OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Upírka - 5. kapitola

04.10.2012 (10:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 365×

Blížili jsme se k lodi, už jsme byli skoro tam. Byla obrovská a hezká.
Když jsme k ní dojeli, někdo shora spustil žebřík a já na něj musela vylézt. Bála jsem se, že spadnu dolů, naštěstí se mi to nepodařilo. Jeden muž mi pomohl vylézt na palubu.
„Zdravím, jsem Jack, ty budeš Sofie, že?" Zeptal se.
Jen jsem mlčky přikývla.
„Pojď za mnou," řekl.
Nic jiného mi nezbývalo, tak jsem ho následovala.
Šli jsme po schůdcích někam do lodi. Když jsme došli na místo, ani jsem se nedivila. Další vězení, co jiného. Poslušně jsem tam vlezla a nechala se zamknout. Všimla jsem si, že je tam voda, měla jsem ji až po kotníky.
Po asi tak dvou hodinách jízdy loď zastavila. Uslyšela jsem něčí kroky, otevřely se dveře, stál tam Jack.
„Už jsme dorazili," oznámil mi.
Vyšla jsem na palubu a zůstala zírat. Před námi se rozprostíral krásný ostrov, připadala jsem si jako v pohádce. Slezla jsem zase po žebříku na pláž kolem ostrova.
„A co teď?" zeptala jsem se.

„Teď si poraď, jak chceš," řekl Jack a strašně se smál, loď už odjížděla.
„Zrádci hnusný," řekla jsem si pro sebe a vydala se k ostrovu.
Byl moc krásný, tak nevím, čeho se bojí. Pořád mi to vrtalo hlavou. Neměla jsem strach, zatím. Jakmile jsem se dostala k prvním stromům a keřům, musela jsem se jimi prodírat, vůbec to nešlo. Některé keře měly hodně ostré trny, takže jsem byla hned poškrabaná. Jak jsem se tím houštím prodírala, najednou jako bych byla na poušti. Popraskaná půda, žádné rostliny, přede mnou nic a strašné horko. Teprve teď jsem si uvědomila, že sebou nemám žádné pití, no, až na tu krev, ale ta se nepočítá. Rozhodla jsem se, že půjdu rovně, stejně mi nic jiného nezbývalo. Šla jsem několik hodin a pořád nic, jako bych šla neustále dokola. Slunce pálilo, oblečení jsem měla promočené od potu a v puse jsem měla sucho. Kde se vzalo, tu se vzalo, přede mnou se objevilo jezírko. Radostně jsem k němu utíkala, už jsem byla na místě a - nic. Povzdechla jsem si, musela to být fatamorgána.
Skoro jsem se plazila, docházely mi síly, když v tom jsem spatřila, jak daleko za mnou běží nějaké zvíře. Bylo blíž a blíž. Vypadalo jako tygr, ale ne normální tygr, ten vyhynulý šavlozubý tygr. Na poušti? Vlastně na ostrově, moc divným ostrově. Popadla jsem zbytek sil a vydala se na pravou stranu. Zvíře mě dohánělo, už mě skoro chytlo, když v tom se kolem mě zničehonic objevil oheň, zvíře se polekalo a uteklo na opačnou stranu. Někdo mě chytl za ruku a táhl pryč. Nemohla jsem běžet dál, všechny síly mě opustily a já padla k zemi a omdlela.

***

Ucítila jsem, jak mě něco oblizuje na obličeji. Otevřela jsem oči, to co mě oblizovalo byla krásná malá kočička. Až teď mi došlo, že jsem asi omdlela a někdo mě zachránil. Ale kde vlastně jsem? Vstala jsem z "postele"? Nevím, jestli to byla postel, byly to svázané bambusové klacky, které postel připomínaly. Otevřely se dveře, také z klacků a dovnitř vstoupila krásná dívka asi tak stejně stará jako já. Měla dlouhé, tmavě hnědé vlasy, její oblečení bylo z květin, listů, atd.
Jen jsem tam na ni civěla.
„Ahoj, jsem Kineta, viděla jsem, že si v nebezpečí," usmála se na mě a já na ní jen tupě zírala, musela jsem přitom vypadat jak neandrtálec. 
„A ty jsi kdo?"

„Já... promiň, jsem Sofie, nejsou tady ty lovci? Nechci aby mě znovu chytli..." vyhrkla jsem.

„Neboj, tady jsi před všemi v bezpečí," řekla klidně a zase se usmála. Byla tak vlídná a milá.

„Musí to být pro tebe hrozný šok," řekla soucitně. A pak se to rozjelo, začaly jsme si povídat a moc dobře si rozuměly.
„Jak si se na tenhle krásno-hrozný ostrov vlastně dostala?" zeptala se.

„Víš, to je na dlouhý vypravování, povím ti to později, jestli nevadí...".

„Samozřejmě, že nevadí."

„A jak si se sem dostala ty?" zeptala jsem se na oplátku já.

„No, můj otec byl celý život na moři a já s ním, matku jsem nikdy nepoznala, zemřela krátce potom, co jsem se narodila. Jednoho dne naší loď přepadli piráti, všichni zemřeli, jen já jsem se zachránila. Vlny mě odnesly na tenhle ostrov, ze začátku to bylo těžké, sama na velkém ostrově, táta mi moc chyběl ale postupně jsem se tady naučila žít," dovyprávěla.
Z oka mi skanula slza, měla to o moc horší než já a přesto se nevzdala. Obdivuju ji.

„To je mi moc líto," vypravila jsem ze sebe. Ona se jen usmála.

„Chceš si prohlédnout dům?" zeptala se.
Až teď jsem si všimla, že to není ledajaký dům, přikývla jsem. Chytla mě za ruku a vyvedla z místnosti, sešly jsme z malých zatočených schodů ven. Vzhlédla jsem nahoru, dům byl udělaný ve stromě, v obrovském stromě.

„Tý jo, já zírám," řekla jsem nadšeně.

„Byl to největší ztrouchnivělý strom, jaký jsem tu našla, trvalo celou věčnost než jsem to poupravila tak, aby se v tom dalo bydlet, všechno jsem udělala sama."

„Tak to tě vážně obdivuju," vydechla jsem.

„Díky a to to ještě není všechno, koukni se za sebe," řekla nadšeně a už vím proč. Ohlédla jsem se a vykulila oči ještě víc, než předtím. Stála tam překrásná zahrada s ještě krásnějším jezírkem, byla tam i studna.

„To není možný, já nemám slov."
Kineta se jen zachichotala, je to tak krásné, že se to nedá ani popsat.

„Jak tak na tebe koukám, musí ti v tom oblečení být hrozné horko," řekla.

„Taky, že jo," souhlasila jsem a podívala na ještě pořád promočené oblečení.

„V tom tady být nemůžeš, pojď za mnou," chytla mě za ruku a táhla zpátky do domu.

***

„To je nádhera!" křičela jsem, když mi Kineta ukazovala oblečení, které se chystala mi dát.

„Děkuju, zkus si ho, myslím, že ti bude skvěle," nabídla mi a měla pravdu, padlo mi jako kdyby bylo na mě šitý. Vlastně to byla něco jako podprsenka, udělaná z kokosů a ozdobená různými květy a mušlemy, k tomu byla lehká sukýnka z listů, květů a všeho možného. Když jsem to měla na sobě, vypadala jsem jako Kineta.

Doufám, že se vám kapitola líbila. Opět prosím o komentáře. :-) 

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upírka - 5. kapitola: