OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » V listech zlatého stromu – 31. kapitola

24.05.2013 (16:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1042×

V předčítání pokračoval neúnavně. I když si umývala vlasy a nemohla jej slyšet, i když se slunce schovalo za obzor, Gareth dál četl s odhodlaností bájného reka, který se rozhodl, že lítou bestii pokoří. Až příliš se mu zamlouval tento poklidný stav, kdy dívka ve vaně tiše naslouchala jeho hlasu a nepokoušela se utéct nebo ho zmrzačit. A ačkoliv by si to nikdy nepřiznala, líbilo se to i jí.

Jenže všechno musí končit, a tak i v mírem nasáklé koupelně voda ztratila svou horkost a noční chlad se postupně vkradl skrze úzké okno. Poslední záchvěv klidu nastal, když generál podal Dalii čisté oblečení. Kněžka opět pocítila dojetí nad tímto milým darem. Tedy určitě do chvíle, než, zabalená v bílém plátně, roztáhla šaty před sebou. A nestačila se divit. Byla to bílá noční košile bez žádného specifického tvaru, nebýt nařasení okolo výstřihu, pod prsy a v délkách rukávů. Avšak i to bohatě stačilo, aby se z každé majitelky stal velmi rozměrný a hlavně neforemný objekt. Dalie vyděšeně polka a ve vteřině ztratila veškeré sympatie ke generálovi. Chvíli uvažovala, že si něco tak příšerného nevezme, jenže to by si musela zpět obléct smradlavou košili, anebo zůstat v mokrém plátně. A obě tyto možnosti se jí po chvilce uvažování začaly jevit jako velmi nepohodlné. S velkým sebezapřením shodila plátno a nasoukala se do šatů a ještě déle utahovala jednotlivé tkanice, aby dala oděvu nějaký tvar. Jenže pohled do nevelkého zrcadla v koupelně byl i po této snaze zdrcující. Připadala si jako březí dračice, která se chystá terorizovat hlavní město. A při jakémkoliv pohybu byl tento její pocit ještě více umocněn. Ze šoku ji vytrhlo až zaklepání na dveře od koupelny. Generál byl totiž tak šlechetný, že jí poskytnul na oblékání soukromí, jenže byla na jeho vkus v místnosti už moc dlouho, a navíc podivně tichá.

„Děje se něco? Nebo nepotřebuješ s něčím pomoct?“ zajímal se její strážce a ona by přísahala, že při druhé otázce měl v hlase zvláštní tón. Jako by snad doufal, že jeho pomoc potřebuje.

„Všechno je v pořádku,“ houkla na zavřené dveře. „Už jdu ven,“ dodala o dost sklíčeněji. Snažila se přesvědčit, že jí to neudělal schválně a možná si jen hloupě v těchto šatech připadá, ale i přesto se musela zhluboka nadechnout a posbírat veškeré střípky své rozmlácené sebedůvěry, aby otevřela dveře. Jenže šok, který se objevil ve Garethově tváři, když ji spatřil, byl devastující. Sice se snažil co nejrychleji vzpamatovat, ale ani po pár vteřinách nedokázal úplně skrýt pobavený úsměv. Až když se viditelně kousl do rtu a zhluboka se nadechl, dostala jeho tvář patřičný nezúčastněny výraz. Jenže bylo pozdě, protože na rozdíl od něj se kněžka nesnažila skrýt své emoce.

„Jsem moc ráda, že se výborně bavíš,“ zavrčela a naštvaným krokem zamířila k posteli. Našla si svého viníka a to jí pro tuto chvíli stačilo.

„Moc se omlouvám, ale tohle jsou šílené šaty. Opravdu jsem nevěděl, jak vypadají, jen jsem po služebné chtěl, ať ti donese něco čistého a pohodlného na sebe,“ snažil se ji uklidnit, ale v jeho hlase byl pořád smích, což mu vůbec nepomáhalo.

„A proto mi ta ženská musela donést stan? Do těchto šatů bychom se pohodlně vlezli my oba i s králem!“ Musel uznat, že jízlivě odpovídat umí. Moc se snažil myslet na cokoliv jiného, a tak si jeho mysl vytáhla její poslední větu a přenesla ji do šílené představy. To, co viděl v mysli, by s chladnou tváří přešel jen těžko. A tak se k jejímu zděšení rozesmál na plné kolo.

„Opravdu ti tu hlavu utrhnu!“ vyhrožovala mu nevěřícným tónem. Ani ona nemohla uvěřit, že se jí směje jako malý spratek. Jenže generál nemohl přestat, což ji pořádně dožralo. Měla v plánu k němu přiběhnout a ten usměv mu z tváře vymlátit, ale zranění jí dovolila se jen rychleji přibelhat.

„Ty…!“ zavrčela na něj zblízka a hledala vhodnou urážku, i když v hloubi doufala, že postačí její vražedný tón. Nestačil. A poslední kousíček předešlé sympatie byl pryč.

Zaútočila vcelku nečekaně, jenže pravdu také bylo, že dala Garethovi spoustu příležitostí k tréninku, a tak jí začal uhýbat s nečekanou lehkostí. K jejímu vzteku se nepřestal smát, i když konečně vypadal trochu zaraženěji. A když už se salva ran neúmorně stupňovala, bleskově ji chytil za obě zápěstí. Rozzuřená se mu zmítala v náručí a do boje zapojila i nohy.

„Klid, klid, prosím, uklidni se. Já se nesměji tobě,“ tišil ji a uskakoval před dalším jejím kopem.

„No, to ti tak věřím, ty skřete!“ vykřikla a tentokrát vymrštila své koleno vzhůru ve snaze nabrat jeho slabiny. Uhnul jen o fous, ale smích jej konečně spolehlivě přešel. Pořád ji držel za ruce, a tak ji jedním rychlým škubnutím strhnul na svou hruď. Její ruce přitom tahal až za svoje záda, takže se z něj nemohla dostat. Nyní zase on potřeboval upoutat její rozběsněnou pozornost.

„Pšššt… Ticho… Poslouchej mě,“ šeptal k ní a snažil se navázat oční kontakt. Když se mu to po chvíli povedlo, měl zase chuť se smát, ale dokázal se ovládnout. „Nesměji se tobě,“ začal a bedlivě pozoroval její reakci. Při tom se snažil dát svým slovům klid a zdůraznit jejich pravdivost. „Vypadala jsi roztomile, to uznávám, ale pak jsem se opravdu neposmíval tomu, co máš na sobě. Smál jsem se tomu, co jsi řekla,“ pokračoval a kněžka se konečně trochu uklidnila, ačkoliv ostnem nabručenosti jí ve výrazu zůstal. Konečně opatrně pustil její ruce, jelikož si byl jistý, že na něj už nezaútočí.

„Co ti tedy přišlo tak vtipné?“ zajímala se a uraženě si mnula rudé zápěstí.

„Nevím proč, ale po tvé jízlivé poznámce jsem si krále představil v těchto šatech,“ přiznal nakonec a nervózně se poškrábal na zátylku. Měl najednou strach, že si opět špatně vyloží jeho slova.

Dalia totiž ztuhla a na generála nevěřícně vytřeštila oči. Jen na vteřinu bylo ticho, než se po Garethově vzoru zlomila v pase a propukla v téměř hysterický smích.

Gareth se k ní k jeho velké úlevě rád přidal a ničivá bitva byla pro tento večer zažehnána.

„Prosím tě,“ šeptal mezi nádechy a pořád se pochechtával. „Hlavně to neříkej králi.“ Jeho zajatkyně k němu zvedla rozzářený pohled a mile se usmála. Neřekla ani slovo, ale byl si stoprocentně jistý, že takovou lahůdku si pro sebe nenechá.

XXX

Plížila se chodbou jako mlha. Potichu našlapovala po dřevěných parketách a jako zloděj se pokradmu otáčela, aby se ubezpečila, že ji nikdo nespatřil. Dnes neměla v plánu za ním jít, ale touha ji nakonec přemohla, a tak se uprostřed noci krade tmou, aby jej překvapila u něj v ložnici.

Když se konečně ocitla u jeho ložnice, na chvíli zaváhala. Nebyla si úplně jistá, jestli je moudré ho budit uprostřed noci. Do hlavy se jí vkradla temná myšlenka, že by nemusel být sám, ale nechtěla si ji připustit, ačkoliv neví, jak by se zachovala. Odhodlaně vzala za kliku a potichu vstoupila do pokoje. Byl zlověstný a tichý, jen málo světla mu dodával dohasínající krb a pár svíček u stolu. Postel k jejímu překvapení byla rozházená, ale prázdná. Pomalu k ní přešla a pohledem pátrala po svém milenci. Byla tak zaujatá, že si nevšimla stínu, který se za ní pohnul v jednom z křesel. V další vteřině už neměla žádný kyslík. Obrovská ruka se jí obtočila okolo hrdla a silně s ní praštila o nejbližší zeď. Úlek a nedostatek vzduchu vykonali své. Kněžčinu mysl pohltily stíny a smysluplné uvažování nahradil bojem vyškolený instinkt. Její tělo se začalo bránit, takže její pěsti přesně nalezly útočníkův solar a bradu. Obr bolestivě heknul a dokonale jí naběhnul na další ránu. Přesněji řečeno na kolínko. Snažil se ji ještě praštit pěstí, ale Saire jej bez problému vykryla, a účinným chvatem s pákou jej odeslala na zeď. Král se sesunul k podlaze a teprve v tu chvíli se Saire vrátil zdravý rozum. Vyděšeně padla na kolena a rychle vzala jeho pomlácenou tvář do dlaní.

„Pro svaté! Žiješ?“ zaúpěla a polibky mu chladila rány na čelisti. Král se jen mátožně dával dohromady a jako opilý kolem sebe pátral rukama.

„Do pekla, to byly pecky,“ šeptal omámeně a bolestně při pohybu syknul. Konečně se mu jeho obzor přestal točit a zbytky ega jej nutily stanout. Jenže bez kněžčiny pomoci by to zvládnul jen těžko. „Málem jsem tě zabil,“ obvinil ji a ztratil rovnováhu. Kněžka jej bleskově zachytila.

„To těžko. Co tě to popadlo, na mě takhle vyletět? Vyděsil jsi mě!“ vyčítala mu zničeně a pomohla mu sednout si zpět do jednoho z křesel. Raději mu už nepředhazovala, že v tomto souboji měla ona převahu, nikoli on.

„Myslel jsem, že jsi vrah,“ přiznal a kněžka jej soucitně pohladila po tváři.

„Příště se ozvu už u dveří,“ slíbila a znovu jej opatrně políbila na opuchající čelist.

„Příště už nebudeš spát u sebe,“ opravil ji a polibky jí začal vracet.

XXX

Brzo nad ránem se mu konečně podařilo v křesle pohodlně zadřimnout. Nebyl to hluboký spánek, který potřeboval, ale bylo to lepší než nic.

Poslední dny se cítil rozlámaný a nezpůsobily to jen její rány. Toužil po posteli jako vojáci po milence. A aby jeho utrpení pokračovalo, měl tu vytouženou postel i s milenkou přímo před sebou. Samozřejmě zvažoval, že se na všechno vykašle a lehne si k ní, ale nechtěl zničit křehoučký mír, kterého dnes dosáhl. 

Konečně jej dostihlo sladké nevědomí, ten pocit, kdy už téměř spíte, ale vaše smysly ještě vnímají okolí. Zrovna sjížděl po křesle do zdánlivě pohodlnější polohy, když na okenní tabulku něco zaškrábalo. Okamžitě se posadil a rozespalým pohledem pátral ve tmě po vetřelci. Nebyl v místnosti, ale za oknem se míhal drobný stín. Gareth jej chvíli zmateně pozoroval, dokut stín opět nezaškrábal na sklo. Rozespale se postavil a omámeným krokem se vydal k oknu.

„Co je?!“ vykřikla dívka za ním a vyděšeně prohledávala pokoj. Probudil ji, když vstal, a docela ho vylekala. Popravdě, oba vypadali jako po flámu.

„Něco je za oknem,“ vysvětlil jí a dál se přibližoval rámu. Sevřel západku a polehoučku okno otevřel. Do místnosti se vehnala tmavá šmouha a pronikavě zapískala, jako by mu chtěla vynadat za neslušné chování. Pak se okamžitě vydala k posteli a bez skrupulí vyskočila na peřinu.

„Phury?“ špitla dívka a nastavila dlaně. Šmouha do nich skočila a naštvaně pukňukávala.

„Vysvětlíš mi to?“ zašeptal generál vyčerpaně a poraženě šel zapálit jednu ze svíček. Nadobro se rozloučil i s podřimování.

„No… To je Phury,“ řekla klidně, jako by tím vše mělo dávat smysl. Generála si nevšímala, měla až moc práce s drbáním a hlazením malé šmouhy.

Garethovi se konečně podařilo osvětlit místnost a mohl si sám odpovědět na svou otázku. Phyru byla veverka. Pekelně špinavá a evidentně naštvaná veverka, která ho okamžitě probodla nesouhlasným pohledem, sotva se mu podařilo zapálit svíci.

„Páni,“ vydechl překvapeně a i se svíčkou se vydal k posteli posadit se zpět do svého křesla. Veverka měla podivuhodné zbarvení, takové stvoří jen jedna věc. „Ty jsi ho vyčarovala?“ Nebyla to otázka jako spíše ubezpečení jeho domněnek. Dívka pouze souhlasně přikývla a spokojeně zabořila nos to chomáče chlupů. Trochu se přitom zašklebila, jelikož si asi neuvědomila, jak je stvoření špinavé.

Veverku to však moc nezajímalo. Pořád Garetha propalovala pohledem, a když se posadil do křesla, bleskově vyskočila Bestii z dlaní. Rozhodným hopkáním se dostal až na noční stolek a pomalu se přiblížil k okraji. Pak se konečně zastavil a bylo vidět, že váhá, jestli pokračovat dál na křeslo. Natahoval chlupatý krk, aby alespoň zjistil, jak jí generál voní. Gareth k němu volně natáhl ruku, aby si ho mohl pořádně očichat. Phury se nejprve trochu stáhnul, snad i zaleknul, ale pak se znovu natáhl a zblízka očichával jeho prsty. Generál ho chtěl druhou rukou pohladit mezi ušima, ale veverčák to zpozoroval a jako vítr se běžel schovat do nastavené náruče.

„Je docela hbitý,“ konstatoval Gareth a nespouštěl ho z očí.

„A zatraceně špinavý,“ dodala Dalia a rovnou s ním zamířila do koupelny.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V listech zlatého stromu – 31. kapitola: