V listech zlatého stromu - 25. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Předejdu stížnostem a předem prozradím, že obě dívky čeká ráno v ložnici a ve společnosti muže. Přeji příjemné počteníčko.

24.09.2012 (19:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 969×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

Všechny starosti se vypařily. Váhání, strach i bolest byly pryč díky němu. Ale u Bohyně, bylo jí takové horko. Celé její tělo bylo v jednom ohni, až se skoro divila, že bělostné přikrývky nepohltily rudé plameny. Jen pomalu si vybavovala, že se král proměnil v sopku. Ale kdy to bylo? Po tom, co jej přivítala u postele s otevřenou náručí a slzami v očích, nebo až ve chvíli, kdy se jí podařilo natrhnout lem jeho košile? Možná se rozhořel, když to samé udělal s výstřihem jejich šatů. Podle všeho nebyl moc trpělivý, ale i přes to všechno si byla skálopevně jistá, že kdyby jen pohledem zaváhala, znovu by odešel. Jenže to ona neudělala, vrhla se do všeho po hlavě a s radostí přijímala, co nabízel. A on dělal to samé.

Docela se divila, jak se lidské touhy rychle mění a jak si mohou protiřečit. Za žádnou cenu ho nechtěla opustit, ale zároveň toužila po chladu. Jenže šance na vyplnění tohoto přání se jevila jako mizivá. Král ji pevně držel v náručí a jeho nahá hruď se pravidelně otírala o tu její. Na rtech měl spokojený úsměv a jeho chrápání občas rozcinkalo skleněné vázy na komodách. Sama sebe začala přesvědčovat, že toto rožnění vydrží, že prostě zase usne a až se znovu probudí, bude již král vzhůru. Ale byla to marná snaha, uměla lhát lidem, když to bylo zapotřebí, ale sobě nikdy. Vydržela to jen pět minut a pak se prostě musela zapřít dlaněmi o jeho pokožku a vysvobodit se z lávového sevření.

Podařilo se jí posadit, ale jen na pár vteřin, než jí mohutná tlapa opět přišpendlila k polštářům.

„Máš povolení opustit svou pozici, kněžko?“ zeptal se tónem vojenského velitele.

„Mám,“ zavrněla. „Jinak ty přikrývky lehnou popelem,“ špitla sladce a znovu se posadila. Začala kolem sebe hledat nějakou volnou přikrývku, kterou by okolo sebe omotala a mohla se jít ochladit k umyvadlu.

„Snad ti nebylo horko,“ ptal se překvapeně, ale když spatřil její skeptický pohled, nešťastně povzdechl. „A já se tak snažil, abys mi neprochladla,“pronesl na oko zdrceně, čímž kněžku rozesmál.

„Nastydnutí mi opravdu nehrozilo, ale jedno je jisté. Tohle se bude muset pro příště doladit, jinak se příště vlezu do polelníku.“ Sotva jí však vyšla ty slova z úst, zarazila se nad jejich významem. Opravdu řekla, že bude nějaké příště? Opatrně se poohlédla po králi, který musel přemýšlet nad tím samým.

„Uvědomuješ si, že to co jsi právě pronesla je jedna z nejkrásnějších vět, které jsem slyšel?“ zašeptal a znovu se po ní natahoval.

„No tak, je mi opravdu horko,“ protestovala a rychle seskočila z postele. Manévr to byl dobrý, ale zapomněla si pevně držet ledabyle omotanou deku, takže jí na zadní straně sklouzla hluboko pod úroveň zad. Než si jí stihla upravit, král hlasitě polknul a Saire by přísahala, že oči mu potemněly.

„Tímhle si to moc neulehčuješ,“ zavrčel a pomalu jako číhající šelma se začal zvedat z postele. Kněžka ohromená jeho chováním ustupovala do koupelny a ještě pevněji sevřela přikrývku v dlaních. Nestihla se ani nadechnout k výkřiku, když jí popadl do náruče a zvedl do výšky. „Mám řešení tvého horkého problému,“zavrněl a přistoupil ke kádi s vodou, kterou jí služebné nachystaly předešlého večera. Voda se leskla čistotou, ale musela být pekelně ledová. Kněžku objala hrůza.

„To nemyslíš vážně,“ zašeptala poplašeně a sledovala hladinu pod sebou.

„Ale ano, myslím,“ pronesl klidně a překročil okraje kádě. Dívka nechápavě nakrčila obočí a netušila, co vyvádí. Stál klidně v ledové vodě a usmíval se na ni. „Krásko moje,“ oslovil ji něžně, „musím tě přesvědčit, že v posteli se mnou je příjemněji než kdekoliv jinde.“

„Já myslela…“

„Ty jsi opravdu myslela, že bych tě do té kádě hodil?“ nenechal ji dopovědět a upřímně se zasmál, když Saire zmateně přikývla. „Prosím tě, nejsem zase takový osel, na ženy se občas musí hezky pomalu,“ a se rty přitisknutými na těch jejich se ponořil.

Xxx

Pár hodin po té, co se její tělo vyrovnalo s horečkou, začala nabírat zdravější odstín ve tváři. Pořád byla bledá, ale zmizel šedivý odstín. Poslední vzpomínkou na tento stav byly kruhy pod očima, takže i když spala, vypadala vyčerpaně. Kněz je opustil před chvíli. Stařec sám vypadal na umření, ale svou práci vykonal báječně. Gareth chvíli váhal, jestli má také pokoj opustit, ale slíbil svému králi, že se od ní nehne ani na krok. Když jí sem včera donesli, byl pološílený strachem a on se mu vlastně nedivil. Podle všeho tu dívku nepokládal za nepřítele, právě naopak. Byla svým způsobem líbezná, naprosto osvěžující a dle všeho krále posílila jak na psychice, tak na kondici. Musel se pousmát, když si vzpomněl, jak často kvůli ní běhal po hradě, a jak cvičil hlasivky v ohlušujícím řevu.

Ne byla naprosto dokonalá, svým děsivým způsobem, kterým krále otužila natolik, aby mohl s přehledem čelit i svojí ďábelské matce.

S hlavou plnou těchto úvah se zvedl a došel ke dveřím. Potichu je otevřel a zavolal na jednoho ze strážných. Neměl v úmyslu porušit svůj slib, takže mladíkovi poručil, aby zašel pro krále. Jenže chlapec po tomto příkazu výrazně pobledl.

„Můj Pane,“ koktal zmateně voják. „Král není ve své ložnici, již jsme ho hledali.“

„A kde je,“zavrčel Gareth netrpělivě s neblahou předtuchou, že jel vyřizovat účty s vrahy bez něj.

„Podle všeho pane zůstal - zůstal u kněžky Saire,“ zašeptal mladík opatrně. Snad očekával, že bude jeho generál běsnit, protože celý hrad si myslel, že tato kněžka je zaslíbená jemu, ale Garethovi jen vylétlo obočí vzhůru a na tváři se mu objevil pobavený úšklebek.

„Lišák proradná plešata,“ brblal si pro sebe. „Hezky si to zařídil,“ dodal s úctou a pak se obrátil na vojáka. „Až budeš mít zprávy, že je ve svojí pracovně, tak mu předej můj vzkaz, ano?“ Mladík zmateně přikývnul, zasalutoval a odešel ke svému kolegovi, zřejmě se podělit o novou záhadu.

Gareth s úsměvem zavřel dveře a jako duch se vrátil na svoje místo, vedle její postele. Potichu se usadil do křesla, bosé nohy si položil na její přikrývky a dál pozoroval její spánek.

Xxx

Temnota ji drtila nesnesitelnou vahou. Netušila, jak se do tohoto stavu dostala, ale toužila před ním uniknout. Ještě před časem by přísahala, že již viděla v dáli ženu obklopenou světlem, jak k ní toužebně natahuje paže a chce jí přivinout do náruče. Byla to její mrtvá matka nebo samotná Bohyně? Netušila, ale přesně určila chvíli, kdy jí prudká síla strhla zpět a vše zahalila do tmy. Bloudila svou myslí a přála si nalézt východ, ovládnou paže, nohy a oční víčka, prostě se jen probudit a uniknout.

Jenže nenacházela nic, jen zamčené zákoutí své mysli. Když konečně přišla změna, vítala ji s otevřenou náručí. Cítila nepříjemné brnění v rameni a boku, jako by se jí tělo snažilo něco připomenout. Zaměřila na ten pocit veškeré své soustředění. Vzpomínky se vrátily s rychlostí a silou blesku. Náhle znovu viděla maskované útočníky, jejich jiskřivé oči a touhu po její smrti. Viděla dýku připravenou k útoku a slyšela děsivý výkřik, který však nyní patřil jejím ústům. Vymrštila se do sedu jako popálená žhavým uhlíkem. Její oči se zmateně rozhlížely po honosném pokoji, až spatřila muže u svého lůžka. Znala ten obličej dobře, i když jej ve svém životě viděla jen jednou. Byl to králův generál a podle všeho moc dobře věděl, kdo je ona. Strachem se jí sevřelo hrdlo, když jí mozek zprostředkoval to jednoduché sdělení. Chytili ji.

A její tělo přesně podle tohoto zjištění reagovalo. Jako stlačená pružina se vymrštila z přikrývek a hodlala opět utéct. Její levá noha zabrala výborně, ale další odraz záležel na té pravé. A v té chvíli přišla strašlivá zrada. Celým lýtkem jí projela ostrá bolest, až Dalia stihla jen překvapeně zalapat po dechu. Navíc za ní hlídající generál vystřelil stejnou rychlostí a bez sebemenšího problému ji chytil za paži, a znovu ji stáhl do prostěradel.

Překvapená náhlou bolestí i jeho pohotovou reakcí zůstala sedět v poloze, do které ji strhnul. Obezřetně si jej prohlížela a čekala, co udělá. Pak začala hodnotit svou situaci a šance na útěk.

„Vzdej to,“ zavrčel pomalu, když poznal, nad čím právě uvažuje. „Jestli ti ty rány budu muset zase šít, tak se rozluč s úhlednými stehy,“ vyhrožoval a Dalia nesouhlasně sevřela rty.

„Já si rány umím zašít sama,“ zavrčela stejným tónem a nenávistně si ho přeměřovala pohledem.

„To jsem si všimnul, máš jich na sobě pěknou řádku,“ souhlasil nečekaně a kněžka chvíli nechápala, co tím myslí. A pak jí to došlo. Ten prevít ji podle všeho viděl nahou! Nečekaný vztek v ní vzkypěl, jako mléko na horkých kamnech.

„Jak se opovažuješ,“ zasyčela a ruce zatínala v pěst.

„No nebyla jsi při smyslech, abych se tě dovolil,“ pronesl věcně a začal natahovat své ruce, k jejímu obvázanému rameni. „Nyní se tě zeptám: Dovolíš, abych se na tebe podíval?“

„Ani náhodou,“ štěkla a snažila se uhnout před jeho dotykem. Garethovi to však bylo jedno, měl v plánu rány zkontrolovat, i kdyby křičela jako pominutá. Jenže se trochu přepočítal, protože tak tuhý odpor nečekal ani on. Sotva se dotknul čisté látky, kterou měla na ráně, kněžka mu neochromenou paží zasadila ocelovou ránu. Generál překvapením hekl a zmizel pod postelí. Dívka se znovu bleskově zvednula a belhavě se snažila došourat ke dveřím.

„Sakra,“ zaklel ze svého nového stanoviště a neohrabaně se zvedal. Ta maličká měla v rukách rychlost biče a sílu kladiva. Kdyby mířila jen o kousek výš, klidně by mu ten nos utrhla. Se zavrčením ji bez problému doběhl a chytil okolo pasu. Dívka bolestí vyjekla a on si až pozdě uvědomil, že právě v těch místech má další ránu, kterou jí nejspíše potrhal.

„Pusť mě,“ zaječela, ale neměla žádnou šanci. Generál si nesmlouvavě zvedl do náruče a vracel se s ní k posteli. Celou cestu musel hbitě uhýbat, před dalšími ranami, kterými ho zasypávala.

„U démona, uklidni se!“ zařval dopáleně, když ji položil do přikrývek. „Stejně se nám už neskryješ, tak to vzdej!“ To dívku zarazilo.

„Jak to myslíš?“ zeptala se vyděšeně a teprve teď si uvědomila chlad na svém krku. Volnou rukou se pomalu přiblížila k těm místům a prsty se dotkla chladného kovu. Pomalu přejížděla po umě vytepaném náhrdelníku, který jí úzce přiléhal k hrdlu. „Ne!“ vyšlo jí přidušeně z úst a z očí jí stekla první slza. Je pozdě, mihlo jí myslí, než se nadobro zhroutila do přikrývek a tělo jí ovládl třes.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování