila navléct, a sundala jsem si vrchní dvě vrstvy, jinak bych se tady upekla. Je holt výhoda mít vysoce postavené kámoše.

Boris se znovu zasmál a já slyšela syčení vody, kterou si zaléval kafe. Hned vzápětí se jakýmsi mně neznámým způsobem přesunul na pohovku i s hrnkem, ze kterého se ještě kouřilo, a téměř usínal, zatímco mluvil. „Já věděl, že tě přemluvím.“

Sedla jsem si vedle něj a se zaúpěním položila hlavu na opěradlo. „Děláš mi chutě,“ zasténala jsem s pohledem upřeným na jeho snídani.

„Co?“ pohlédl na mě překvapeně. „Však nemáš ráda kafe, ne?“ Pozorovala jsem ho s pozdviženým obočím a shovívavým úsměvem do té doby, než mu to docvaklo, a že to chvíli trvalo. „Ach. Kofein.“

„Jo. Jdu si udělat čaj a ty zavolej Iře, než šéf zavolá mně. Ta konverzace by se ti asi moc nezamlouvala.“

***

Občas jsem přemýšlela nad tím, proč Boris nemá žádnou holku. Jo, když se sem tam zpráskal na párty, občas nějakou pěknou holku uhnal na opilecké řečičky a užil si s ní. Ale nikdy moc nebyl na dlouhodobé vztahy, teda od té doby, co jsem ho znala. Což bylo už nějakých šest sedm let. Těžko říct, jaký byl předtím, protože on tohle téma moc v lásce nemá, ale co se známe, měl sotva pět dlouhodobých známostí. Dobře, já stěží dvě, ale to bylo tím, že já byla na rozdíl od něj uzavřená a taky pracující. V době, kdy jsme se potkali, jsme vlastně byli takovými protiklady, že si občas říkám, jak jsme se spolu vůbec začali bavit. Ale to je vedlejší.

Takže poslední dobou je spíš na známosti na jednu noc. Snad ještě nikdy jsem ho neslyšela básnit o nějaké holce, jak je krásná a chytrá, dobrá v posteli, a jak s ní chce strávit zbytek života… Stručně řečeno, nikdy se pořádně nezamiloval.

Jo, to samé platí o mně. Já jsem vztahy ale nikdy neřešila. Na krku jsem měla mnohem podstatnější záležitosti, než jen kam půjdu dnes večer chlastat a jaký kluk má nejhezčí zadek. Na rozdíl od svých vrstevníků jsem řešila, jak si vůbec vydělat na jídlo a na bydlení, a na takové ztráty času, jako byly párty, jsem neměla ani myšlenky. Takže nás dva vůbec nejde srovnávat.

Boris byl jiný než ostatní kluci. Alespoň posledních pět let. Když jsme se poznali, byl stejný drsňák jako každý druhý, ale postupně se to zlepšovalo. Byl hodný, milý a pozorný. Teda, většinou. Když si ráno nedal kávu, tak byl příjemný asi jako já, když jsem si nedala čaj, ale jinak byl fakt v pohodě. Takže jsem vážně nechápala, proč s nikým nechodí.

„Zo? Vnímáš mě vůbec?“ Zamrkala jsem, když mě z úvah vyrušil předmět, kterým se mé úvahy zaobíraly.

„Eh, co? Co jsi říkal?“ ptala jsem se zmateně. Nejspíš to chtělo další čaj. Šestý.

„Nic. Ale očividně jsi duchem nepřítomná.“ Povzdechla jsem si a opřela si hlavu o jeho rameno. Seděli jsme na pohovce, já stulená Borisovi u boku, a předpokládám, že jsme měli sledovat televizi, ale ani jeden z nás ji nevnímal. Já byla ztracená v myšlenkách a Boris mě pozoroval.

„Jen jsem si říkala… No, to je vlastně jedno.“ Věděla jsem, jak tohle téma miluje. Asi stejně jako já téma týkající se mé matky. Takže bude lepší mlčet.

„Dobře…“ zamumlal, položil si tvář na temeno mé hlavy a nejspíš pozoroval film. V té pozici jsme oba po chvíli usnuli.

***

„Varoval jsem tě, Zoyo Solovyová. Říkal jsem ti, že jsi v nebezpečí. A ty si přesto nedáš říct.“

Vražedné krvavé oči mě propalovaly se svým obvyklým chladem a odstupem. V ruce se zabijácky leskla zbraň. Rty se zkroutily do posměšného úšklebku. Dlaň se zaťala v pěst. V očích nepřirozeně zajiskřilo.

Z očí mi vyhrkly slzy. „Prosím, nech mě na pokoji!“ zaječela jsem na něj bez rozmyslu a ustupovala od něj. Zády jsem ale vrazila do stěny.

Pomalu se ke mně přibližoval, za jeho zády se objevila brána, jako vždy polorozpadlá. „Víš, proč tam je?“ zašeptal. Z jeho tónu mi naskakovala husí kůže. Křečovitě jsem zavrtěla hlavou, i když mě to popravdě vlastně vůbec nezajímalo. Jen jsem se odsud chtěla dostat, chtěla jsem žít! „Je obrazem tvého strachu. Objeví se, když se bojíš. Proto ji pořád vidíš, Zoyo Solovyova. Protože jsi slabá. Nemáš sílu na to, postavit se svému strachu čelem, a skrýváš se za slzy. Jsi jen slabá lidská bytost ve svém slabém lidském světě. Nedokonalá. Ne tak jako my. My nejsme slabí. Vy ano. Vaše nedokonalost se hodí do vašeho nedokonalého světa. Jste slabí a ty jsi ta nejslabší…“ Syčivý hlas utichal, jak se ke mně blížil. Zbývaly poslední kroky.

Zírala jsem na něj nechápavým pohledem. O čem to mluvil?

Pozvedl vražednou zbraň ve své ruce. „A teď za svou nedokonalost zaplatíš…“ zašeptal a já se roztřásla. Nůž se ke mně blížil, blížil se k mému srdci a zdroji života, čím blíž mému tělu byl, tím se všechno stávalo matnější a nezřetelnější. Když se špička nože dotkla mé hrudi, svět zanikl v mlze.

***

Prudce jsem pozvedla hlavu a skoro spadla z pohovky. Z očí mi stékaly slzy a já nemohla potlačit tlumené vzlyky. Přitiskla jsem si ruku na ústa, ale Borise, který se rozvaloval vedle mě, jsem stejně probudila. Možná za to mohlo mé štkaní, nebo to, jak jsem se třásla.

„Zo?“ zamumlal ospale. Otevřel oči a pohlédl mi do tváře. Okamžitě se zamračil a popadl mě do náruče. „Zo, ššš, už je to v pořádku. Jsem tady…“ tišil mě. Když jsem nepřestávala brčet, i se mnou v náručí se zvedl a donesl mě do svého pokoje. Tam mě položil na postel a pustil mě. Okamžitě jsem se rozbrečela ještě víc, ale hned vzápětí jsem ucítila jeho pevný stisk. Ležel vedle mě na posteli a šeptal mi uklidňující slova.

Pomalu jsem se uklidňovala. Nenáviděla jsem noční můry, z hlouby duše jsem je nenáviděla. Když jsem byla malá, nebyl nikdo, kdo by mě utěšil, a tak jsem si k nim vypěstovala silnou nenávist. Samozřejmě, ani teď jsem neměla nikoho, kdo by mě uklidnil, ale Boris se té úlohy chopil více než svědomitě. Byla jsem mu vděčná za všechno, co pro mě dělal.

„Měla jsi noční můru, Zo?“ Protočila jsem oči, které už se zdály být poměrně suché. Ne, brečela jsem, protože jsem ve snu vyhrála milion. Samozřejmě, že jsem měla noční můru! Nic ze svých úvah jsem ale neřekla nahlas, pouze jsem přikývla. Věděla jsem, že bych ho svými slovy ranila.

„Víš, Bori…“ šeptla jsem po chvíli hlasem, ze kterého jasně šlo vyčíst, že jsem před chvíli brečela. „Nikdy jsem ti to neřekla, ale jsem ráda, že tě mám. A… chtěla jsem ti poděkovat za všechno, co pro mě děláš.“ Proč mě náhle chytl takový záchvat upřímnosti, netuším.

Boris se na mě široce usmál. „Což mi připomíná, že vlastně nemáš kde spát,“ poznamenal pohotově. Potlačila jsem ironickou poznámku a pozvedla obočí.

„No, dvakrát jsem spala na pohovce a jednou na parapetu. Neříkám, že to bylo moc pohodlné, ale jaksi tady máš jen jednu postel, a přijde mi blbé tě vyhodit na pohovku, takže…“

„Zo,“ přerušil mě stále s úsměvem. „Myslel jsem tím, že odteď budeš spát v mojí posteli. A já taky,“ dodal, když viděl, že se chystám protestovat. Po jeho posledních slovech jsem se zarazila a skoro pochybovačně na něj pohlédla.

„A jsi si jistý, že bych se tam vešla?“ poukázala jsem na velikost jeho lože. Pro jednoho člověka byla tak akorát, možná i větší, ale pro dva? Možná tak pro milence. Což jsme my dva nebyli. Rozhodně ne. „Strašně se rozvaluješ,“ obhajovala jsem se, když po mě vrhl naoko uražený pohled.

„Hele, řeknu ti to takhle – můj dům, moje pravidla. Takže odteď prostě budeš spát se mnou.“ Měla jsem co dělat se svou pitomou fantazií, abych ji přesvědčila, že to Boris vážně nemyslel tak, jak si to moje úchylná představivost přebrala. Občas jsem si připadala jako puberťačka. Vlastně většinou.

„Jak myslíš,“ zasmála jsem se tiše a otřela si mokré tváře. „Ale varuju tě, jestli mě shodíš z postele, jseš mrtvej.“ 

Autor: Starr (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve dvou světech - 5. kapitola: