OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Válka proti druhým - 2. kapitola

27.03.2013 (16:00) • Arterie • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 639×

„Druhé… patro…“ Dívka se opřela o zeď a snažila se vydýchat dlouhou cestu, kterou překonala. Já jsem vytasila bodáky a Vain sáhl pro hardyss. Zamčeným zadním dveřím zámek odbouchl a nechal mne vklouznout dovnitř.

„Zůstaň tady!“ křikl Vain přes rameno směrem k dívce, která stejnak neměla v plánu se pohybovat.

Vyběhla jsem do druhého patra a snažila se nemyslet na ostrou bolest, která mi vystřelovala z kotníku až do hlavy a do rukou. A pak jsem to uslyšela. Hlasy z pravého pokoje, které zněly podrážděně, a občas je vyplňovalo žalostné skučení.

Přiběhla jsem ke dveřím a Vainovi na ně ukázala bodákem. Opět k nim doběhl a nechal další stříbrnou kulku z hardysse provrtat klíčovou dírku a kliku. Vain vyskočil a pravou nohou je vykopl. Vběhli jsme společně dovnitř a nechali na sebe upírat zraky osmi chlápků, z nichž čtyři byli nám známi z večerní rvačky. Všichni drželi kovové trubky v rukou a uprostřed na zemi ležel zbitý muž, kterému jsme pomohli zachránit to děvče.

„Hej, proč si netroufnete na někoho, jako jsme my?“ Vain hrdinsky pozvedl hardyss a namířil na jednoho z nich. Ten se na chvilku zarazil, ale pak mu došlo, že i včera Vain hardyss vytáhl, ale nestřílel z něho. Nechali ležet chlapa na zemi a pomalu se blížili k nám. Začínaly mě svrbět ruce, jak jsem se těšila na pořádnou rvačku. Kovové trubky už je jinačí kafe.

„Uvolnění síly na level 60,“ zamumlala jsem a otřásla se pod zašimráním, které doprovází vyplňování mého těla silou.

V tu chvíli se po mně ohnal jeden z chlapů. Proklouzla jsem kolem něho a strčila do něho loktem, až ztratil balanc. Hned na to jsem se skrčila a překutálela se na druhou stranu pokoje. Kryla jsem si záda a po očku sledovala, jak ke mně běží další z těch mužů.

Ohnal se po mně trubkou a já uskočila dozadu kousek od něho. Bavilo mě to a držela jsem se jen tak tak, abych k němu nedoběhla a se šíleným úsměvem mu neprovrtala dutinu břišní. Taková už jsem dávno nebyla. Možná kdysi dávno, když jsem si myslela, že svojí sílu mohu zneužívat a můžu si užívat zabíjení lidí. Pokud to nebylo velké ohrožení, vždy dopadli akorát se škrábanci… Nic víc a nic míň.

Na oplátku jsem se já ohnala bodákem a ohlušující rána dala znamení, že mi ránu blokoval trubkou. Napřáhl volnou ruku a chtěl mě udeřit pěstí. Uhnula jsem hlavou do strany a najednou jsem šla k zemi. Potlačila jsem nutkání zavýt jak pes. Přišlo mi divné, že ta jeho rána pěstí je nějaká pomalá. Zaměstnal mé smysly obyčejnou pomalou pěstí a hned nato mě kopl do kotníku a podkopl nohy. K mému velkému štěstí mě kopl do nohy, kterou jsem měla odrovnanou. Odletěla jsem dobré dvě stopy od něho a zmučené já ve mně nadávalo a syčelo bolestí. Nemohla jsem to dát najevo, pak by na tu nohu útočil pořád. Když jsem se pokusila zvednout, ohnal se po mně tyčí. Byla jsem donucena znova odskočit. Odrazila jsem se a letěla do druhého rohu. Dopadla jsem do podřepu a potichu zaklela nad bolestí. Všimla jsem si, že se k tomu týpkovi přidali další dva. Tohle už nebyla hra. Hodlali nám vážně ublížit a ten chlap uprostřed nehybně ležel. Potřeboval rychle pomoc.

„Vaine? Plán B!“ napřímila jsem se a usmála se na ně.

„Chápu!“ vykřikl v odpověď Vain a mohl začít boj o přežití.

Plán B, jinak označení pro boj “Kdo zabije, ten vyhraje“. Ti chlapi na to hráli už od samého začátku, ale byli v průseru, když už jsme na tu hru přistoupili my.

Rozběhla jsem se a s ostrou bolestí v noze jsem vykopla proti prvnímu chlapovi. Botu jsem zaryla do rozkroku a hned nato jsem ho oběhla. Za jeho zády jsem ho jemně pošimrala bodákem, a když se s výkřikem odpotácel, dál jsem se o něho nezajímala. Aniž by mě zaznamenali, dostala jsem se za záda dvou dalších chlapů. Na levé ruce jsem stáhla bodák a zaťala pěst. Nechala jsem nějakou sílu přetéct do pěsti a nakonec jsem zaútočila na jednoho z mužů. Pěst dopadla na levé ucho a zasáhla centrum rovnováhy. Bodák jsem opět vysunula a s rozběhem jsem strčila do druhého chlapa vedle. Povalila jsem ho, a abych se udržela na nohou, saltem jsem jej přeskočila. Pár chlapů už se zase sbíralo ze země a plivali po mně nehezká slova. V čase, který jsem získala, jsem se ohlédla po muži na zemi, který se stále nehýbal. Otočila jsem se ještě více a všimla si, že ke zbylým čtyřem chlapům, co útočili na Vaina, se přidali další dva. Vain stále mrštně a zcela nezraněn blokoval a odrážel jejich rány. Chtěl použít hardyss, ale on jej používal, až když byl opravdu v ohrožení.

„Vaine!“ rozběhla jsem se směrem k Vainovi, a když mi cestu zastoupil chlap, který smrděl potem a skrz jeho úsměv jsem viděla až do útrob jeho úst, přeskočila jsem ho a při dopadu jsem mu bodák zabodla do stehna. Hraní už skončilo, začala jsem to brát vážně.

Nestíhala jsem doběhnout k Vainovi a pomoct mu od vazouna, který se za ním blížil se sekerou. Cestu mi zatarasil další, tentokrát vyšší než ten předtím. Udělala jsem krok doleva. Když si myslel, že už mě má, že na mě vyzrál, rychle jsem změnila směr a nakonec ho oběhla zprava. Bodák na levé ruce jemně protnul jeho bok, břicho a záda.

Zastavila jsem se a vytřeštila oči. Chatkou se pronesl hlasitý řev. Až se mi na těle objevila husina. Muž, který se blížil k Vainovi zezadu, se potácel po místnosti a tam, kde před chvílí byly ruce, čněly jen pahýly. Krev se řinula z tepen a ze žil, a on ječel a jen zmateně běhal po místnosti. Všichni přestali bojovat a sledovali vytřeštěně onoho zraněného muže. Jako první jsem se ohlédla na místo, kde jsem ho viděla poprvé. Na zemi ležela sekyra a kolem ní obmotané jeho ruce. Krve bylo kolem dostatek. A pak jsem si všimla, že v rohu se leskne meč. Meč s krásnou řezanou rukojetí, kterou obmotávaly bledé prsty. Vyděšeně jsem se dívala do tváře dívce, kterou jsme zachránily a která nás sem s Vainem přivedla.

„Co to, kur…“

„Skrč se a pravý bodec dozadu…“ děvče to na mě nerušeně vykřiklo a dál si stálo v rohu se svým mečem. Nechápala jsem, co mi to říká, a pak mi to všechno došlo. Nemít dobře vycvičený sluch a smysly, asi bych to nezvládla. Takhle jsem slyšela za sebou tiché kroky. Padla jsem k zemi a pak automaticky v obraně ucukla pravou rukou za sebe. Uslyšela jsem výkřik a pak částečně cítila, jak bodák projel tkání. Ruku jsem stáhla zpět dopředu a pak se ohlédla. Na zemi za mnou ležel chlap a tiskl si místo pár centimetrů nad kolenem. Otočila jsem se zpět na dívku, ale ta zrovna nesledovala mě.

„Vystřel nad ten lustr!“ vykřikla na Vaina a pak se ohlédla na mě.

Já ji ignorovala a sledovala jsem, jestli i tahle její rada vyjde tak, jako vyšla u mě.

Vain uskočil před rozmáchnutím trubky a pak vystřelil jednu stříbrnou kulku na lustr. Kulka zmizela v sádrokartonu a ve vzduchu byl cítit střelný prach. Ohlédla jsem se zpět na dívku a nechápavě dávala najevo, že vystřelit zbůhdarma kulku není legrace.

Děvče můj pohled ignorovalo a stále sledovalo napjatě lustr. Pak sebou škubla, dokonce skoro až šťastně. V sádrokartonu kulka zničila dráty a lustr po pár desítkách sekund padal k zemi. Udeřil jednoho nešťastníka do hlavy a ten se skácel omráčený k zemi.

Pár chlapů už se dalo na útěk a neohlíželo se. Pár ještě přemýšlelo, jak by mohli zaútočit, a nakonec zvolili jasnou taktiku. Útěk, a raněné a umírající nechali s námi v bytě.

Já došla ke zbitému muži a položila prsty na jeho krk. Než jsem stačilo cokoliv říct, ozvalo se děvče.

„Žije, odnesete ho do nemocnice, která je pár ulic odtud.“

(…)

V čekárně, zatímco muže prohlíželi, jsme s Vainem podrobili dívku výslechu.

„Aha… Takhle to je. Proto jsi věděla, co máš udělat a kde nás hledat.“ Vain si dal radostně ruce za hlavu a znalecky kýval hlavou. Všiml si, že se dívka dívá na jeho pouzdro na stehně.

„To je hardyss. Obyčejná zbraň. Téměř. Je ukována z nejtrvdšího a neznámého kovu na světě. Abys jej získala, musela bys na ostrov Eden, který je světu ještě skoro neznámý. Dělají se do něho speciální stříbrné kulky, které provrtají i to nejlepší brnění." Vain pyšně vyjmul hardyss z pouzdra a po ukázce jej zpět zaklapl. „Ale zpět k tobě. Jak daleko do budoucnosti vidíš? Máš nějaké omezení?“

Dívka svraštila čelo. „Nevím, jestli mám omezení. Zatím jsem nezvládla dál než tři dny. Ani nevím, jestli to mohu nějak ovládat. Přijde to vždy zčistajasna.“

Já stále tiše seděla a naslouchala, jak Vain vyzvídá více informací.

„Viděla si, že tě unesou? Asi ne, co? Jinak bys s tím něco udělala…“

„Ne, opravdu neviděla. Ale zato jsem viděla, když jste mne zachránili a Sam mě rozvázal, že mu to na oplátku vrátím hned další den.“ Dívka, Ellen, se nepřítomně zadívala na dveře, ve kterých byl právě onen muž.

„Ty znáš jeho jméno? Moment! Když jsi to viděla, proč jsi ho nevarovala, sakra? Tohle si mohl ušetřit a nemusel být zraněný!“ zapojila jsem se do jejich rozhovoru a obviňovala jsem Ellen z jeho zranění.

„Víš, když vidíš do budoucnosti nějaký ten pátek, naučíš se s tím trochu zacházet a naučíš se vyložit si i věci, které tam nejsou. Viděla jsem, jak ho zachráníte. Viděla jsem, že tu budeme spolu sedět, a pak jsem viděla, že všichni budeme sedět v kavárně, kde jste byli dnes ráno. Tudíž se to odehrát muselo, abychom se dostali do té kavárny. I kdybych mu řekla, ať se vyhýbá cihlovým barákům, myslím, že by mne stejně neposlechl.“

Pozorně jsem poslouchala Ellen a snažila se všechno si v hlavě uspořádat. Bylo to složité a časové prostory mi nic neříkaly. Nepřítomně jsem sledovala kachličku na zemi a škubla jsem sebou, když se Ellen postavila.

„Co?“ Vain se na ni podíval a pak jsme oba pochopili. Dveře od ambulance se otevřely a z nich vyšel doktor. Postavili jsme se s Vainem a nakonec si vyslechli, že je muž stabilizovaný. Více nám samozřejmě povědět nemohl, nebyli jsme jeho rodina, a tak jsme se zase posadili na židle s tím, že ho navštívíme o hodinách určených pro návštěvy.

(…)

„Připíjím na slavnostní setkání čtyř zajímavých lidí! Na zdraví!“

„Na zdraví!“

„Ať žijeme!“

„Na zdraví!“

Všichni jsme usedli zpět za stůl v kavárně, kam jsme s Vainem za poslední měsíc stále chodili. Upila jsem ze sklenice mléko a usmála se na Vaina, který své mléko vypil na ex.

„Rád bych vás všechny pozval zítra na oběd. Sám budu vařit.“ Sam upil piva a ovál se svým kloboukem, aby se trochu ochladil od sluníčka.

Trojhlasný souhlas na pozvání jej potěšil a Ellen se jen potutelně usmála. Poprvé za svůj život viděla budoucnost dál než tři dny.

Autor: Arterie, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Válka proti druhým - 2. kapitola: