OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ve dvou světech - 3. kapitola

08.11.2012 (13:00) • Starr • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 434×

„Bori, kde máš sakra ten čaj?“

Už asi pět minut jsem šmejdila po jeho kuchyni a snažila se najít něco, co by alespoň vzdáleně připomínalo čaj. Při tom průzkumu jsem našla hned několik rozbitých talířů, hrnečků, konvic a co já vím čeho ještě v dolním šuplíku, shnilý banán zastrčený za prošlým jogurtem a plesnivým sýrem v poloprázdné lednici, a v neposlední řadě neumyté šálky v umyvadle. No jo, chlapská kuchyň. Taky jsem zjistila, že tady Boris nemá skoro žádné jídlo kromě několika instantních ovesných kaší, těstovin, polévek, hromady žvýkaček a zásoby kávy minimálně na dva roky. Ale čaj nikde.

„Nahoře, za kávou,“ ozvala se z obýváku ospalá odpověď následovaná hlasitým zívnutím.

„Jo, jasně. Až na to, že tady je káva všude,“ zamručela jsem si pod nos, ale stejně jsem pozotvírala všechny horní skříně a prohrabávala se sáčky s kávou, nádobami s kávou a občas taky vysypanou kávou, dokud jsem konečně nenašla menší krabičku se spoustou čajů. Celou krabici jsem vyndala a postavila ji na jasně viditelné místo na kraj stolu ke stěně, kde stejně nic nebylo. Pokud tady mám bydlet, potřebuju čaj. Hodně čaje. Hodně čaje na dosah, ne za horami kávy.

„Mohl bys taky občas zajít nakoupit!“ křikla jsem na něj. Nebudu přece jíst jen shnilé ovoce, prošlé mléčné výrobky a sem tam něco instantního!

„Nejsem žena v domácnosti, mám práci,“ zabručel v odpovědi a po chvíli se vpotácel do kuchyně. „Ale ty teď budeš celé dny doma, takže bys mohla…“

„Počkej… jak celé dny doma?“ otočila jsem se k němu se sáčkem zeleného čaje v ruce výhružně vztyčeným, jako bych ho jím chtěla praštit. Přikrčil se, nejspíš chtěl trochu odlehčit situaci, ale to se mu nepovedlo.

„No, než Ira odjela, domluvili jsme se, že zavoláme tvému šéfovi, aby ti dal neplacené volno, než se věci trochu uklidní.“ Než se věci uklidní. To už jsem, zdá se mi, někde slyšela. Čirou náhodou od něj, a to teprve před několika hodinami na policejní stanici.

Výhružně jsem se na něj zamračila. „No jasně, a jak pak asi budu platit, co?“

„Budu platit já, Zo. Nemám zrovna málo peněz. A navíc jsem tvůj kámoš.“

„Ale to nic neznamená!“ rozhodila jsem rukama, sáček s čajem nepovšimnut odletěl kamsi směrem k umyvadlu. „Přece se ti nemůžu nastěhovat do bytu - na dobu neurčitou – a čekat, že to všechno zacáluješ ty!“ vrčela jsem na něj.

„Zo, no tak, uklidni se. Kamarádi si pomáhají, a nezapomeň, že vím, jak jsi na tom s penězi. Takže ano, přesně to udělat můžeš. Klidně tady můžeš zůstat napořád, stejně bych to všechno zaplatil. Protože to kamarádi dělají, víš?“

„Ale… matka ty peníze potřebuje,“ zamumlala jsem a sklopila pohled. 

Na to už Boris neměl žádný argument. Oba jsme věděli, že jsem ji sice neměla ráda, ale taky jsme oba věděli, že bych ji nikdy nedokázala zradit tímto způsobem. „Dobře,“ řekl po chvíli zdráhavě. „Ještě si o tom promluvím s Ir, ale myslím, že proti tomu nic mít nebude. Ale ráno tam půjdeš se mnou a odpoledne tě vyzvednu.“

Výborně. Katastrofa zažehnána. Teď bych si snad mohla dodělat ten čaj. Pokud ho teda najdu.

***

Boris už spal, když jsem přenášela svého štíra do obýváku, ale rozhodně ho muselo vzbudit tříštění skla.

Terárium mi vypadlo z rukou a roztříštilo se na spoustu malých kousků. Nevšímala jsem si toho. Hleděla jsem z okna, doprostřed silnice. Stála tam brána. Možná se mi to jen zdálo, ale byla v trochu lepším stavu, než ta, co jsem viděla předtím. Nadechla jsem se a unikl mi slabý vzlyk.

To není možné. Byl to jen přelud. Musel být. Já přece… já přece nejsem jako matka! Nevidím věci, které neexistují! Nemůžu! Ale teď tady ta brána stála, přímo pode mnou, jako na dlani, jasně jsem ji viděla, každý její detail… Jakoby tam opravdu byla.

Uslyšela jsem otevírání dveří a Borisův zmatený hlas. Včas jsem se stihla spustit na kolena, než vešel do obýváku. Vlasy mi samovolně napadaly do obličeje, což jediné zabránilo tomu, aby má výmluva zněla věrohodně. Kdyby totiž viděl můj výraz, napadlo by ho, že se stalo něco víc.

„Spadl mi štír,“ zamumlala jsem tónem, ze kterého s trochou štěstí nic nešlo vyčíst. Pohledem jsem přejížděla po zemi a snažila jsem se ho najít, když jsem uslyšela šustění. Překvapeně jsem pohlédla na Borise, který taktéž na kolenou prohledával pokoj.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se ho podezřívavě.

„Pomáhám ti?“ Znělo to spíš jako otázka, než odpověď. Připočetla jsem to k tomu, že se zrovna probudil.

„A jsi si jistý, že víš, jak ho chytit, aby tě nepobodal? Není sice jedovatý, ale můžu tě upozornit, že to dost bolí.“ Na důkaz svých slov jsem k němu natáhla pravou ruku. Celý hřbet dlaně jsem měla pokrytý sotva viditelnými jizvami. No jo, když jsem si před lety nezkušeně pořídila svého prvního štíra, ještě jsem s ním neuměla zacházet. Teď už bych si o sobě troufala tvrdit, že jsem na tohle expert.

Boris překvapeně zamrkal a raději si rychle stoupnul a ostražitě si hlídal prostor pod nohama. Pak se pohledem vrátil k mé stále natažené ruce a zamračil se. Natáhl se ke mně a vytáhl mě do stoje. Mé předloktí si přiblížil k očím a pak na mě pohlédl skoro ublíženě.

„Kdy se ti to stalo?“ zavrčel a bradou ukázal na mou ruku. Nechápavě jsem na své předloktí pohlédla – a uviděla jsem, co ho na mé ruce tak znepokojilo. Ten škrábanec od nože, se kterým jsem spala onu první noc nového roku.

„Když jsem spala, no…“ snažila jsem se mu to vysvětlit, ale neposlouchal mě.

„On ti něco udělal? Něco po tobě hodil, nebo co? Proč jsi mi to neřekla, Zo?!“

„Ne, tak to nebylo. Když jsem se vrátila…“

„A proč jsi to neřekla alespoň policii? Je to důkaz, že na tobě byl spáchán trestný čin, víš? Tak proč…“

„Sakra, Borisi, poslouchej mě!“ vybuchla jsem najednou. „Tu první noc, kdy mě pronásledoval, jsem usnula s nožem v ruce. Udělala jsem si to omylem sama, když jsem spala!“ zuřila jsem tiše. Hluboce jsem se nadechla a zklidnila se. „A teď vypadni, ať můžu najít toho štíra.“

„A ty ho snad umíš zvednout, aniž by ti něco udělal?“ Jeho tón zněl zvláštně nezaujatě.

Pochybovačně jsem se po něm ohlédla. „Chovám štíry už asi deset let. Samozřejmě, že vím, jak ho zvednout, aby mi neublížil. A teď už jdi.“

Můj kamarád se bez jediného slova otočil a mě probralo až bouchnutí dveří.

Svezla jsem se na podlahu a nechala jsem ze svých očí kanout slzy, které jsem celou tu dobu, co tady Boris byl, potlačovala. Musel mě slyšet, ale nepřišel, aby mě objal a zašeptal mi pár uklidňujících slov.

Skrz slzy jsem uviděla svého štíra, který se krčil v rohu pod stolem. S mírným úsměvem jsem k němu po čtyřech přilezla a bez rozmyslu jsem k němu natáhla ruku. Jen tak-tak jsem stihla uhnout, když se po mě ohnal ostrým bodcem, a pak jsem ho popadla těsně pod ocasem a vyzvedla do vzduchu. Zblízka jsem se na něj zadívala, pozorovala jeho boj s mou rukou, která ho držela ve vzduchu. Jen sebou bezmocně škubal. Neměl šanci.

Vešla jsem do kuchyně a sebrala tu největší zavařovací lahev, kterou jsem našla. Štíra jsem do ní hodila s tím, že mu zítra koupím nové terárium. Až na to, že jsem neměla za co. Ale to nevadí. To vyřeším zítra.

Skoro po slepu jsem se dobelhala k pohovce a složila se na ni, cestou jsem se vyhýbala těm větším sřepům a ty menší jsem nevnímala. Už jsem nebrečela. Neměla jsem co. Jen jsem se stulila do klubíčka, přikryla se dekou a s poslední myšlenkou věnovanou té pitomé bráně jsem usnula.

***

Ráno bylo krušné. Cítila jsem se jako zombie, když jsem celá rozlámaná vstávala z pohovky. Deka ležela zmuchlaná na zemi mezi tím, co zbylo z terária.

Jakýmsi způsobem jsem se doplazila do kuchyně a dala vařit vodu. Čaj. Potřebuju čaj. Jestli nedostanu čaj, budu takhle polomrtvá celý den. Mám velkou spotřebu čajů. Potřebuju čaj.

Po tom, co jsem do sebe ještě horkou nazelenalou tekutinu nalila, jsem z koupelny sebrala smeták a lopatku a začala uklízet v obýváku. Bylo jediné štěstí, že jsem nepoužívala kůru, ale malé kamínky, takže se mi zametalo celkem v pohodě. Většinu kamínků jsem vysbírala a nasypala je do misky. Až – pokud – budu mít nové terárium, budou se hodit. Zbytek terária jsem vysypala do koše, smeták i lopatku jsem dala zpět do koupelny a vrátila jsem se do kuchyně. Slušně řečeno jsem mohla poznamenat, že tady byl bordel. Krátce jsem pohlédla na zavařovačku na rohu kuchyňské linky. Štír žil. Zatím.

Dala jsem se do vyhazování prošlých potravin, umývání nádobí a přeskládávání kuchyně, abych se tady alespoň trochu vyznala. Divila jsem se, že všechen ten hluk Borise už dávno nevzbudil, ale hodila jsem to za hlavu. Jen ať si spí.

Nakonec jsem na papír naškrábala krátký vzkaz, vzala jsem z parapetu peníze, o kterých jsem věděla, že jsou určeny na nákup, vrazila jsem si do kapsy Borisovy náhradní klíče a mobil a vypadla jsem z domu.

Byla jsem po ránu tak otupělá, že jsem ani nepřipustila možnost, že bych po cestě mohla mít společnost. Naštěstí, pokud tam někde v přítmí rudé oči byly a bedlivě sledovaly každý můj pohyb, nic neudělaly. Domů jsem s plnými taškami dorazila o půl hodiny později, než jsem předpokládala, a uvítání nebylo zrovna vřelé.

Ještě, než jsem stačila vyštrachat klíče, se dveře otevřely a v nich stál očividně naštvaný Boris s rukama založenýma na hrudi.

Bez otálení jsem mu vrazila dvě tašky do ruky, pod tíhou těch, co mi zbyly, jsem se dopotácela do bytu a kopnutím jsem za sebou zavřela dveře. Ani jsem se neobtěžovala se sundáváním bot, jen jsem vrazila do kuchyně a s úlevným povzdechem konečně všechny tašky, co mě tížily, shodila na zem.

„Neříkal jsem ti něco?“ ozval se Boris nakvašeně, zatímco jsem vyskládávala mléčné výrobky do lednice.

„Hele, to, že bydlím v tvém domě – dočasně, jak jsi sám řekl – neznamená, že mi můžeš poroučet. A navíc, mám celou tu dobu jíst jen instantní těstoviny a polévky? Promiň, ale to radši půjdu ven a nechám se…“

„Zo,“ přerušil mě Boris a jeho obličej se konečně z té ledové masky změnil na odraz toho, co skutečně cítil. Roztál. „Bál jsem se o tebe. Nemůžeš se odtud jen tak vykrást a ani mi to neříct!“

„Napsala jsem ti vzkaz,“ protestovala jsem chabě, ale bylo mi jasné, že tahle výmluva na něj platit nebude. „A navíc, ještě půl hodiny před tím, než jsem odešla, jsem to tady celé uklízela. To tě muselo probudit.“

Povzdechl si. „Byl jsem naštvaný a nechtěl jsem s tebou mluvit. Promiň.“

Taktéž jsem si povzdechla. „Ne, to já bych se měla omluvit. Věděla jsem, že se o mě budeš bát, a stejně jsem tě neprobudila a neřekla ti, kam jdu. Omlouvám se,“ usmála jsem se na něj se zatnutými zuby a pozvednutým obočím, takže z toho musel vzniknout dost komický škleb.

Boris mi úsměv oplatil a vzápětí jsem se ocitla v jeho náručí. Tam, kde jsem patřila.

„Ale opovaž se někdy znovu vyplížit z domu,“ zavrčel mi do ucha rádoby výhružně a já se navzdory situaci prostě nemohla nezasmát. 

Autor: Starr (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve dvou světech - 3. kapitola: