OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » V tom domě straší! - 1. kapitola

Manželský pár se nastěhuje do nového domu. V něm však straší, jenže veškeré úkazy vidí jen žena. Jsou to jen přeludy v její hlavě, nebo se nastěhovali do nesprávného domu?

01.11.2013 (12:00) • JohnnaOut • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1059×

V tom domě straší! 1. kapitola - Nový začátek

Bylo to tu! Den s velkým D, nový začátek...

Jmenuji se Anna a společně s manželem Markem se stěhujeme do nového města, nového sousedství, nového domu, nového života.

Museli jsme se odstěhovat na rychlo. Ne že by se nám v Montaně nelíbilo, ale právě naopak - mému muži se tam líbilo až moc. Říká, že se „zamiloval", ale já mu to nevěřím! Vždy byl ten typ, který se do ničeho nepouští, pokud neví, jak to přesně dopadne. Je zkrátka moc opatrný na to, aby si chtěl poškodit reputaci. Vždy si zakládal na své pověsti. Ať už v práci, nebo v sousedství. 

Ale bohužel nějakou tu rajdu měl, to ano. Našla jsem je spolu v naší manželské ložnici, jak ho krmila jahodami. Byli nazí a skřehotavě se smáli, když jsem tam vrazila a nevěřícně házela tašky s nákupem o zeď.

Nejvíc mě ale rozpalovala Holly, jeho milenka. Bylo to totiž naše sousedka. Nikdy jsem ji neviděla pracovat. Jen se celé dny válela na terase a pekla si své tělo u bazénu, a moc dobře věděla, že ji Mark pozoruje, dělala to naschvál. Vždy, když byl víkend nebo měl Mark volno. Jednoduše se vystavovala jako nějaká štětka na prodej. 

Napřed jsem měla nutkání ho opustit, ale kupodivu mě obměkčil. Myslela jsem, že když šoustal tu mrchu, bude odtažitý a bude se chtít hnedle rozvádět a dělit si majetek, protože já jsem v rodině ta, která vydělává velké peníze. Ale k mému překvapení mě ještě prosil, abych se k němu vrátila. Nosil mi kytice růží do práce a našel nám tenhle rozkošný domeček na předměstí William Street.

 

Mám ráda útulné domy a milé prostředí, teď už doufám bez až tak milých sousedů jako v Montaně, ale stejně se těším na nový začátek. Dávám Markovi ještě jednu šanci. Dávám sobě ještě jednu šanci na uspořádaný život.

***

Nábytek jsme si nevezli skoro žádný, měli jsme v novém domě už všechno zařízeno. Předchozí majitelé se prý odstěhovali tak rychle, že si nevzali ani vybavení domu, ani své osobní věci. 

Dům jsme koupili opravdu levně, to musím uznat. Možná bychom hledali dál, ale tak krásný domek za tak krásnou cenu jsme nemohli odmítnout. 

Jela jsem autem a vezla všechny své věci. Neměla jsem jich mnoho, protože si nechci brát všechnu tu smůlu s sebou. Raději si nakoupím novou dekoraci, nové oblečení, nové šperky a hlavně nová prostěradla. Mark jel autem hned za mnou. Autem, které jsem mu tak ochotně koupila. Nedivila bych se, kdyby tam někdy tu rajdu tahal! Ale už musím zapomenout, protože právě najíždím na příjezdovou cestu našeho nového domu.

Najela jsem až ke garáži, která byla vynalézavě schovaná zezadu. Na první pohled to vypadá, jako kdybychom žádnou garáž neměli, ale ve skutečnosti je rovnou za domem - dvojitá garáž pro obě naše auta.

Vystoupila jsem z auta a zabouchla lehce dveře. Už to začíná, přímo to cítím - tu novou atmosféru, tu novou sílu. Nadechla jsem se toho aroma. Je to jako když si koupíte novou knihu a přičichnete k první stránce. Voní to tak známě, ale přesto ojediněle.

Mé rozjímání přerušil Mark. Zaparkoval vedle mého auta a pln zdravé energie vyskočil ven z auta.

„Tak, zlato, jsme tady!" řekl nadšeně a obtočil mi ruce kolem ramen. „Těšíš se na..." Ale přestal mluvit, když si všiml mého zaraženého obličeje. „Děje se snad něco? Zapomnělas něco nebo..."

„Ne, jen... Nepůjde to tak lehce," řekla jsem smířeně a vytrhla se mu z náruče.

Otevřela jsem kufr svého auta a začala hledat příruční kabelku.

„Nestačí jen přejet do jiného státu! I když jsme daleko, pořád to nestačí. Nemůžeš jenom vesele vyjukat z auta, obejmout mě a myslet si, že je všechno za námi," pokračovala jsem dál.

„Já myslel, že jsme se takhle domluvili."

„Domluvili jsme se na tom, že nám tu bude o hodně líp, ale jen čas zahojí rány, nejenom dálka."

„Takže jsi nezapomněla," řekl a přistoupil k mému autu a opřel se paží o otevřený kufr. „Pořád jsme na tom stejně jako v Montaně. I když jsme tak daleko..."

„Nestačí jen zabouchnout dveře, pořád vím, že tam jsou. Nemůžu nad tím jenom máchnout rukou a říct, že je všechno v pořádku!"

„Tak co tedy chceš? Chceš jít ošukat nějakýho souseda, o tohle ti jde?" řekl rozhněvaně a popadl krabici, kterou jsem postavila na zem, a odešel do domu.

Jenom jsem tam stála a přemýšlela. Možná bych se měla víc snažit, ale já to nepřekonám tak rychle, prostě to nedokážu. Pořád si vybavuji tu scénku - Holly a Mark s jahodami a na mém povlečení. Nemůže mi snad mít za zlé to, že jsem člověk, že mám srdce.

Vzala jsem krabici s knihami. Byla sice těžká, ale alespoň budu nějakou chvíli myslet na něco jiného.

Vešla jsem do domu celá uřícená. Ta krabice mi dala opravdu zabrat.

„Proč, sakra, taháš tu nejtěžší krabici?" zeptal se vyjeveně a rychle ke mně přispěchal, aby mi pomohl.

„Protože tobě by se nechtělo a pak by zůstaly v aute. Znám tě!"

„To ano, ale jenom proto, že knížky nejsou to první, co budeme v novém domě potřebovat, Anno."

„Ano, ale knížky jsou zvěčnění někoho, někoho vzácného a ojedinělého. Tak jako náš dům," začala jsem svou teorii a rozřízla jsem krabici, abych mohla knihy narovnat na poličku. „Taky ho někdo postavil, taky má na sobě nějakou značku, má duši, a dům bys v autě nenechal!"

„Už zase, Anno?" zeptal s úsměvem na tváři. „Vím, že jsi spisovatelka, ale nemusíš mi to pořád předhazovat."

„Kdyby jsi přečetl alespoň nějakou knihu, tak bys..."

„Já jsem četl knihy! Četl jsem hodně knih, ale raději donesu do domu jídlo, než knihu."

„A to je ten problém, nemáš duši umělce!"

„Pro mě je umělec jen malíř, ne spisovatel."

„To říkáš proto, že tě nevzali na žurnalistiku?" optala jsem se s úšklebkem.

„Ty víš, že to chtěl otec. Já jsem nechtěl být spisovatel."

„Já vím."

„Takže, už jsme v pohodě?" zeptal se trochu bojácně.

„Nejspíš jo. Pokud dojdeš pro tu druhou krabici s knihami, tak stoprocentně!" řekla jsem a uculila se.

„Já věděl, že je v tom háček," prohodil při odchodu pro tu krabici a já se blaženě usmála. Konečně se chová tak, jako před dvěma lety.

Ještě jsem za ním zavřela dveře, aby sem netáhlo, a přešla jsem do kuchyně. Je prakticky spojená s obývacím pokojem. Odděluje ho od ní jen výklenek a kuchyňský pult, který je uprostřed kuchyně.

Stoupla jsem si k pultu a začala vybalovat nádobí, které přinesl Mark. Bylo tam jen pár talířů, které jsem koupila. Chci všechno nové. Když už nový život, tak už i nové nádobí!

Najednou jsem uslyšela ránu - jedna kniha spadla na zem. Když jsem se otočila, viděla jsem jakoby černou šmouhu, jako kdyby tu něco proletělo.

„Marku?" zvolala jsem.

Ale Mark se neozýval, a tak jsem pokračovala dál ve vybalování, ale za chvíli jsem ucítila něco na krku - studený vítr, dveře na verandu byly otevřené.

Popošla jsem, abych viděla, jestli už tam stojí Mark a chce s něčím pomoct, ale dveře byly dokořán a Mark nikde. Rudé závěsy plápolaly ve větru a já jsem opatrně postoupila ke dveřím s myšlenkou je zavřít.

Stoupla jsem si přímo před dveře a hleděla jsem do dnešní hmatatelné tmy. Hodně se setmělo. Slyšela jsem jen nějaké šustění větru a stromů.

„Haló? Marku, jsi tu někde?" ptala jsem se, ale zbytečně. Nikdo neodpovídal.

Odvážně jsem sáhla po klice a chvíli čekala, jestli se neukáže Mark, jestli to nebyl jen chabý pokus mě vystrašit, ale nic se nedělo. Dveře jsem se zaduněním zabouchla a otočila se mrštně k odchodu, když se najednou dveře zase otevřely.

„Co už má tohle..." začala jsem a rychle se otočila ke dveřím - stál tam vyjevený Mark.

„Co tu nacvičuješ?" ptal si udiveně. „Vidím tě ve dveřích a volám na tebe, ať mi je podržíš, že už jsem na cestě, a ty mi je skoro před nosem zabouchneš?"

„Ty jsi na mě volal? Já jsem nic neslyšela, ještě jsem se ptala, jestli už jdeš."

„Ano. Já jsem tě slyšel a volal na tebe."

Chvíli jsem jen stála a zírala nevěřícně na Marka, ale pak jsem se vzpamatovala. „Nejspíš jsem tě neslyšela přes ten vichr, který se tu hnal."

Mark pokrčil obočí a lehce kýval hlavou. „Jo, nejspíš to bude ono," řekl nakonec a šel dát tu druhou krabici do obýváku.

„Tak, já jdu najít záchod, zatím vybal ty knihy! Potom zkusíme zprovoznit televizi," zvolala jsem na něj, když jsem odcházela.

Ale tuhle jeho poznámku jsem už neslyšela, byla jsem už na schodech:

Mark otevřel krabici a usmál se. „Venku foukalo?" optal se a pobaveně rovnal knížky vedle sebe do poličky podle velikosti.

---

Doufám, že se aspoň trošku líbilo! :) Pište komentáře prosím. :)

Autor: JohnnaOut (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování



Sdílet

Diskuse pro článek V tom domě straší! - 1. kapitola:

Vypadá to moc zajímavě. Sama jsem váhala, jestli se přihlásit o tento nápad, ale nakonec jsem to neudělala. Poslední dobou se mi do ničeho nechce.
Ty se s tím asi dobře popereš, líbí se mi to, jen tak dál. :)

Moc hezký, zní to zajímavě, už se těším na další ;)

Tákže - jelikož se jedná o nápad, který jsem já sama vložila do burzy nápadů, byla jsem hodně zvědavá, jak se s tím popereš. A zatím na jedničku To, že to mezi nimi není zrovna košér, je příjemné plus, protože to dává hodně prostoru k dalším scénám a ukázkám jejich povahy a charakteru. Navíc jsi mě potěšila, že kromě jediné chyby máš velmi dobrou gramatiku, takže pro mě vlastně bez práce, můžu si jen číst Takže ve mně máš určitě nadšenou čtenářku a fandu

Přidat komentář:

Nick:

Text: