OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Upíří tajemství 5. kapitola

02.12.2010 (14:00) • MDominikaM • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 606×

Vteřinu po tom jsem se zadívala do Williamových očí. Znovu se ve mně zvedla horkost včerejška. Podíval se na Rona a on na něj. Nenávist by se dala krájet při jejich pohledech. Zamávala jsem Ronovi a odešla do školy.

,,Kdo to byl?" zaskočil mě Williamův hlas. Stála jsem zrovna před učebnou ekonomiky a četla si nějaké pojednávací listy o zákonech.

,,Ahm můj bratranec Ron," odvětila jsem nevzrušeně.

,,A odkdy líbáš bratrance?" zeptal se daleko ostřeji. Vzhlédla jsem k němu.

,,Wille on není až tak můj bratranec. Jeho rodiče ho adoptovali, protože nemohli mít vlastní děti. Navíc jsem ho nelíbala," a zatvářila jsem se jako neviňátko.

,,Aha," odpověděl nezaujatě, ale v jeho očích se odráželo něco víc.

,,Proč ti tolik vadí? Ani si s ním nemluvil," řekla jsem naštvaně.

,,Nevím," a nespokojeně se povídal směrem, kde stálo před chvilkou Ronovo auto.

***

Celou hodinu o něčem přemýšlel. Pokusy s ním navázat rozhovor byly marné. Po hodině následovaly dvě volné.

,,Emm chtěl bych ti něco ukázat," zatvářil se William jako kdyby ho někdo vyměnil.

,,Tvé nálady jsou hrozné, to ti teda povím," odpovím mu. Jen se usmál a vzal mě za ruku. Jeho dotyk byl až nadmíru příjemný. Chtělo se mi omdlít, ale užívala jsem si tu nádheru toho pocitu.

,,Lepší bude když půjdeš první. Nikdo nás nesmí vidět spolu. Bylo by to až moc nápadné."

Teď jsem to ale nepochopila. Myslela jsem si, že spolu jsme. Netušila jsem, jaký to bude problém, chodit spolu. Zaskočenost bylo jen slabé slovo pro mé rozpoložení.

,,Dobře a kam mám jít?" a ohlédla jsem se přes školní dvůr.

,,Tudy," a ukázal na školní pozemky nahoru k lesu. Začla jsem se teda pachtit do toho kopce. Na rozdíl ode mě William nakračoval tak z lehka, až jsem se zastyděla za svojí těžkopádnost. Byl nádherný ještě víc než dřív. Úplně jsem zapomněla, že už jsme došli na okraj lesa. William, ale šel pořád dál. Proplétala jsem se sním větvičkami stromů a nemohla se dočkat, co mě čeká. Došli jsme až na okraj mýtiny. Ve slunečním světle byla překrásná. Chtěla jsem vykročit vpřed, ale William mě zastavil. Nechápavě jsem se na něj otočila, ale on jen přiložil prst k ústům na znamení ticha. Otočila jsem se zpět a uviděla něco nádherného. Na druhé straně mýtiny se majestátně tyčil jelen. Zatajil se mi dech. Byl to krásný dvanácterák a ještě krásnější bylo, že jeho srst hrála bílo - stříbrnou barvou. Usmála jsem se na Williama a ten mi úsměv oplatil. Nikdy jsem nic dokonalejšího neviděla. Potichu jsem se přitočila k Willovi uchu.

,,Je úžasný!"

,,Je to chlouba tohohle lesa, ale velmi těžko se hledá," odpověděl mi šeptem. Pomalu mě objal a políbil. Znovu jsem se cítila, jako ve snu. Moje srdce tlouklo snad stonásobně než obvykle.

,,Pojď hodím tě domů," řekl a vzal mě do náručí.

Jelen pomalu odcházel z mýtiny.

***

Otevřela jsem oči až ve svém pokoji. William mě opatrně položil na postel. Usmívala jsem se na něj a chytla ho za ruku.

,,Neodcházej," zaškemrala jsem. William si lehl vedle mě a podíval se mi do očí.

,,Rory, kdybychom se nikdy už neměli vidět, nebudeš mě hledat, že ne?" zeptal se mě. Ta otázka mě bodla do srdce. Můj úsměv roztál.

,,Jak to myslíš?" polkla jsem.

,,To je jedno, jen mi to prosím slib."

Něco uvnitř mě mi říkalo ať to udělám, ale moje srdce plakalo bolestí. Posadila jsem se na okraj postele a koukala do prázdna. William si přisedl vedle mě.

,,Já tě nikdy neopustím." Vzal moji hlavu do náručí. Přítáhl si mě blíž a políbil mě. Cítila jsem zmatek, bolest, ale taky úlevu. Naše polibky se vznášely vzduchem po pokoji.

,,Budu muset jít," zašeptal mi do vlasů.

,,Ne prosím ještě ne," odpověděla jsem a přitáhla jsem si ho jako plyšovou hračku před spaním.

,,Musím, jde ti návštěva," odvětil a byl pryč.

,,Rory můžu dál?" ozvalo se zpoza dveří.

,,Jo jasně," promluvila jsem ještě zmateně nad rychlostí té situace. Dveře se otevřely a dovnitř vešel Ron. Ikdyž se svítilo jen v koupelně, viděla jsem ho v tom matném světle docela dobře. Přišel mi daleko starší než dřív. Stál tam kluk z krásnými černými vlasy a modrýma očima. A ten úsměv.

,,Co jsi potřeboval Rone?" zeptala jsem se trošku přihlouple.

,,No já víš, chtěl jsem si s tebou promluvit," začal a já poslouchala. Než však stačil otevřít ústa, ze zdola se ozvaly hlasy. Teta se strýcem už přišli domů z práce.

,,Rone?"

,,Rory? Pojďte nám pomoct z vybalováním nákupu," uslyšeli jsme.

,,Asi by jsme tam měli jít," řekl Ron a otočil se.

,,Počkej! Co jsi mi chtěl říct?" Rychlostí blesku jsem byla u něho. Nejistě se otočil.

,,To je jedno, někdy příště ti to povím," a odešel. Stála jsem tam v tom šeru a netušila jsem. Měla jsem dojem, že to bylo důležité, to, co mi chtěl říct. Dál jsem si s tím ale nelámala hlavu a šla pomáhat tetě dolů.

Autor: MDominikaM, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upíří tajemství 5. kapitola: