V hloubi duše Kapitola třetí • OurStories.cz ~ naše povídky

Nemoc, podrážděnost a krev... Přeju hezké čtení :)

10.02.2014 (10:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1464×

V pondělí mě odchytila Emi před učebnou matiky. „Jsi v pořádku?" ptala se. Kývla jsem a pousmála se. Bylo to mnohem lepší. Dokázala jsem normálně uvažovat i přemýšlet. Teta Alyssa se chystala na služební cestu, ve středu měla odjet. Cítila jsem se tedy uvolněnější. Bylo mi lépe, to bez debat.

„Je mi fajn," usmála jsem se na Emi a pobídla ji, aby vešla do třídy jako první. Normální den, nic se nemohlo pokazit. Ani Blake Woods. Dokonce i ta matika vypadala pochopitelněji. Škola skočila podivuhodně rychle a já už stoupala do schodů ke svému pokoji.

„Jdeš někam dneska?" ozvalo se kousek za mnou. Trošku jsem se lekla. Jako to, že jsem ji neslyšela přicházet?

Alyssa stála pár schodů pode mnou. Mračila se a netrpělivě ťukala prstem o zábradlí. Byla mladá. Na tetičku. Polodlouhé blonďaté vlasy, modré oči, to mě však moc neokouzlovalo. Vím, jaká doopravdy je. I má matka ji neměla ráda, a to je její sestra.

„Chtěla jsem jít dnes na lov," vypadlo ze mě. „Potřebuješ něco?" zeptala jsem se ještě.

„Ne, jen jsem chtěla jít na večeři s Jamesem, že máš večeři v lednici," zavrčela na mě a zmizela. Potřásla jsem hlavou a doběhla posledních pár schodů. Za pár minut jsem je sbíhala zase dolů převlečená v khaki teplákové soupravě, připravená na lov.

Bylo to rychlé. Jako velký vlk s jasně modrýma očima jsem chytla malého, ale pěkně vykrmeného králíka. Mňamka. Mám moc ráda baštění králíků.

Přesto jsem měla hlad, když jsem přišla domů, a tak jsem snědla i večeři od Alyssy. Nic moc to nebylo, ale radši jí to říkat nebudu.

Takhle špatně mi ještě nebylo. Bez ustání jsem zvracela, nespala jsem, jenom jsem seděla u záchodového prkýnka a čekala, kdy přijde další vlna nevolnosti. Byla jsem ráda, že mi Alyssa nosila alespoň vodu, když už jsem se jídla nemohla ani dotknout. Přesto jsem nechápala, jak to, že je mi takhle špatně. Jsem vlkodlak, nemoci jdou mimo mě a sníst můžu cokoliv, nikdy se mi po tom neudělá špatně. Možná, že jsem teď Omega, takže mám oslabenou vlčí imunitu, ale stejně je to divné.

Špatně mi bylo další dva dny. Druhý den odjela Alyssa pryč a já šla do školy. Zlepšilo se to, témeř jsem nezvracela, jenom mě trochu bolela hlava a byla jsem strašně unavená. Přesto jsem šla. Potřebovala jsem společnost.

„Jsi v pořádku?" zeptala se mě Emi, tentokrát u třídy chemie. Doufám, že se z téhle otázky nestane pravidlo.

„No, bylo mi i líp, ale je mi fajn," usmála jsem se unaveně. Ustaraný lesk se jí z očí nevytratil a ve mně se zvedla ukrutná vlna vzteku. Zničehonic, nechápala jsem se. „Je mi fajn," slyšela jsem se odsekávat. Proboha, co to se mnou je? „Promiň," zašeptala jsem a odvrátila se od jejích strachem rozšířených očí. Musela jsem se od ní dostat co nejdál. Možná na mě volala, jenžá to nechtěla slyšet. A nechci.

Zbytek dne jsem strávila se sluchátkama v uších. Bylo mi čím dál hůř. Na konci poslední hodiny jsem už jen marně lapala po vzduchu. Když potom zazvonilo, vyřítila jsem se z učebny a zoufale utíkala na záchod. A začala zvracet. Krev. Svoji vlastní krev.

Celou od krve, znavěně opírající se o ledové kachličky vedle záchoda, tak mě našla Emi. Beze slov pokroutila hlavou, něco zašeptala a odešla. Bolelo to. Moje nová kamarádka mě tu nechala jen tak ležet. Ale co jiného jsem si zasloužila? Za to, co jsem jí dneska provedla, co jsem provedla své rodině, své smečce a hlavně... své sestře. Ach, má ubohá sestřička. Slzy mi stékaly po tvářích jako tiché vodopády, neměla jsem sílu utřít je ani je zadržet. Neměla jsem sílu vstát. A tak jsem ležela.

Nejspíš jsem usnula. Když mi kdosi cosi šeptal, na chvíli jsem procitla. Pak už nevím vůbec nic. Nepoznala jsem toho dotyčného, v tu chvíli bych nepoznala ani svůj vlastní odraz v zrcadle. Prostě jsem se propadla do temnoty a dál nic neřešila. Proč taky?

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování