OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Upíří život - 1. kapitola - Stěhování

12.07.2012 (10:00) • PajushkaMaryAliceCullen • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 795×

Já, Kimberly Hamiltonová, jsem oficiálně mrtvá. Jsem upírka stejně jako mí rodiče Catherine a John Hamiltonovi. Žijeme v Californii, už je to pár let. Problém je v tom, že na jednom místě můžeme strávit jen určitý čas. Lidé by jinak poznali, že jsme jiní: nestárneme, nejíme tak často jako lidé, máme bledou pokožku a tak bych mohla pokračovat ještě dlouho, proto se musíme co osm let stěhovat.

Už to tady bylo zase, osm let v Californii uteklo jako voda a čekalo nás další stěhování a ještě tady byl Joe, náš komorný, nesmíme na něj zapomenout. My dva jsme si hodně blízcí, mám ho moc ráda. Pomohl mi v těžkých chvílích, všechno děláme společně, doprovází mě i na hodiny tance. Máme spolu i takový teenagerovský pozdrav, ano miluji tanec, ale o tom až později. Vraťme se ke stěhování. Zbýval nám už jen poslední týden v Californii a já si ho hodlala užít na plno. Vytáhla jsem svoji nejlepší kamarádku Serenu do naší oblíbené restaurace Chilli papričky na pizzu, a pak do Coffee Café na espresso a mléčný koktejl.

Sedly jsme si ke stolu a objednaly si tu pizzu. Já si dala vegetariánskou a Serena salámovou.

„Kim, a vážně musíte odjet?“ ptala se mě smutně Serena.

„Víš, že to jinak nejde,“ odpověděla jsem. Serena je jediná, komu jsem kdy řekla pravdu o tom, kdo jsem. Bylo mi jedno, co si o tom budou myslet mí rodiče nebo upíří rada. Cítila jsem, že jí to můžu říct a ona na to přišla téměř sama.

„No tak, Seren, nebudu přece na opačné straně zeměkoule, tedy doufám... Můžeme si kdykoli psát SMS,“ odpověděla jsem s plnou pusou, „ale bude se mi stýskat,“ obejmula jsem Serenu.

„To mně taky,“ odpověděla. „Vaši ti neřekli, kam se stěhujete?“

„Ne, neřekli to, vlastně toho řekli velice málo. Jako vždycky možná někam na jih. Ale o tom se teď nechci bavit. Však víš,“ usmála jsem se a s chutí ukousla další kus pizzy.

„Nemůže to být do L.A.?“

„To je taky na jihu, napadlo, Seren. Možná, Los Angeles by bylo pochopitelnou volbou. Je velké, má hodně obyvatel, dá ve v něm snadno zmizet.“

„Vsadím se, že tam žije spousta upírů. Je to dálka, ale dá se to ujet autem. Mohla bych za tebou přijet na víkend, až se usadíte. Nedaleko bydlí moje teta, takže bych měla záminku tam jet před rodiči,“ vypískla radostí Seren, až jsem se polekala.

Jídlo jsme dojedly, zaplatily a šly na to café a mléčný koktejl. Bylo to opravdu vynikající. Potom jsme se obě rozloučily a odešly domů.

Otevřela jsem dveře od mého známého pokoje a vzdychla nad tím, že ho budu muset brzy opustit a jít do úplně jiného, někde... Zatím neznámo kam a zase si vším projít nanovo. Nový sousedi, první školní den, ach jo, jak ty začátky nesnáším.

„No, nic se nedá dělat,“ zašeptala jsem potichu a podívala se na hodinky. Bylo 22:22. Dnes jsem nebyla ospalá, i když jsem nespala už týden, tak jsem si začala číst a četla celou noc. My upíři nemusíme často spát, stačí nám hodina nebo dvě za dva týdny, někdy i déle.

Hned ráno jsem byla u svého přítele Cartera, ale dozvěděla jsem se tam, že také odjíždí za svými rodiči do Brazílie. Věděl, že se mi to nebude líbit. Kvůli tomu, co mu udělali a to, že ho opustili, když byl malý a bezmocný.

„Jsou to mí rodiče. Já... Jim odpustil a chci je poznat.“ Ano jistě takový je Carter, vždy chápavý, milující, vždycky vyhoví a odpustí všem, ať to stojí, co to stojí. Proto ho tak miluju.

Políbila jsem ho. Po chvíli se odtáhl.

„V tomhle je taky problém, asi se budu stěhovat do Brazílie a...“ Nechal větu nedokončenou.

„ Ach. Páni.“ Tohle jsem nečekala, tedy asi by to moc neklapalo, kdybych se odstěhovala, ale... Asi má pravdu, řekla jsem si. Jeho oči nabírají ještě tmavší odstín modré barvy. Jsou jako oceán těsně před propuknutím bouře. Ale, ne, nechápu to. Proč chce s nimi mít něco společného i potom, co ho opustili a nechali ho bez ochrany.

„Já- Nevím, co říct,“ vypadlo ze mě. Naklonil se ke mně a sevřel mě v jeho medvědím objetí.

„Slibuju, že udělám všechno, co budu moct, abychom zůstali v kontaktu. Nechci ztratit to, co máme.“

„Jo, já to chápu,“ vzlykla jsem mu do košile. „Asi máš pravdu. Já se stěhuju, ty taky. Bůhví, kolik mil budeme od sebe. Ale budeme si psát, slibuješ?“ špitla jsem.

„Slibuju,“ řekl a pohladil mě po vlasech. „Vždycky tě budu mít rád. Kejmí...“ pošeptal mi do ucha. Takhle mi říkal jen on. Bude mi to chybět. Tak jako jeho doteky tak i celé město. Moc jsem si to tady zamilovala. Tady jsem zažila těch nejlepších osm let v mém dlouhém životě.

„Páni, to už je hodin,“ řekla jsem a velice nerada se vymanila z jeho pevného sevření. „Musím, už jít,“ řekla jsem, krátce ho líbla na čelo a dřív než něco stačil udělat, jsem zmizla.

„Budeš mi chybět!“ křikla jsem ještě za sebou.

Zavřela jsem naše domovní dveře a sesula se k zemi. Po líčku se mi svezla jedna černá slza. My upíři nepláčeme, ale když je to od našeho mrtvého srdce, tak jen černé slzy jako noc.

Někdo vedle mě si odkašlal. Ale ne, pomyslela jsem si. Takhle mě nikdo neměl vidět. Zvedla jsem hlavu. Joe jasně kdo jiný.

„Chvilka soukromí s kámošem před odjezdem, viď?“ Kmitá na mě Joe hustým obočím.

„Ano,“ přikyvuji a sedám si vedle něho do vedlejší místnosti. Jsem příliš sklíčená, abych odsekla něco vtipného, čehož si Joe okamžitě všímá.

„Trable v ráji?“ ptá se.

„Carter jede na neurčitou dobu do Brazílie, ale asi se tam stěhuje, takže to znamená na furt k jeho rodičům, kteří údajně jsou mrtví. Jako v životě Cartera. Nemluvě o tom, že tady musím nechat úplně všechno a nemám potuchy, kam se stěhujeme.“

„Och,“ povzdychne Joe. „Brazílie. Nádherné pláže. Vyprávěl jsem ti někdy o jedné mojí slečně? Byla-“ Ale, Joe, to nemůže. Vzlykla jsem. Klade mi paže kolem ramen. „Carter je správný kluk. A ty ho máš ráda viď?“ přikývla jsem.

„Ano a moc ani nevíš jak,“ špitla jsem.

„Víš, Kim, je to jeho rozhodnutí, každý je dělá. Ty taky. Musíš se zamyslet, opravdu si za tím stojí? Jestli ano, tak ho to nech udělat. Kromě toho se musíme připravit na zítřejší cestu na letiště. Mám být tvůj šofér.“ Pousmál se.

„Na letiště? My nepojedeme autem? L.A.  je sice kus cesty, ale dá se to zvládnout.“

„Do L.A.? Proč si myslíš, že jedeme... Ach. Holčičko my nejedeme do Los Angeles.“

„A kam tedy?“

„Předpokládá se, že ti to nepovím, ale jede se přece už zítra. Jaký má to utajení smysl?“ odpověděl.

„Proč přede mnou všechno tajíte?“ zeptám se smutně.

„Holčičko, to přece není pravda, chceme tě přece jen chránit a dělat pro tebe jen to nejlepší.“ Ach jo, už je to tady zase pomyslela jsem si. „Tak teda ti to řeknu,“ pousmál se. Věděla jsem, že se na Joa můžu spolehnout. „Jedeme do New Orleansu.“ Nechápavě na něj zírám. Joe se tváří, ale naprosto vážně a stejně si nemyslím, že by o něčem tak důležitém žertoval. Ne v takové chvíli.

„Ach. Můj. Ty. Smutku. New Orleans? Jako New Orleans v Louisianě? No tak to je prakticky stejné jako Sibiř. Chci říct, že je to z Kalifornie daleko. Serena se zblázní.“ Tvrdě dopadám na postel na postel a málem shazuji svoje sbalené věci, spolu s batohem na podlahu. Byla jsem z toho všeho tak vyčerpaná, že sotva co jsem si lehla, jsem usnula. Už jsem to potřebovala. A taky nás zítra čeká velký den, tak musím být fit.

***

Probudila jsem se až kolem desáté hodiny ráno. Hned jsem se vrhla po mobilním telefonu a napsala Seren textovku.

10:15 Seren: Ahoj doufám, že tě nebudím. Všechno je v háji. Letíme do New Orleansu v Louisianě a k tomu jsem přidala plačícího smajlíka a stiskla tlačítko odeslat. Mobil jsem hypnotizovala pohledem. Po chvíli jsem to nevydržela a vytočila Serenino číslo.

Autor: PajushkaMaryAliceCullen, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří život - 1. kapitola - Stěhování: