OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » V rukavičkách - 2. kapitola

18.11.2012 (16:00) • Poisson • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1122×

Zachránily mě až noviny, pohozené na vedlejším stolku. Začetla jsem se do nich, i když jsem vůbec netušila, co čtu. Hlavní bylo, že jsem měla důvod sklonit hlavu a stát se tak alespoň částečně neviditelnou, ač to byl jen klam mého vlastního ustrašeného já.

Když přede mě servírka postavila tác se vším tím jídlem, které tak omamně vonělo a skvěle vypadalo, šly všechny obavy stranou. Měla jsem hlad jako vlk a to, že na mě civí dvacet úplně cizích lidí, mi bylo už jedno. Hlavní bylo utišit hlad.

Jídlo bylo opravdu vynikající a dalo mi tak na chvíli zapomenout nejen na lidi kolem mě, ale i na nepřátelský svět, který neměl rád takové jako já. Bylo to podobné, jako když jsem kouřila – vdechovala jsem nahořklý dým do plic a se zavřenýma očima alespoň na těch pár minut měla pocit, že jsem normální.

Že jsem stejná jako všichni ostatní.

Samozřejmě, že jsem nebyla. Moje matka mi to nikdy neopomněla připomenout, když jsem se snažila o úplně běžné věci, jako malovat si, tvarovat modelínu nebo třeba i utírat nádobí. Vždycky mi dala pocítit, že kdybych byla jiná, normální, bylo by všechno jiné. Lepší. Hlavně pro ni, jak jinak.

Nikdy mi nevěřila, že nikomu neublížím. Měla panický strach z toho, že něco udělám jí, otci nebo bratrovi. Že něco zničím nebo pozměním tak, že ona už se s tím nikdy nedokáže srovnat. Jako úplně malá jsem se ještě neuměla kontrolovat a podařilo se mi zničit pár hraček a jednu poličku. Ale byly mi tři roky, proboha! Jak jsem si měla uvědomit, co dělám a co se ve mně skrývá?

Nikdy bych neublížila živé bytosti. Nikdy. Dokonce ani psychické ovlivňování, nátlak na lidskou mysl, jsem nepoužila od dob, kdy jsem zjistila, že něco takového umím. A že by se mi to mnohdy hodilo.

Nepoužívala jsem nic z toho, co jsem uměla.

Nebyla jsem zrůda. Ne v tom smyslu slova, jakým mě častovala matka.

Tak proč pokaždé, když tohle slovo někdo vyřkl, sevřelo se mi hrdlo?

Jídlo mi zhořklo v ústech. Odložila jsem vidličku zpět do misky se salátem, který byl jinak určitě stejně dobrý jako ostatní jídlo, které už jsem zvládla spořádat, ale má nálada byla pryč. Teď už zbývalo jen nakoupit to nejnezbytnější, zahrabat se zpět do starého domu a co nejdřív si najít práci.

Nechala jsem na stole peníze i se spropitným a rychle odešla. Dělalo se mi zle. Ne z těch lidí, ale ze mě samotné. To neustálé utíkání, hledání nového domova jen proto, abych ho za chvíli zase opustila a zamířila někam jinam, neustálý strach, že mě skutečně najdou a polapí, to všechno už mě zmáhalo.

Bylo mi jen pětadvacet let, ale v duši jsem se cítila jako stařena nad hrobem.

Pobíhání po obchodech se naštěstí nekonalo, protože všechno včetně hrnců a polštáře s dekou jsem sehnala přímo v krámě U Barryho. Jeho smíšené zboží bylo zjevně opravdu smíšené, protože jsem během dvaceti minut měla vše, co jsem potřebovala. Netušila jsem, který ze tří prodavačů byl právě Barry, pokud vůbec některý, ale kradmé pohledy vycházely ode všech, stejně jako od ostatních zákazníků.

Vyjela jsem i s napěchovaným vozíkem ven a konečně přestala mít pocit, že jsem exponátem v zoo. Dokodrcala jsem až k autu, do jehož nemožně malého kufru, který jsem se snažila zvětšit ještě sklopením zadních sedaček, jsem se pokusila všechno naskládat.

„Nepotřebujete pomoct?“ ozvalo se náhle nade mnou a já úlekem málem vykřikla. Zadusila jsem však ten zvuk v hrdle a přes kapotu se opatrně podívala, kdo to na mě mluví.

Muž kolem padesáti let se ledabyle opíral o mého rezavějícího plechového miláčka, pozoroval mé snažení a jeho snaha se nesmát byla opravdu nápadná. Koutky úzkých rtů mu cukaly a v očích měl plaménky rozpustilosti jako desetiletý kluk. Celkově ale vypadal neškodně.

Pousmála jsem se a snažila se skrýt rozpaky. „Ne, už to skoro mám. Ale děkuji.“

Tentokrát se muž skutečně usmál a mě oslnila řádka jeho krásně bílých umělých zubů.

„Já nemyslel jen s tím nákupem. Prý chcete znovu zavést vodu do domu po staré Lucy. Půlka těch trubek už bude úplně prorezlá, takže bych to mohl zkontrolovat, abyste pak vůbec nějakou vodu měla.“

Zůstala jsem na něj zírat, krabici s malou sadou hrnců stále v ruce. „Ehm, no, to by bylo skvělé. Vyznáte se v tom?“

„Samozřejmě, jsem totiž místní instalatér. Peter Carry,“ natáhl ke mně širokou mozolnatou dlaň. Nervózně jsem pohodila krabici na ostatní věci, které čněly z kufru, a rukou mu lehce potřásla.

„Samantha Caseyová.“

„Já vím,“ uculil se a ruku v rukavičce mi opatrně stiskl. „To, že se vrátila vnučka staré Lucy, koluje po městě už dobré dvě hodiny. Někdo vás asi v noci zahlédl přijet.“

Ošila jsem se při pomyšlení, že i ve dvě v noci tu byly nějaké oči, které sledují z okna, co se kde děje. Nebylo to příjemné pomyšlení, zvláště ne pro mě. Že by někdo ze sousedů? Ani jsem pořádně nevěděla, zda ještě žijí ti, které jsem si matně pamatovala z dětství.

„Z toho si nic nedělejte,“ poplácal mě po rameni, jako by mi četl myšlenky, přičemž mi málem vyrazil dech. „Vždycky se tu někdo takový najde a něco takového se moc dlouho neutají. Když už jste byla na úřadě, je tajemství v prachu.“

Došlo mi, na co naráží, a uculila jsem se. „Ta paní za přepážkou?“

Spiklenecky se ke mně naklonil. „Ne, Gary, šéf. Větší slepici aby pohledal.“

S úsměvem jsem zavrtěla hlavou a přidržela krabici, která se vší silou snažila vymanit z prostoru kufru. „Tak to jsem ráda, že to vím. Ale teď už je asi pozdě, že?“

„Naprosto,“ přikývl rádoby vážně. „Jakmile vás zmerčí Gary, je veškeré utajení v háji.“

Zasmála jsem se a ten zvuk mi připadal cizí. Už tak dlouho mě nikdo nerozesmál, že už jsem si ani nepamatovala, jaký pocit to vlastně je. Nervózně jsem tedy popošla zpátky k autu a hrubou silou se snažila tam vše natlačit.

Peter nejspíš poznal, že legrace skončila, a tak ke mně beze slova přikročil a pomohl mi přibouchnout kapotu, na kterou bych si jinak nejspíš musela sednout. Pak na mě kývl, tentokrát už ze vzdálenosti, která mi nezasahovala do osobního prostoru.

„Co děláte, dejme tomu, tak za tři hodiny? Stavil bych se podívat na ty rozvody.“

Když už nestál tak blízko, mluvilo se mi o něco lehčeji. „No, za tři hodiny se budu zřejmě prát s prastarými koberci a podobnými věcmi, takže se klidně zastavte, jak se vám to hodí.“

„Fajn, domluveno. Tak zatím nashle, slečno Caseyová!“

„Nashle!“ mávla jsem za ním, když přecházel silnici k vlastnímu autu, robustní dodávce zaparkované vedle Barryho bistra. Byla zaneřáděná tak, že bylo na první pohled jasné, že s ní opravdu jezdí někam za prací.

Usedla jsem také za volant, zaskočená, překvapená, ale podivně spokojená. Nejen kvůli tomu, že se mi podařilo sehnat vše potřebné, a to ještě za velmi dobrou cenu, ale také kvůli Peterovi. Ne že bych k němu pociťovala po našem rychlém seznámení bůhví jaké sympatie, byla jsem ale každopádně ráda za první duši v tomhle městečku, která byla schopná víc než jen civět.

Nikdy jsem nebyla uklízecí typ a posedlá antibakteriální čistotou už vůbec ne, ale s tím domem jsem zkrátka musela něco udělat, pokud jsem v něm skutečně hodlala žít, jíst a spát.

Nechala jsem tedy celý svůj první neposkvrněný nákup v autě a vydala se to tu trochu zkulturnit.

Když jsem se tahala ven už se třetím prošlapaným, ale nepochopitelně těžkým kobercem, záda už mi začínala vypovídat službu, o rukou ani nemluvě. Při představě, kolik mě toho ještě čeká, jsem si dovolila menší pomoc vlastního já. Přeci jen, najedená už jsem byla a dostatek kávy a cigaret jsem měla po ruce.

Postavila jsem se do veřejí obývacího pokoje čelem do chodby, sundala si rukavičky a promnula si ztuhlé prsty. Několikrát jsem s nimi zkusmo zahýbala, utřídila si myšlenky v hlavě na ta správná místa, aby vše fungovalo tak, jak jsem chtěla, a zhluboka se nadechla.

Nevím, proč mě při použití vlastní síly vždycky brněly a pálily prsty, ale nikdy jsem si na to nedokázala zvyknout. Nejen proto, že jsem ji využívala, co nejméně to šlo, ale hlavně z toho důvodu, že jsem se jí sice nikdy přímo nebála, ale budila ve mně obrovský respekt. Úctu před něčím, co nikdy nedokážu pochopit, i když je to mou součástí už od narození.

Ještě jednou jsem si protáhla prsty a pak jednou dlaní opsala půlkruh. Nebylo nic vidět, žádné elektrické jiskření, nic takového. Cítila jsem ale sílu, která mi proudila skrze tělo do dlaně a pak do vzduchu kolem mě, který nasycovala odérem ozónu.

Koberec na vzdálenější straně chodby sebou několikrát zacukal, ale pak se v mžiku začal rolovat směrem ke mně. Ustoupila jsem do místnosti k věšáku, který jsem sem už předtím prozřetelně přestěhovala, a uvolnila tak dostatek prostoru koberci, který se během několika vteřin sroloval po celé své délce až ke vstupním dveřím. Tam jeho pohyb ustal a byl zase jen mrtvým žmolkovatým kusem spojených vláken.

Rychle jsem si ruce promnula, protože mě pálilo v dlaních a prsty sebou nepříjemně cukaly v bolestivých záškubech. Věděla jsem, že to během pár vteřin přejde, jenže mi z toho přejel mráz po zádech, ostatně jako vždycky.

Přesto jsem to skousla a vyšla do patra, kde jsem stejným způsobem srolovala a shodila ze schodů ke dveřím všechny zbylé koberce. Dům byl teď plný zatuchlého prachu, který se ale rychle rozplýval pod náporem průvanu, který jsem vytvořila otevřením všech oken v přízemí i prvním patře.

Vyčerpaně jsem sešla schody, minula zabarikádované hlavní dveře a vyšla ven zadními. Tam jsem se posadila na rozvrzaná prkna schodů a roztřesenými prsty si připálila cigaretu. S jistou úlevou jsem si opřela hlavu o sloupek. Ne že bych měla uklizeno, to ani v nejmenším. Ale to nejhorší jsem zvládla, i když jsem z toho byla vyřízená.

Zvuk auta, parkujícího před domem, mě vytrhl z poklidného načerpávání sil. Uplynulo méně než dvacet minut a já potřebovala alespoň půl hodiny, abych se dostala do původního stavu. Obejít dům a přivítat Petera jsem už ale zvládla.

Překvapilo mě, že mu z nedovřených dveří dodávky trčely dlouhé trubky, svítící novotou.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ho a ukázala na jeho náklad. „Netušila jsem, že už si rovnou přivezete materiál.“

Zabouchl dvířka a zeširoka se na mě usmál. „Je mi jasné, že jich bude potřeba pár vyměnit, tak proč pak jezdit zase tam a zpátky.“

„A můžu se zeptat, kolik to všechno bude stát?“

S rukama v odřeném kufříku na mě mrkl. „Nebojte, udělám vám dobrou cenu. Vnučku staré Lucy bych nikdy na hůl nevzal, nebojte. Takže se do toho můžu pustit?“

Pokrčila jsem rameny a tiše zadoufala, že to vážně nebude stát moc. Sice jsem měla nějaké úspory, ale jelikož jsem netušila, kdy se mi podaří najít práci, chtěla jsem s nimi nakládat opatrně.

„Samozřejmě. Co budete potřebovat ode mě?“

Spiklenecky na mě mrkl. „No, zaprvé, abyste mě pustila dovnitř.“

„Tak to budeme muset zadem, mám tam, no, řekněme nepořádek, který mi zahradil hlavní vchod.“

„A to je co?“ zeptal se s překvapeně pozvednutým obočím.

Autor: Poisson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V rukavičkách - 2. kapitola: