OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » V listech zlatého stromu – 2. kapitola

18.01.2012 (20:00) • corneille • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1250×

Brzo ráno, ještě před rozedněním se vydala velekněžka do složitých chodeb, aby našla matku představenou. Byla to dlouhá cesta, velmi namáhavá pro její staré tělo. Obvykle někoho poslala, aby vyřídil vzkaz pro matku představenou, ale dnes to nešlo. Čas neúprosně chvátal a každá vteřina navíc, je všechny přibližovala k vizi, kterou k ní Bohyně poslala skrze sen. Krátkou chvíli se utěšovala tím, že to jen její stará a strachem sevřená mysl jí poslala nepříjemné sny, ale když vyložila runové kameny, nebylo pochyb.

Teď musela jednat, neboť nabyla dojmu, že Bohyně si nepřeje tento osud a ukazuje svou přívětivější tvář.
V hlavním sálu se velekněžka setkala s houfem nechápavých pohledů. Všichni se v němém úžasu zastavili nad jejím příchodem. Spolu s nimi i matka představená.

„Velekněžko?“ vydechla překvapeně. Její příchod bylo to poslední, co očekávala.„Děje se něco?“ zeptala se nakonec a propadla neblahé předtuše. Muselo to být vážné, když sama vážila tak dlouhou cestu.

„Děje, Janis,“ oslovila ji jménem. „Prosím pojď za mnou, musíme si promluvit.“ Bez zaváhání se pak vypadala k její komnatě, která jim poskytne soukromí.  Společně došly do prostorné a klidné knihovny, která byla součástí komnat matky představené. Tam se velekněžka unaveně posadila na vyřezávané křeslo, které bylo postaveno pod vysokým oknem.  Vedle něj byl totiž malý stoleček a další stejné křeslo, na které usedla matka představená.

„Dnes se Dalie ode mě nehne ani na krok,“ řekla po chvíli chraptivě. „V žádném případě nesmí předstoupit před králova rádce.“

„Ale to nejde,“ odporovala matka představená. „Ona byla vybrána radou, nemůže ji jen tak schovat, nebo ji nechat zavřenou, musí předstoupit.“ O chvíli později však litovala, že vůbec otevřela ústa. Kdyby mlčela, neviděla by teď ten nejděsivější obraz ve svém životě. Velekněžčina vrásčitá tvář, která vždy hýřila láskou a pochopením, se stáhla do běsnivého šklebu vylučující jakýkoliv vzdor. Ten pohled jí naprosto vyděsil a vmáčkl do vyřezávaného křesla a zabraňoval jí i klidném dýchání.

„Dalie… Dnes… Bude… se mnou…“ vrčela pronikavě stařena a pohledem propalovala ženu před sebou. „Prostě nějak zařiď, aby tam nemusela jít, rozumíš?“ štěkla nakonec. Matka představená jen vyděšeně přikývla. Bylo to poprvé, kdy se velekněžka chovala tak útočně a nepřátelsky. Najednou to už nebyla stařenka, byla to nekompromisní zástupkyně Bohyně, která nepřipustila žádný odpor.

„Co se stalo?“ zmohla se nakonec matka představená k otázce. Bála se další běsnivé reakce, ale pokud se i velekněžka musí chovat takto, jde o závažnou věc.

„Bohyně mi dala vizi,“ odpověděla po chvíli unaveně stařena se zavřenýma očima. Lehce se přitom opírala o jednu ruku, jako by jí předchozí hněv vzal sílu a ona nyní odpočívala.

„Vizi?“ opakovala překvapeně. „Čeho?“

Velekněžka pomalu otevřela jedno oko a zkoumavě si prohlížela ženu před sebou.

„Opravdu tě nic nenapadá?“ zeptala se a pohledem jí říkala, aby se zamyslela.

„U dobrotivé Bohyně,“ zašeptala matka představená vyděšeně, když jí konečně došlo, co vize ukazovala. „Dalie má být vybrána…“ Velekněžka jen krátce přikývla.

„A nejenom to, má vize nesla krev a boj,“ dodala nakonec. „Udělej, cokoliv, ale Dalie se nesmí přiblížit k rádci.“ Pak se namáhavě zvedla k odchodu. Matka představená ještě chvíli zůstala sedět a přemýšlela nad tím, co musí učinit. Váhala zda jednají správně, ale pokud jim Bohyně tu vizi dala, musela mít pro to důvod. Snad bylo v jejím nebeském záměru, aby se Dalie s rádcem nikdy nesetkala. Tou myšlenkou se utěšovala, zatím, co mířila za mladou strážkyní.

XxX

Potom, co byl Dalii vyřčen nelítostný verdikt, že se nesmí zúčastnit výběru, se málem radostí zbláznila. Nic jí nedělalo větší radost, než vědomí toho, že dnes bude stát na jeskyni římse a celou tu parádu bude pozorovat z bezpečné vzdálenosti. Radostně vběhla do společného pokoje, kdy teď byly všechny spolubydlící a chvatně jim pověděla přání matky představené. Pak si vzala Valerii stranou, aby se s ní rozloučila.

„Nevidíme se naposledy,“ šeptala a objímala svoji kamarádku kolem krku. „Vím, že se uvidíme, nebude to hned, ale ty se vrátíš. Cítím to.“ Valerie dojatě přikyvovala a mrkáním zaháněla tlačící se slzy. V objetí zůstaly ještě pár minut, než musela Dalia jít. Dala přítelkyni pusu na čelo a chvatně běžela k jeskyním. Před tím než však úplně zmizela, se naposledy otočila a zamávala.

XxX

Rádce přijel před polednem v jednom ze dvou kočárů. Jeho velkolepý doprovod se vtlačil na hlavní nádvoří, kde bylo shromážděno obyvatelstvo chrámu, a kde před sochou Bohyně byly v půlkruhu seřazeny vybrané dívky. Všechny měly stejné bílé šaty se zlatou výšivkou a i jejich vlasy byly učesány do stejného drdolu se zapletenou zlatou stuhou. Jejich zavazadla byla za nimi, objemné dřevěné truhlice. Místo Dalii matka představená narychlo vybrala Cidel, která by v u dvora ostudu neudělala.

Když se starý a zavalitý rádce vydrásal z vozu s hekáním a funěním došel až k matce představené. Jen krátce se s ní pozdravil a už se hnal jako velká voda k dívkám. Evidentně chtěl mít celou záležitost za sebou a toužil po návratu do pohodlného kočáru. Ten výběr měl být vznešenou událostí, ale hned od prvního okamžiku se celá záležitost propadla na výběr jakéhokoliv kusu dobytka. Rádce měl s každou dívkou pohovořit, prohlédnout si ji a podle nejlepšího uvážení vybrat, ale nyní jen dvakrát ledabyle obešel půlkruh a se zamračenou tváři hodnotil překvapené dívky.

Mia, Valerie a Saire stály vedle sebe a všechny pociťovaly nepříjemné chvění, když se u nich špekoun zastavil a propaloval je očima. Valerie se třásla nejvíce. Měla obrovský strach, nejraději by se rozběhla daleko od tohoto místa, ale nohy odmítly poslušnost. Saire i Mia ji nenápadně chytily za obě ruce, snažíc se tímto gestem dodat kamarádce odvahu. Rádce se pak otočil a vydal se směrem k vozu.

„Ta malá blondýna, vedle té vysoké,“ štěkl nakonec a celý dav překvapeně vydechl. Nevybral si Valerii, ale Saire. K té se jako k zloději seběhla stráž a rychle popadla překvapenou dívku a její truhlu. Bleskově ji naložili do vozu a celý průvod se dal znovu do pohybu.

Celou událost Dalia sledovala z jeskyní římsy. Chvíli nemohla rozeznat vybranou osobu, překvapilo ji, že nemá Valeriiny zlaté vlasy, když jí však došla děsivá skutečnost, vyděšeně vykřikla.
„Ne,“ šeptala po celou cestu, kterou běžela z jeskyní. V tu chvíli porušila veškerá nařízení a pravidla služby, ale bylo ji to jedno. Ten tlusťoch jí odváděl sestru a to bylo nad zákony. Když konečně dorazila na nádvoří, kočár už vyjel za hradby a mizel v dáli a ji došlo, že ho nikdy nedohoní. Za chvíli budou u krvavých stromů a prastará magie je všechny přenese do království.

Daliino tělo zachvátil žal, nohy se jí podlomily a ona se svalila do prachu na nádvoří. Z očí jí nezadržitelně padaly slzy a z úst vycházely těžké vzlyky. Nevnímala téměř nic, jen svou bolest. Kolem jejího těla se semkly paže a chlácholivě ji hladily ve vlasech a na zádech. Patřily Valerii a Mie, kterým též slzy smáčely tváře.

Autor: corneille (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V listech zlatého stromu – 2. kapitola: