OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » V listech zlatého stromu – 20. kapitola

14.06.2012 (19:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1185×

Ladarius se nezmohl na jediné slovo.  Ačkoliv cítil, že mu krev divoce tepe ve spáncích, měl pocit, že mu musela zamrznout v žilách a tím mu sebrat veškeré emoce. Stál naproti líbajícímu se páru a periferním pohledem viděl šok v očích jeho matky. Když ty dva od sebe odehnala, toužil jí na jednu stranu poděkovat, ale na druhou ji zabít, protože se jí na tváři rozlil spokojený výraz.  Dobře si uvědomovala, že ho tento výjev zasáhnul jako rána palicí a přímo se rochnila v jeho utrpení.

Do těla se mu vlil hněv a jako zničující katastrofa se dral na povrch. Běsnivým výrazem se díval na svého přítele a pak se konečně zaměřil i na druhou osobu. A to hněv uhaslo jako prudký déšť. Vyděšená kněžka měla ve tváři bolestný výraz a lítost v jejich očích se nedala přehlédnout. Neřekla ani slovo, ale král náhle nepochyboval, že by dala cokoliv na světě za to, aby mohla svůj čin vzít zpět.

„Můj králi… Má královno“ ozval se konečně Gareth a Saire si přitáhnul blíže k tělu, jako by ji chtěl ochránit. Ladarius netušil jak se tváří, ale když promluvil, byl překvapen, jak vyrovnaně jeho hlas zní.

„Samozřejmě matko, že je rušíme,“ odpověděl klidně. „Omluv královnu můj příteli, je zcela neodpustitelné vás tak vylekat.“ Po těch slovech jeho matince klesla čelist a se zmateným výrazem si prohlížela svého syna. A pak zrudla vzteky, když si uvědomila skutečný význam jeho slov.

Královna ledovým pohledem nejdřív probodávala syna, ale nenašla žádná slova, kterými by mu jeho dokonalý zásah vrátila. Pak se zběžně podívala i po dvou svědcích a málem explodovala vzteky. Gareth se usmíval na svého přítele a uznale pokyvoval hlavou, kněžka se tiskla ke generálovi a pohledem probodávala kamenné dlaždice. Rty měla rudé nejen od polibku, ale také od toho, jak se do nich zakousla a tím potlačovala příval smíchu. Bylo to zcela marné, její drobná ramena se chvěla a z očí jí tekly slzy, velikosti hrachu.

„Nic se nestalo, můj pane… Už je pozdě, doprovodím Saire do pokoje. Když nás omluvíte,“ pronesl klidně generál a počkal, až se mu kněžka zavěsí do nabízeného rámě.

„Dobrou noc Garethe… Saire…“ popřál jim král s lehkou úklonou.

„Můj pane. Má paní,“ napodobili ho ti dva a pak zmizeli v chodbě.

Xxx

Královna se rozzuřeně hnala chodbou a toužila si na nějaké zbídačené duši vylít svůj hněv. Potom, co je ty dvě hrdličky opustily, se k ní její syn otočil a bez špetky emocí jí popřál dobrou noc. Pak odešel a ji tam nechal stát samotnou. Jako by ho ani nezajímalo, kdo ji doprovodí do pokoje.

Zahnula za roh a uviděla mladou ženu ve světlých šatech, jak potichu cupitá chodbou.

„Ke mně!“ zařvala na ni a dívka překvapeně nadskočila. Pak poslušně sklonila hlavu a přišla ke královně. „Nech mi nanosit horkou vodu do lázně a zajisti mi nejlepší víno!“ křikla na ni a v duchu se nemohla dočkat, až tu nešťastnici bude v pokoji sekýrovat a řvát po ni, jak moc je neschopná.

„Ano paní, hned to bude,“ zašeptala dívka a se stále skloněnou hlavou zmizela v chodbě.

Když královna dorazila do pokoje, spokojeně se usadila do křesla a čekala na svou oběť. Už si představovala, jak dívka brečí, jak přijímá její rány a nezmůže se na jediný odpor. Čas běžel a královna pořád seděla a čekala. Kolem půlnoci ji přemohl spánek a ona usnula v křesle.

Xxx

Slunce lehce pohladilo masivní desku stolu, když král přišel do své knihovny. Místnost byla k jeho údivu prázdná, ale voněla po brusinkách a třešních. Rychle prohledal všechny skulinky, ale Bestii nikde nenašel. Bylo to zklamání, ale také úleva. Vrátil se ke svému stolu, za který se posadil a který se mu hned od začátku jevil velmi podezřele.

 Na jeho styl byl až příliš čistý, jako by uklizený, ale jeho služebné tuto činnost nikdy nevykonávaly. Jednak ho to vždy rozčílilo a jednat na to ty chudiny neměly nervy. Knihovna byla jeho osobním skladištěm, které miloval a do kterého ženská ruka nezasahovala.

Po jeho pravici byly na úhledné hromádce seřazeny svazky, které předešlý den měl v rukách. Začal se jimi probírat a ke svému překvapení mezi nimi nalezl i ty, které mu neznámá dívka ukradla. A překvapení pokračovalo.

Když otevřel první z těchto knih, k jeho neskonalému údivu mu na stole přistál bílý složený list. Vzal jej do ruky a málem se sesunul ze židle. Byl to dopis, velmi podobný tomu, který on sám psal neznámé zlodějce. Jen jeho nadepsání se trochu lišilo. Místo „Pro Bestii“ se na bělostném papíře značila jiná slova. „Pro Plešouna“.

Chtělo se mu smát, protože jakkoliv to bylo drzé, ta dívka nepostrádala smysl pro humor a uměla mu vrátit všechny jeho drzosti. Spěšně list otevřel a začetl se do elegantního písma s jemnými kudrlinkami. V dopise stálo:

Drahý plešoune,

Vaše velectěná nabídka je velmi lákavá, ale myslím, že jste mě hned na začátku trochu podcenil. Za obvyklých okolností bych na tyto podmínky nikdy nepřistoupila, avšak o včerejší noci jsem se omylem setkala s Vaší velectěnou matkou a její líbezné chování k mojí osobě mě nakonec obměkčilo a já tedy přistupuji na Váš návrh. Nakonec pokud mohu být tak směla a poskytnout Vám drobnou radu, utečte ještě hned z hradu a raději se projděte po lese. Mám obavy o vaše duševní zdraví, pokud ve tvrzi setrváte další den.

P. S. Předpokládám, že vaše matka bude běsnit, včera po mě chtěla nějaké věci, ale asi čekala trochu marně.

S uctivým pozdravem

Bestie

Král se mohl smíchy zbláznit, nečekal, že po jeho včerejším vydařeném políčku do hrdosti jeho matky se k němu ještě někdo přidá. A vida, Bestie ho nezklamala. Začal tu dívku obdivovat. Bylo vidět, že se v hradě vyzná a umí splynout s davem a nepřilákat k sobě pozornost.

A navíc dokázala naštvat jeho nenáviděnou matku. Za tuhle schopnost by ji odpustil všechny její drzosti a klidně z ní udělal svojí královnu.

Znovu si pozorně přečetl její dopis a pak se rozhodnul ji poslechnout. Měla pravdu, další den s jeho matkou by byl k zbláznění. Navíc potřeboval přemýšlet o včerejších událostech a to vyžadovalo klid. Bez meškání tedy schoval její dopis do vesty a vzal knihy ze stolu. Po té se vydal ke kuchyni. Tam sebral koš a vložil do něj všemožné jídlo. A pak aniž by někomu sdělil, kam se vydává, vyšel z hradu a zamířil si to do lesa.

xxx

V lese bylo k jeho překvapivě teplo. Král šel dlouho, než našel ideální místo pro odpočinek. Svá rozložitá záda si opřel o majestátní dub, jehož větve se rozvětvovaly vysoko nad jeho hlavou a zasahovaly i k okolním stromům. Spokojeně se uvelebil a neváhal zavřít oči a nerušeně odpočívat. Lehký vánek šuměl ve větvích a tvořil tak něžnou melodii, která přímo lákala ke spánku.

Když jej konečně začal přemáhat kýžený spánek, ve větvích nad ním se ozval šelestivý zvuk. Než stihnul rozlepit oční víčka, do klína mu spadl tvrdý předmět. Překvapeně sebou škubl a zůstal jako opařený zírat na zelené jablko. Nevěřícně zvednul svůj pohled, kterým se chtěl přesvědčit, že nesedí pod jabloní. A nestačil se divit. Opravdu seděl pod majestátním dubem, ale v jeho větvích se uvelebila mu dobře známá žena.

„Zdravím Vás Plešoune,“ zavrněla s úsměvem. „Vidím, že jste si vzal k srdci moji radu. To je milé,“ pokračovala a Ladarius nevěřil svým očím.

„Taky tě zdravím Bestie,“ vrátil jí oslovení. „Nebo bych ti měl říkat Mariano?“ zeptal se a pomalu se zvednul ze země, aby zjistil, jak se tam nahoru dostala.

„Stačí Bestie, líbí se mi to,“ konstatovala s úsměvem a schovala neposlušný pramen za ucho. Seděla na široké větvi zhruba tři a půl metru nad ním a v žádném případě neměla strach. Její tělo bylo uvolněné a klidné a ani výška, ve které seděla, jí evidentně nedělala problémy. Spokojeně se uvelebila na svoji vyhlídce a její bosé chodidla volně kmitaly nad prostorem. Na tváři měla milý úsměv, který jí daroval roztomilost, a král jí ho nemohl neoplácet.   

„To jsem rád, že se ti moje pojmenování líbí. A co že nejsi někde na loupežné výpravě,“ vyptával se a začal obcházet strom, ve snaze zjistit kudy za ní.

„Ale no tak,“ pokárala ho. „Já přeci nekradu, jen si věci půjčuji,“ objasnila mu a nespouštěla ho z očí.

„Třeba jako to jablko,“ opáčil a pohledem kývnul k ovoci, které leželo v mechu. Dívka se trochu zarazila a skousla si ret, ale pak se jí tvář opět vyjasnila.

„To jsem měla přeci pro vás schované,“ lhala. „Bála jsem se, že byste si na tu procházku do lesa nic nevzal,“ pokračovala a pohled stočila k napěchovanému koši. „Ale, jak vidím, má péče nebude potřeba.“

„No… To určitě nebude,“ přisvědčil a přestal obhlížet rozložitý kmen. Bylo nemožné se do větví dostat, a přesto viděl, jak si tam Bestie pohodlně sedí. „Jak ses tam dostala,“ kývnul k ní nakonec. Tohle pro něj byla prostě záhada a ty neměl rád.

„To je tajemství,“ zašeptala a zvednula se. Jistým krokem pak přešla ke kmenu, kde se opět usadila, záda si opřela o kůru a jednu nohu natáhla před sebe.

„A nechceš mi ho prozradit?“ ptal se dál a zkoušel uplatnit svůj pověstný šarm. Dívka jeho výkon ohodnotila pozvednutým obočím a nevěřícným výrazem.

„Ne,“ zněl její konečný verdikt.

„Máš strach, že nedodržím slib, který jsem ti v dopise dal?“ hádal.

„Ano…“

„Ale já své sliby dodržuji,“ začal se hájit, čímž Bestii rozesmál.

„No… Tak to bych se měla bát ještě víc,“ přiznala a znovu se začala smát.

Proč? Já ti přece nikdy nic neslíb… Jo aha!“ rozpomenul si král na jejich začátky, kdy jí sliboval smrt a otroctví. Dívka jen souhlasně přikyvovala. „Ale to měly být tresty, jelikož jsi mě nehorázně štvala,“ bránil se, „navíc za tvůj včerejší výkon u mojí matky ti náleží odměna.“

„To není třeba, tuhle ženskou bych rozčilovala s radostí celý den…“ řekla a pak se zarazila.„Promiňte…“ zašeptala po chvíli, když si uvědomila svá slova.

„V pořádku,“ odmávnul to král. „Tuhle ženskou nemůže mít rád ani její syn,“ vysvětlil jí a pokračoval. „Někdy přemýšlím, jak jsem mohl v jejím těle přežít, když ke mně cítí tolik nenávisti… Ale asi jsem byl dost odolný,“ dokončil zamyšleně a poprvé viděl v dívčiných očích soucit.

 „Mě spíše překvapuje, jak se svou náturou mohla snížit k činu, který Vás stvořil,“ přemýšlela nahlas a králi svou úvahou znovu zvedla náladu.

„Vidíš, to je další velká záhada,“ usmál se. „A nechceš už konečně slézt dolů?“ přemlouval ji a trpělivě čekal, jak se rozhodne.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V listech zlatého stromu – 20. kapitola: