OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Úplňkový deník - Prolog + 1. kapitola

21.01.2012 (17:00) • Nighe • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 679×

Prolog

Byla jsem zvířetem, lovcem, a zabijákem. Nesnášela jsem noci, kdy jsem musela odhodit svou lidskost a stát se netvorem, který měl tak vyvinuté smysly, až mě to děsilo. Proměnit se, znamenalo znovu cítit štiplavý pach krve a znovu bránit svou půdu.

Zase jsem nevěděla kudy kam. Nebyla jsem tak silná a statečná, jako ostatní členové smečky. Oni brali proměňování jako zábavu – já jako hrozbu. Oni byli stateční – a já plachá.Ve smečce jsem se cítila cizí, jako někdo kdo tam nepatří.

Pocítila jsem nutkání vypsat se jako pokaždé do svého ohmataného deníku, který mi byl v těžkých dnech tím největším přítelem. Dychtivě jsem ho otevřela a napsala:

19. leden

Druhá proměna byla stejně hrozná jako ta první. Možná ještě o něco horší. Tentokrát jsem věděla, co mě čeká a nebylo to nic snadného. Nebyl to jen strach z bolesti, byl to i strach z neustálého nevědomí. Už dávno jsem přestala doufat, že bych si na takový život mohla zvyknout…

Ze psaní mě vytrhly podezřelé zvuky. Rychle jsem schovala deník pod matraci, abych měla jistotu, že ho nikdo neobjeví a rozhlédla jsem se po pokoji.

Tma kolem jako by na mě mluvila, jako by mě chtěla zlákat k něčemu nepěknému. Ostražitýma očima jsem kmitala sem tam a čekala na nebezpečí. Mé tělo pomalu zachvátilo teplo a brnění se nejdřív začalo ozývat v konečcích prstů, až rozvibrovaly celé mé tělo. Slyšela jsem funění nějakého zvířete a to nejjemnější našlapování, které by člověk jen stěží mohl zaznamenat, se kradlo přímo ke mně. Má snaha nezaútočit dřív než by to bylo nutné se rozplynula v hrozivém zavrčení. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila své vyceněné zuby a to, že nevrčel můj nepřítel, ale já.

Z tichounkého našlapování se najednou staly mnohem hlasitější a známější kroky.

„To jsem já… přeskočilo ti snad?“ zamumlal ještě známější hlas a já jsem si oddychla.

„Breeno?“ přesvědčovala jsem se

„Jo jsem to já… a řeknu ti, že na to, že seš vlk, máš dost špatný čuch.“ Rozsvítila tlumené světlo a mrskla sebou na postel.

„Snažím se aspoň částečně chovat jako člověk,“ odsekla jsem.

„Ale ty nejsi člověk, tak se s tím už konečně smiř!“ Její oči byly sytě zlaté, což nebylo obvyklé. Většinou se nám oči zbarvovaly, jen když jsme byli ve styku s lidmi. Byla to taková pojistka nebo spíš varování, aby je to od nás odrazovalo. „Co je?“ sykla, když viděla, jak si ji prohlížím.

„Zase si tam byla,“ utrhla jsem se na ni.

„No a? Oči mi za chvilku zhnědnou.“ Mávla rukou a podepřela si bradu.

V mém hlase nebylo znát, jak velkého prohřešku se dopustila a to mě naštvalo. Já jsem se snažila dostat k lidem každou chvilku, ale vždycky vyhrál strach. Strach z toho, že mě něco prozradí, že lidé poznají, jak moc jsem jiná…. strach z toho, že bych je mohla mít ráda - to bylo jedno ze základních pravidel. Za žádnou cenu se nesmíme více sblížit, nebo se dokonce zamilovat do nějakého člověka.

Breena byla mnohem statečnější než já takže se k lidem už párkrát dostala a vůbec si nedělala starosti s tím, že by to na ní někdo mohl poznat. Záviděla jsem jí to.

„Je to zvláštní. Už si ani nepamatuju jaké to je být člověkem,“ uchechtla se. „Ale za žádnou cenu bych s nima neměnila…“

„A já na to nemůžu zapomenout,“ povzdechla jsem si.

„Na co?“ nechápala.

„Na to, jaké to je být člověkem.“

„Na to si zvykneš,“ zabrblala, jako pokaždé, když jsme vedly rozhovor na toto téma. „Nic se nemůže vyrovnat té rychlosti a svobodě, kterou si můžeme dopřát! Víš kolik lidí by s tebou měnilo? Mraky!“

Myslela jsem si své, ale nahlas jsem neříkala nic. Breena byla jediná, se kterou se alespoň trochu dalo mluvit. Nechtěla jsem přijít i o ni jenom kvůli tomu, že na naše proměny nemáme stejný názor.

„Ty si to prostě jen nechceš přiznat,“ rozumovala.

„Já vím, kým jsem,“ řekla jsem rázně, ale moc přesvědčivě to neznělo.

„Tak mi pověz, Liro, kým jsi,“ chtěla vědět a čekala se zdviženým obočím na mou odpověď. „To je právě to,“ řekla po chvilce napjatého ticha. „Ty sama to nevíš!“

„Ale ano, vím,“ nedala jsem se. Věděla jsem moc dobře, co za zrůda se ve mně skrývá, ale bála jsem se to vyslovit nahlas.

Breena jen mlčky pozorovala můj ztuhlý výraz. Věděla jsem, že čeká, až to řeknu, vlastně i já jsem na to čekala. Bylo to ale těžší než jsem si chtěla připustit, přesto jsem nechtěla ukázat, jak moc strachu se ve mně skrývá.

„Vím, co jsem… jsem lykan… jsem stvůra a už navždy taková zůstanu.“ Při posledním slovu mi na tvář spadla slza, kterou jsem se před ní pokoušela skrýt.

I když Breena viděla, jak trpím, nepokusila se mě nijak utišit. Jen sama přešla k oknu a zadívala se do tmy, která venku panovala.“To mi všichni,“ zašeptala sotva slyšitelně. A já jsem si uvědomila, že její síla je jen zástěrkou toho, co cítila doopravdy. V ten moment i ona byla zlomená.

1. kapitola

24. leden

Další Breeniny výlety k lidem se už naštěstí nekonaly a proto jsem byla celkem klidná. Tím, že přiznala svůj strach jsme se sblížily zvláštním, téměř sesterským způsobem, za což jsem byla ráda…

Zastavila jsem se uprostřed chodby „vlčí“ rezervace a strnula. Rozhodným krokem se blížila dáma s křiklavě žhnoucíma očima. Propalovaly se do mě, jako by opravdu byly z ohně - ty oči mohly znamenat jen jediné. Vůdce. Jen oni měli tak nápadné oči. To proto, že byli jediní, kteří směli chodit k lidem, kdy je napadlo.

Vůdkyně se ani nepozastavila nad mým ustrnutím a dál sebevědomě pokračovala v cestě. Její pýcha bylo to, co mě zastrašovalo nejvíc. Věděla jsem, že musí mít v těle alespoň pár kapek vlkodlačí krve, protože z ní vyzařovala s každým pohybem. Když mě míjela, přimáčkla jsem se ke zdi a zadržela dech. Lidský pach, kterým byla cítit, mě málem rozerval na kusy. Ostatní lykani to museli cítit stejně silně, protože se ani neodvažovali vycházet ze svých pokojů.

Můj mozek mi přikazoval odejít, než se stane něco, čeho budu litovat, ale uvnitř jsem cítila, že musím zjistit co se děje. Nebylo zvykem vidět vůdce ostatních smeček a už vůbec ne vykračovat si s takovým sebevědomím. Čekala jsem, až vejde do některé místnosti, abych se nenápadně mohla přiblížit. Jen nepatrně jsem si uvědomovala, že strach, který jsem cítila před pár dny, ze mě trochu opadl.

Nepřekvapilo mě, když vůdkyně zmizela v kanceláři Wylona, vůdce naší smečky.

Přišla jsem o kousek blíž, abych věděla o čem je řeč. Většinou to bylo něco špatného, co se buď muselo vyřešit a nebo už nešlo vyřešit. V duchu jsem doufala, že se nebudou bavit o tom, že by do nás dostali trochu vlkodlačí krve, abychom byli ještě silnější, protože tímhle tématem se zabírali minule, když tady byl nějaký muž. Bylo to po mé úplně první proměně, když mi to Breena oznámila. Tehdy mi to nepřišlo nic divného na tom, co se se mnou dělo, ale teď bych radši umřela než si nechat líbit tu bolest.

„Elenoro,“ slyšela jsem šeptat mého vůdce. „Co tady děláš?“ jeho hlas zněl mnohem pisklavěji, než když mluvil na nás, z čehož jsem usoudila, že má strach stejně jako já.

Nepatrné vrznutí mi napovědělo, že se vůdkyně usadila na židli a elegantně si přehodila nohu přes nohu, protože Wylon působil ještě nervózněji.

„Stalo se snad něco?“ chtěl vědět.

„To bys měl nejlépe vědět ty sám,“ řekla hrubě, ale s podivným klidem.

„Nevím, o čem mluvíš.“

Nastalo ticho. Snažila jsem se nedýchat, aby mě neslyšeli. Byla jsem naštvaná na své srdce, které silně tlouklo, jako o závod. Věděla jsem, že mají mnohem citlivější sluch než lykani, a to mi bránilo dostat se ke dveřím ještě blíž. Po chvíli kdy pokračovali v rozhovoru, jsem usoudila, že se zaobírají víc svými problémy, než tím, že by je někdo mohl slyšet.

„Myslím, že by sis měl hlídat víc své psi,“ zvýšila hlas.

Pocítila jsem k Eleanor odpor, který mi rozechvíval tělo a rty se mi ohrnuly, abych mohla zavrčet, což jsem naštěstí neudělala.

„Moji vlci, jsou střeženější víc, než si dokážeš představit. A nech laskavě mou smečku na starosti mně.“ V jeho hlase jsem cítila, že se začíná bránit a představovala jsem si jak se Elenora mračí.

„Možná se o ni dobře nedokážeš postarat,“ řekla pořád klidným hlasem.

Wylon si odfrkl a slyšet bylo jen nesouhlasné kroky, které se blížily na druhou stranu místnosti.

„Tak mi řekni, jak je možné, že se tvoji vlci potloukají u lidí?

Zalapala jsem po dechu, což jsem neměla dělat, protože oba znovu ztichly.

„Jak víš, že jsou to moji vlci?“

„Protože mi to řekla,“ štěkla a mnohem víc mi připomněla vlka než lidskou bytost, za kterou se teď vydávala. „Tvá drahá lykanka se stýká s lidmi a ty o tom nemáš ani ponětí! Dokazuje to jenom jediné a to, že se neumíš postarat o svou miniaturní smečku, kterou jsme ti dali na starost!“

„Řekni mi, kdo to je,“ chtěl vědět a já jsem znovu strnula.

Jen ať to není Breena. Jen ať to není ona…

„Je to jedna z tvých zkušenějších vlků, které si dostal a i ta s tvým vedením selhala,“ ječela a do každého slova dávala najevo, čeho se dopustil.“

„Kdo to je?“ opakoval zlomeným hlasem.

Zkousla jsem si spodní ret, abych nezavrčela, a jen s pevně zavřenýma očima jsem čekala na odpověď.

„Breena Smithová,“ řekla vítězoslavně.

Její hlas mi hučel v uších, když pomalu vyslovovala slova plná nenávisti a svého zadostiučinění. Vzpamatovala jsem se, až mi její lidský pach zaplnil nos. I když jsem věděla, že se blíží, zůstala jsem stát na místě.

„Uvědom si, že je na mně, co s ní dál bude,“ slyšela jsem její hlas těsně u dveří.

„Na to nemáš právo!“ vykřikl Wylon. „Pořád je to můj vlk a já rozhodnu…“

Do očí se mi proti mé vůli začaly drát slzy. Snad nemůže připustit, aby Breenu zabili? Náš vůdce nebyl žádný ochranář, věděla jsem, že si radši zachrání vlastní kůži, než svou smečku. Nemělo smysl na nic čekat. Rozhodla jsem se téměř okamžitě.

Do těla jsem si nechávala vpouštět teplo a mrazení, které jsem nějakou dobu zadržovala v sobě. Bylo to překvapivě osvobozující a já jsem cítila, jak se měním. Vyskočila jsem pár metrů vysoko, ale jen tak, abych se nedotkla stropu, a na zem jsem už dopadla na všechny čtyři.

S mou proměnou se zdokonalily taky mé smysly a já na poslední chvíli mohla slyšet Breein téměř zpečetěný osud.

„Nechala jsem ji u lidí, jako vlka, je jen otázka času, než ji lovci chytí,“ zapištěla Elenora a dveře kanceláře se otevřely přesně v tom okamžiku, kdy jsem se odrazila k dalšímu skoku, abych se dostala ven a zachránila Breenu.

Autor: Nighe, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Úplňkový deník - Prolog + 1. kapitola: