V hloubi duše Kapitola pátá • OurStories.cz ~ naše povídky

Vzbuď se, Jessico!... Přeji pěkné čtení :)

13.02.2014 (18:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 843×

Blake:

„Co jsi to provedl, Blaku?" zasyčela na mě Emi. „Slíbil si, že jí pomůžeš!" Byla naštvaná, to je jasný. Dobře, slíbil jsem to,ale... to je jedno.

„Nezvládl jsem to, jasný? Myslel jsem, že to zvládnu, ale nezvládnul. Ona zradila svoji vlastní smečku, musela někoho zabít, když měla být potrestána trestem smrti. Chápeš? Zabila někoho ze své vlastní smečky. Tohle vlkodlak nikdy nedokáže odpustit," namítal jsem.

Emi však zavrtěla odmítavě hlavou. „Ty nevíš, co se stalo. Ano, bylo to určitě závažné, jenže který vlkodlak by zabil člena vlastní smečky? Sám jsi to řekl, žádný vlkodlak by neodpustil zabití, tak proč by měla dcera a následnice alfy jednoho z nejsilnějších a nejvlivnějších rodů vlkodlaků, zabít vlastního člena smečky? Ty jsi alfa, dokázal bys někoho ze své smečky zabít?" ptala se mě tiše.

„Ne, nedokázal," odpověděl jsem popravdě. „Ale co ty víš, třeba je to monstrum, vrah..?

Opět vrtěla hlavou. „I kdyby byla monstrum, někdo ho z ní musel udělat."

„Ale to nic nemění!"

„Mění to vše, protože pokud není ztracena její duše, pak není ztracena ani ona a lze zachránit. Copak nestojí naděje za záchranu života a duše?" šeptala. Sklonil jsem hlavu. Měla pravdu. „Pokud ji chceš soudit, nejdřív od ní zjisti, co se stalo, dřív ne," poučila mě Emi tvrdě a já se cítil jako malé neposlušné štěně. Odešla a já odešel za ní. Škola čeká. A Jessica taky.

Do školy nepřišla, takže budu muset já za ní. Bez omluvení jsem odešel a zamířil rovnou k domu Whiteové.

Jessica:

Ten budík protivně zvonil už pět minut, nakonec jsem se tedy natáhla a tefon projela skrz naskrz mými drápky. To už, doufám, nepřežil. Potom jsem ho zahodila bůhví kam. Bože, kdo tohle zrůdné zařízení vymyslel? Znechuceně jsem si odfrkla a znovu si lehla do postele. Nikam se mi nechci, nikam nepůjdu.

Když se ozvalo to protivné cinkání znovu, už jsem opravdu zuřila. A nezměnilo se to ani po tom, co jsem zjistila, že nezvoní budík, nýbrž zvonek u dveří. Přesto jsem šla otevřít. Jen tak ve spodním prádle, proč taky ne?

„Co tady děláš?" zasyčela jsem, hned jak jsem ho pozřela. Nechtěla jsem ho vidět, nechtěla jsem nikoho vidět.

„Přišel jsem se omluvit," řekl tiše a svým azurovým pohledem mě skenoval skrz naskrz.

„Strč si tu svou omluvu někam," zavrčela jsem a chystala jsem se mu prásknout dveřma před nosem. Smůla, byl rychlejší. Bez pozvání vešel dovnitř. Frustrovaně jsem zavyla a obrátila oči vsloup.

„Co, sakra, chceš?" zasyčela jsem vztekle a dala si ruce vbok. Na chvilku se pozastavil a přejel mě pohledem od hlavy až k patě.

„Měla bys být ve škole," zašeptal.

„Jo, to ty taky. Doufám, žes nepřišel, abys mi tu dával kázání," odsekla jsem a hlas mi rozčilením přeskakoval. Otočila jsem se k němu zády a odešla do kuchyně. Měla bych být zdvořilá, alespoň někdo. „Chceš něco k pití?" zakřičela jsem na něj.

„Ne, nechci, ale díky za optání," zavrněl mi do ucha. Byl tak blízko, až mi z toho přejel mráz po zádech. Cítila jsem, jak jeho ruce doputovaly až k mému pasu.

„Co-to-ksakru-děláš?!" procedila jsem skrz zuby.

„Na to bych se tě taky mohl zeptat," zavrčel mi znovu do ucha a otočil mě k sobě čelem. Mračil se, vypadal hrůzostrašně. To se mu nedalo odepřít.

„Nabízím ti pití," vykuňkla jsem. Jsi zbabělec, Greyfoxová! Takhle se ho zaleknout!

Jeho azurové oči se zabodávaly do těch mých. Zničehonic se mnou trhnul a dotáhl mě ke stolu, tam mě posadil na židli a zaklonil mi hlavu. Zasvítil mi baterkou do očí dřív, než jsem stihla mrknout nebo cokoliv namítnout.

„Tvoje zornice se nestáhly," zamumlal a pustil mě. Rozzlobeně jsem si třela bolavou ruku.

„Proč jsi to udělal?" dožadovala jsem se vysvětlení.

Neopověděl, jen mě dál pozoroval zpod přivřených očí.

Chtěla jsem mu to zopakovat, ale v tu chvíli se mi žaludek obrátil naruby a já utíkala ke dřezu. Tak tak jsem to stihla. Z úst se mi znovu a znovu valila má vlastní krev. Nakonec jsem bezmocně sjela po skřínce až na zem. Klepala jsem se.

Blake stál kousek ode mě a ostražitě mě pozoroval. Váhal, jestli mi má pomoct nebo ne. Neměla jsem mu to za zlý. Spíše naopak, chápala jsem to. Jenže pak přišel onen hlas.

Zahoď to, Jessico. Staň se tím, čím doopravdy jsi. Přemlouval mě, ukazoval mi mou vinu a bolest. Ne, já už nechci.

„Blaku, prosím, pomoc mi," zašeptala jsem zoufale. Vždyť tě nenávidí, proč by ti měl pomáhat? Všichni tě nenávidí, Jessico.

Překvapil mě, když si vedle mě kleknul a moje ruce vzal do svých. Zadíval se mi naléhavě do očí.

„Dívej se mi do očí, Jessico. Slyšíš? Poslouchej můj hlas. Soustřeď se. Jess. Dýchej. Dýchej, Jess. Dýchej," opakoval mi pořád dokola.

A já se soustředila, dýchala jsem spolu s ním, naslouchala jeho hlasu a viděla jsem jenom jeho azurovou modř.

„Děkuju," zašeptala jsem znaveně, hned jak se můj dech zklidnil a hlas se v hlavě přestal ozývat. „Děkuju," zašeptala jsem ještě jednou a vydechla jsem.

Blake si stoupnul a přešel ke stolu. Ozývalo se šramocení a tekoucí voda. Nakonec se vrátil a mokrým ubrouskem mi začal jemně otírat krev z pootevřených rtů. Chtěla jsem mu říct, že to nemusí dělat, že může jít domů, jenže neměla jsem na to sílu. Neměla jsem sílu na nic.

Sledovala jsem ho zpod únavou přivřených očí, už zase mi začaly téct ty zpropadené slzy. Zarazil se, když jedna slzy doputovala až k jeho prstům a smáčela je. Zvedl zrak z mých rtů k mým očím.

„Nenávidíš mě," zašeptala jsem. „Všichni mě nenávidí." Začala jsem se znovu třást.

„Tak to není," zašeptal mi nazpátek a vyhodil zakrvácený ubrousek. Jemně mi podsunul ruku pod zadek a vyhoupl si mě do náručí. Beze slov vyšel schody a zamířil přímo k mému pokoji. Jemně mě položil do postele a dal se na odchod. Nemohla jsem tu teď být sama.

„Prosím, zůstaň," zašeptala jsem bezhlesně. Zarazil se uprostřed kroku a otočil se na mě. Sám pro sebe si kývnul a došel k mé posteli. Posunula jsem se, aby mě místo. Sedl si na postel a opřel se o stěnu za sebou. K mému překvapení si mě pak přitáhl do náruče a pevně mě objal. Nebála jsem se. Poprvé po dlouhých měsících jsem se nebála. Jeho paže, jeho vypracované břicho a hlavně jeho povaha. Dost, Jessico! Ani takhle nemysli, všechno to dělá jenom z lítosti.

Smutně jsem se usmála. Jo, to dělá.

„Už nebudu v pořádku, že ne?" zeptala jsem se tiše. Ani nevím, jak mě to napadlo. Možná, protože kdykoliv si už myslím, že jsem v pořádku,že už nebudu trpět záchvaty úskosti, lapáním po dechu a zvracením krve, tak to začne nanovo.

Blake neodpovídal, tak jsem se na něj pootočila. Povzbudivě se na mě usmál, šlo však vidět, že to není upřímný úsměv. Když mi pak přitiskl rty na spánek, pronesl jediná slova, která se toužila slyšet: „Budeš v pořádku."

Usmála jsem se, smutně, ale přeci. Nakonec jsem v jeho náručí spokojeně usnula. I kdybych už nebyla nikdy v pořádku, tohle objetí si smím vychutnat. Možná je taky to poslední.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování